Tento článek byl publikován na stránkách Aiki-wiki díky laskavému svolení Antonia Aloia Senseie z webu Martial Arts of Yesterday, Today and Tomorrow.
Do češtiny pro Aiki-wiki článek přeložil Tomáš Suchan.
Pro ty, kteří mě neznají a mohli by se tázat po mém oprávnění promlouvat k tomuto tématu: Po čtyřech letech tréninku Judo jsem začal roku 1962 cvičit Aikido. Mými Sensei byli Ueshiba Kisshomaru, Tohei Koichi a Takahashi Isao. Počátkem roku 1967 jsem začal cvičit v Hombu a zůstal jsem tam, dokud byl ještě naživu O-sensei. Věnuji se Aikido a Budo přes 60 let, a měl jsem tak možnost zažít mnoho z jeho historie.
Je příliš problematické snažit se vypíchnout jeden konkrétní důvod, proč je dnes Aikido tím, čím je. Pokusím se poukázat na pár příčin a důsledků jeho dlouhodobého úpadku.
Po smrti zakladatele začala štvanice o vedoucí pozice. Tohei Koichi Sensei, nejzkušenější, vedoucí instruktor v Hombu, se stáhl do ústraní kvůli politickému hašteření – a tak to začalo.
Hombu, tou dobou pod vedením Kisshomaru Ueshiby, se začalo více organizovat. Zaujalo pozici, kterou si udržuje dodnes. Učitelé (téže zvaní Shihan) byli vysíláni napříč světem, aby vyučovali a šířili umění Aikido. Někteří byli skvělí, někteří o něco méně, každopádně působili exoticky. Neuměli ani slovo v jazyce země, ve které učili. Byli uctíváni jako nějací guru či duchovní osoby. Popravdě – a přirozeně – byla většina z nich asi tak spirituální jako běžný pošťák. Přesto se jejich image uchytil a později se stal základem pro kult Aikido.
Po smrti druhého Doshu, Kisshomaru Ueshiby, se Hombu začalo zajímat více o kvantitu spíše než kvalitu. Čím víc členů, tím víc peněz. Stupňování technických úrovní, další z kleteb Aikido, se stalo užitečným nástrojem kontroly mezinárodní Aikido komunity. Pak se objevili separatisté. Ve Spojených státech jsme měli do té doby jedinou asociaci Aikido. Chiba Kazuo a Yamada Yoshimitsu si však rozhodli panství rozdělit – vznikly organizace dvě. To se některým nelíbilo, a tak si i oni založili vlastní asociace. Dnes jsou jich desítky. Dokud jsou členy Hombu a platí členské poplatky, nikdo se bohužel nezajímá o kvalitu jejich Aikido nebo úroveň jejich učitelů. Nemálo z těchto učitelů bylo dokonce obviněno ze sexuálního zneužívání či jiných zločinů, to všechno ale Hombu jednoduše ignoruje a nijak nezasahuje do jejich stupně či postavení.
Dostali jsme se ke kvalitě učitelů. Dovolte mi říci, že existují lidé velmi technicky zdatní, někteří (hrstka z nich) opravdu výteční. Nemusí to být Japonci – ve skutečnosti většina z nich ani není. Hombu je velmi opatrné s povyšováním ne-Japonských učitelů do nejvyšších pozic.
Protože všichni chtějí být učiteli, i lidé s pěti, šesti lety občasného tréninku si otvírají vlastní dojo a předávají své znalosti a schopnosti nicnetušícím studentům. Umění Aikido je prodáváno jako „bojové umění“ či „sebeobrana“. Fakt, že by se tito „Senseiové“ neubránili ani průměrnému pouličnímu rváči, je maskován vysvětlováním, že Aikido přeci není o boji – Aikido je mír a harmonie, Aikido je láska – a citováním jiných učitelů.
Pokud nedokážete vyřešit násilnou situaci, jste jednoduše oběť s iluzemi, nejste žádným pacifistou. Pouze pokud situaci zastavit dokážete, a přesto si zvolíte být milosrdní, potom jím můžete být.
Neustálé citování poválečných výroků a filosofie O-senseie, aniž by člověk měl jeho trénink a zkušenosti, proměňuje aikido v mnoha případech v pouhý kult spojený s exotickým samurajským oděvem a všemi těmi dalšími doplňky. Existuje příliš mnoho cvičenců Aikido, kteří žijí pouhou fantazií. Vina ale neleží na nich, nýbrž na systému. Mnoho z oněch nedopečených Senseiů prodává a propaguje právě ty věci, které jsou dnes v umění Aikido spíše na obtíž. Aikido se stalo kultem O-senseie bez jakéhokoli bojového využití kromě kondičního tréninku a učení se Waza [technik], které nelze použít ve většině reálných konfrontací. Stejně jako u jógy a podobných disciplín na tom není samo o sobě nic špatného, ale rozhodně si nenamlouvejte, že jste válečník nebo že jste Musashi, jen protože děláte podivné věci s mečem nebo Bokkenem. Mluvím o většině zmíněných senseiů. Ale jak jsem již řekl, jsou i lidé, kteří tomu skutečně rozumí.
Rozšíření myšlenek, technik a filozofie Aikido je omezeno povahou jeho myšlenek samotných, porozuměním žáků a jejich neschopností tyto myšlenky dále předávat. Aikido bylo určeno pro omezenou skupinu lidí a nikdy se nemělo stát masovým hnutím. Také [učitel O-senseie] Takeda Sokaku si pečlivě vybíral lidi, které svému umění učil.
Doba se změnila, lidé se změnili, zbraně se změnily – svět se změnil. Staří mistři jako Funakoshi, Kano, Ueshiba a jiní si takový svět nedokázali představit, natož se mu přizpůsobit. I v tom nejlepším případě ztratilo Aikido svůj původní smysl a už není tím, čím bylo nebo čím původně mělo být.
Musíme se rozhodnout, zda se jedná o bojové umění, či nikoli; zbavit se dvojakosti jeho propagování jakožto bojového umění a sebeobrany, a zároveň jako kultu pacifismu. V této šedé zóně zkrátka nemůže existovat.
Ano, znám všechny argumenty pro a proti tomuto tvrzení. Je pravdou, že to nelze vyřešit ani zachránit. Podívejte se na jiné hnutí, kulty a náboženství a uvidíte stejné vzorce: začátek, rozkvět, úpadek a smrt.
Rád bych se vrátil k předchozímu tématu, povaze technických stupňů.
Hodnocení bez skutečné soutěže vede spíše k politikaření a vytváření mocenských struktur než k technické dokonalosti. Soutěž samozřejmě existuje i tak, ale spíše než na tatami, odehrává se na politické scéně. Stejně jako ve všech oblastech politiky, ať už vládní či korporátní, se na vrchol dostane politik, nikoli ten nejkvalifikovanější člověk.
Hodnocení je naprosto bezvýznamné. Samotný Zakladatel neměl žádný stupeň, žádný stupeň neměl ani zmíněný Musashi; seznam pokračuje ve všech disciplínách, nejen v Budo. Člověk může být skutečně vynikajícím, a přesto nemít žádný technický stupeň. Analogicky může být politik s vysokým stupněm naprostým zklamáním – obvykle jím také je.
Bez technického hodnocení by Hombu nemohlo kontrolovat Aikido a své finanční příjmy.
V mém městě jsou dvě Dojo – moje a ještě jedno. To druhé vede člověk, který u mě studoval celé dva roky. Nyní se chlubí třicetiletou praxí, otevřel si Dojo, kde se vyučuje „bojové umění míru a harmonie“. I toto Dojo je přidružené k Hombu a oficiálně schválené.
S pandemií koronaviru byla Dojo nucena zavřít a mnohá z nich se z toho již nevzpamatovala. To ale není úplně špatně, protože skvělé věci v umění, jako i čemkoliv jiném, jsou vzácné a nenajdete je na každém rohu. Čím více „Aikido“ je, tím méně Aikido bude.
Virus pouze urychlil nevyhnutelný přirozený proces přežití nejschopnějších. Aikido jako bojové umění O-senseie nepřežije, pokud se nevrátí zpět do reality a k tomu, jaké bývalo dříve. Ani tak se ale nový svět možná nebude zajímat o zachování tohoto starodávného, dnes zastaralého japonského umění.
Někteří talentovaní učitelé budou pokračovat a snažit se udržet Aikido naživu, pro většinu lidí ale nikdy nebude představovat atraktivní trend. Možná by zmenšení kvantity zvýšilo jeho kvalitu.