Rozhovor byl uspořádán 26. července 2025 během letní školy Slovenské asociace aikido.
Jak jsi se dostal k aikido?
Tomáš Dubovský: U mě to není až tak speciální příběh. Začal jsem s aikido jako dítě v Přerově. Na základní škole, kam jsem chodil (ZŠ Trávník), jsem měl kamaráda, který aikido dělal, a protože tréninky probíhaly přímo na té škole, tak když nastal čas rozhodnout se, co bych chtěl dělat po vyučování, tak z výběru – výtvarka a podobně – aikido znělo nejvíce mysticky, nejvíce zajímavě, aniž bych pořádně věděl, co to je. Tak jsem přišel na nábor. Ten byl klasicky v září a už jsem tam zůstal.
V jakém to bylo roce?
2007–2008.
Kdo byl tvůj první učitel?
V té době vedl ještě přerovský oddíl Vlastík Ilgner. Dneska už ho vede převážně Eliška Svobodová, která v té době také učila, ale když jsem začínal, tak byl hlavní instruktor Vlastík.
Čím tě aikido oslovilo? Proč jsi u aikido zůstal?
To bylo více věcí. Tím, že jsem začínal jako dítě, tak hluboké myšlenky začaly přicházet až o něco později. Od začátku mě bavila ta skvělá komunita lidí. To, že v aikido není soutěživost, není tam ten tlak na výkon, aby byl někdo nejlepší, a hlavně i to velice specifické prostředí. Později jsem si uvědomil, že když člověk jde dělat nějaký koníček nebo jakýkoliv sport, tak po nějaké době zjistí, že daný sport dělá určitá skupina stejně vypadajících lidí – a v aikido to tak moc není. Netvrdím, že aikido je jediné, ve kterém to tak je, ale pro mě bylo velmi specifické tím, že dvanáctiletý kluk cvičí se sedmdesátiletým pánem a po tréninku se spolu baví jako rovný s rovným, což není v životě úplně obvyklé, ale na tatami to tak bylo vždy úplně v pořádku. Neřeší se, kdo má jaké vzdělání, kdo má jaké povolání. Ty skupiny se na tatami prolínají a všichni si tam dobře zacvičí a užijí si společně ten čas. Mohou si navzájem vyměnit své zkušenosti. To bylo asi nejdůležitější, co mě u aikido uchytilo. Samozřejmě později se přidala spousta dalších věcí, ale na začátku bylo hlavní toto.
Kdy jsi navštívil svůj první seminář aikido? A jaký zahraniční učitel tě v začátcích nejvíce ovlivnil?
Měl jsem štěstí, že jsem začínal v Přerově, který je jedním z nejstarších oddílů v celém Česku. Vlastík začal s aikidem už někdy v roce 1985, kdy vycestoval do Japonska. Takže Přerov, když jsem tam začal, byl již velmi aktivní v organizování stáží. Můj první zahraniční učitel byl Daniel Vetter, který jezdil do Přerova pravidelně, minimálně jednou za rok. Tím, že to bylo přímo v Přerově kde jsem žil, tak pro mě bylo velmi jednoduché přijít si o víkendu na tu stáž zacvičit. Později jsem začal samozřejmě jezdit s tím kolektivem Přerováků i na další stáže, nejčastěji do Prahy, kde se tehdy střídala celá plejáda učitelů, jako Michele Quaranta Sensei, (Katsuaki) Asai Sensei, Gildo Mezzo Sensei, (Yoji) Fujimoto Sensei, Bernard Caloz Sensei a další. Moc jinam jsem nejezdil – za prvé jsem o dalších akcích moc nevěděl a za druhé mi tehdy bylo 12–13 let, takže jsem se držel spíše s tou skupinou Přerováků.
Ta první stáž se uskutečnila už v tom roce 2007/2008?
Ano, hned od začátku.
Kdy jsi zatoužil se dostat do Japonska?
U mě to má dvě roviny. Jedna je aikido a druhá, že mě zajímalo Japonsko jako takové už v podstatě od dětství, a to skrze tu kulturu i popkulturu. Ještě než jsem bydlel v Brně, tak jsme tam každoročně jezdili na obrovský festival japonské kultury Animefest. Takže měl jsem vždycky blízko k Japonsku i mimo aikido, proto jsem tam vždycky chtěl jet. Ale samozřejmě ze začátku tam byl hlavní problém finanční a organizační – jak se tam dostat. Povedlo se mi to zrealizovat, až v roce 2019, což korespondovalo s tím, že jsem končil vysokou školu. Ne, že bych těch financí tehdy měl moc, ale rozhodl jsem se, že teď přichází čas to nějak zrealizovat, a jak jsem později sám zjistil, jak se říká: když se chce, tak je možné všechno. I když člověk tehdy neměl prostředků, tak se ten výlet podařilo zorganizovat a udržet ho v nízkém rozpočtu. Když tam člověk jede opravdu za cvičením, tak zjistí, že ten výlet opravdu není až tak drahý, jak si možná myslel na začátku.
Říkal jsi: „Jsme cvičili,“ takže vás bylo více?
Byli jsme dva. Na tu první cestu do Japonska jsem jel já a Zdeňa Nedbal z Brna.
Vaším cílem bylo Hombu Dojo, nebo i jiné lokace?
Ono to nebylo naplánované úplně dopředu. Bylo to trochu impulzivní rozhodnutí – v čajovně jsme si řekli: „Teď je ten čas vyrazit, tak pojďme do toho!“ Během jednoho až dvou měsíců jsme to zorganizovali a vyrazili. Hlavním problémem bylo, že jsme měli nižší rozpočet, tak jsme se rozhodli, že místo cestování po celém Japonsku, které by vyšlo dráž, budeme jen v Tokiu, protože tam člověk přiletí a tím je to jednodušší. Samozřejmě bylo v plánu se podívat i po okolí, ale pořád v rámci okolí Tokia. To znamená, že jsme chodili cvičit primárně pouze do Hombu Dojo.
Když říkáš „primárně“, tak jaké dojo jste ještě navštívili?
Když jsem tam byl poprvé, byli jsme pouze v Hombu Dojo, protože jsme v podstatě o ničem jiném moc nevěděli a ani japonsky jsme moc nemluvili, takže nám stačilo toto, plus ty výlety po okolí. Později se přidalo ještě dojo v Yokohamě u (Yoshinobu) Takedy Senseie. To vzniklo tak, že jeden člen z jeho dojo začal cvičit v mém dojo v Brně, takže jsem získal kontakt a byl jsem si tam zacvičit. A potom se z toho stala každoroční tradice.
Co tě na té první návštěvě nejvíce zaujalo?
Japonska nebo Hombu Dojo?
Obojí.
Skoro všechno. To se těžko popisuje. Myslím si, že první cesta do Japonska je vždy ta nejlepší. Člověk má sice na začátku největší strach, protože jede do neznáma, neví, co ho čeká a tak podobně. Na druhou stranu o to je to lepší. Japonsko je úplně jiná země, než kdybyste jeli někam na dovolenou třeba do Evropy. Kultura je jiná, architektura je jiná… Takže když tam člověk přijede, de facto vystoupí z letadla a i vzduch je jiný. To znamená, že se těžko specificky popisuje, co člověka zaujme, protože když je tam poprvé, tak ho zaujme úplně všechno. Všechno funguje jinak. Počínaje detaily, že se chodí na druhé straně chodníku, deštník se na okapání odkládá naopak apod. I díky takovým detailům jsou chvilky, kdy si tam člověk připadá jak na Marsu – v tom dobrém slova smyslu.
A co v Hombu Dojo? Je něco, co tě zaujalo tam?
Hombu Dojo je pro mě hodně speciální místo. Zaujalo mě tehdy ve více ohledech. Za prvé, člověk do té doby cvičil nějaký jeden systém pod jedním učitelem a i když jel na seminář, byl to učitel podobného systému, který měl samozřejmě nějaký jiný pohled na věc, ale stále v rámci stejné skupiny lidí – a najednou přijel do Hombu Dojo, kde má každý trénink, každou hodinu jiný učitel. To znamená i jiný systém. To nejsou jenom drobné rozdíly – někdy jsou opravdu velké a člověk se musí naučit velmi rychle přepínat. To byl takový první náraz. Nejsou to jen detaily, že někdo vykročí pravou nohou a někdo levou, ale měnil se třeba i způsob ukemi, způsob, jakým učitel chce, aby pracovali uke. Myslím si, že je to docela pozitivní a měla by si to vyzkoušet většina aikidistů, protože potom zjistí, jestli své aikido staví na tom, že znají z paměti nějakou formu, nebo na tom, že opravdu vnímají, co dělá ten druhý. Tam se to nedá zapamatovat a po nějaké době člověku nezbyde nic jiného než vnímat, co ten druhý chce, a ne si jen pamatovat formu. To byla jedna věc. Jinak samozřejmě hromada dalších věcí. Dodnes si pamatuji, jak jsme přišli poprvé do Hombu Dojo a říkali jsme si: „Jé, tady má trénink jen 60 minut, tak to půjdeme tak na tři.“ U nás v té době měly stáže obvykle dvě a půl hodiny, tak jsme si říkali, že tři hodiny, tak nějak odpovídají. V Hombu Dojo, když si člověk zaplatí cvičení na den – a my jsme si zaplatili rovnou měsíční –, má v každém případě zahrnuty v ceně všechny tréninky, tak jsme si říkali, že když už jsme tady, půjdeme minimálně na tři tréninky. Šli jsme na první trénink. Po něm jsme se potkali v šatně, úplně rudí, zpocení, a beze slov jsme odešli – že dneska už další trénink nezvládneme. Intenzita tréninků je úplně jiná než tady. Není to dané jen tím, že by všichni cvičili o tolik lépe než tady. Je to dáno více faktory. První je podnebí: v Japonsku je větší vlhkost a větší teplota, takže je cvičení náročnější. Druhá věc je, že v Hombu Dojo jsou tréninky od 3. kyu výš, ale většina lidí na tréninku má dan. To znamená, že de facto všechny tréninky jsou „danové“ tréninky. Není to tak, že by člověk cvičil chvíli se začátečníkem, pomalu, techničtěji. Navíc se nemění partneři, takže komu se ukloníš, s tím jsi celou hodinu. Učitelé často nevykládají a více se cvičí. Souhra toho všeho utváří to, že tréninky mohou být opravdu velmi intenzivní, byť jsou v uvozovkách jen hodinové.
Tréninku se tedy nemůže zúčastnit nikdo s nižším kyu než třetím?
Jak se to vezme. Nikdo to nebude kontrolovat. V Hombu Dojo, i obecně v Japonsku, je mnoho pravidel, která jsou nepsaná, nebo třeba i psaná, ale není to tak, že by tam byl nějaký strážný nebo recepční před dojo, který by řekl: „Ty nemáš třetí kyu, tak nemůžeš dovnitř.“ Je doporučené, aby ten člověk měl alespoň třetí kyu. Určitě bych to zvážil, pokud má někdo nižší kyu, protože ty hodiny mohou být náročné – a teď to nemyslím jen z pohledu fyzičky, ale i z technického pohledu, protože ti učitelé nejdou moc do detailu a moc nevysvětlují, takže pokud někdo nemá ujasněné základy, může být velmi rychle ztracený. Na druhou stranu v Hombu Dojo jsou začátečnické hodiny, a to každý den. Pokud se člověk necítí, že by to zvládal, může se zúčastnit těch začátečnických lekcí, které vedou ti úplně stejní Shihané jako ty standardní hodiny, akorát se tam více zaměřuje na základy. Takže možnost zacvičit si tam mají všichni.
Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mi něco objasnil. Na stránkách Aikikai Hombu Dojo je v sekci „Instructors“ psáno mnoho učitelů, ale logicky všichni nemohou vést tréninky. Jsou tam i učitelé s nižšími dany, ale třeba je tam také napsaný Hiroshi Tada Sensei (9. dan), který tam pravidelné tréninky také nemá. Podle čeho se určuje, že v tom seznamu jsou, nebo ne?
To je na delší vyprávění, ale každopádně Hombu Dojo je centrální dojo Aikikai a funguje specifickým systémem, který není až zas tak těžké pochopit. Asi všichni známe i u nás často používané termíny jako například Shidoin, případně později Shihan. Nicméně u nás je ten význam trochu jiný. U nás je to vázáno čistě na nějaký technický stupeň – někdo má čtvrtý dan, tak je Shidoin. Někdo si to píše na plakátek, někdo ne, ale spoustu lidí vlastně netuší, co to znamená a k čemu se to používá. V Hombu Dojo a obecně v Japonsku to má mnohem větší význam, protože když je někdo Hombu Dojo Shidoin, znamená to, že je instruktorem v Hombu Dojo, takže je zaměstnancem Hombu Dojo na pozici učitele. Jak někdo roste v žebříčku Hombu Dojo, tak časem získá nějakou svou hodinu. Většinou to začíná tak, že jsou nějaké univerzitní kluby – na těch univerzitních klubech učí ti Shihané. Oni právě neučí jen v Hombu Dojo, ale často v těch univerzitních klubech. Když je někdo šikovný, baví ho cvičení aikido, chce cvičit, tak většinou Shihan nabídne tomu zájemci z řad univerzitního klubu, jestli by se nechtěl stát Shidoinem Hombu Dojo. Je to v posledním ročníku bakalářského studia, protože Japonci často dál nepokračují z kulturních důvodů a mají takzvaný rok náborů. Pokud na to kývne, jde normálně na pohovor. Ten pohovor vede (Yoshinobu) Irie Shihan, který je Shidobu-cho, což znamená šéf učitelů v Hombu Dojo, a Dojo-cho Mitsuteru Ueshiba, který je šéf celého Hombu Dojo. Když projde přes ten klasický pohovor, nastupuje jako Shidoin do Hombu Dojo – to má svá specifika. V průběhu let, jak získává pokročilost a technické stupně, začíná postupně učit. Nejdříve pomáhá v dětských hodinách, potom začátečnické hodiny a později získá svůj univerzitní klub. Ještě později, když už je většinou Shihan, tak se vrací zpátky do Hombu Dojo a získává takzvané Dai Keiko. Dai Keiko jsou ty hlavní hodiny, co známe – to je na třetím patře a tam učí ti hlavní Shihané, většinou 6. dan a výš. Nicméně to také není úplně doživotní. Většinou to funguje tak, že učitel získává nejprve jednu hodinu v Hombu Dojo, většinou nějakou, která není zas až tak populární – třeba uprostřed dne, nebo něco podobného. Také záleží na tom, jaký učitel odchází, ale vždycky nový učitel začíná s jednou hodinou, později, jak získává na pokročilosti a senioritě – zejména v Japonsku je vše založené na senioritě –, tak získá dvě hodiny a vrchol jsou tři hodiny v Hombu Dojo. Ti, kteří jsou na vrcholu učitelské kariéry, mají tři hodiny. To je vrchol – a potom se zase stahují. To je právě odpověď na tvoji otázku. Stejně jako u nás máme důchod v práci, tak i v Hombu Dojo mají důchod, to znamená, že přibližně v šedesáti letech odcházejí do důchodu. Co to prakticky znamená pro učitele aikido v Hombu Dojo? Nejdříve přestane mít ty pracovní povinnosti jako jsou univerzitní kluby a podobné věci a zůstávají mu jen hodiny v Hombu Dojo, případně ve svém vlastním dojo. Zbavuje se administrativy a podobných věcí – to jsou ty úkoly, které moc nevidíme, ale ti lidé je dělají celé dny. Později, když je těm učitelům zhruba 70 let a více, se postupně stahují i z tréninků v Hombu Dojo. Naposledy se takto například stáhl (Tsuruzo) Miyamoto Sensei, který měl tři hodiny a teď už má jen jednu hodinu v pátek – a je to proto, aby ta další generace mohla mít tréninky. A poté, co odejdou z Hombu Dojo úplně – což se také stává –, to neznamená, že přestávají být učiteli aikido nebo že nic nedělají, ale učí často ve svých vlastních dojo. To je třeba přesně příklad Tada Senseie, Endo Senseie a podobně. To jsou učitelé, kteří jsou Shihané Hombu Dojo, učili v Hombu Dojo a po určitém věku své hodiny přenechali nastupující generaci a pokračovali ve výuce ve svém dojo. Ten systém je takto schválně nastavený, aby se do učení postupně dostali všichni. Třeba kupříkladu u Tada Senseie – kdyby to bylo postavené tak, že tam bude učit, dokud Tada Sensei bude mezi námi, tak by se klidně mohlo stát, že celé generace učitelů nikdy nebudou učit, protože počet hodin není nekonečný. Je nutné si kariéru v Hombu Dojo představit jako plus mínus klasický pracovní život.
Je to volba učitele, že v tom věku začne odcházet, nebo mu je naznačeno, že už je mu těch šedesát let a…? Nebo zkrátka vědí, že ten systém je takový, a tak vždy v ten daný moment se začnou stahovat?
Určitě to není tak, že by tam někdo někoho vyhazoval, to určitě ne. Jak říkám, Japonsko je řízené nepsanými pravidly, takže oni moc dobře ví, kdy nastává ten čas, a ty hodiny dobrovolně opouštějí a předávají je mladším. A oni to tak často chtějí, protože Hombu Dojo je sice super místo, ale je potřeba si uvědomit, že Hombu Dojo není dojo těch jednotlivých učitelů – všichni ti učitelé jsou de facto jen pomocní učitelé. Hombu Dojo je vlastně dojo rodiny Ueshiba. To jsou ti, kterým Hombu Dojo patří doopravdy. Pokud tedy učitelé chtějí učit své specifické věci, které se v Hombu Dojo učit nemohou z různých praktických důvodů – jako třeba výuka zbraní nebo podobné věci –, tak se můžou cítit, že jsou limitovaní tím, co mohou učit nebo dělat v Hombu, takže často i preferují, že potom mohou učit ve vlastním dojo, kde si pak mohou dělat v podstatě co chtějí. To už je jejich dojo.
Učitelé v Hombu Dojo nemohou vyučovat zbraně, nebo to z praktických důvodů nedělají?
Takhle – s příběhem se zbraněmi v Hombu Dojo je to vlastně strašně jednoduché. Aktuální přístup podle Doshu Moriteru Ueshiby je takový, že v Hombu Dojo se zbraňové systémy nevyučují. Samozřejmě to, co patří do kurikula aikido, to znamená tanto-dori, tachi-dori a jo-dori, se normálně učí i v Hombu Dojo. Neučí se žádné katy, žádná specifická práce se zbraněmi. Důvod je jednoduchý. Není to tak, že by měli něco proti zbraním – to vůbec ne, spousta učitelů dokonce cvičí aktivně nějaké zbraňové školy nebo je i učí mimo Hombu Dojo –, ale pohled Hombu Dojo je právě takový, že je to Aikido Hombu Dojo, v překladu centrální dojo aikida, a Doshu úplně nechce, z praktických důvodů, aby v centrálním dojo aikida někdo přišel na hodinu a učil se tam katu z nějaké Kashimy, z iaida nebo z něčeho podobného. Nejenže by to mohlo vyznít divně, ale hlavně je třeba si uvědomit, že jsme v Japonsku, kde většina zbraňových škol má své vlastní Hombu Dojo – a často ne tak daleko od aikido Hombu Dojo. Přístup, i z respektu k dalším školám, je postaven tak, že pokud chcete cvičit Kashimu, pokud chcete cvičit hojo, cokoliv dalšího, cvičte to – je to povolené i doporučené –, ale jděte přímo do té školy, kde se tím zabývají.
Teď se ptám na tvůj osobní názor: myslíš si, že Doshu (Moriteru Ueshiba) studoval kumi-tachi, které O-sensei učil v Iwamě?
Většina těch učitelů tyto věci zná. Myslím si, že i Doshu to studoval. Osobně jsem se s ním o tom, jestli studoval kumi-tachi, nebavil, ale rozhodně i Doshu má nějaké základy zbraní, takže si myslím, že kumi-tachi – ichi no tachi až ki musubi no tachi – zná.
Časem jsi začal jezdit do Japonska pravidelně. Jak se ti naskytla možnost stát se Uchi-deshi? Pokud jsem to správně pochopil, tak tě doporučil Hiroshi Fujimaki Sensei. Jak to celé proběhlo?
Je to trochu složitější, ale každopádně první věc – ten oficiální název, pokud bych byl puntičkář, je Kenshusei, případně Sumikomu. Abych to vysvětlil: název Uchi-deshi není špatný, jenom se v Japonsku dnes už nepoužívá – a důvod je jednoduchý. V japonštině má konotaci, že žiješ přímo v domě toho učitele. Jsi studentem (deshi) v domě (uchi) toho učitele. Což dneska už v podstatě nikdo není, protože nikdo nebydlí přímo v domě Ueshiby. Termín Uchi-deshi se používá u té původní generace, která opravdu bydlela v domě O-senseie. Dnes se správně v Japonsku používá termín Sumikomu, ale v Evropě ho nikdo nezná, a proto se stále říká Uchi-deshi. Slovo Sumikomu není nic jiného, než že „uchi“ (dům) nahradíte slovem „sumu“ (bydlet). Je to tedy přesnější název v tom smyslu, že jsi někdo, kdo bydlí v tom dojo, ne někdo, kdo žije vysloveně v domě učitele. A potom název přesně toho, co jsem absolvoval já, je Kenshusei – těžko se to překládá, ale je to něco jako výcvikový program a absolvují ho všichni budoucí instruktoři Hombu Dojo. To znamená, že všichni Shidoini si musí projít programem Kenshusei. Já jsem se k tomu dostal tak, že jak jsem jezdil do Japonska a specificky cvičit do Hombu Dojo, potkával jsem se samozřejmě se Sumikomu. A ta historie je složitější, ale v posledních letech nebylo běžné, nebo se v podstatě nestalo, že by někdo ze Sumikomu byl ze zahraničí – a najednou jeden rok, co jsem tam přijel, asi dva roky zpátky, jsem se tam potkal s Alexisem. Dneska je Alexis (Cessinas) z Francie prvním zahraničním Shidoinem Hombu Dojo vůbec (viz Instruktoři Hombu Dojo – 2025). Skamarádili jsme se a on v té době právě absolvoval program Kenshusei, takže takto jsem se dozvěděl, že vůbec něco takového existuje a že je to možné. V té době jsem se také znal – a možná i někteří z vás znají – s Fukaurou Tetsuyou Shidoinem a Arimou Hayato Shidoinem, kteří žili v tu dobu oba dva v Hombu Dojo jako Sumikomu. Vždycky, když jsem tam byl, mluvili jsme spolu a časem chodili i na večeři – a ti dva byli první, kdo mi říkali, že bych to měl zkusit. Tím, že jsem tam jezdíval většinou za cvičením a cvičil jsem tam celou dobu, říkali, ať zkusím tohle. Hned jsem nad tím nepřemýšlel, moje představa byla, že je to spíše na několik let – a otázka, jestli bych to vůbec zvládl –, takže jsem do toho nešel hned. Později, co jsem se o tom bavil i s ostatními lidmi z Hombu Dojo a říkali, že bych to měl zkusit a že se to dá dělat i na kratší dobu, řádově měsíce, a že to není problém, to vygradovalo tak, že jsem se o tom bavil s Fujimaki Senseiem a ten mě doporučil. Pak to šlo tak, že se Fujimaki Sensei zeptal přímo Dojo-cho Mitsuteru Ueshiby, Mitsuteru Ueshiba to schválil a pak už zbývalo domluvit jen termín a formality.
Takže velkou roli asi hrálo to, že tě tam znali osobně, a předpokládám, že i tím, že máš znalosti japonštiny.
U mě to bylo částečně i o štěstí. Já vlastně pořádně nevím, jakým přesným způsobem by se do toho programu člověk dostal, protože – jak už to tak v Japonsku se spoustou věcí bývá – jsou skryté. Je to všechno přes známosti, vztahy; věci mají svá jasná pravidla, ale nenajdeš je nikde napsané. Myslím si, že když dnes otevřeš stránky Hombu Dojo a sekci FAQ, je tam výslovně napsáno, že v Hombu Dojo žádný takový program není. Ono to má samozřejmě svoji logiku, protože podle toho, co jsem pochopil a co jsem se bavil i s Dojo-cho Mitsuteru Ueshibou, tou základní podmínkou je, že tam nechtějí žádné lidi, které neznají – a to dává velký smysl hlavně z toho důvodu, že si je nutné uvědomit, že to není jako když se někdo zapíše na seminář, jako na nějakou letní školu nebo intenzivní stáž, kde bys absolvoval hromadu tréninků. Když se staneš Sumikomu v Hombu Dojo, znamená to, že žiješ v Hombu Dojo a k tomu se váže vše, co k tomu patří. Musíš odemykat Hombu Dojo. Musíš zamykat Hombu Dojo. Řešíš úklid, máš tam přístup ke všemu, pomáháš rodině Ueshiba i v jejich domě a podobně. Je tam velmi blízký kontakt a logicky k tomu nechtějí pustit nikoho „cizího“, koho v uvozovkách vůbec neznají. Asi by sis také do domu nepustil někoho, koho jsi v životě neviděl. To je asi ta hlavní podmínka. Japonština si myslím, že není hlavní podmínkou, protože Alexis, když jsem tam byl před těmi dvěma lety, neuměl japonsky vůbec. Samozřejmě je to velká výhoda, ale nemyslím si, že rozhoduje v tom, jestli tě tam přijmou nebo nepřijmou. Japonština pak spíše rozhoduje v tom, jak jednoduchý nebo těžký život tam budeš mít, protože tam se s tebou anglicky nikdo moc bavit nebude.
Myslíš, že kdyby některý z Shihanů, jako je Tissier Shihan, někoho doporučil, že by ho vzali, nebo ne? Myslím pokud by ho osobně neznali, ale doporučil by ho někdo takový.
Myslím si, že to je právě příběh Alexise – ten byl doporučen Tissierem Shihanem. Ale zase: doporučení hraje velkou roli, ale musí to být doporučení někoho, koho oni znají vysloveně osobně. V tomto případě jde vyloženě o specifický případ Tissier Senseie, který má velmi blízký vztah s Doshuem, a u ostatních si myslím, že by potřebovali doporučení Hombu Shihana. Nechci si v tomto vymýšlet – dokud to člověk nezkusí, neví –, nicméně si myslím, že zárukou by měl být nějaký Hombu Dojo Shihan; to je pro ně člověk, kterého znají.
A když už tě přijali, už jsi tam byl, jak probíhal tvůj život tam jako Sumikomu?
Je to vlastně jednoduché – každý den se opakuje. Když tam člověk bydlí, tak budíček je v 5 hodin ráno. Následně musí uklidit. Pokud někdo někdy byl v Hombu Dojo, ví, že to není malé dojo – je to vícepatrová budova, takže těch prostorů, které se musí uklidit, je více. My jsme na to byli čtyři, to znamená, každý měl na starost jedno patro, které musel uklidit, a to musel stihnout do 5:45, protože v 5:45 přichází většinou do Hombu Dojo Doshu. Bylo potřeba ho přivítat a udělat mu čaj. To většinou dělá ten nejpokročilejší, který tam bydlel. Následně je čas na osobní hygienu a pak v 6:30 začíná trénink. My jako Sumikomu jsme měli výhodu, že nám stačilo přijít na trénink v 6:25 – pět minut před začátkem stačilo, když jsme byli na tatami. Od 6:30 do 7:30 je první trénink, následuje od 8:00 do 9:00 druhý trénink a po něm následuje praní. V Hombu Dojo bylo nutné prát keikogi všech učitelů a Sumikomu, což je denně přes sto keikogi, protože v Hombu se střídá keikogi po každém tréninku – na každý trénink musí být nové. Není to jen nějaká japonská „úchylka“ čistoty; má to praktický důvod. Jak jsem říkal, v Japonsku je větší vlhkost a větší teplota, takže po jednom tréninku má člověk keikogi úplně durch mokré, a i z praktických důvodů se dává na každý trénink nové. To znamená, že jsme je museli všechny oprat. Záleželo na počasí, jestli to všechno oschlo, protože nejvíce času nezabralo praní – to samozřejmě perou pračky –, ale je třeba keikogi rozvěsit a ta, která uschla, seřadit podle jmen. Protože se zvlášť suší kalhoty a zvlášť dogi, je třeba je poskládat dohromady. Večer se to roznášelo ke skříňkám každému učiteli, aby to měli nachystané. To zabralo, podle toho, kolik jich bylo, docela dost času. Následně, pokud nechtěli nic dalšího, jsme měli čas na oběd a na osobní volno – což většinou znamenalo, že jsme stihli nějaký oběd a na chvilku si lehnout. Odpoledne následují další tři tréninky – takže pět tréninků denně. Večer pak člověk musel pomoct znovu s uklízením dojo, vynést koše, pozavírat všechno, uklidit všechno a počkat, až opustí Hombu Dojo poslední zaměstnanci. Pak jsme mohli teprve na večeři a většinou do senta (veřejné lázně), protože v Hombu Dojo teče jen studená voda, takže večer jsme preferovali chodit do senta. Chodili jsme spát okolo půlnoci, takže pět až pět a půl hodiny spánku byl takový standard. A takhle se to opakuje každý den. Jediný rozdíl je v sobotu a v neděli – v sobotu je tréninků šest a v neděli je „volný den“ a tréninky jsou jen dva.
To znamená, že jste měli jiné úkoly, nebo jste měli opravdu volný čas?
To vždycky záleží. Když je člověk Sumikomu, opravdu netuší, co ho bude čekat další den. Ví, kdy budou tréninky a jaké má povinnosti, ale co dalšího bude mít na starosti, záleží na tom, co se děje. Například když jsem tam byl já, připravovaly se dvě akce. Jedna byla festival aikido v Iwamě – Aiki Shrine festival (Aiki Jinja Taisai) – a potom největší akce, All Japan Embukai. Samozřejmě se v rámci těchto akcí konalo spoustu přípravných prací, na kterých jsme museli pomáhat. To znamená, pokud měl člověk štěstí, odcvičil si ty dva tréninky v neděli a pak měl volno, ale mohlo se stát, že někdo přišel: „Potřebujeme pomoct s tímhle a s tímhle.“
A ještě malý detail: když jsi říkal, že jeden Sumikomu připravoval pro Doshua čaj, tak to byl nějaký čajový obřad, nebo to byl klasický čaj?
Stačí udělat čaj, není to nic složitého, žádný specifický proces.
Když jsi tam nastoupil, tak už jsi věděl, co budeš mít za povinnosti, nebo tě do nich uvedli první den? Jak to bylo?
Ne, nevěděl jsem vůbec nic. Řekli mi, že mám přiletět a přijít v obleku na uvítání – a to byly veškeré informace, které jsem dostal. Plus mi ještě řekli, že si mám s sebou přivést deset keiko-gi a zhruba dvě hakamy. To byly všechny informace, které jsem věděl. Je to tím, že v Japonsku, a v Hombu Dojo ne jinak, je funkční systém sempai–kohai. Vždycky každý, kdo tam nastoupí, má svého sempaie – někoho, kdo tam byl před ním – a ten má také svého sempaie, který tam byl před ním. To znamená, že všechno, co tam má dělat a nemá dělat, kde najde hadr na záchod, jak si má uvázat hakamu – v podstatě úplně všechno – má sempai za úkol předat. My jsme byli v Hombu Dojo čtyři sumikomu – tři jsme byli v posledním patře a jeden takzvaný dai-sempai, to znamená ten nejpokročilejší, v našem případě to byl Fukaura Tetsuya, byl dole. Měl místnost vedle učitelské místnosti. V mém případě byli mí sempaiové opravdu hodní, takže většinu věcí vysvětlovali a měli se mnou trpělivost.
Kdo byli ti další dva Sumikomu?
Se mnou v tom čtvrtém patře byli, jak už jsme se bavili dříve, Alexis (Cessinas) a (Riki) Nonaka, který tam nastoupil nejčerstvěji – v lednu.
V době, kdy jsi tam byl, přijela také delegace České federace aikido. Měl jsi něco za úkol, jako třeba překlad, nebo podobně?
To je docela vtipná historka – ale ano. Hlavním z našich úkolů, těch, co žijí v Hombu Dojo, je být k dispozici Doshu Moriteru Ueshibovi a Dojo-cho Mitsuteru Ueshibovi, a ačkoliv je v Hombu Dojo spoustu učitelů, pro nás, kteří tam žijí, jsou nejdůležitější právě tito dva. V mém případě je hlavní Dojo-cho Mitsuteru Ueshiba, protože je v uvozovkách náš šéf. On je Dojo-cho – vedoucí Hombu Dojo – a my jsme ti, co bydlí v Hombu Dojo. On se staral o náš program a my jsme tam byli převážně od toho, abychom mu pomáhali. To znamená, že když měl nějaké povinnosti i mimo tatami, často jsme dostávali úkoly, abychom mu byli nápomocni. Když tedy přijela výprava České federace aikido – myslím, že jich přijelo něco okolo dvaceti –, já už jsem věděl, že někdo z Česka má přijet, ale nevěděl jsem, že jich má být až tolik. To jsem se dozvěděl chvilku předtím, protože poslali e-mail do Hombu Dojo na obecnou adresu, takže jsme to viděli všichni. Myslím, že měli přijet ve středu a chtěli přijít na trénink Doshua, který je ráno. První věc byla, že je to potřeba vyřešit organizačně, aby tam nevznikla zácpa a neucpalo to recepci, protože všichni musí vyřídit registraci, zaplatit a tak podobně. Oslovili mě, abych pomáhal na recepci, protože umím česky – oni jsou z Česka –, tak to bude mnohem jednodušší, než kdyby ve středu ráno měla normálně službu Fujita Sempai, která samozřejmě česky neumí. Fujita Sempai mě tedy poprosila, abych jí pomohl. Když přijeli, byl jsem první osobou, kterou uviděli, a vyřešil jsem s nimi oficiality. Potom si také samozřejmě Zdenko Reguli byl převzít titul Shihan a při tom předávání jsem byl přítomný a pomáhal jsem Doshuovi – což je jeden z hlavních úkolů, co máme na starosti. Nejen pomoct s překladem, ale postarat se o to, že celý akt proběhne tak, jak má, že jsou dodržena pravidla, že všechny fotky vypadají, jak mají – zkrátka že všechny náležitosti jsou splněny. To je náš úkol. Následně měli zástupci České federace aikido s Doshuem ještě schůzku, takže tam jsem byl požádán, abych pomáhal s překladem, a ohledně formálních záležitostí pomohl s procesem. Předpokládám, že mě Doshu poprosil, protože jsem z Česka, aby byla komunikace jednodušší.
Je běžné, že se titul Shihan jezdí přebírat osobně do Hombu Dojo, nebo je častější, že se posílá jako třeba nižší danový certifikát?
Člověk má obě možnosti a je na něm, pro co se rozhodne. Co je běžné… Viděl jsem mnohokrát oba příklady. Viděl jsem mnoho lidí, kteří si to jezdí vyzvednout – podobně jako vyšší danové stupně – do Hombu Dojo, a viděl jsem i, že si to nechávají poslat.
Když je ceremoniál Kagami Biraki, tak již několik let bývají záznamy z toho, jak si vysoce postavení učitelé přebírají osmé dany a občas se tam stane, že některý ze zahraničních učitelů nezná úplně přesně, jak by měl ten ceremoniál správně probíhat. Někdy to způsobuje až takové trochu komické střípky v tomto jinak velmi vážném obřadu. Myslíš, že jsou předem nějak instruováni, jak by se to mělo správně dělat, nebo jsou necháni na pospas tomu, aby to okoukali od ostatních?
Můžu to okomentovat jen ze svého úhlu pohledu. Jedním z úkolů každého Sumikomu je starat se o to, aby v Hombu Dojo fungovala etika – aby lidi vše vykonávali, jak mají. Na druhou stranu jsme v Japonsku, kde je dbáno na to, aby ve společnosti vládl mír – hlavně nenarušovat pořádek –, což znamená nechodit do konfliktů. Ne jako v Evropě, kde když vidím, jak někdo dělá něco špatně, přijdu za ním a hned mu to vysvětlím. V Japonsku by měl jít člověk příkladem a pomalu se to snažit ostatním naznačit, nesnažit se vytvářet konflikt. V tomto případě, kdy jsou to učitelé – nositelé vysokých danů, a v Japonsku se velmi váží seniorita –, si nemyslím, že by za nimi někdo přišel a vysvětlil jim, co mají dělat. Mohlo by to vypadat i neuctivě, kdyby to dělal někdo s mnohem nižším stupněm a i věkově mnohem mladší. Nicméně nějaké základní informace vždycky obdrží. Japonci mají rádi, když věci jsou podle nějaké formy a ta forma je dodržena. Je ale také nutné si uvědomit, že většina lidí, co má vyšší dany, je už v nějakém věku, mají zdravotní limitace a tak podobně, takže některé věci mohou být způsobeny nejen tím, že by nevěděli, jak to mají dělat, ale zkrátka protože nemohou a třeba nedokážou udělat některé věci tak, jak by i chtěli.
Co pro tebe jako aikidoku bylo nejcennější na tom být Sumikomu v Aikikai Hombu Dojo?
To je těžká otázka, protože těch věcí bylo více. Jedna z nejcennějších zkušeností pro mě byla možnost vidět zákulisí. Možnost vidět a zjistit, jaké to je na pozadí aikido světa – nejenom to, co můžeme vidět někde na videu nebo když přijdeme do Hombu Dojo jako návštěvníci a zúčastníme se nějaké hodiny, ale to, co se děje potom. Jak vlastně funguje Hombu Dojo, jak fungují učitelé v soukromí, jakým způsobem funguje Doshu a Dojo-cho. Že jsou to vlastně velmi příjemní lidé a atmosféra na tréninku, která často může vypadat stroze – protože Japonsko a dodržování pravidel –, je za oponou velmi rodinná a podporující. To byl pro mě určitě jeden z největších přínosů. Další bezesporu byly všechny ty tréninky, všechny rady – jak od Doshu Moriteru Ueshiby, tak Dojo-cho Mitsuteru Ueshiby – a samozřejmě i možnost cvičit s těmi Shihany, což bylo super. Nemyslím teď jen v roli ukeho – což samozřejmě byla naše povinnost –, ale i to, že si učitelé chodí normálně zacvičit na hodiny. Dvakrát až třikrát do týdne jsem cvičil s Kuribayashi Senseiem celou hodinu. Dále jsem cvičil s Fujimaki Senseiem, Ito Senseiem, Suzuki Senseiem a spoustou dalších, protože si přišli zacvičit na trénink a často se domluvili dopředu se mnou. Takhle jsem vlastně cvičil i s Dojo-cho Mitsuteru Ueshibou. To jsou nezapomenutelné zážitky a zkušenosti.
Ty jsi pro Fujimaki Senseie dělal také ukeho na All Japan Aikido Demonstration. Jaký byl tvůj pocit, když jsi tam šel? Byl jsi z toho nervózní, nebo jsi to – tím, že už jsi tam nějakou dobu byl – bral spíše jako rutinu? Jaké jsi měl pocity?
Rutina to určitě nebyla. Nebyla to má první embukai, dokonce to nebyla ani má první embukai v roli ukeho pro Fujimaki Shihana, nicméně All Japan je velmi speciální akce – těžko se to popisuje. Musel by si to člověk zažít. Budokan je obrovská hala, opravdu obrovská, a na té akci je okolo deseti tisíc lidí. My jsme tam pomáhali už od rána a stáli jsme dole, takže jsme viděli, jak všech těch deset tisíc lidí kouká na tatami. To nepřidá moc na pohodě. Vepředu jsou stoly s těmi nejvýznamnějšími, je tam část politické reprezentace Japonska, jsou tam významné osobnosti z aikido světa. Sedí tam vpředu Doshu Moriteru Ueshiba i se svou ženou. Také jsou tam samozřejmě posazeni i Shihané a tak dále. To znamená, že tlak je velký. Do toho je příprava malá, protože to není tak, že se tam někde člověk rozhýbává, rozcvičuje a pak jde předvádět embu. Pro nás byl ten den hektický – začínal brzy ráno a v podstatě celý den jsme stáli, nosili různé věci a podobně – a najednou přišel ten okamžik: „Je čas se připravit, převléct se, jdeme na embu.“ Tak jsme šli do toho. Myslím si, že tam není nikdo, kdo to má rád – z těch, co tam předvádí –, včetně učitelů, protože to není jako na tréninku, kdy je člověk rozcvičený, rozhýbaný a teď jde cvičit. Tady to je opravdu tak, že celý den tam de facto pracuje a najednou má tři minuty na to, ze sebe dostat to nejlepší. Myslím si, že i učitelé jsou z toho nervózní. Nervózní jsme byli všichni. Nicméně Fujimaki Shihan je strašně příjemný člověk a velmi nám v tomto pomáhal, abychom byli více v pohodě. Další výhoda byla, že jsem tam nebyl sám – byli jsme tam tři uke, kteří jsme mohli být spolu, trochu se spolu bavit a trochu se navzájem podporovat. Většinou je to potom velmi rychlé. Jakmile začne embu, jakmile se člověk ukloní a vstoupí na tatami, většinou to opadne, protože se soustředí na aikido, ne na okolí – a uteče to velmi rychle.
Kdo byli další uke Fujimaki Senseie? Protože Sumikomu jsi říkal, že jste byli jen čtyři a Hombu Dojo má mnoho učitelů, takže někteří ze Sumikomu se opakovali a dělali uke více učitelům, nebo…?
Ne, je to tak, že každý z učitelů si domlouvá své vlastní uke. Nedomlouvá si je z řad sumikomu, protože těch je málo a učitelů, co mají za ten den vystupovat, je velká hromada. Sumikomu dělají primárně uke rodině Ueshiba – to znamená v tomto případě Dojo-cho Mitsuteru Ueshibovi. Doshuovi je dělá většinou ta předchozí generace – typicky Oyama Sensei, Suzuki Sensei a jeho nejnovější uke byl Arima Sempai. Ti, kteří jsou nejnovější a ví, že nejsou ještě dost pokročilí, aby dělali uke Dojo-cho, se mohou zapojit do ostatních embukai. Jinak si učitelé vybírají z řad svých studentů – lidí, co chodí na jejich hodiny do Hombu Dojo, lidí, co chodí na jejich tréninky do univerzitních klubů a tak podobně. U Fujimaki Senseie to byli dva další: jeden z žáků, kteří studovali u Fujimaki Senseie na univerzitě, a druhý je Francesco Re, který žil dlouhou dobu v Japonsku a studoval pod Fujimaki Senseiem asi sedm let.
Další akce, o které jsi mluvil, byla Aiki Jinja Taisai. Je to šintoistický rituál. Myslíš si, že je rodina Ueshiba aktivně věřící v shinto, nebo je to spíše ceremoniální záležitost?
Tohle je složitá otázka, ke které by člověk musel znát kontexty japonské kultury. Jednou jsem zažil dobrou odpověď: 90 % Japonců říká, že jsou nevěřící, a 95 % Japonců chodí do šintoistických svatyní. Je to dáno tím, že pojem víry je jiný než třeba u evropského křesťanství. Je úplně normální, že šintoistický „mnich“ složí mši v šintoistické svatyni, jde se převléct a jde do buddhistického chrámu. Není s tím problém – to je v Japonsku běžné. Pohled shinto je velmi obecný; není to doktrína, že by se člověk musel k něčemu uvazovat a něco dělat, je to spíš o tradicích a zvyklostech, které se dodržují. U Aiki Taisai je to šintoistický rituál, protože je to šintoistická svatyně. Je to svatyně vysvěcená pro Ueshibu Moriheie, pro O-senseie, a když se čte modlitba norito – v uvozovkách „sútra“, která se zde čte –, tak je upravená a zahrnuje celou rodinu Ueshiba; je personifikovaná a vyvolávají se jména celé rodiny Ueshiba. Do jaké míry jsou věřící všichni členové, to je jejich osobní věc, nicméně se všichni těchto ceremoniálů účastní, včetně těch nejmladších.
Napadlo mě, že bys to mohl vědět. Během posledního festivalu Dojo-cho svatyni na chvíli opustil. Byla to nějaká technická záležitost, nebo se mu něco stalo, nebo se neví? On totiž na chvíli svatyni opustil a pak se zase vrátil.
To je úplně normální. Je potřeba si uvědomit: všichni víme, že je Dojo-cho, ale co to znamená? Dojo-cho znamená – řekneme-li to evropsky – ředitel Hombu Dojo. To je jeho pracovní pozice, takže u všech těchto věcí jako třeba Aiki Jinja Taisai festival je on ředitelem festivalu. Má hromadu věcí, které musí zařídit, které má na starost a za které ručí, že budou tak, jak mají být. Pokud někam odskočí, není to proto, že by ho to nějak narušovalo a chtěl by odejít, nebo něco takového. Myslím si, že to bylo tak, jak to často bývá – že bylo potřeba něco organizačně vyřešit a tak musel odejít. Na té akci je spousta dalších významných lidí, často jsou to nějací velvyslanci, a může se stát, že se musí například s někým přivítat.
Byl na festivalu i Hiroshi Isoyama Sensei?
Byl.
A nevíš, jestli stále vyučuje v Ibaraki Branch Dojo?
Ty vztahy jsou různé, ale aktuálně, co se týče Ibaraki Branch Dojo a Aikikai Hombu Dojo, jsou zpátky pod jednou skupinou – zpátky propojené. Samozřejmě v Ibaraki Branch Dojo jsou jiní Senseiové, učí více Saito Senseiův styl aikido, ale už to není oddělené. Napojilo se to zpět na Aikikai a důrazem je i to, že Ibaraki Branch Dojo Dojo-cho je stejný jako v Hombu Dojo Dojo-cho a jezdí tam pravidelně učit. To znamená, že došlo ke spojení dvou dojo a myslím si, že problémy byly vyřešeny.
Takže Isoyama sensei je stále aktivní v tom dojo, nebo ne?
Myslím, že ano. Ono záleží často na věku toho učitele.
Když vyučuješ ve svém dojo, používáš terminologii Masatomi Ikedy Senseie, jako je třeba Genkei Kokyunage, nebo používáš termíny z Hombu Dojo? Nebo ono se to nutně nevylučuje, ale co spíš?
Nemyslím si, že se ty dvě věci vylučují. Nikdy bych si nedovolil o sobě prohlásit, že jsem studentem Ikedy Senseie nebo že studuji v uvozovkách pod Ikedou Senseiem. Nikdy jsem Ikedu Senseie neviděl a už z toho důvodu nemohu říct, že jsem pod ním někdy studoval. Samozřejmě nějaký základ toho, co zde Ikeda Sensei předával, mohu mít přes své učitele – zejména skrze Daniela Vettera, který studoval dlouhé roky pod Ikedou Senseiem, jako jeho osobní asistent. Nicméně, kdybych měl být pravdivý, měl bych říct, že jsem studentem Daniela Vettera Senseie, spíš než Ikedy Senseie. Co se týče systému – vím, že lidé mají rádi, když řeknou jasně: „My studujeme tohle, jsme v tomto systému.“ Můj pohled je dneska takový, že Ikedův systém je skvělý, ale v Hombu Dojo má každý učitel takto svůj systém a mým úkolem bylo na každém tréninku se přizpůsobit. Za mě to znamená, že myšlenka aikido je hlubší a sofistikovanější než jen jeden systém. Když učím, snažím se využívat nástroj, který mi v daný okamžik dává největší smysl. Používám obojí – jak termíny z Ikedova systému, tak některé věci z Hombu. U základů, když učím začátečníky, se snažím držet Ikedova systému, protože mimo jiné děláme zkoušky v jeho systému. Zastávám názor, že začátečník do úrovně danu by měl mít jasný systém a ty věci, o kterých jsem mluvil, přicházejí až později. Na druhou stranu, jako kenshusei Aikikai Hombu Dojo je mým hlavním učitelem Dojo-cho Mitsuteru Ueshiba a kihon, který předává, je to hlavní, z čeho mám vycházet.
Ohledně terminologie – když se dostanou některé záběry z Hombu Dojo, vídám, že Doshu používá termíny jako dai ikkyo, dai nikyo. Co znamená to „dai“?
„Velké“. Terminologie v Hombu Dojo je docela jasná – je to celý systém. Kdybys sis pořídil nějakou knížku od Dojo-cho Mitsuteru Ueshiby nebo od Doshu Moriteru Ueshiby, jsou tam všechny techniky popsané i znázorněné. Když se bavíme o dai ikkyo nebo dai nikyo, znamená to hlavní variantu ikkyo, hlavní variantu nikyo. Když používá terminologii dai ikkyo nebo dai nikyo, znamená to, že to není žádná odvozená forma pro nějaký konkrétní vstup, ale ta nejzákladnější, nejčistší forma.
Takže je to nějaký kihon?
Je to ten „největší“ kihon. To „dai“ tam zdůrazňuje, že je to to hlavní ikkyo – ten největší základ, což je mimochodem hlavní úkol rodiny Ueshiba. Doshu a Dojo-cho se velmi pilně snaží, aby předali kihon dalším generacím.
Plánuješ se do Hombu Dojo někdy vrátit jako Sumikomu?
To je složitá otázka. Do Japonska se určitě plánuji vracet každý rok, ale jestli jako Sumikomu, bude záležet na více věcech, protože to není jen o tom, jestli bych to zvládl, ale i o tom, že to člověk musí zařídit prakticky, aby to dávalo smysl. Sumikomu je potřeba absolvovat spíše v řádu měsíců – takže měsíce nebýt tady, být tam, což bývá spíše organizační problém. Uvidím. Zvažuji to. Když jsem se s nimi loučil, říkal mi Doshu, že se těší, až zase přijedu, a vtipem dodal, že mám přijet i s přítelkyní, abych zůstal déle. Ale jak říkám – teprve uvidím.
Mohl bych se zeptat, na kolik tě asi vyšlo být Sumikomu? Celý ten život v Hombu Dojo.
To vlastně nestojí skoro nic. Je to docela levná záležitost. Paradoxně, když jsem byl Sumikomu, jsem spíše ušetřil, než kdybych byl tady v Česku, protože život je opravdu jednoduchý. Můžeš si to představit, jako kdybys byl v klášteře – máš jasně daný program, výlety mimo moc neexistují, jíš jídlo, co je nejblíže, a v Japonsku jídlo není drahé. Samotný pobyt v Hombu Dojo je jen provozní poplatek, který je v rámci desítek korun, takže celý pobyt vyšel opravdu velmi levně.
Už spíše k závěru. Měl jsi nějaké zábavné historky z Hombu Dojo, které bys mohl publikovat?
Spoustu. Co se týče mých zábavných historek – každý den bylo něco zábavného. Hlavně když se něco nepovedlo – a to se mi dělo pořád. Co ale pro mě bylo vždycky zábavné: když skončila nějaká větší akce, jako právě Aiki Taisai nebo All Japan, je v Hombu Dojo vždycky soukromá párty. Zavřou se dveře, zůstane tam Doshu, Dojo-cho, pár učitelů a Sumikomu – do deseti lidí. Je to taková „after party“ a na tu objednávají pizzu a sushi. To je takový japonský standard na párty. Když jsem to viděl poprvé, překvapilo a pobavilo mě, že objednají pizzu a sushi a jí se to dohromady. Zajímavé je, že sushi je brané jako fast food a pizza je ta specialita k tomu. Když jsem dostal do jedné ruky quattro formaggi a do druhé ruky tuňáka, bylo to pro mě docela zábavné. Jinak zábavných historek bylo spoustu i mimo tatami s Dojo-cho a Doshu. Jsou to velmi příjemní lidé. Když byl Golden Week, státní svátek, a Hombu Dojo bylo zavřené, měli jsme grilovací párty u Dojo-cho doma. To bylo docela zajímavé neformální odpoledne. Dojo-cho griloval a my jsme si užívali slunečný den s jeho psem, dětmi a dalšími Sumikomu – prostě normální grilovačka. Kdyby to někdo viděl, nepoznal by, že je to rodina Ueshiba.
Když jsi zmínil děti Dojo-choa, bývá na tréninku Hiroteru, ten jeho starší syn
Bývají na tréninku oba – i Hiroteru, i Tomoteru. Oba chodí na tréninky – ne na všechny, ale pravidelně chodí – a cvičí právě se Sumikomu.
Otázka úplně na závěr – moc jsme se nedostali k filozofii. Měl bys nějakou myšlenku, kterou bys chtěl na závěr říct?
Má hlavní myšlenka, nebo něco, co bych chtěl předat, je, že dneska jsou obří možnosti. Když jsem vždycky poslouchal příběhy učitelů přede mnou, až zpětně si uvědomuji, jak těžké to měli v době, ve které cvičili. Dnešní doba nám umožňuje jednoduše cestovat, zjistit všechny informace téměř hned. Dneska nám doba umožňuje jednoduše vyrazit, kamkoliv na jakéhokoliv Senseie. Stáží je velké množství a pokud někdo chce aikido brát opravdu vážně, chce k němu přistupovat poctivě, má možnost z toho vytěžit maximum – a dneska to není o ničem jiném než chtít. I v Japonsku mají všichni otevřené dveře, všichni rádi učitelé ty vědomosti rádi předají, stačí jen, aby ten člověk chtěl. Doporučuji všem, aby vyjeli někam dál, aby vyzkoušeli, jaké to je mimo dojo, kde jsou, mimo lidi, které vídají každý den, aby zjistili, že aikido svět je opravdu pestrý, krásný a že zajímavých věcí, které mohou potkat, je hromada – a že je dneska hrozně jednoduché se k nim dostat.
Děkuji moc!
