Rozhovor – Yoshinobu Takeda – od Aikikai Hombu Dojo

Povězte nám, jak jste začal učit?

Yoshinobu Takeda: Původně jsem měl rád bojová umění a cvičil jsem judo a kendo, ale jednoho dne jsem uviděl v novinách inzerát, který představoval aikido jako “mystické bojové umění”, a tak jsem se na něj šel podívat do tokijského města Yurakucho. Viděl jsem lidi, jak házejí jednoho po druhém, a rozhodl jsem se začít s tím, že by to byla zábava, kdybych to dokázal. Bylo to, když mi bylo asi dvacet let. Chodili tam učit Kisshomaru Sensei, Arikawa Sensei, Tada Sensei a Tamura Sensei. Když jsem začínal, v každé třídě bylo asi 20 lidí a celkem 100 členů.

V té době při tréninku útočníci útočili velmi tvrdě. Zápěstí jsem měl vždy oteklé, ale nikdy jsem neměl pocit, že by to bylo tvrdé nebo vážného. Myslel jsem si, že takové aikido je, a také jsem na to byl hrdý. Ruka se mi zvětšovala a zvětšovala. Pracoval jsem u železniční společnosti a moje ruka se už nevešla do rukávu uniformy!

Ještě si pamatuji, jak na mě někdo hodil, když jsem byl na žíněnkách a bral ukemi. Pata toho člověka mě zasáhla do oka a to mi oteklo. Když jsem šel k doktorovi, řekl mi: “Nemůžu uvěřit, že jste nepřišel o zrak.” A já mu řekl: “To je skvělé. Měl jsem v oku silné krvácení. Když jsem měl toto zranění, Tamura Sensei mi zakrýval oko dlaní a říkal: “Bude to dobré”. Tamura Sensei byl makrobiotik, takže mohl mít nějaké znalosti o přírodní terapii. To mohl být důvod, proč jsem nepřišel o zrak.

Sdělte nám příběh nebo vzpomínku na O-senseie.

Když se Yamaguchi Sensei vrátil z Myanmaru a založil dojo v tokijském Roppongi, začal jsem navštěvovat jeho hodiny i tam. Yamaguchi Sensei nám vyprávěl příběhy o O-senseiovi a já jsem pak začal chodit do Hombu Dojo.

Můj dojem z O-senseie byl, použiji-li jediné slovo, “světlo”. To neznamená jasný nebo zářivý, ale měl světlo, díky němuž byla celá věc průzračná. Dotek, který jsem od O-senseie v dojo cítil, nebyl moc pocit kontaktu, ale byl jako elektřina procházející mým tělem, nebo elektřina spojující O-senseie a mě dohromady. O-sensei mě vedl, když jsem ho držel za ruku, ale neměl jsem pocit, že bych ho držel. Něco jako asimilace. Asi bych měl říct “vcucnutí do jasné černé díry”.

Jak jste začal učit?

V počátcích jsem vůbec neuvažoval o tom, že bych se stal učitelem. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že aikido je velká radost. Více než desetkrát jsem změnil zaměstnání, abych mohl navštěvovat co nejvíce lekcí i během dne (smích). Stále nemám pocit, že jsem učitel. Dělám aikido, protože mě baví trénovat.

Příležitost učit se naskytla, když se Nonaka Hifumi Sensei, který učil v Kamakuře, stěhoval zpět do svého rodného města na Kyushu. Yamaguchi Sensei mi řekl, abych převzal dojo v Kamakuře, když mi bylo 25 let. Bez dlouhého přemýšlení jsem řekl: “Dobře, jistě, děkuji mnohokrát” a okamžitě jsem se z Tokia přestěhoval do Kamakury. Yamaguchi Sensei byl překvapen (smích), protože kdybyste měli zdravý rozum, jen byste tam párkrát týdně zavítali, ale nezměnili byste místo, kde žijete. Už tehdy jsem měl na mysli spíše cvičení pro sebe než výuku.

Kisshomaru Sensei byl ke mně velmi laskavý. Kisshomaru Sensei byl stejná generace jako Yamaguchi Sensei, takže Yamaguchi Sensei často brával Kisshomaru Senseie s sebou na tréninky. Někdy, když oba učitelé přišli do dojo společně, přišlo jen deset studentů. Byla to taková ztráta času, ale vzácná chvíle. Kisshomaru Sensei se v té době snažil šířit aikido. Přesto měl odstup od světa a nedělal si starosti s maličkostmi. Vřele se o mě staral. Jsem mu velmi vděčný, že se věnoval několika nadšeným studentům v mé skupině. Nyní jsou z nich instruktoři na různých místech.

Yamaguchi Sensei s námi komunikoval od srdce k srdci, dokonce i se středoškoláky. Nebylo to tolik, jako když učitel učí studenty, ale trénoval s nimi ve stejné sféře. Senseiův přístup na mě velmi zapůsobil a také mě nesmírně ovlivnil.

Jaký byl Yamaguchi Sensei?

Nebyl jako bojový umělec, ale jako filozof. Pronikavý. Měl svůj vlastní pohled na svět, nebo bych měl říct “univerzální pohled”. Yamaguchi Sensei nám vyprávěl o tom, jak byl pilotem u letectva v Edajimě*. Říkal, že den před odletem do bitvy nemáte co dělat, když se připravujete na smrt. V tu chvíli ležel na trávě a díval se na oblohu, myslel na to, že obloha je krásná, květiny nádherně kvetou, a také myslel na to, že porazí nepřátele, kteří na něj útočí. Mít v jedné ruce něhu milovat přírodu nebo zvířata a v druhé ruce sílu útočit na protivníky, aby se ubránil. Život a smrt, svět, který obsahuje žití a zabíjení zároveň… Válka nakonec přece jen skončila dřív, než Yamaguchi Sensei vyrazil do boje. Byl připraven zemřít, pak přežil. Asi měl co cítit, ne skrze svůj intelekt, ale skrze své fyzické tělo, o tom, co je smyslem života.

*Edajima byla místem, kde se cvičili piloti sebevražedných kamikaze.

Řekl jste nám, že se nepovažujete za učitele. Kdyby ano, jak vedete třídu?

Cvičení aikido beru jako příjemné a zajímavé. Pokud s tím lidé nesouhlasí, nemá smysl jim vnucovat svůj způsob, ale pokud souhlasí, říkám: “Pojďme cvičit společně.” To je vše, co mohu udělat, abych byl upřímný. Pokud se jedná o začátečníky, dávám jim najevo, že aikido je zajímavé a příjemné. Protože začátek je nejdůležitější.

Na svitku, který mám v dojo, je napsáno “Aiki”. Náhodou mi ho nakreslil mnich, který býval zástupcem proktora chrámu Eiheiji. Je to “Aiki” místo “aikido”. Zeptal jsem se, proč chybí ‘do’ (způsob), načež mi řekl: “Najdi si svůj vlastní ‘způsob'” (smích).

Je únavné učit lidi se slabou vůlí nebo lidi bez záměru. Nemyslím si, že je dobré krmit zvíře a nenechat ho, aby si samo ulovilo potravu. Stejně tak lidé nakonec budou celou dobu čekat, až je někdo přijde učit, pokud se nebudou snažit.

Někdy zbytečně pomáhám těm, kteří mají problémy, ale většinou je to otázka času, musím čekat, až se změní. Například sýr nebo natto potřebují čas na fermentaci. Pokud má takový člověk dobrý přístup a dostatečně cvičí, mohu jen mlčet a čekat.

Například co se týče známkování, nehodnotím automaticky jen proto, že tento člověk umí takové a takové techniky. Záleží na přístupu a nadšení této osoby. Pokud mohu říci, že se tento člověk po nějaké době zlepší, někdy dám doporučení, aby si udělal známkovací test. Nejde mi o detaily technik, ale spíš o to, jakého má ducha nebo cit pro trénink a jestli je pro něj zapálený, nebo ne.

Proto se omlouvám, že se nepovažuji za učitele. Tím nechci říct, že by učení bylo špatné nebo že bych nerad učil (smích).

Ano, ano, myslím, že to je také skvělá myšlenka výuky. Jako poslední otázku nám, prosím, řekněte své téma a cíl svého tréninku aikido, Sensei.

Cítím “sumikiri” (absolutní jasnost)… Těžko se to vysvětluje. Pokud je vaše mysl jasná, myslím, že se vaše tělo bude pohybovat bez vašeho záměru. Bez závislosti na vaší vůli, ale přirozeně podle situace. Pokud jste připoutáni k jedné věci a setrváváte na jednom místě, způsobuje to stres. Není to jen v našem tréninku, ale můžete to vztáhnout na svůj životní styl. Nejlepší je dělat vše svobodně. Souvisí to se “sumikiri”. Jinými slovy, nebuďte příliš horliví.