Kdo byl Vaším prvním učitelem Aikido? Jaký na Vás měl vliv?

Christian Tissier: Byl to Jean-Claude Tavernier. Když jsem ho poznal, byl asi o 15 let starší než já. Hodně mi pomohl v komunikaci s dospělými (bylo mi 11 let, byl jsem ještě dítě). Díky němu jsem se seznámil s Nakazono Senseiem z Japonska. To byl velký učitel, velmi dobrý v Judo a Karate, držitel 6. danu v Aikido. Tenkrát znamenal 6. dan samozřejmě o mnoho vyšší úroveň. U Nakazono Senseie v Paříži jsem cvičil čtyři roky, než jsem v 18 letech odjel do Japonska. 

Nakazono Sensei se důkladně věnoval studiu Kotodamy. Měl jste možnost ji pod jeho vedením studovat? 

Ano, Sensei Nakazono se velmi věnoval spirituálním aktivitám, Shiatsu a také Kotodamě. Ty se neučil přímo od Senseie Ogasawary, ačkoliv spolu byli v kontaktu. Někdy nám vysvětloval Kotodamu během výuky Aikido. Mluvil o teorii zvuku a tak podobně. Ne moc, ale postupně čím dál víc. Bylo mi 15, 16, 17, a tak to na mě udělalo velký dojem. Ale bylo to pro mě těžké. No, nejen pro mě, ale vlastně pro všechny. Nebylo nám to moc jasné. Později, když jsem byl v Japonsku, jsem se snažil přijít na to, co Kotodama vlastně představuje. Problém spočívá v tom, že to není nic konkrétního, daného. Je to teorie, zvláštní teorie, obsahující mnoho jemných, podnětných, ale také podivných konceptů.

Nevíte, zdali se Sensei Nakazono naučil Kotodamu přímo od O-senseie?

Ne, to rozhodně ne. Nakazono byl na Kotodamu odborníkem, O-sensei nikoliv. Zajímal se o ni podobně jako o šintoismus, ale nikdy ji podrobně nevyučoval.

Než jste odletěl do Japonska, Sensei Nakazono údajně napsal dopis Sensei Yamaguchimu. Šlo o doporučující dopis?

Ano. Nakazono byl blízkým přítelem Senseiů Yamaguchiho a Nishia. 

Do Hombu jste dorazil krátce po smrti Zakladatele. Jaká tam tehdy panovala atmosféra?

O-sensei zemřel pár měsíců před mým příjezdem. Kvůli jeho smrti se v Aikikai samozřejmě objevily problémy. Hrstka z nejzkušenějších učitelů usilovala o pozici Doshu, hlavy Aikido – například Tohei Sensei, hlavní instruktor Hombu, či Saito Sensei, který dohlížel na svatyni v Iwamě. Nakonec byl učiteli jmenován Doshu Kisshomaru Ueshiba. Rok po mém příjezdu se od Hombu oddělil Tohei Sensei a založil vlastní školu, Ki no Kenkyukai. 

Atmosféra v Japonsku se po smrti Zakladatele změnila. Všichni, učitelé i mladí studenti, chtěli jeho Aikido zachovat. Možná proto se ještě víc snažili. Bylo to docela náročné. Trénink byl v té době dost tvrdý. Dnes už je to trochu jiné. Aikido se rozšířilo po celém světě. V Hombu Dojo zůstává trénink stále velmi technický, nikdo už ale nechce riskovat zranění. Všechno působí trochu jinak. Řekl bych, že je teď zdejší trénink celkově vstřícnější.

Kdo byli tenkrát Uchi-deshi?

V době mého příjezdu končila právě intenzivní výuka jedné generace Uchi-deshi – Endo Sensei, Suganuma, Ichihashi a Saotome. Myslím, že Endo a Suganuma obdrželi čersvě 5. dan. Novými Uchi-deshi, tedy mojí generací, byli Shibata, Seki, Yasuno, Ishigaki a o něco později Miyamoto. Poté, co jsem opustil Japonsko, pak přišli Yokota a další.

Stal jste se „Dojo no Kanji“. Co to obnášelo?

Spolu se Senseiem Masudou a dvěma dalšími Japonci jsme se stali Dojo no Kanji, členy správy Dojo. Na Keikogi jsme nosili nášivku. Kdokoliv se na nás mohl s čímkoliv obrátit, a my jsme se o to postarali. Staral jsem se také o cizince, i když jich tehdy v Hombu ještě nebylo tolik. Dokud jsem byl v Japonsku, byl jsem jejich vedoucím.

Slyšel jsem, že jste cvičil Kashima Shin-ryu se Senseiem Inabou. Kde?

Inaba Sensei byl žákem Yamaguchi Senseie, takže jsme se už znali. Kashima Shin-ryu studoval u Kunii Senseie, Soke, asi rok a půl. Hodně se od něj naučil. Sensei Kunii bohužel náhle zemřel a Inaba chtěl pokračovat v tréninku toho, co mu přenechal. Jednou jsem s ním mluvil. Řekl mi: „Jestli chceš, můžeme trénovat společně.“ Vzhlížel jsem k němu trochu jako k učiteli, protože mi bylo 20 let a jemu kolem 30.

Když jsem Inabu poznal, pracoval jako policista. Později od policie odešel a stal se novinářem pro deník Shinto Journal. Shinto Journal sídlil ve významné budově, v jejímž horním patře se nacházel velký obřadní sál s Tatami. Tam jsme každé nedělní ráno trénovali pět až šest hodin. Byli jsme tam jen tři nebo čtyři lidé. Vzpomínám si, že byl mezi námi i Sensei Yasuno. Začínali jsme Kesagiri – třemi až pěti tisíci seky. Jen to samo o sobě trvá přibližně tři hodiny, a my se ještě poté se Senseiem Inabou učili Katy.

Asi po dvou letech postavili v hlavním parku nedaleko chrámu Meiji Jingu Dojo určené ke cvičení Aikido, Kyudo a Kendo. To je zkrátka šintoismus, disponuje spoustou peněz. O vedení Shiseikanu byl požádán Sensei Tanaka. Sensei Inaba tam měl učit, a tak jsme se přestěhovali. Jen tak mimochodem, moje členské číslo v Shiseikanu je sedm. A tak jsme pokračovali v našem tréninku. V té době jsem neměl moc času na Aikido, protože jsem dvakrát až třikrát týdně trénoval Kenjutsu. Každý den jsem cvičil Kesagiri.

Přesuňme se do současnosti. Slyšel jsem, že francouzská vláda nařídila spojení obou tamních Aikido federací pod jednu. Jak to probíhá a co to pro obě organizace znamená?

Všechno jde dobře. Máme se sloučit do roku 2030, nám se to ale nejspíš povede už v roce 2028. Naše techniky se v některých ohledech trochu liší, já za tím ale nevidím problém. Když jsem pobýval v Hombu Dojo, trénoval jsem tam úplně se všemi. Dokážu rozpoznat, co je dobré, i když se to liší od toho, co sám cvičím. I hudebník dokáže při pohledu na Aikido vycítit, co je správné, přestože se mu nikdy pořádně nevěnoval.

Někteří lidé trénují pouze Aikido Senseie Tamury. Nemyslím to zle, i já jsem se ním hodně natrénoval a bylo to velmi příjemné. Měli jsme spolu velmi dobrý vztah. Problém je v tom, že někteří jeho žáci jsou trochu… Chci říct, že pro ně existuje jen Tamura a nikdo jiný. To se teď ale trochu mění. Proč? Protože mnoho lidí z jejich federace jezdí do Japonska či navštěvuje jiné Senseie a vidí něco nového. 

Mé Aikido se na pohled liší od Aikido Senseie Kanazawy, Senseie Yasuna nebo Senseie Enda, v principech ale zůstává stejné. Když vidím Senseie Kanazawu dělat Shihonage, Ikkyo nebo Iriminage, dokážu ihned poznat, že je provedení dokonalé. Rozumíte? V zásadě je všechno správně. Tvar a forma se mohou lišit, také interpretace může být odlišná. Pokud cvičíme základní Ikkyo ze Shomenuchi, můžeme ho udělat stejně jako Doshu. Kromě toho je tu ale také Yamaguchi a tak dále. Každý má svůj vlastní styl. Zůstávají stejné principy, ale technika se mění. To je pro některé lidi těžké pochopit. Myslí si: „Pokud to nevypadá podobně jako to, co obvykle cvičím, je to špatně.“ Ne, to není dobrý přístup.

Myslím, že jsme na dobré cestě. Nový předseda (FFAB) Didier Allouis je velmi vřelý. Znám ho už velmi, velmi dlouho. Ze začátku to bude těžké. Budeme muset vyřešit zkušební řád. Než se úplně spojíme, čeká nás spousta, spousta problémů. S většinou lidí není žádný problém, s některými je ale naopak velmi těžké najít společnou řeč. Odmítají se bavit. 

Pozitivní přístup, správná technika, vzájemné vztahy v pořádku – to je velká naděje. Pro francouzské Aikido je velmi důležité sjednotit se. Když funguje víc federací odděleně, utratíte víc peněz za reklamu. Je to boj o vliv. Spojeni budeme mít více prostředků na propagaci a rozvoj Aikido. To bude skvělé, zejména nyní, v době úbytku cvičenců. Musíme světu ukázat aikido v co nejlepším světle, jinak to bude v budoucnu ještě velmi obtížné. 

Víte, tohle už ale není můj problém. Je mi 75. Nevím, co se stane za dva, tři, čtyři nebo pět let. Není to na mně, abych se tím zabýval. Je to výzva pro mladou generaci.

Kudy by podle vás mělo Aikido směřovat v dnešním světě? Na co by se měli učitelé zaměřit?

Myslím si, že Aikido je v jistém smyslu unikátní. V Judo máte Shiai, soutěže, dokonce i olympiádu. To mění spoustu věcí. V Karate nebo Taekwondo se také pořádají mistrovství. Lidé, kteří se věnují tradičnímu Karate, se někdy soutěží účastní a jindy zase ne. Je pozoruhodné, že v Japonsku je mistr Kata obvykle také nejlepším rváčem. V Evropě tomu tak nikdy není. Evropa v tomto ohledu trochu zaostává. Kata v Karate jsou velmi přísná. Soutěž se stala mnohem více fyzickou. Odlišila se od toho, čím původně měla být. V Aikido žádné soutěže nejsou. To je naše první specialita. Bylo by šílené prohlásit: „Cvičím aikido, protože chci být silnější.“ Dnes je tomu tak hlavně proto, že existuje MMA. Pokud chcete dělat MMA, dobře, respektuji to. Ale chcete se doopravdy s někým mlátit? My aikidisté bychom se měli zaměřit na to, v čem jsme speciální. Aikido je bojové umění. Ale co je tedy bojové umění? No, naučíte se, jak se bránit, ale nejen v boji – je to způsob, jakým se chováte, jakým chápete svět okolo sebe. Budo je cesta k seberozvoji. Vaším cílem je ve správný okamžik přiměřeně zareagovat – komunikovat. Jakým způsobem? Občas musíte zasáhnout, vstoupit, vychýlit, a jindy zase ne. Ve svých technikách byste měli hledat čistotu. Váš partner vám způsobí malý problém. Vy ho musíte vyřešit co nejčistším pohybem, tím nejlepším možným způsobem. Pokud vaše Aikido obsahuje čistotu, tak i když váš partner nechce spolupracovat, sami ve své mysli přizpůsobíte svůj postoj. To je to, co hledáme. To je druhé specifikum Aikido. 

Je bláznivé říkat: „Mé Ikkyo je špatné.“ Pokud je správné, čisté, krásné nebo pokud je provedeno precizně, úplně to stačí. Cílem není někoho znehybnit, chápete? Cílem je rozvíjet sám sebe. Lidé, kteří se věnují Kyudo, tradiční japonské lukostřelbě, to nedělají proto, že by chtěli lovit králíky, rozumíte? Dělají to proto, že chtějí dosáhnout čistoty pohybu. Podobně by si i Aikido mělo zachovat svou jedinečnost.

Na druhou stranu musíme myslet také na Aikido pro mladé lidi. Proto potřebujeme dynamické Aikido. Neměli bychom příliš mluvit o filosofii. Pokud má student nějakou otázku, samozřejmě mu odpovím, ale když přijde do mého Dojo, budeme především trénovat. Není mým cílem definovat, zdali je Aikido to či ono – ne, ne, nic takového. Pokud máte otázku, po cvičení vám možná dokážu odpovědět. Nejsem ale učitelem filosofie. Těch jsme v naší kultuře měli hromadu – Sokrata, Aristotela – možná až příliš.

Jak chápete Takemusu Aiki?

No, záleží na tom, o čem se bavíme. Chovám obrovský respekt k Takemusu, technikám Musubi i ke všemu ostatnímu. Když Saito Sensei učil v Hombu, vedl lekci každé nedělní ráno. Dva roky jsem tam chodil cvičit a bylo to opravdu velmi, velmi zajímavé. Ale jak jsem již řekl, pro některé lidi dodnes neexistuje nic jiného než Saito Sensei. To je ten problém. Technika může být čistá, brzy ale narazíte. Stanete se uzavřenými k novému, ztratíte sami sebe. Tak to vidím já. Proto je velmi důležité zůstat otevřený novým myšlenkám.

Znáte Patricii Hendricksovou? Když přiletím do San Francisca, vždycky dorazí, vždycky. Chci tím říct, že i když o Aikidu napsala knihu, pořád se chce učit něco nového, jiného. Je velmi zajímavé sledovat lidi otevřené k odlišnostem.

Otázka na závěr: Co si myslíte, že je v životě nejdůležitější?

V životě? Mohla by to být věrnost – mít víru. Ano, mít důvěru ve své přátele a učitele. Věrnost je velmi důležitá. Věrnost a upřímnost.

Moc vám děkuji za Váš čas, Sensei! To bude vše.