Tamura Sensei, ve kterém roce jste se narodil?
Narodil jsem se v roce 1933 v Osace. Kvůli válce jsem však byl v době, kdy jsem chodil do základní školy, evakuován do domu matčiny rodiny v prefektuře Mie. Po válce jsem odjel do Tokia a nastoupil do koleje Yukikazu Sakurazawy, který byl proslulý dietní terapií.
Učil jste se makrobiotiku (Sakurazawovu metodu dietní terapie)?
Od začátku byli moji rodiče na hnědé rýži, takže to mělo nějakou souvislost. Také jsem o ní četl nějaké knihy a začal se o ni zajímat. Moje pozdější cesta do Evropy byla také ovlivněna výrokem Sakurazawy Senseie “Více mladých lidí by se mělo podívat do cizích zemí”.
Kolik ti bylo, když jsi odjel do Tokia?
Byl jsem studentem prvního ročníku střední školy. Rok jsem byl u Sakurazawy Senseie a pak jsem byl pozván na Hokkaido. Už po měsíci však práce zmizela, a tak jsem se nějaký čas potuloval po Sapporu a pracoval na černém trhu. Během toho rodiče podali zprávu o pohřešování a já byl odvezen zpět domů.
Co? Opravdu jste utekl z domova?
Zemřel mi otec a já měl chvíli volna, tak jsem odjel do Tokia (smích). Pak jsem se na chvíli vrátil domů, ale brzy jsem si řekl, že se musím učit na přijímací zkoušky na univerzitu, a vrátil jsem se do Tokia.
Měl jste do té doby nějaké zkušenosti s budo?
Ani ne. Můj otec chodil do Busenu (Budo Vocational School), takže byl instruktorem kendo, ale odešel do války, když mi bylo pět let, a hned poté, co se vrátil z války, měl komplikace z nachlazení a zemřel na tuberkulózu.
Proč aikido?
Sakurazawa Sensei vydal ve Francii knihu s názvem “Judo”, kde se trochu píše o O-senseiovi. V té době byl také Seigo Yamaguchi Sensei demobilizován a jezdil za svým starším bratrem, který byl v Sakurazawa Juku. Přicházel v námořní uniformě, na hlavě měl vojenskou čepici a dlouhé boty, vypadal velmi elegantně. Když jsme byli děti, námořní nebo letecké uniformy na nás dělaly velký dojem (smích). V té době byli pro vstup do Hombu Dojo potřeba tři garanti, pro mě se jedním z nich stal Yamaguchi Sensei.
Takže jste se šťastně dostal do Hombu Dojo?
Ne, a když už mluvíme o vstupu, i když jsem chtěl jít do Dojo, neměl jsem žádné peníze. Takže mě nejdřív učili makrobiotici, kteří studovali aikido. V té době došlo k jednomu okamžiku, kdy jsem oslovil jednoho lékaře, který studoval makrobiotiku, a požádal ho, aby mě přijal jako pomocníka v domácnosti výměnou za ubytování a stravu. Byl jsem schopen to udělat, protože to bylo v tomto období mého života, ale když si vzpomenu, že bych takové věci dělal teď, polije mě studený pot (smích). Takže jsem přes den pracoval v restauraci a nakonec jsem byl schopen navštěvovat Hombu Dojoo, ale měsíční poplatky jsem zaplatil asi jen jednou. V té době byl v Hombu Dojoo Ni-Dai Doshu Kisshomaru Sensei, ale nikdy o tom nic neřekl. Nikdy jsem neplatil ani za propagaci. V té době jezdil O-sensei sem a tam mezi Iwamou a Tokiem a já a Uchi-deshi jsme dělali otomo (obsluhu).
Poté, co jste mohl navštěvovat Hombu Dojo, stal jste se Uchi-deshi?
Když už jsme u toho, Yamaguchi Sensei bydlel v bytě, který si pronajal nedaleko dojo, ale chtěl se na měsíc vrátit do rodného města, aby se oženil, a požádal mě, abych se o byt postaral, až bude pryč. Řekl mi také, že by mu nevadilo, kdybych se najedl rýže, kterou měl v 18litrové plechovce, a tak jsem využil této nebeské příležitosti. Každopádně Yamaguchi Sensei s sebou přivedl i svou ženu. Takže jsem neměl kam jít a neměl jsem ani ponětí co dělat. Myslím, že Yamaguchi Sensei musel mít také tajné obavy z toho, že s ním a jeho novou ženou žije v jedné místnosti s osmi žíněnkami tato bezohledná osoba. A tak Yamaguchi Sensei řekl:”Tamura-kun, co kdyby ses stal Uchi-deshi v Hombu Dojo?”. Když jsem se zeptal: “Eh? Kolik by to stálo peněz?”, odpověděl: “O peníze se nemusíš starat, požádám za tebe Waka-senseie (Kisshomaru Ni-Dai Doshu).” Vzal jsem si tedy futon a vydal se do Hombu Dojo.
Kolik bylo v té době v Hombu Dojo Uchi-deshi?
Právě v té době nebyl nikdo jiný, kdo by se nazýval Uchi-deshi. Na bočním okraji dojo však žila rodina, která za války vyhořela při bombardování. Byly také doby, kdy rodina Okumura (Shigenobu) Senseie žila v jedné místnosti dojo. V té době zde působili členové jako Yasuo Kobayashi, Masamichi Noro, Katsuaki Asai, Yoshimitsu Yamada, Kazuo Chiba, Seiichi Sugano, Mitsunari Kanai, Yutaka Kurita, Mitsugi Saotome a další, kteří jsou dnes instruktory na různých místech světa. V této době přišel také Nocquet (André Nocquet).
Jaké byly vaše první dojmy při setkání se zakladatelem?
Pokud mluvíte o dojmech… Viděl jsem nějaké fotografie (před setkáním), takže jsem už měl pocit, že je to neuvěřitelný mistr bojových umění. Vklouzl na ranní trénink, ukázal pár technik a pak se okamžitě vytratil z dojo. Pokud se mu chtělo, chvíli přednášel, ale protože jsme byli všichni dost mladí, většina z nás si jen říkala: “Kdy už začne trénink?” (o obsahu přednášek). O bozích – Izanagi, Izanami a tak dále. Sakurazashiki (Makrobiotika) má stejný způsob myšlení, takže jsem si myslel, že možná říká něco o In a Yo (Jin a Jang), ale to je vlastně všechno, co jsem pochopil.
Měl jste v té době možnost stát se partnerem pro demonstrace zakladatele?
V té době ne. V té době byli používáni výhradně Waka-sensei a Yamaguchi Sensei. Jediní lidé, kteří vyučovali aikido, byli O-sensei a Waka-sensei. Z tohoto důvodu byli pouze tito dva lidé “učiteli aikido”. Zpočátku se v Hombu Dojo trénovalo pouze ráno a večer. Jedné větrné noci předtím, než jsem se stal Uchi-deshi, nikdo jiný nepřišel, takže když se mě Waka-sensei zeptal: “Tamura-kun, co budeme dělat?” Řekl jsem: “Sensei, co takhle Coffee-En (kavárna, která byla v té době nedaleko dojo)?”, a tak mě tam vzal a koupil mi kávu. I když byly ekonomicky těžké časy, Kisshomaru Doshu se o nás mladé vždycky staral jako o vlastní děti.
Když jste pak strávil deset let v Hombu…
Odešel jsem, protože jsem se chtěl oženit, bylo mi asi třicet let.
A potom jste odjel do Francie, že?
Ne, to není pravda. V té době moje žena hrála na housle a nějakou dobu poté, co jsme se seznámili, jsem požádal Osawu (Kisabura) Senseie: “Chtěli bychom se vzít, mohl byste promluvit s jejími rodiči?”. Tehdy její rodiče, kteří asi hledali způsob, jak odmítnout, řekli: “Naše dcera jede do Evropy studovat housle.”. Na to jsem řekl: “No, já pojedu taky!”. (smích). Takže se nedalo obejít, aby nám dali svolení, a my dva jsme jely do Evropy společně.
Takže vaše cesta do zámoří neměla nic společného s aikidem?
Ne, šel jsem tam jako instruktor aikida. V té době přicházely pozvánky z mnoha zahraničních zemí.
Když už mluvíme o Francii, nebylo to území Tadashi Abeho, aikidóky, který byl známý jako bojovník?
Abe se v té době vrátil do Japonska. V té době přišel Nakazono (Mutsuro) Sensei, který byl ve Francii, s penězi na cestu od místních lidí. Jen jeden nebo dva roky předtím můj kolega Uchi-deshi (Masamichi) Noro-kun šel a já jsem ho následoval. Říkali: “Stavíme aikido dojo”, ale když jsem přijel do Marseille, ještě tam nic nebylo (smích).
Takže jste poté musel prožít mnoho zápasů.
No, byl jsem mladý a měl jsem ženu. V té době bylo džudo ve Francii velmi populární a Nakazano Sensei vyučoval aikido v Provence Judo Clubu, který vedl člověk, jenž byl bývalým mistrem Francie v džudu. Také jsem chodil učit do Cizinecké legie s Abe Senseiem, mám spoustu anekdot. V té době bylo jméno “Abe” velmi známé. Byli tam tři budokové, kteří se jmenovali “Abe”, jedním z nich byl džudista Kenshiro Abe (jeden z pouhých čtyř džudistů, kteří porazili Masahiko Kimuru), a samozřejmě jedním z nich byl džudista Ichiro Abe (v současné době 10 Dan v Kodokan) a poté Tadashi Abe. Tadashi Abe-san byl proslulý především bojem (smích). S takovým člověkem, který hrál roli buldozeru a otevřel mi cestu, to mohl zvládnout i takový zelenáč, jako jsem já. Dříve tu byli také lidé jako Minoru Mochizuki Sensei. Mochizuki Sensei byl také vycvičen v Katori Shinto-ryu kenjutsu, takže v době Mochizukiho Senseie stál proti zápasníkům i šermířům.
Sensei, znal jste se s Mochizuki Senseiem?
Několikrát jsem navštívil dojo v Shizuoce jako Otomo (společník) O-senseiovi a Mochizuki Sensei také občas přišel do Hombu Dojo.
Je něco, co vám na Mochizuki Senseiovi utkvělo v paměti?
Bylo mi řečeno: “To, co teď děláte, není pravé aikido.” To je opravdu hrozná věc od někoho, kdo je pro vás tak starší, a já jsem to opravdu nesnášel, ale O-sensei mi řekl: “Tohle je aikido” a já jsem si to chránil, když jsem pokračoval ve svém tréninku. Bylo mi řečeno: “Po válce O-sensei prostě změnil techniky, jak se mu zlíbilo.” Tak jsem si pomyslel: “Vždyť lidé z předválečné doby jsou jiní.” A tak jsem se rozhodl, že se budu snažit, aby to bylo jinak.
Sensei, ze své základny ve Francii jste jezdil učit do mnoha oblastí Evropy, ale co dojo?
Žiji v Marseille (Francie), ale nemám vlastní dojo.
Ve Francii je mnoho lidí, kteří šíří aikido, jako například syn Mochizuki Senseie, Hiroo Mochizuki Sensei (Yoseikan Budo Dai-Nidai Kancho) a André Nocquet, o kterém jsme mluvili dříve.
Okolnosti jsou poněkud komplikované. Pokud jste mluvil o federaci budo v době, kdy jsem sem přišel (Šowa, rok 39 – 1964), existovala pouze federace judo (FFJDA – “Francouzská federace judo, jujitsu a příbuzných disciplín”). Když jsme se pokoušeli zaregistrovat aikido u francouzské vlády, bylo nám řečeno, abychom se připojili k této organizaci, a v komunitě aikido se zvedla silná reakce proti tomu, aby aikido bylo podřízeno judo. Naštěstí existovala organizace “Asociace černých pásů”, která se věnovala zachování učení Jigoro Kano Senseie (zakladatele juda), a tito lidé nám byli ochotni poskytnout určitou pomoc. Poté, abychom vytvořili jednotnou skupinu, GAN (skupina André Nocquet), která se již dříve podřídila Federaci Judo, Yoseikan (Hiroo Mochizuki) a naše AFCA (“Association Culturelle Francaise d’Aikido” = Aikikai) vstoupila do Federace Judo a stanovila plány na pořádání seminářů pro výuku techniky, sjednocení systému Dan-Kyu a sjednocení systému certifikace instruktorů. V roce 1975 (rok Showa 50) se zvýšil počet založením Mezinárodní federace aikido. V té době se karate osamostatnilo od federace juda, a protože model organizace jedné země a jedné federace bojových umění byl zničen, chtěli jsme se osamostatnit i my. Na valné hromadě to všichni schválili, ale když jsme se skutečně osamostatnili, tak se osamostatnila pouze třetina členů a my jsme se museli vrátit k rýsovacímu prknu. Poučeni z “Francouzských svobodných sil” (FFL – “Free French Forces Liber”) generála de Gaulla jsme vytvořili FFLAB (“La Fédération Française Libre d’Aikido”). Když byla FFLAB uznána vládou, písmeno “L” (“Liberty”) bylo odstraněno a z organizace se stala FFAB. Poté se skupiny aikido, které zůstaly ve Francouzské federaci džuda, osamostatnily jako FFAAA s podporou Federace Juda. Na žádost francouzského ministerstva sportu probíhala jednání o sjednocení těchto dvou organizací více než deset let a v poslední době se zdá, že se vláda přiklonila k myšlence uznat dvě samostatné skupiny. V současné době má každá z těchto skupin má přibližně 30 000 členů, přičemž počet členů francouzského aikido se pohybuje kolem 60 000.
Sensei, během tohoto semináře jste vyučoval něco jako kokyu-ho, co přesně to bylo?
Kokyu-ho? To je cvičení. Je to čínská zdravotní metoda zvaná “Osm kusů brokátu” (Baduanjin Qigong). Po vyučování v Anglii mi jednou jeden z mých mladších spolužáků řekl: “Sempai, podívej se na tohle.” A půjčil mi knihu. Když jsem ji zkusil, připadala mi docela dobrá, a tak jsem ji jsem ji začal zařazovat do svého tréninku. Také jsem se věnoval Jikyou Jutsu (japonská metoda zdravotních cvičení) a některé z těchto cviků jsem začlenil do rozcvičky. Také po cvičení Jikyou Jutsu jsem okamžitě schopen stát v uvolněném a přirozeném postoji, takže jsou velmi účinné, když se necítíte dobře. To je obtížné, když cvičíte s partnerem, ale když je děláte sami, jste schopni nahlédnout do svého nitra. Chcete-li zjistit, zda je pro vás osobně nějaké cvičení dobré, prostě ho nejprve vyzkoušejte a podle toho, zda se cítíte dobře, nebo ne, pochopíte, že je to dobré. (Misogi no Renseikai), O-sensei sám zkoušel, a pokud se mu zdály zajímavé, nechal je dělat i studenty. Říkal: “Tohle je dobré!” nebo “Tohle je dobré!”. To není dobré!” (smích). Nutil nás to dělat, ale říkal: “Přestaňte, když budete mít pocit, že je něco špatně.” A my jsme se snažili, abychom to dělali. Stále bezpodmínečně každé ráno dělám věci jako cvičení zlaté rybky Nishi zdravotního systému.
Zavádíte opravdu mnoho novinek…
V aikido je taková tradice už od dob O-senseie. Makko-ho (japonská jóga), zdravotní systém Katsuzo Nishi Senseie nebo zdravotní metody, které vyučoval Kenzo Futaki
Tím, že upravujete své tělo, zvyšujete také svou citlivost pro budo. Nebylo by to ještě účinnější, kdyby se to učilo od útlého věku?
Přesně tak. U dětí však ještě není schopnost chápání plně rozvinutá, takže pokud to udělají špatně, hrozí, že se jim něco omylem vtiskne. Z tohoto důvodu u mě v dojo děti dělají věci, které je zaujmou, a dáváme si pozor, abychom je příliš nenutili.
Během svého dlouhého působení ve výuce aikido v zahraničí jste musel zažít mnoho těžkých chvil…
Když se o budo dozvěděli první Evropané, slyšeli, že japonské budo není pouze síla zbraní, ale že důležitá je i duchovní stránka. Když to slyšeli, všichni se začali učit například judo. Avšak ti, kteří uprostřed převahy v soutěži neviděli důležitou duchovní stránku, ji začali hledat v aikido. Z tohoto důvodu musím studovat i já. Samozřejmě shintoistická slova, která nám dal O-sensei, ale také takové věci, jako je buddhistické učení, které je základem japonského budo – nechal jsem si z Japonska poslat mnoho odborných textů. Děkuji všem, kteří mi při studiu pomáhali.
Gekkan Hiden (“Secret Teachings Monthly”), 2009
V anglickém jazyce: Aikido Sangenkai, Christopher Li Sensei, s jehož laskavým svolením jsem zde článek publikoval.
[…] Nobuyoshi Tamura […]