Rozhovor – Stefan Stenudd
インタビュー – ステファン・ステヌッド

Jak jste začal cvičit aikido?

Když mi bylo sedmnáct, měl jsem o dva roky staršího kamaráda. Ten měl údajně být součástí klubu nějakého tajemného japonského bojového umění. Každý v jeho věku by se býval chlubil, kdyby dělal něco tak speciálního, ale on o tom nikomu nechtěl povídat. To mě přimělo myslet si, že je to něco opravdu seriózního. Jednoho dne u nás v kuchyni jsem ho prosil, aby mi něco předvedl, a on souhlasil. Bylo to katatetori nikkyo. Jak jsem ležel na kuchyňské zemi, zmítajíc se bolestí, říkal jsem si, jak hrozně cool ten chvat byl. Bylo to pro mne něco opravdu magického. Miluji magii. Tak jsem se rozhodl, že tohle chci dělat.

Jenomže jsem zmeškal nábor, který se konal jen jednou do roka v září. Tahle nepříjemnost mne ale neodradila, a tak jsem začal navštěvovat tréninky jen jako divák.

Nepustili Vás cvičit i když jste tam byl?

Ne, taková byla pravidla. Mysleli si, že nebudu chodit. Přezdívali mi “nejvíc aktivní neaktivní” člen klubu. Nikdo nevěřil, že ten rok vydržím a opravdu začnu cvičit. Měli ze mne tak akorát legraci.

Překvapilo je, když jsem přesně o rok v září (1972) začal aktivně cvičit. Spolu se mnou začínal můj kamarád Michael Erickson, který nepřišel na první hodinu, ale až na třetí, a tak jsem nad ním měl dva tréninky náskok. Byl to takový náš osobní vtip. On měl zase náskok, jelikož cvičil jako malý džudo a měl svoje vlastní keiko-gi. Jenomže to keiko-gi měl z doby, kdy mu bylo asi šest, a bylo mu hodně malé, tak maximálně po lokty. No tehdy to bylo něco, jelikož on měl keiko-gi a já ne. Já začal trénovat v modré teplákové soupravě, až mi jednou trenér řekl, že už jsem dost dobrý na to, abych si pořídil keiko-gi. Nekoupil sem si ho dříve, ne proto, že bych byl skromný, ale nechtěl jsem působit neslušně. Podobně to bylo s hakamou. Řekl jsem si, že si ji pořídím až, když udělám 5. kyu. To bylo v prosinci 1972, a měl jsem ho až do roku 1979, tedy celých sedm let.

Jak se jmenoval Váš první učitel?

Alan Goldsberg, báječný člověk.

A v čem Vás tento učitel nejvíce ovlivnil?

Mezi pozitivními věcmi bylo to, že byl zábavný. Jedna věc, která nebyla úplně podle mých představ, bylo, že dělal mnoho fyzických cvičení. Mě nikdy sport moc nebavil. Nikdy jsem nechtěl být nějak fyzicky zdatný, ale myslel jsem si, že je to součástí aikida. Oklamal mě, jelikož to cvičení nebylo vůbec aikido. Dělal to, abychom měli dobrou fyzičku a mohli cvičit s Ichimurou Senseiem.

Byl Toshikazu Ichimura Sensei ten, kdo Vás nejvíce ovlivnil ve Vašem aikido?

Ano. Na začátku to ale byl Alan. Alan byl druhý člověk, který dostal ve Švédsku černý pás aikido. Alan trénoval pod Ichimurou. Jednou mu, ale při nikkyo velmi poškodil zápěstí, které už se nezregenerovalo. Tenhle zážitek ho donutil znovu zvážit cvičení pod Ichimurou, a krátce poté od něj odešel. To, co jsem si na něm opravdu vážil, bylo, že i když on přestal trénovat pod Ichimurou nadále nás trénoval, abychom s ním mohli cvičit. Sice už pod ním necvičil, ale přesto chtěl, abychom my, jeho žáci, nebyli o tu možnost ochuzeni.

Před rozhovorem jsme mluvili o Rinjiro Shirata Senseiovi. Jak jste se s ním setkal a kde?

Bylo to v Japonsku. Bylo to na jeho demonstraci, na které býval přítomen i O-sensei (pravděpodobně myšleno Celojaponská demonstrace aikido). Pro mě bylo důležité, že byl vidět respekt a láska mezi jeho žáky a ním, i naopak. Dával velký důraz na purifikaci aikida a na roli bokkenu v jednotlivých technikách. Velmi jsem ho uznával. Měl čisté aikido. Byl jako princip shinto, jako očištění se od zlých duchů, a když vstupoval do dojo, vše ostatní zůstávalo venku.

A v jakém to bylo roce? A pamatujete si na něco konkrétního, co Vás tento Sensei naučil?

Bylo to okolo roku 1989, ale přesně si to teď z hlavy nevybavím. Byl jako takový hodný dědeček, kterého měli všichni rádi. V jeho případě nešlo o politiku. Můžete se zeptat kohokoli v Aikikai Hombu Dojo nebo v Nadaci Aikikai, a každý vám to potvrdí. Byl to fantastický muž a skvělý člověk. Například, i když Noro Sensei (Masamičí Noro) opustil Aikikai, tak s ním byl Širata Sensei pořád v dobrém. Shiratu Senseie měli všichni rádi, vážili si ho.

Setkal jste se v Japonsku s Kisaburo Osawa Senseiem?

Setkal jsem se s ním, ale už si nevzpomínám, při jaké příležitosti, a nepamatuji si konkrétní podrobnosti. Neměl jsem úplně možnost ho poznat. S jeho synem (Hajato Osawa Sensei) jsem pracoval v protidopingové organizaci. On i já jsme brali velice vážně rizika dopingu, obzvláště u mladé generace, a toto riziko by se mělo brát vážně i v aikidu.

Měl jste někdy možnost setkat se s Koiči Tohei Senseiem?

Ne, bohužel ne. Ale moji přátelé se s ním setkali. Byl to úžasný aikidoka, ale mám pocit, že nebyl až tak dobrým učitelem. Pro něj bylo důležité, aby byl on výborný aikidoka, než aby jeho žáci byli výborní.

Studoval jste přímo pod Morihiro Saito Senseiem?

Ano, byl to excelentní učitel. Pamatuji si velmi konkrétně na jeden trénink, kdy se rozhodl na jedné lavičce v tělocvičně ukázat tai-sabaki. Jenomže si to udělal ještě těžší a lavičku otočil naopak, a na tom úzkém dřevě předváděl tai-sabaki, otočky a tak dále. Byl to opravdu výborný učitel, který hodně dával svým žákům. Saito dokázal takovéto věci dělat. (Šódži) Nišio, (Morihiro) Saito, (Nobujoši) Tamura, všichni tito uměli tyto věci dělat. Bylo to magické. Když jsem začal s aikidem, hledal jsem v něm tu magii, kterou jsem viděl poprvé, a oni ji v sobě měli.

Setkal jste se někdy s Hitohiro Saitem (synem Morihira) a co si myslíte o jeho aikidu?

Ten není zajímavý. Ne. Když jsem tuto debatu vedl s Tamurou (Nobujoši Tamura Sensei), řekl, že byl Morihiro Saito skvělý aikidoka. Opravdu dobrý. Pak jsme se bavili o jeho synovi a oba jsme se shodli na tom, že si dělá byznys v tom, co jeho otec začal, a není to to samé čisté aikido, a ani pro jednoho z nás nebylo nijak zajímavé.

Máte nějakou vtipnou historku, která se týká aikido?

Ohledně seminářů, Hombu, Nišia? Mluvil jsem o Saitovi a lavičce, to mi přišlo cool. Povím vám anekdotu o Nišiovi, ta byla opravdu zábavná. Stalo se to přibližně okolo roku 1981. Byli jsme s několika aikidisty ve Švédsku a čekali jsme na výjimečnou návštěvu. Měl přijet Šódži Nišio. Najednou přijelo auto a z něj vyskočil muž vypadající na asi dvacet pět. Tohle samozřejmě nemohl být Nišio, a tak jsme čekali dál. Poté vystoupil větší seriózně vypadající muž v Nišiově věku, a tak jsme ho šli oficiálně přivítat. Ten muž byl opravdu velký, trochu obtloustlejší. Tak jsme si říkali, že jsme tedy čekali na někoho jiného. Ukázalo se však že to byl jeho asistent Suzuki. A pak se objevil Nišio. Byl to ten první mladý muž, který vystoupil z auta.

A máte ještě nějakou historku z Hombu?

Z Hombu? Mám ještě jednu historku s Nišiem z jeho ukázky ve Švédsku. Budo ve Švédsku bylo tehdy velmi malé. Přišli tam lidé z aikido, karate, džudo, kendo atd. Na ukázce měl Nišio svého asistenta Suzukiho a v jednu chvíli, velmi brzo jak začala demonstrace, ho nechal udělat přímý úder a pak předvedl, jak zevnitř, tak zvenčí téměř v tu samou chvíli, co bylo opravdu něco výjimečného. Ukázka takto pokračovala celou dobu. Vedle mě seděl můj kamarád Bjorn, který dělal karate a byl v něm opravdu velmi dobrý. Už při tomhle prvním úderu se mu otevřela ústa úžasem a tak seděl po celou dobu, která trvala 40 minut! A ještě mě napadá, znáte Zdenka Reguliho?

Ano.

On je opravdu supertalent ve slovenském aikido. Jde o to, že Franck Noël nechtěl dávat Aikikai dan předtím, než jste měli národní dan (původně francouzský systém). Kvůli tomu Zdenko Reguli dělal národní 4. dan. V komisi jsem byl i já. Samozřejmě 4. dan udělal. Později se pak Zdenko objevil v Hombu Dódžo se svým velkým úsměvem, a chtěl do druhého patra, kde cvičí danové stupně. Ptali se ho, zda je Júdanša (jestli má dan). A on řekl, že má čtvrtý dan ode mě, ale oni o tom neměli žádný záznam. Ale když to bylo ode mě, tak ho samozřejmě pustili a pak mi napsali. Naštěstí mám dobré vztahy s Dóšuem (Moriteru Ueshiba) a s Hombu Dódžo, a i já můžu dělat chyby, takže mi něco takového mohlo projít, ale podruhé bych to už neudělal. Jelikož jsem Aikikai Šihan a mám velkou zodpovědnost za dany, které uděluji…ale pro Zdenka bych to udělal klidně znovu.

(V tuto chvíli jsem chtěl poděkovat za rozhovor, ale Sensei se zeptal)

Máš ještě nějakou otázku, která by tě zajímala od někoho, kdo je v aikidu už opravdu daleko? A já se na ni pokusím dát co nekompetentnější odpověď.

Myslíte, že existuje někdo, kdo má nebo bude mít úroveň jako měl O-sensei a jde aikido tou cestou jako ho začal O-sensei?

Krásná otázka. Ano, existují učitelé, kteří dosahují úrovně O-senseie, ale nepoznal jsem jich mnoho. Třeba Jan Nevelius, který se mnou dělá semináře, v něm vidím něco z O-senseie. Ohledně druhé otázky, tak ne. Aikido se musí vyvíjet a změnit, aby přežilo. To říkal i Saito a Nišio, ale ne v konzervativním Japonsku, ale ve světě. A také kdyby nikdo nemohl dosáhnout O-senseiovy úrovně, tak je to blbost, slepá ulička a bylo by to jako náboženství, kde slepě uctíváme jednoho O-senseie a tímto to končí. Aikido se musí vyvíjet do nějakého levelu a potom se musí překonat. To je ta cesta díky, které se aikido může zachovat, měnit a zlepšovat se.

Děkuji mnohokrát.