Morihei Ueshiba (cz. Morihei Uešiba, jap. 植芝 盛平, 14. prosince 1883 – 26. dubna 1969) je zakladatelem aikido.
Životopis
Morihei Ueshiba se narodil 14. prosince roku 1883 v malém městě Tanabe na ostrově Honshu, v bývalé prefektuře Kii, dnes prefektura Wakayama. Jeho rodiči byli Yoroku Ueshiba a Yuki Ueshibová. V tu dobu však nikdo netušil, jak moc bude sedět na Moriheie jeho jméno. Jméno Morihei totiž znamená “hojnost míru”.
Moriheiův otec Yoroku byl potomkem váženého samurajského rodu a poměrně movitým farmářem. Yoroku byl uznávaný okolními občany pro jeho aktivitu v místní politice. Osmnáct let byl městským radním. Byl velmi houževnatý a silný. Toto Yoroku zdedil po svém otci Kichiemonovi. Ten byl prý v celém Japonsku známí pro svou sílu a znalost bojových umění. Yoroku byl velkým podporovatelem bojových umění, ale do jaké míry je sám studoval není známo.
Podle některých se v rodině Ueshiba předávalo umění Aioi-ryu jujutsu, které se Morihei jako malý naučil, ale podle jiných zdrojů to bylo pouze jedním z pojmenováním Moriheiova umění.
Moriheiova matka Yuki byla vzdáleně příbuzná s klanem Takeda. Byla také velmi nábožensky založená a to mělo na Moriheie pravděpodobně velký vliv.
Když se Morihei narodil, tak měl tři starší sestry Tame, Hisano a Chio. Moriheiovi rodiči byli rádi, že se jim narodil mužský potomek a považovali ho za dar bohů.
Morihei byl formován jeho rodným krajem, jelikož Tanabe leží v místě nejstarších a nejzáhadnějších japonských legend a nejhlubších tradic japonského náboženství šintó. Pohoří Kumanó na jehož úpatí se Tanabe nachází je údajně místem, kde na zem sestoupila božstva kami, aby utvořila japonský národ. Celé pohoří je plno šintoistických svatyň. Také se zde nachází posvátné vodopády Nachi. Kumano je však spojeno i s Ezoterickým buddhisme sekty Shingon a prý ještě dnes se v hoře Koya nachází duch Kobo Daishi. V celé oblasti byli také léčivé prameny. V těchto oblastech dodnes chodí horští potulní mniši Yamabushi, jejichž znalosti údajně sloužily jako jeden z dvou základů Ninjutsu. Yamabushi následují mistra taoistických praktik čaroděje En no Gyojiho. Právě vyprávění o místních čarodějích Moriheie velmi zaujali. Morihei se tak o duchovní svět zajímal již od mala.
Morihei se sice často nacházel mimo Wakayamu, ale častokrát se sem vracel a říkával:
Bez ohledu na to kde jsem budu vždy dítětem Kumano.
Morihei se však narodil předčasně a jako malý býval často nemocný. Proto se všichni v rodině snažili vést Moriheie k pevné disciplíně a k trvalému otužování. Jako malý doprovázel svou matku na ranní modlitby, kvůli kterým chodili ke svatyním vysoko do hor. Otce zas doprovázel na rybářských výpravách, kde ho otec naučil používat harpunu.
Yoroku si také přál, aby se Morihei věnoval sumu a tak také učinil. Postupně se Morihei z neduživého chlapce stal houževnatým silákem. Ueshiba byl již v té době favoritem místních turnaj sumo. Jednoho dne Yorokua napadli v rámci špinavých politických bojů nějací muži a Morihei se jim byl schopný sám postavit. Morihei byl tak silný, že nosil na svých zádech raněné a nemocné cca 20 kilometrů do hor, kde byla hlavním svatyně Kumano.
Mladý Ueshiba se ale vzdělával nejen ve fyzických aktivitách, ale i v duchovnu a tak jej v šesti letech poslaly do klášterní školy Shingonského buddhismu, kde se seznámil s Konfuciánskou filozofií. Jeho učitelem zde byl Mitsujo Fujimoto, který ho na vždy ovlivnil. V klášteře se setkal s meditačními technikami, rituály, mystickými zpěvy i různými mýty. Ve třinácti letech nastoupil na právě otevřenou stření školu v Tanabe, kde však zůstal jen krátkou chvíli. Po roce nastoupil do počtářské akademie, kde se vyučovala práce s tradičním japonským počítadlem. Školu bez jakýchkoli problému lehce dokončil a nějakou dobu pomáhal jako pomocný instruktor.
Morihei později začal pracovat na místním berním úřadě jako auditor. Tato kancelářská práce ho nebavila a tak ji opustil. Díky znalostem z úřadu nějakou dobu pomáhal místním rybářům utlačovaných místními úřady v rámci regulačních zákonů.
Z toho však ne byl dvakrát nadšený jeho otec a tak ho nakonec, roku 1901, kdy Moriheiovi byl osmnáct let, vyslal do Tokia. Zde se setkal s prvním tréninkem v bujutsu, konkrétně tedy v Tenshin Shinyo-ryu pod Senseim, který se jmenoval Tokusaburo Tozawa a také zde pravděpodobně studoval i školu šermu Shinkage-ryu. Také zde meditoval v zenovém chrámu v Kamakuře. Díky podpoře Tokijských příbuzných se mohl mladý Ueshiba věnovat obchodnictví. Ueshiba si zde založil papírnictví a měl několik zaměstnanců. Papírnictví mu prosperovalo, ale nebylo to tím co by ho naplňovalo. Ueshiba také v tu dobu těžce onemocněl nemocí beri-beri.
Když se v roce 1902 vrátil domů, tak se oženil a jeho manželkou se stala Hatsu Itogawa. V roce 1904 začala Rusko-japonská válka. Ueshiba chtěl nastoupit do vojska jako dobrovolník, ale nedosahoval dostatečné výšky a tak se poté pomocí drastických fyzických cvičení dokázal vytáhnout na dostatečnou výšku. Ueshiba byl v armádě znám svou silou a vytrvalostí, která se projevovala například na pochodech. V armádě byl také znám svou skvělou technikou s bajonetem a mnoha vítězstvími v sumo zápasech.
V únoru roku 1904 byl Ueshibův pluk vyslán na frontu při útoku na přístav Porth Arthur. Yoroku však napsal na vysoká místa žádost, aby se jeho jediný mužský potomek nedostával k přímému ohrožení a tak se Ueshiba do prvních linií nedostal. V době co byl v armádě také začal s cvičením Goto ha Yagyu jujutsu. V 1905 válka skončila a Japonsko vyhrálo. Ueshibovi nabídli, že může dále budovat vojenskou kariéru, ale Ueshiba odmítl.
Zdá se že Ueshibovi zkušenost s válkou otevřela oči. A od té doby odmítal řešit jakékoli problémy násilím. Později o svém rozhodnutí řekl toto:
Život v armádě mi vyhovoval, ale uvnitř jsem cítil, že válka není nikdy řešením problému. Znamená vždy smrt a zkázu a nikdy nemůže skončit dobře.
V roce 1906 se tedy vrací domů. V následujících letech zažíval duchovní krizi. Občasně také odešel do hor. Nepřestával, ale cvičit bojová umění. To ho pravděpodobně přivedlo spět do reality. Dále cvičil hlavně Yagyu-ryu. Kvůli tomu jezdíval do Sakai, což byla poměrně dlouhá cesta. S tímto studiem pravděpodobně skončil roku 1908, kdy také dostal osvědčení této školy.
V roce 1909 se setkal s vědcem Kumagasu Minatakou, který spojoval znalosti východní i západní civilizace a ovládal dvanáct jazyků.
Roku 1910 vedl Morihei výpravu na Hokkaidó, která měla vybrat nejlepší místo pro osídlení a vybrala se oblast Shirataki v severní části ostrova. V roce 1912 pak vedl Morihei výpravu, která měla začít Hokkaidó kolonizovat a celá akce byla podporována státními úřady.
Osadníky však hned po příjezdu chytly zuřivé bouře. Celá expedice byla velmi složitá a nepříjemná a všichni kritizovali nevinného Moriheie, který expedici vedl. Když došly na místo museli začít úplně od začátku, protože krom donesených brambor a ryb neměli téměř nic jiného. V tu dobu musel Ueshiba pracovat dnem i nocí a tak na bojová umění neměl pochopitelně moc času, avšak zvyšovala se jeho fyzická vytrvalost. Situace se zlepšila až roku 1915. Ovšem hned následující rok přišel velký požár, ale i s tím se výprava dokázala vyrovnat. Mezi tím však byl dalek od něj vyloučen ze školy jeho synovec Noriaki Inoue a nakonec ho poslali za Ueshibou.
V Ueshibově kariéře bojového umělce nastal hlavní zvrat roku 1915, kdy se v osadě Engaru, vzdálené jeden den jízdy na koni od Shirataki, usadil jistý Sokaku Takeda, se kterým se Ueshiba setkal na doporučení novináře Kotaro Yoshidy.
Na Moriheie Sokakuovi techniky velmi zapůsobili. Ueshiba zahodil všechny své povinnosti za hlavu a zůstal v Engaru a Noriaki Inoue tam byl s ním. Ueshibova rodina začala mít o Moriheie strach, protože se vůbec neozýval. Ueshiba poté podnikl všechny možné kroky k tomu, aby se Sokaku mohl usídli v Shirataki i s celou rodinou a tak zde trénují až do roku 1919, kdy se Ueshiba kvůli špatnému zdravotnímu stavu jeho otce vrací do Tanabe. Na cestě se zastavil v Ayabe, aby potkal Onisabara Deguchiho o kterém mu již dříve Noriaki říkal. Deguchi byl vůdce šintoistické sekty Omoto-kyo a byl velmi charizmatickým mužem. Když Ueshiba (ještě před setkáním) vstoupil do Svatyně sekty, do dračího pavilonu. Když usedl a začal se modlit zjevila se mu otcova tvář. V tu chvíli se vedle něj objevil neznámý muž, který se ho otázal co vidí. Morihei popravdě odpověděl a muž ho informoval, že Yoroku umírá. Ueshiba byl fascinovaný jeho schopností. Muž byl Onisabro Deguchi. Ueshiba v Ayabe ještě nějakou dobu zůstal, aby diskutoval s Deguchim o jeho náboženství a aby se učil meditační techniky Chinkon-kishin, které lze dodnes v aikido vidět.
Když se Ueshiba vrátil, tak přesně podle předpovědi Moriheiův otec již nežil. Moriheie to silně vzalo a dlouho nevycházel z domova. Nakonec se i s matkou vydal zpět do Ayabe. Hned po příhodu se zapojil do všech prací komunity a Deguchimu neuniklo Ueshibova znalost bojových umění a tak ještě toho roku založil pro Ueshibu dojo a napsal v kaligrafii Ueshiba Juku což byl název nového dojo. Dojo navštěvovala i Deguchiho dcera Naohi, která později po smrti Deguchiho vedla sektu. V dojo učil hlavně neozbrojené techniky, ale sám dále studoval použití kopí a meče. Ovšem krom založení dojo se Ueshiba stýkal spíše s temnými zážitky. Krátce po sobě mu totiž umřeli oba synové tříletý Takemori i několika měsíční Kuniharu. Rok nato došlo k prvnímu incidentu Omoto-kyo se státní mocí.
Při této příležitosti byla velká část představitelů Omoto-kyo pozatýkána. Krátce po incidentu se manželům Ueshibům narodil syn Kisshomaru. Další rok pak umírá Ueshibova matka Yuki. Naštěstí se však poté všechno ujasnilo a již v roce 1922 běželo téměř všechno jako dříve.
V tu dobu navštívil Ueshiba Juku Takeda Sokaku Sensei. Ten vedl některé tréninky místo Ueshiby Senseie a Ueshiba podle tradice japonských bojových umění musel Takedovy posluhovat. Takeda zde na lidi nepůsobil moc pozitivně a Deguchi jen jak ho viděl, tak řekl, že tento muž páchne krví a násilím. Mezi Sokakuem a Deguchim to vřelo a to vůbec neunikalo, ani Ueshibovi. V této době také Ueshiba dostal od Sokakua dva certifikáty. Tím prvním bylo Kyuji Dairi (dokument reprezentativního instruktora) v Daito-ryu a druhým bylo Makimono v Shinkage-ryu. To ovšem je dnes opředeno mnoha tajemstvími. V ten samý den také Ueshiba od Sokakua koupil jeho meč. Což lze dohledat i v Sokakuových zápisech Emeiroku. Ueshiba byl v těžké pozici, kdy musel vlastně poslouchat oba své učitele, kteří však vzájemně nijak zvlášť nekomunikovali a vůbec s nerespektovali.
V roce 1904 začala takzvaná “Mongolská mise”. Deguchi se totiž rozhodl, že vyrazí na výpravu, aby nalezli Shambalu a založili stát míru. Výprava však byla velmi nebezpečná. Po cestě se výprava musela vypořádávat s krupobitím, málem umřeli hladem. Také skoro došlo k otrávením jídlem, Ueshiba prolítl čelním sklem a při jedné příležitosti se museli bránit banditům. V tu dobu došlo k velké přestřelce.
Uešiba později popisoval, že se dokázal uhýbat kulkám jelikož před tím než útočník vystřelil, tak Uešiba vyděl zlaté světlo, které předurčovalo kudy kulka poletí. Uešiba to později popisoval jako základ aiki. Skupina, ale naštěstí unikla bez žádných mrtvých na jejich straně. Jelikož cesta vedla přes Koreu, Mandžusko i Mongolsko byli podmínky různorodé. Aby expedice byla u místních lépe přijímána, tak své náboženství pro okolí pojmenovali Omoto buddhismus a v Mongolsku tvrdili, že Deguchi je inkarnací Dalajlámy. Někteří tvrdí, že Deguchi dokázal přivolat déšť. Lidé si všímali i Ueshiby, kterého nedokázal porazit žádný z místních bojovníků. Poté však celou skupinu zatkla Čínská milice. Ueshiba a ostatní byli vedeni na popravčí pole, kde procházeli mezi popravenými mrtvolami. Všichni byli odsouzeni ke smrti a Ueshiba jako jediný byl spoután v řetězech kvůli své pověsti válečníka. Naštěstí nakonec došlo k zásahu japonského konzula a skupina se vrátila zpět do Japonska. Deguchi byl neustále pozitivní a tak říkal, že zatím nedošlo k tomu správnému času na tuto akci. Ueshibu do však velmi ovlivnilo.
V roce 1925 došlo k události, která nadobro změnila Moriheiovi jeho cestu Budo. Toho roku do Ayabe přijel námořní důstojník, který byl také zkušený praktik kendo. Právě k souboji v kendo Moriheie vyzval. Morihei přijal výzvu, ale čelil ji s prázdnýma rukama. Důstojník vynaložil veškeré úsilí, ale nedokázal Ueshibu trefit. Když se pak Ueshiby ptaly jak to udělal. Odpověděl, že vždy viděl zlaté světlo, které ukazovalo kudy bude vést útok. Když pak odešel do zahrady omýt si obličej, náhle však strnul a začal se chvět. S tím se začala třást i půda pod jeho nohama a z nebe jej zalilo zlaté světlo. Cítil se znovuzrozený, zmizela z něj všechna malost a neprávnost, tělo i duch byli přetvořeny ve zlato. Naprosto jasně se mu zjevila povaha vesmíru. Později to popsal takto:
Ztotožnil jsem se s univerzem. Náhle jsem pochopil povahu stvoření: cestou válečníka je zjevovat posvátnou lásku, ducha, který zahrnuje a živý všechny věci. Celý vesmír mi byl příbytkem a slunce, měsíc a důvěrnými přáteli. Slzy vděčnost mi stékaly po tváři.
Po tomto zážitku přejmenoval své umění na aiki-budo.
Čas postupně běžel a Morihei Ueshiba se dále začal vzdalovat technikám Daito-ryu. Po vrácení se z Mongolské expedice se Morihei vydal do hor, kde dělal dlouhé modlitby Kuki-shinto. Ueshiba od expedice trénoval mnohem více a nechával na sebe útočit ostrými meči. V tu dobu doporučil Viceadmirál Asano Sekiyo, který u Ueshiby trénoval od roku 1920, tréninky Moriheie Ueshiby známému admirálu Isamu Takeshitovi. Takeshita nakonec odjel do Ayabe a byl technikami Moriheie Ueshiby absolutně nadšený. Takeshita jako důležitá osobnost Japonska měl mnoho kontaktů a díky tomu bylo jasné , že je možné, že právě on pomůže Ueshiba Senseiovi rozšířit jeho umění. Takeshita poté umění doporučil dvojnásobnému premiérovi, admirálu Gombei Yamamotovi. Díky tomu později došlo k velké demonstraci pro vybrané osoby. V tomto roce se přidal mezi Ueshibovi studenty i další generál a tím byl Kosabura Gejo. Ueshiba občasně jezdil do Tokia pořádat semináře. Další rok se mezi studenty O-senseie přidal student džuda Kenji Tomiki. Ten později dělal O-senseiovi často ukeho na demonstracích, ale to trochu přeskakuji. Po jednom roce (tedy roku 1927) Takešita požádal Uešibu, zda by si v Tokiu nezaložil dojo a Ueshiba i přes předchozí nezdary, které se v rámci Tokia odehrály, tak toto přijal. Ueshiba dostal nakonec požehnání k tomuto rozhodnutí od Onisabaro Deguchiho a pomocí finanční podpory od Noriakiho otce Zenzo Inoueho se s celou rodinou přestěhoval. Tou rodinou v tu dobu byla Moriheiova manželka Hatsu a šestiletý syn Kisshomaru. Tokijský trénink probíhal nejprve v Shiba v Shirogane, pak V Mita Tsuna-cho, následovala Šiba Kuruma-cho a nakonec následovalo, v roce 1930, Mejiro. Mezitím už byl Uešibovým studentem Hisao Kamada, který se přidaly mezi aikidoky v roce 1929 a Kanemoto Sunadamori. Kanemoto se ale přidal k aikidokum jen na krátko a to po jedné s demonstrací v Ayabe. Ueshibova pověst se stala později, tak velká, že všechna tato dočasná dojo byla moc malá pro všechny Ueshibovi studenty a tak se muselo najít lepší řešení. Mezi současné studenty patřili například Minoru Mochizuki a Aritoshi Murashige, které vyslal na učení aikido sám zakladatel juda Jigoro Kano, který viděl ukázku Ueshiby a řekl, že to co Morihei dělá je to pravé džudo. Dalšími nováčky v té době byly Ikkusai Iwata, který si tehdy říkal Hajime Iwata a také Kyoshi Nakakura, který si vzal za ženu Moriheiovu dceru a vzal si jméno Morihiro Ueshiba. Tím bylo myšleno, že on bude následovníkem Ueshiby v jeho umění, kterému se občas říkalo Ueshiba budo, Aiki Budo, Aiki bujutsu atd. Nakakura, ale už v té době byl výborným bojovníkem kendo a k cestě meče ho to táhlo i později, kdy aikido i rodinu Ueshiba opustil. Po odchodu z rodiny se přejmenoval nazpět.
V roce 1930 se Ueshiba setkává s Kawatsura Bonjim, zakladatelem organizace Misogi Kai. Ten ho naučil cvičení Chinkon Kishin no Ho, které Ueshiba později začlenil mezi cvičení aikido. Dalším s kým se setkal byl Admirál Miura, hrdina Rusko-Japonské války, který nějakou dobu studoval Daito-ryu u Takedy Sokakua. Miura si myslel, že Ueshiba je jen namachrovaný student Sokakua, co se odklonil od dráhy Daito-ryu a tak Ueshibu vyzval. Miura však neměl nejmenší šanci a tak vyzval Ueshibu, aby se zkusil bránit proti skupině vojáků s dřevěnými kopími. Ueshiba to přijal, odmítl chránič a navíc jim řekl, že nemusí útočit po jednom jak měli v plánu, ale že jeho umění umožňuj obranu proti všem zároveň. Ueshiba si stoupl do kruhu a poté všechny kdo na něj zaútočili srazil k zemi. Po boji začal Miura u Ueshiby studovat. Poté už Ueshiba začal hledat vhodné místo pro dojo na plný úvazek. Po shromáždění dostatečných darů a s pomocí bohaté rodiny Ogasawara a rodiny Inoue se Moriheii podařilo koupit pozemek v okrese Ushigome v Shinjuku. V roce 1931, tak Uešiba zakládá soukromé dojo Kobukan a jeho studenty stávají lidé jako je Masahiro Hashimoto, Kaoru Funahashi. Dalším by například Tsutomu Yukawa, který měl k Ueshibově rodině velmi blízko a to kvůli tomu, že byl manželem Moriheiovi neteře. Ještě v tom roce Kobukan navštívil Sokaku z čehož nebil nikdo moc nadšený. Ueshiba mu jako jeho student musel neustále posluhovat, asi jako roku 1922 v Ayabe a žádný z tehdejších žáků Kobukanu na něj nemělo moc dobré vzpomínky. Ueshiba s ním také měl později menší svár, kdy se jednalo o peníze, které si Sokaku nárokoval. Oficiální slavnostní zahájení se konalo později v dubnu 1931 poté, co Sokaku opustil Tokio a zúčastnilo se jej mnoho významných osobností včetně několika vysoce postavených důstojníků armády a námořnictva. V tu dobu vznikla skupinová fotografie, která uchovává záznam o přítomných při této příležitosti. Mezi přítomnými VIP hosty byli admirál Isamu Takeshita, generál Makoto Miura, viceadmirál Seikiyo Asano, admirál Sankichi Takahashi, doktor Kenzo Futaki, Harunosuke Enomoto a velitel ve výslužbě Kosaburo Gejo. Někteří z Moriheiových Uchi-deshi a studentů, kteří byli přítomni, byli Noriaki Inoue, Hisao Kamada, Minoru Mochizuki a Hajime Iwata. Po ruce na zahájení byla také Moriheiova manželka Hatsu a syn Kisshomaru, kterému v té době bylo deset let. Pravidla Kobukanu byla taková, že žák musel zaplatit příspěvky a mít doporučení, alespoň dvou vlivných lidí, ale hlavně musel projít přes pohovor s Ueshibou, který mohl zajistit, že ti kteří měli předchozí věci splněné, ale Ueshibovi se nezamlouvali, tak je vyhodil a naopak i kdyby předchozí věci neměli, ale O-sensei by cítil, že by byli dobrými studenty, mohl je nechat v Kobukanu cvičit. V dojo byla vystavěna Deguchiho kaligrafie, kde bylo napsáno Uešiba Juku. Ueshiba zde učil velmi rázně a proto se doju začalo říkat ďábelské dojo. Jedna se vzpomínek Yoshio Sugino Senseie zněla takto:
Ueshiba Sensei, na rozdíl od současných instruktorů v Aikikai Hombu Dojo, učil techniky rychlým ukázáním pohybu jen jednou. Podrobné vysvětlení neposkytl. I když jsme ho požádali, aby nám znovu ukázal techniku, řekl: “Ne. Další technika!” I když nám ukázal tři nebo čtyři různé techniky, chtěli jsme stejnou techniku vidět mnohokrát. Nakonec jsme se pokusili ‘ukrást’ jeho techniky.
Postupem času přibývalo mnoho dalších, tehdy ještě, začátečníků. V následujících letech do Kobukanu přišli Rinjiro Shirata, Gozo Shioda a Zenzaburo Akazawa. Ueshiba v tu dobu jezdíval pořád od Kobukanu do Osaky. V Osace fungovalo dojo v prostorech novin Osaka Asashi. Také v roce 1933 vznikla příručka Budo Renshu na které Ueshiba pracoval a techniky poté nakreslila Takako Kunigoshi. V tu dobu v oblasti Ósaky nastoupili noví žáci jako Kenji Tomita a Bansen Tanaka. Tanaka začínal po Noriakim. Několik let zpět také vedl Ueshiba seminář v Iwamě a zde se připojil nový student Shigemi Yonekawa. V roce 1935 dochází k druhému incidentu Omoto. Vůdci sekty Omoto-kyo byli zatýkáni, majetek jim byl zkonfiskován a jsou rozpuštěny všechny organizace jako je Budo Senyokai (organizace pro bojová umění v rámci sekty Omoto-kyo. Předsedou byl Morihei Ueshiba, který doporučil jako hlavního instruktora Noriaki Inoueho a také jím pak byl. Pod touto organizací bylo zastřešeno cirka 75 dojo). O-sensei naštěstí utekl před vězením, ale Noriaki to považoval za akt zrady sekty Omoto a s Ueshibou se rozešly v hádce. Kenji Tomiki Sensei se v roce 1936 přestěhoval do Mandžuska a záhy poté začal vyučovat aiki-budo na univerzitě Kenko a v roce 1938 se k němu připojil Shigenobu Okumura. V tu dobu už naplno cvičili lidé jako jsou Takako Kunigoshi, Kenzo Futaki, Masahiro Hashimoto, Takuma Hisa i Yoshio Sugino. V dalších dvou letech do Kobukanu přišli tři lidé, kteří byli velmi důležití v pozdějším utváření aikido a rozšiřování ho do světa. Prvním byl Kisaburo Osawa, který přišel do Kobukanu v roce 1939. Další příchozím v tom roce byl Minoru Hiraii a jeden, který aš tak významný nebyl byl sumista Tenryu. V tu dobu také oficiálně začala 2. světová válka. Následující rok pak přišel Koichi Tohei. Toho roku také Ueshiba začal přijímat systém Kyu a Dan a právě toho roku dal první osmý dan Kenji Tomikimu.
V roce kdy nastoupil do Kubukanu Tohei, tak Ueshiba koupil mnoho pozemků v Iwamě a tři roky na to postavil první část svatyně Aiki. V tu dobu bylo hodně aikidoků posláno do války. Mezi tím jezdil Ueshiba každý podzim do Mandžuska na univerzitu Kenkoku, kde vyučoval Tomiki Sensei (ještě, ale nepodporoval to, že by aikido mělo být sportem) a na této univerzitě bylo aikido, společně s karate a judem, povinným předmětem.
V tu dobu (cca 1943) se umění již říkalo aikido a Ueshiba se zcela oddělil od Sokaku Takedy a jeho Daitó-ryu. Také mezi tím přišly nový významní žáci. Těmi byli v roce Kanshu Sunadamori do Kobukanu, Tadashi Abe do Osaky. Brzy již existovala Aikikai, která začala oficiálně vydávat diplomy danů. Tu založil Kisshomaru Ueshiba. O-sensei v tu dobu postavil Svatyni aiki i Iwama dojo, stojící hned vedle svatyně a začali sem přicházet nový studenti. Například Tadashi Abe přešel z Ósaky do Iwamy a novým žákem se stal Morihiro Saito. Svatyně aiki byla zasvěcena 42 kami a jednou ročně se zde konal obřad za úmrtí císaře Showa, který vedli šintoističtí kněží. V té době ještě měly techniky příponu kajo a ne kyo, tedy ikkajo, nikajo, sankajo atd. A až později to bylo ikkyo, nikkyo, sankyo atd. Dříve O-sensei pravidelně jezdil na různé vojenské školy, kde učil. Byla to napříkla Toyama School, kde učil policisty, námořní škola Nakano, kde učil i s posledním ninjou Fujita Seiko Senseiem, na špionážních školách atd. V tu dobu však zůstával hlavně v Iwamě jelikož v Japonsku byli okupační síly GHQ, které zakázali cvičit bojová umění. Iwama však byla odlehlá a až tam to bylo za zájmy okupačních sil. Ueshiba v tu dobu pojmenoval Iwama dojo jako Aiki En (Farma aiki).
Následující rok do Kobukan dojo nastoupil Sadateru Arikawa. Respektive do Hombu Dojo, jelikož dojo bylo přejmenováno z Kobukan dojo na Aikikai Hombu Dojo. V tu dobu jezdíval O-sensei do Tokia, oblasti Kansai, Wakayamy, Osaky i Iwamy. Od roku 1949 do roku 1954 přibylo asi čtrnáct významných žáků O-senseie. V Hombu Dojo to byli:
Masamichi Noro, který studoval zároveň v i v Hombu Dojo i v Iwamě, Seigo Yamaguchi, Shoji Nishio, Nobuyoshi Tamura, Yasuo Kobayashi a Yoshio Kuroiwa. Do Iwamy přišly Hiroshi Isoyama, z oblasti Kansai, kterému bylo teprve 12 let. Také přibil Michio Hikitsushi, z Osaky pak Hirokazu Kobayashi a z Kuwamori dojo Mitsugi Saotome. V tu dobu přišli také lidé jako jsou: Seijuro Masuda, Nobuyuki Watanabe, Seiseki Abe, Shuji Maruyama a Masando Sasaki. O-sensei už začal jasně vytyčovat jak vypadá jeho umění a ačkoli se neustále vyvíjel, začínalo to mít pevnější řád. Jediný rozdíl byl, že v Iwamě, Osace a Shingu vyučoval zbraně a jinde moc ne.
V roce 1954 se vrátil do Osaky Hirokazu Kobayashi a založil zde dojo. To několikrát navštívil i Morihei Ueshiba. V tomto roce pořádá také Gozo Shioda svou demonstraci aikido v rámci samostatné organizaci, kterou sám založil. Tato organizace se jmenovala Yoshinkan a nebyla s Aikikai nijak spojená. Ueshiba Shiodu občas navštěvoval i když se se svou organizací odtrhl. Shioda, ale nadále zůstával oddaný Morihei Ueshibovi, ale chtěl se osamostatnit od Aikikai a jít vlastní cestou.
Shioda založil své první Yoshinkan dojo v roce 1955. V ten samý rok nastoupili do Hombu Dojo Asai Katsuaki a André Nocquet. Ueshiba tam však jezdíval jen pouze sporadicky. Hlavně si užíval stáří v Iwamě. Ueshibovi bylo 72 a spíše se věnoval zahradničení a učení ve svatyni aiki a Iwama dojo. O-sensei vždy říkával, že aikido po válce bylo to pravé aikido. V Iwamě učil způsobem, že to co dělal, dělal vždy, alespoň několik dní. Tedy, když jednou dělal suwari-wazu, tak se pak mnoho dní dělala suwari-waza. Ueshiba, také rád býval se svým čtyřletým vnukem Moriteruem. Ueshiba po válce měl mnohem více času než před ní. Teď už neučil vojáky a necestoval všude možně a tak měl více času na své uchi-deshi. Teď jezdíval jen občas do Tokia a učil zde v Hombu Dojo.
V Iwamě vedl Ueshiba ranní tréninky pouze pro Uchi-deshi, ačkoli cvičili zde i lidé co měli od Ueshiby výjimku, tedy konkrétně Morihiro Saito Sensei. Ráno se vždy cvičil Aiki-ken, nebo Aiki-jo. Na tréninky občasně dojížděl i Koichi Tohei Sensei. Ten dojížděl z Tochigi na kole. To ale bylo složité. I dnes to trvá autem 50 minut.
O-sensei často vysvětloval techniky taijutsu pomocí kenu neboli meče a i naopak. Téhož roku tedy roku 1955 do Hombu Dojo nastoupil Yoshimitsu Yamada. Stal se Uchi-deshi a učil se přímo u O-senseie, když tedy v Tokiu přebýval.
O-sensei postupně začal učit v Iwamě katu Ichi no Tachi. Tomu ale předcházelo, že učil katy Gogyo a Sho Chiku Bay, ty už se ale necvičí. V době O-senseiových pokusů byl aktivní ve Wakayamě Sadao Takaoka a v Iwamě Morihiro Saito, kteří se tyto katy učili.
Shigenobu Okumura – Profily zakladatele:
To zní jako Riai (“jednotné principy”) meče.
To protože O-sensei meč aktivně zkoumal. Po válce se Kisaburo Osawa-san a další šli učit Kashima Shinto-ryu. O-sensei se ptal: “Co jste dnes dělali?”, sledoval, co se ten den naučili, a pak zkoumal různé způsoby využití meče v aikido. Při této činnosti zemřel.
V jednom z předchozích rozhovorů jste řekl, že jste viděl meč Sho-Chiku-Bay (“Meč z borovice a bambusu”) a meč Gogyo (“Meč pěti živlů”)…
Myslím, že tyto věci stále procházely obdobím pokusů a omylů. Takže Saito-san z Iwamy a Sadao Takaoka-san z Wakayamy byli během tohoto procesu pokusů a omylů využíváni jako tréninkoví partneři. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že meč aikido je neúplný. Pokud se dostanete do konfliktu s někým, kdo drží zbraň zepředu, budete pobodáni. Proto byla na bojišti pozorována účinnost zásady “rozhodnout střetnutí při průchodu kolem protivníka bez konfliktu”.
Další dva roky (1958-1959) na to přišli další, později, důležití studenti a těmi byli: Kazuo Chiba, ten vstoupil v roce 1958 do Hombu Dojo jako Uchi-deshi. V roce 1959 pak nastoupily do Hombu Dojo jako Uchi-deshi Seiichi Sugano, Mitsunari Kanai a Yutaka Kurita (ten se stal Uchi-deshi až o rok později, ale už teď byl teprve Soto-deshi). Dalším kdo se přidal k aikido, byl Shizuo Imaizumi. Již v roce 1953 učil Koichi Tohei na Havaji a rok později začal učit v Evropě Minoru Mochizuki. Od padesátých let začal sám Ueshiba vysílat své studenty do světa, aby zde učili. I když původně vůbec nechtěl, aby se aikido šířilo mimo Japonsko. Změně názoru O-senseie silně napomohl hlavně Kisshomaru Ueshiba, který viděl, že to je správná cesta. Roku 1960 Ueshiba obdržel od Japonské vlády řád cti s červenou stužkou. Téhož roku se k rodině aikido přidali Norihaki Ichihashi, Minoru Kurita a Masatomi Ikeda. Uvádím zde i tento příběh i když nevím přesně, kdy se to odehrálo. Gozo Shioda později uvedl tento příběh do své autobiografie, kde bylo napsáno:
Když mluvíme o podivných věcech, dovolte mi mluvit o mimořádně podivné události. To je také něco, čeho jsem byl skutečně svědkem na vlastní oči. Jednou přijel úředník z muničního oddělení armády spolu s 9 vojáky navštívit Ueshiba dojo. Přišli se podívat na úžasné umění aikido, o kterém slyšeli. Tito lidé byli zbrojní inspektoři. Testovali nové zbraně a posuzovali, zda jsou mířidla přesná nebo ne. Jejich schopnost střelby byla na olympijské úrovni a všiml jsem si, že pokaždé zasáhli cíl.
Ueshiba Sensei, který toho dne před těmito lidmi předvedl demonstraci, tvrdil: “Kulky ke mně nedosáhnou.” Samozřejmě jsem už dříve slyšel, že když byl v Mongolsku, vyhýbal se kulkám lupičů na koních, ale tohle bylo docela jiné. Pýcha inspektorů byla zraněna a byli docela naštvaní. “Jste si jistý, že se tě kulky nedotknou?” zeptali se. “Ach ne, nedotknou.” “Tak byste to chtěl zkusit?” “Jistě.”
Vzali ho za slovo a okamžitě domluvili datum, kdy se měli sejít v armádním střeleckém centru Okubo. Před datem nechali Ueshiba Senseie oficiálně napsat, že souhlasil s tím, že se stane živým cílem pro armádní důstojníky, a přiměli ho, aby na dokument umístil svůj otisk prstu. Jako další opatření a ověření odnesli dokument k armádnímu soudu. Proto, i kdyby byl Sensei zastřelen a zabit, nikdo nemohl podat stížnost.
Přišel stanovený den a pro Senseie přijelo vojenské auto, aby ho odvezlo do střeleckého prostoru v Okubo. Pan Yukawa a já jsme ho doprovázeli. Senseiova žena byla přirozeně velmi úzkostlivá a prosila ho, aby změnil názor, ale Sensei stále lehce odpovídal: “To je v pořádku. Nikdy nezasáhnou svůj cíl.” Pan Yukawa a já jsme byli také velmi znepokojeni; do té míry, že jsme přemýšleli, jestli by nebylo moudré udělat přípravy na pohřeb. Když jsme dorazili do prostoru střelby, čekalo nás další překvapení. Čekal jsem, že na Senseie bude namířena pouze jedna zbraň, ale zjistili jsme, že na něj bude střílet z pistolí šest mužů. Nejlepší dostřel pro pistole byl 25 metrů a běžně se na tuto vzdálenost umisťuje cíl ve tvaru člověka. Tentokrát tam však místo panenky stál Ueshiba Sensei. Šest mužů se pak postavilo a zamířilo na Ueshiba Senseie. Zatímco jsem na něj zíral, bezmocně jsem si myslel, že dvacet pět metrů je značná vzdálenost a přemýšlel jsem, co by odtamtud mohl Sensei proboha dělat.
Jedna dvě tři…. Šest revolverů vystřelilo současně a kolem nás se rozvířil oblak prachu. Pak najednou vzduchem letěl jeden ze šesti střelců! Co se stalo? Než jsme na to mohli přijít, Sensei stál za šesti muži a smál se do vousů. Všichni jsme byli zmateni. Opravdu, ale opravdu jsem nemohl pochopit, co se stalo. Nejen já, ale všichni přítomní byli tak ohromeni, že jsme nenacházeli slova, jak vyjádřit náš šok. Šest inspektorů ještě nebylo přesvědčeno a zeptali se, jestli to Sensei může udělat znovu. “Dobře,” odpověděl lhostejně.
Opět bylo šest hlavní namířeno na Ueshiba Senseie a vystřelili. Tento čas, kdy inspektor na okraji skupiny vyletěl do vzduchu. Přesně stejným způsobem jako předtím stál Ueshiba Sensei za šesti inspektory, než jsme zjistili, co se děje. Byl jsem ohromen. Tehdy jsem si slíbil, že se budu pečlivě dívat, abych přesně viděl, co Sensei dělá. Ale i když jsem se velmi snažil, nebyl jsem úplně schopen vidět, jak se pohnul.
Proti Ueshibovi Senseiovi stály hlavně šesti revolverů, ze kterých bylo vystřeleno. Až sem jsem si jasně pamatoval, ale další fázi, kdy se Sensei posunul na vzdálenost 25 metrů a hodil jednoho ze šesti střelců, jsem prostě nepochopil. Nenašel jsem žádné jiné vysvětlení než “boží techniky”.Létající zlaté koule
Cestou zpět jsem se zeptal: “Sensei, jak jste mohl něco takového udělat?” a dostal jsem následující odpověď. Před explozí, jak stisknete spoušť, odletí záblesk jako zlatá koule. Kulka revolveru přichází později, proto je snadné se jí vyhnout.
V tomto případě, i když má šest mužů v úmyslu střílet současně, nikdy nejsou přesně spolu, protože střílí v trochu jiných časech, musím jít k tomu, kdo bude střílet první. “Zlatý záblesk má velkolepý zvuk,” řekl Sensei. Podle něj by po hluku začal utíkat. Běhal ve tvaru nindži s ohnutými zády a bral zkrátka pomalé kroky. Skutečná kulka přišla poté, co už skočil vpřed asi o polovinu vzdálenosti. Sensei řekl, že doba mezi zábleskem zlata a kulkou byla poměrně dlouhá, ale pro nás, co jsme se dívali, se vše seběhlo, tak rychle, že jsme netušili, že se snažil dostat tak blízko, aby hodil prvního muže, který vystřelil.
“Bůh řekl, že jsem nezbytný pro tento svět, a rozhodl se mě nechat žít. Mé období očisty neskončilo, takže nemohu zemřít. Až nebudu pro tento svět nezbytný, bohové mě nechají odejít.” Sensei řekl, že je tím přesvědčen, ale my jsme samozřejmě nemohli pochopit, co tím myslel. Vím, že vy, čtenáři, budete mít potíže věřit takovým příběhům, ale opravdu se děly tyto podivné věci.
Výzva s mistrem lovcem
K předchozímu se vztahuje ještě jeden příběh. Jeden z mých známých, pan Sadajiro Sato, byl lovec z prefektury Yamanashi. Byl známý jako mistr lovu zbraní. Například myslivci obvykle míří a střílí na bažanty, když klesají k zemi. V tuto chvíli se prý jejich rychlost letu pohybuje kolem 200 kilometrů za hodinu. Pokud je bažant střelen do hlavy, spadne přímo na zem, ale pokud kulka zasáhne tělo, spadne na velkou vzdálenost. V souladu s tím by se lovci snažili mířit na hlavu, kterou není snadné zasáhnout. Jde o to, že pan Sato udeřil do hlavy pokaždé, když vystřelil – byl mistr mistrů.
Jednoho dne jsem panu Satovi vyprávěl příběh o Ueshibovi Senseiovi, který se vyhýbal šesti revolverům. “I kdyby to udělal, jsem si jistý, že se tomu mému nevyhne,” řekl pan Sato sebejistě. “Lidská hlava je mnohem větší než hlava ptáků, které jsem zvyklý střílet. Nedovedu si představit, že bych se mohl netrefit.” Poté, co to řekl, sestoupil pan Sato z hor, aby vyzval Ueshibu Senseie. Doprovázel jsem ho do Ueshiba dojo a řekl Senseiovi, že ho pan Sato chce vyzvat. Sensei návrh přijal.
Pozorně a trochu úzkostlivě jsem sledoval, jak se Sensei posadil do seiza u vzdáleného konce dojo, zatímco pan Sato se vzdálil a zamířil. A pak, právě když byl na pokraji zmáčknout spouště, Sensei jako uznání sklonil hlavu a řekl: “Počkej! Tvoje kulka mě zasáhne! Tvoje myšlenky jsou nezkreslené a je jasné, že mě chceš zasáhnout. Od začátku jsi chtěl” Věděl jsem, že zasáhneš svůj cíl. Nemohu se vyhnout zbrani takového muže, jsi skutečný mistr!” Pan Sato se šťastně vrátil do svých hor. Byl jsem hluboce ohromen. Pan Sato byl mistr zbraní a Ueshiba Sensei to poznal a stáhl se. Byl to důkaz, že mistr dokáže rozpoznat jiného mistra. Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl vidět, jak dva vzácní mistři navzájem soupeří.
Dalším rokem tedy roku 1961 jel Ueshiba na Havaj. Při této příležitosti Ueshiba prohlásil:
Přijel jsem na Havaj, abych zde vybudoval stříbrný most. Dosud jsem zůstával v Japonsku a budoval zlatý most k sjednocení Japonska, ale od nynějška toužím zbudovat most spojující rozdílné země světa skrze harmonii a lásku obsazené v aikido. Myslím, že aiki, potomek bojových umění, může sjednotit lidi celého světa v harmonii, v pravém duchu budo, objímající svět trvalou láskou.
Při jedné z ukázek aikida na Havaji ho sledoval místní studentské aikido. Ten si v duchu řekl:
Je lehké uhýbat se, když útočník útočí pořád jen sekem, kdyby byl na místě já
pomyslel si
bodl bych na to není mistr jistě připraven.
Poté ukázka skončila a Ueshiba náhodou procházel kolem onoho mladíka, zastavil se u něj as úsměvem řekl:
Ani tímto způsobem bys mě nedostal.
Něco podobného se stalo, také na Havaji, s Royem Suenagou. Tento mladý japonský Američan z Havaje na onu událost, kdy se s O-senseiem procházel po pláži vzpomíná takto:
V jednu chvíli mě napadlo: Vypadá to, že mistr úplně polevil v pozornosti. Určitě bych teď nad ním dokázal vyhrát.
V tom se Moihei zastavil, objevil se k němu a řekl:
Takhle by neměl přemýšlet. Lepší jsou pozitivní myšlenky.
Když Suenaga poklekl k omluvě, Morihei mu vyčinil:
Jedna prostá omluva stačí. Vstávej a už to nedělej.
Když se vrátily do Japonska, tak Ueshiba odjel zpět do Iwamy. V tu dobu kdy byl na Havaji, tak se zjistila Celojaponská demonstrace aikido, ale protože zde Ueshiba nebyl, tak proslov a ukázka za něj měl jeho syn Kisshomaru. A také právě kvůli tomu, že Morihei nebyl přítomen, tak se tato ukázka oficiálně mezi Celojaponské demonstrace aikido nepočítá.
Roku 1964 dostal od vlády vyznamenání Řád vycházejícího slunce čtvrté třídy. Téhož roku s ním začal trénovat v Iwamě sedmiletý syn Morihiro Saito Senseie: Hitohiro Saito. Tři roky poté tedy roku 1967 měl Ueshiba svůj jediný rozhlasový rozhovor. Téhož roku také Kenji Tomiki založil své Shodokan dojo, které použil jako testovací prostor pro svou teorii o aikido a soutěžení, s druhým šlověkem, se kterým Ueshiba O-sensei nikdy pro aikido nesouhlasil.
V březnu roku 1968 nastoupila u Moriheie Ueshiby O-senseie vážná zdravotní krize. Po převezení do nemocni mu lékaři diagnostikovali poslední stádium rakoviny jater a Ueshiba byl na vlastní žádost převezen do Iwamy. Ueshiba cvičil již málo a strávil mnoho času v meditacích. Jednou když se čtyři žáci rozběhli pomoci mu stát z postele, rozzlobilo se to Ueshibu natolik, že všichni vyletěli oknem. Pár dní před smrtí Morheie Ueshiby, se ztratil ze svého pokoje a po chvíli hledání ho nalezli v dojo, jak sleduje skupinku dětí při cvičení, něco jim ukazuje a neustále opakuje
Takhle to musíte dělat, takhle.
Když se blížil Ueshibův konec, tak řekl svému hostu:
Sedím na okřídleném koni a dívám se na nádherný svět pod sebou.
Studentům řekl:
Pojďte a chyťte za ruce tohoto starého dědu a sjednoťme svět. V aikido jsme všichni přátelé a nikdo není cizí. Každý den trénujte a učiňte svět trochu mírumilovnějším místem.
Koichi Tohei někdy v tu dobu od O-senseie dostal desátý dan, který byl stvrzen od Aikikai rok po O-senseiovo smrti.
26. dubna, roku 1969 Morihei Ueshiba umírá. Posmrtně dostal jméno Aiki-in Moritake Enyjiju Daidoshi.
1. května 1969 byl jeho pohřeb a byl posmrtně vyznamenán císařem Hirohitem. Ueshibovi ostatky byly uchovány v Tanabe a jeho vlasy jsou uchovávány v Iwamě, Tokiu, Ayabe a Kumano.