Josef Jürgens: Je skvělé, že jste tady, protože jste v Německu poprvé. Jsme potěšeni a poctěni, že se váš první seminář v Německu konal právě zde v Alpách. Rád bych vám také poděkoval za to, že jste souhlasil s tímto rozhovorem. Máte za sebou již šedesát let v bojových umění. Kdy jste se poprvé setkal s bojovým uměním a co vás přivedlo k aikido?
Robert Nadeau: Když o této otázce přemýšlím, začal jsem asi s judem. Poprvé jsem se s ním však setkal až ve 13 letech. V té době jsem pracoval a dostal jsem se ke knize kapitána Fairbairna s názvem “Get Tough!”. Autor byl odborníkem na bojová umění a ve 30. letech žil v Hongkongu. Knihu napsal v roce 1939 nebo 1940 a fanoušky opravdu oslovila. Jako malého chlapce mě tato kniha fascinovala a byl to také můj první kontakt s bojovými uměními. Když jsem chodil na střední školu, učitelé museli odpoledne organizovat studijní skupiny. Měl jsem štěstí, protože jeden z učitelů byl judista, a proto založil kroužek juda. Můj zájem mě přivedl k tomu, že jsem se do klubu přihlásil. Během středoškolských let a po nich jsem pak velmi intenzivně trénoval. O několik let později mi můj učitel řekl, že tento trénink potřebuji jako vzduch, který dýchám. Jeden přítel z Japonska mi pak doporučil aikido, protože si myslel, že by se mi mohlo líbit. Nakonec se v San Francisku konal seminář aikido a já jsem se na něj moc chtěl podívat. Když pak trenér řekl, že aikido je o harmonizaci celého těla, rozhodně jsem to musel vyzkoušet, a také jsem se snažil pracovat holisticky v judu. To zahrnovalo meditaci před cvičením juda a kdykoli jsem to udělal, moje judo bylo jiné. Nedokázal jsem to pochopit. Proč by mělo být judo ovlivněno předchozí meditací? – Ale právě to se stalo. Takže jsem věděl, že na tom něco je, ale nedokázal jsem to pochopit. Tak jsem pokračoval v tréninku v Kalifornii.
J. J.: O jakém časovém období se nyní bavíme?
Myslím, že někdy v roce 1962 nebo 1961.
J. J.: Pokud jsem správně informován, přestěhoval jste se do…
Ano, v roce 1962 jsem odcestoval do Japonska. Takže to bylo buď začátkem roku 1962, nebo v roce 1961, přibližně v té době. Když Koichi Tohei (také O-senseiův žák) cestoval po Kalifornii, seznámil jsem se s ním. V té době jsem také trénoval jiná bojová umění a učil sebeobranu policisty. V té době jsem byl zaměstnán u policie. V podstatě jsem cestoval do Japonska, abych se stal mistrem bojových umění. Jezdil jsem na judo, karate, aikido… to byl ten pravý důvod.
Heidrun Hoffmann: V roce 1962 jste odjel do Japonska a začal tam trénovat různá bojová umění. Nakonec jste se však rozhodl pro aikido. Proč?
Odpovídá to mé filozofii. Hloubka aikido a O-senseiova hloubka mě prostě ohromila. Ostatní učitelé byli dobří, ale bylo jasné, že jejich kvality lze dosáhnout tvrdým tréninkem. Když jsem se však setkal s O-senseiem, všiml jsem si na něm něčeho jiného. To ve mně vzbudilo zájem, protože jeho umění se zřetelně lišilo od umění ostatních instruktorů (budo). Nebýt aikido, určitě bych se rozhodl pro nějaké čínské umění kvůli jeho energii. O-sensei mě však zaujal natolik, že jsem investoval stále více času do snahy pochopit, jak se mu podařilo dosáhnout takové úrovně.
J. J.: Jak se vlastně stalo, že jste se s O-senseiem sblížili? Byla to náhoda, nebo jak se to vyvinulo?
Byl vedoucím dojo a byl mi k dispozici na místě a je zakladatelem tohoto umění. Měl jsem také jakousi vizi (ještě před pobytem v Japonsku), ve které mi bylo řečeno, že se s ním setkám a že mě hodně naučí. Proto jsem tak nějak čekal, až se blízký kontakt s O-senseiem rozvine. Když už jsem s ním nějakou dobu trénoval, konečně jsem dostal příležitost položit mu otázku. Dnes už si nepamatuji přesné znění otázky, ale týkala se osobního rozvoje, ale nesouvisela s technikami. Spíše se týkala toho, jak přišel na to, že dělá tak výjimečné věci. Moje otázka se mu očividně líbila a nabídl mi možnost kdykoli mu položit další otázky. Myslím, že mnoho lidí – možná je to i v povaze Japonců – mělo problém adresovat své otázky přímo velkému mistrovi. Ale já jsem byl Zápaďan, porušil jsem pravidla.
H. H.: Takže O-senseiovi studenti se nesměli ptát, ale měli…
Alespoň to tak někdy působilo.
J. J.: Říká se, že to byl malý, velmi silný muž…
O-sensei říkal, že to všechno začalo, když byl malý, nemocný chlapec ve své vesnici. Jeho otec si ho tehdy vyhlédl a chtěl, aby vyzval své tělo. Přinutil ho… doslova donutil, aby šel na pláž, kde ostatní chlapci pořádali zápasy sumo. Chlapec však řekl, že raději zůstane doma s maminkou a bude si číst knížky. Otec ho přesto donutil jít. Jakmile se tam ocitl, byl postrčen dopředu a musel bojovat. Protože v té době už měl něco duchovního, požádal duchy, kami (jap. bůh, duch), o pomoc. Snažil se tedy svůj problém vyřešit s pomocí duchů, kteří mu měli přijít na pomoc. Nefungovalo to tak, ale něco se stalo a zdálo se, že duchové jeho tělu pomohli. Jako dítě si prostě myslel, že mu duchové pomohou přímo, a byl překvapen, když se jeho tělo začalo měnit. Nečekal to. (…) Byl prostě ohromen… Nevím, jak jinak to říct. Jako dítě se pak vyvíjel zvláštním způsobem. Začal zkoumat význam čtyř sil, větru, vody, slunce a písku (hmoty). Když začal s těmito silami navazovat spojení a sám síly míchat, všiml si změn ve svém těle, které ho rychle posílily. Nakonec se dokázal postavit i ostatním dětem. Děti ve vesnici věděly, že je křehký a nemocný, o to víc je překvapilo, že postupně zesílil a stal se nejlepším z dětí. (…) I jako teenager dělal stále velké pokroky. Koneckonců to byl jen začátek jeho vývoje, který se nezastavil až do konce jeho života. S rostoucí silou se však měnilo i jeho vědomí, doslova přicházel do styku se samotnými vesmírnými silami. Naučil se síly míchat, kombinovat je novými způsoby a využívat je.
H. H.: Četl jsem, že jste s O-senseiem často hovořili o procesu vývoje na vyšší úroveň ve vesmíru. Mohl byste nám o tom a o svém vztahu s O-senseiem říci více?
No, vlastně jsem se ho jen zeptal, jak je možné, že něco takového dokáže, (jak může být tak silný), jak funguje vesmír a jak zaujímá své místo ve vesmíru. Měl z mých otázek velkou radost. Myslím, že je to hlavně proto, že většinu lidí takové věci nezajímají, protože je to trochu ezoterické. Možná se většina lidí opravdu zajímá jen o mechaniku technologie, a ne o její filozofii. Každopádně na mé otázky odpovídal velmi rád. A rozhodně si udělal čas, aby mi pomohl to pochopit. V podstatě tedy šlo o pochopení fungování univerzálních sil a o to, jak se dostat na úroveň, na které můžete být skvělým jedincem, kterým jste v podstatě vždycky byli. Ano, o tom jsme mluvili.
H. H.: Byl vždy na této úrovni?
Ne. Samozřejmě dělal i normální věci, jako bylo cestování vlakem, večeře, uměl být velmi zábavný a dobrý kamarád. Nikdy však nebyl daleko od této úrovně.
J. J.: Dostal jste svitek od O-senseie. Stojí v něm: “Hledej aikido, které zůstává očím skryto.” Jaký vliv měla tato věta na vaší dlouholetou praxi aikido?
Překlad je poněkud kostrbatý, ale pokud se podíváte jen na tento aspekt, byla tato věta pomocí, která mi připomněla mou cestu. Mechanika techniky byla zřejmá, to mohl vidět každý. Ale odkud se to bere? Jak vzniká? – Na to už není tak snadné odpovědět. V jaké dimenzi, v jakém prostoru se nacházíme? Jsou snad techniky jen logickým důsledkem? Ano, ta věta mi připomněla, že mám pokračovat ve své cestě.
H. H.: Poprvé jsme se s vámi setkali loni v Montreux a vaše slova o O-senseiovi si velmi dobře pamatujeme. Vysvětlil jste, že technika, jako je nikyo, je základem, ale také klíčem k dalším úrovním. O-senseiovým konečným cílem bylo zlepšit svět pomocí jeho aikido. Jak tomu máme rozumět?
To bylo jeho cílem od chvíle, kdy se rozhodl stát se bojovým umělcem, ačkoli se ještě nerozhodl pro konkrétní umění a zkoušel i jiná. Takeda Sensei (jehoo Daito-ryu) byl tehdy důvodem, proč se rozhodl pro bojové umění. To byl tedy jeho začátek. Jak pokračoval ve své vnitřní práci, pokračoval také v propojování energií s vyššími formami, v posilování svého vědomí a v mnohém dalším. Jak se jeho vědomí měnilo a on měl mnoho dalších zkušeností, změnila se zásadně i vnější podoba jeho technik. Nezměnily se samotné techniky, ale jeho schopnost je provádět. V podstatě dodnes trénujeme staré techniky Daito-ryu. Když je však O-sensei prováděl, bylo to jiné. Je to pochopitelné?
J. J.: Ano. Ale změnit svět prostřednictvím aikida…
Ano, rozumím. Myslel to trochu jinak, než by člověk na první pohled čekal. Když se řekne, že aikido změní svět, většina lidí si myslí, že ho změní například nikyo a sankyo. Když se nad tím zamyslíte, je to směšné. Navíc jedna škola pohrdá nikyo jiné školy … Jak to má změnit svět? Ve skutečnosti má na mysli převažující význam aikido, který pro něj mělo. Když řekl aikido, nemyslel tím souhrn svých technik jako takových, ale harmonizaci sebe sama s univerzálními silami. Tento proces nazýval aikido. Jde o to, že se během tohoto vývoje přibližujete svému místu na tomto světě a přirozeně se stáváte lepším člověkem. Takže kdyby se touto cestou vydalo více lidí, vzniklo by něco velmi … nemám ta správná slova … mocného. Něco takového by mělo dost síly na to, aby skutečně změnilo svět. Nemyslel tím, že by se svět stal lepším místem díky výcviku jednoho nikyo, ale že máme šanci to dokázat, pokud se do tohoto procesu pustí skupina lidí.
J. J.: A až všichni lidé v celosvětové komunitě aikido, možná 800 000 nebo dokonce milion lidí, pochopí Ueshibovu myšlenku, svět se změní. To jste měl na mysli?
Chápu. Pak by to bylo ohromující.
J. J.: To by bylo opravdu skvělé…
Přesně tak. I kdyby jich bylo méně – říkal jste něco o 800 000 -, lidé by byli vyrovnanější, sebevědomější, ostražitější a otevřenější; už jen to by bylo nesmírně důležité. A naopak, pokud jsou všichni nevyrovnaní, má to opačný efekt s univerzálními důsledky. Pokud je však dostatečný počet lidí vyrovnaný sám se sebou, pomáhá to stabilizovat svět. Pokud tedy každý udělá svůj díl práce, budeme schopni něco změnit. Tento podíl však spočívá v tom, že si více uvědomujeme sami sebe, jsme více soustředění, žijeme více přítomností a neběháme jen kolem a nekroutíme rukama. Jde spíše o to, co vlastně děláte, když hýbete rukou.
J. J.: Cvičíte aikido už 55 let…
Ano, už více než padesát let…
J. J.: Jaké je z vašeho pohledu hlavní poselství aikido v současnosti? Jaký postoj byste rád viděl u světové komunity aikido?
Abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli si vůbec mohu dělat starosti o světovou komunitu aikido. Musím začít u sebe a změnit svůj vlastní postoj. Sám se stále snažím vše zvnitřnit a vžít se do O-senseiovy kůže, abych se díky tomuto hlubšímu pochopení stal lepším i já. A snad mohu některé své poznatky předat i ostatním, kteří o to mají zájem. Stále tedy musím pracovat sám na sobě, a proto nemohu jen přemýšlet o tom, jak bych aikido nejlépe sdělil světu. Když se budu snažit sám za sebe, možná aikido najde více lidí. Tak by se mohlo podařit navázat spojení.
H. H.: Aikido je nejen meditativní, ale vyžaduje také určitou vážnost a naprostou koncentraci. Je to bojové umění. Ueshiba kdysi řekl: “Trénink by měl vždy probíhat v příjemném prostředí”. Myslíte si, že vážnost a soustředění stojí v cestě této radosti? Byl z vašeho pohledu trénink s O-senseiem radostným zážitkem?
Nechápu, proč by si to mělo odporovat. Pokud jste otevření a zabýváte se povahou věcí a jejich podmínkami, je to zábavné a příjemné. Zároveň můžete tuto práci brát i vážně. Takže si myslím, že oba aspekty mohou existovat vedle sebe. Podobnou zkušenost jsem měl, když jsem jel do Japonska a vlastně jsem přišel z jiného bojového umění. Ve srovnání s Japonskem jsem poznal školy bojových umění v Kalifornii, kde se lidé neustále usmívali a smáli. To bylo tak zvláštní, protože v jiných školách jste zažili pravý opak: mluvit, usmívat se a smát se bylo zakázáno. Za to by vás hrubě seřezali. (smích všech) Bylo opravdu neuvěřitelné vidět, jak se při tréninku baví. Také Terry Dobson… Říká vám něco Terry Dobson?
– Chtěli byste si přečíst více – zde naleznetee prodej AJ: https://www.aikidojournal.eu/Deutsche_Ausgabe/2014/
Na Aiki-wiki zveřejněno s laskavým svolením Horst Schwickerath Senseie.
