Rozhovor s Radkem Růžičkou proběhl 10. ledna 2026 během zimní školy AIKIDO4U v Karlíně, kterou vedli Ondřej Malina, Petr Krumphanzl, Michal Šíp a Kristýna Biró.
V jakém roce a jak jsi se dozvěděl o aikido?
Radek Růžička: O aikido jsem se dozvěděl, když můj brácha chodil na karate. To bylo v sedmdesátých letech. V jedné učebnici karate byl odkaz na aikido i s fotkou a s větou: “Tady se používá k obraně síla útočníka,” tak jsem si říkal, jak by to mohlo fungovat a když jsem byl na vojně, o deset let později, tak byl článek v novinách, kde bylo, že na dojo Balkán se cvičí aikido. Bylo to o (Vladimíru) Lorenzovi a s informací, že to tam pár lidí cvičí, jako zajímavost. V té době, ale ten klub ještě otevřený nebyl a otevřel se až v roce 1989. Petr Krumphanzl, který zde byl dneska učit (rozhovor proběhl na zimní škole organizace AIKIDO4U, kterou vedli Ondřej Malina, Petr Krumphanzl, Michal Šíp a Kristýny Biró) šel pracovat na Barrandov a tam vylepil jeden z prvních veřejných plakátků, že se přijímají lidé, kteří chtějí cvičit aikido na TJ Spoje Balkán. To bylo někdy v začátku roku 1989. Tam jsem se přihlásil a začal jsem tam chodit.
Kdo tě zde učil, kdo byl tvůj první učitel?
První učitel tam byl Petr Krumphanzl a pak se to tam trochu střídalo, byl tam třeba ještě (Karel) Pátek, nebo další a vždycky když přišel někdo z těch pokročilejších, tak vedl trénink. V té době do Čech jezdil Giorgio Veneri a byla tu skupina lidí, kteří cvičili asi od roku 1986. Tato skupina fungovala a dělala zkoušky u Italů, mezi nimi byl Petr Krumphanzl, Tonda Juštík, ten byl z Karlových Varů, Mirek Kodym, ti měli nějaké 2., 3. kyu. Ostatní zatím neměli žádné kyu, Takže se cvičilo trochu živelně, třeba rozcvička byla judistická. Aikido se teprve hledalo.
Vyučoval tam někdy i pan Vladimír Lorenz?
Já mám pocit, že když jsem se já učil aikido, tak tam nebyl. On tam byl předtím než se to stalo takto veřejné. O tom jsem jenom slyšel, že tam učil, to bylo o tři/čtyři roky dříve.
Setkal jsi se s ním někdy?
Setkal jsem se s ním, ale ne na tatami. Pak se dělali nějaké stáže v rámci juda pro aikidisty, ale to bylo mnohem později.
Jak dlouho jsi studoval v dojo Na Balkáně?
V podstatě od 1989 až do 2005 / 6. Pamatuji si jak v roce 1994 přijel Ikeda, mezitím tam byl samozřejmě Vaillant a další, a další lidi se tam střídali. Přijeli tam i zvláštní lidi, v devadesátém roce tam přijel nějaký Japonec, jehož otec byl student O-senseie, ale před válkou. Ten nám ukazoval úplně jiné formy aikido než kdokoliv jiný. Ten prsty spojil do špetky, neměl je roztažené, jak jsme zvyklí (Sensei předvádí) a další.
Vzpomeneš si jak se jmenoval?
To už si nevzpomenu. Byl to také nějaký 1./2./3. dan. Pak tam přijel nějaký chlápek z Ameriky a pořídil nám takový stojánek a to byl ten, co je v dojo Na Balkáně, ten máme od něj. Ten nikdy neučil, ten s námi jenom cvičil.
Jaký učitel tě za ty roky, co cvičíš aikido, nejvíce ovlivnil?
Já měl vždycky skupinu učitelů, nikdy to u mě nebyl jeden učitel. Pro mě je cizí mít jeden směr, není mi to přirozené. Vlastně, pokud si vzpomínám, první japonský učitel, kterého jsem potkal byl (Nobuyoshi) Tamura, to bylo v Brně, tak na to mám matnou vzpomínku, ale i ta matná vzpomínka, na to jak cvičil, je zajímavá. Ale třeba my jsme v podstatě začínali u Italů, pak Francouzi, kterými jsme také prošli nějakým způsobem, Vaillant a tak. A pokračovali jsme se Švýcary, což prvně byl Gildo Mezzo, potom Bernard Caloz, to říkám chronologicky, jak se tady objevovali. A potom Roger Schmocker. Tito tři učitelé z ciziny na mě asi měli výrazný vliv. Pak samozřejmě příchod pana (Masatomi) Ikedy, s jeho asistentem Danielem Vetterem. Takže tihle tři učitelé a pan Ikeda měli na mě nejzásadnější vliv. Samozřejmě jsem se mezitím setkal s dalšími lidmi, jako třeba Pascal Krieger, který cvičil jo do, přijel k nám a vysvětloval co je to budo a ukázal věci jako je kaligrafie, tak tam bylo spoustu myšlenek, takže já jsem si od každého vždycky vzal něco. Spousta japonský názvů a idejí bylo třeba od Pascala, potom spousta věcí a přístupů byla třeba od Gilda, nebo od Bernarda, nebo od Rogera Schmockera. Potom u Ikedy se člověk zklidnil, protože měl nějaký jednotný systém, ke kterému jsem se mohl pořád vracet, to mi pak umožnilo koukat i na ty cizí, protože to bylo strašně osvěžující necvičit jen jednu cestu.
Kdy jsi začal sám aikido vyučovat?
Učit aikido jsem začal někdy v roce devadesát tři a bylo to v podstatě na Balkáně, protože v té době se Balkán osamostatnil. Mirek (Kodym) začal přemýšlet o tom, že by se tím začal i živit, protože on se živil jinými věcmi, dělal výtvarníka, vázal knihy a dělal to velice dobře, s bráchou opravovali staré knihy. Asi to chtěl změnit. Zeptal se mě a Davida Kubánka, kdyby na Balkáně založil dojo, tak by potřeboval nějakou podporu a že bychom mu pomáhali učit. A jakmile jsme začali učit, přijel Ikeda. Tak jsme ještě s dalšími lidmi začali jezdit po Čechách, tím jsem byl přinucený učit, protože nikdo nebyl blíž tomu, co se učilo na Balkáně (Ikeda, Bernard, Gilgdo a spousta dalších učitelů).
A kdy jsi založil své dojo?
Já vlastně ani nevím, jestli jsem někdy měl založené vlastní dojo. Učil jsem na Balkáně, pak jsem pomáhal učit v Budějovicích, v jižních Čechách, taky jsem jezdil do Šumperka, na Kladno, vždycky jsem někde jezdil jako pomocný učitel, který tam dojíždí a pomáhá to rozvíjet a vlastně první dojo jsem měl za zvláštních okolností. Lachim (Michal Šíp) založil dojo v Říčanech, ale potom chtěl pokračovat v Hostivaři a někteří tam chtěli zůstat, tak jsem vlastně zůstal u Pídi (Miroslav Skala) v dojo jako učitel, ale nikdy to nebylo, že já bych byl učitel a dojo bylo moje, tahle myšlenka vlastnit něco, mě nikdy nebavila, ale spíš to bylo tak, že dojo bylo Píďovo a já tam učil a takto to mám do teďka.
V aikido je velmi výrazná filozofie, ale od O-senseie vlastně jen málokdo pochopil to, co on vlastně říkal, protože používal různé složité termíny, mluvil trochu archaicky a s wakayamským přízvukem a každý z jeho žáku si odnesl jen něco. Co pro tebe znamená filozofie aikido?
Problém tady v tom je, co je to filozofie. Pro každého filozofie znamená něco jiného. Jestli aikido má filozofii? Pokud si řekneme, že filozofie je nějaká idea, nějaká myšlenka, která formuje člověka, který je součástí nějakého procesu, jako je třeba aikido, tak samozřejmě můžeme mluvit o filozofii aikida. Filozofie tě motivuje směřuje k nějakému cíli a v tu chvíli je důležité si uvědomit, že ten cíl, který si dáš je tvůj, a ten cíl, který si člověk má dát v aikido by měl samozřejmě být blízko tomu, co měl O-sensei. Všichni učitelé, kteří s ním cvičili na to odkazují. Všichni lidi, kteří cvičili s žáky O-senseie na to odkazují. Všichni lidi, kteří s nimi cvičili na to nějakým způsobem odkazují. Furt to tam popisují. Každý jinými slovy, ale popisovali tuto hlavní ideu. Je třeba si připomenout ještě jednu věc, která mi v hlavě vždycky vytanula, že O-sensei nebyl filozof, byl to hluboce věřící člověk. Z hlediska filozofie je to tím pádem hůře uchopitelné. A jelikož mi teďka cvičíme aikido a nejsme tak věřící jako on, tak pro nás může být těžké pochopit i ty lehké principy, které on zmiňuje. On je v zásadě realizuje, on je ukazuje, on je provádí. Takže když pan (Hiroshi) Tada pak popisuje to, že nemáme ulpívat na technikách, že se jimi nemáme nechat omezovat, tak je to víc filozofičtější a je nám to více přístupnější. Když pan Ikeda vytvořil systém, který je založený na přední/zadní, levá/pravá ruka a podobně, tak je to pro nás ještě více přístupnější. Je to logická skládanka. Ale pamatuji si, že pan Ikeda tvrdil, že není cílem se jen naučit všechny ty formy. Je tam ukrytý pátý element, který mění věci a to jsme my, člověk. A každý z učitelů, které jsem jmenoval, nebo lidí s kterými jsem se setkal, o tom mluví. Takže filozofie aikido, jestli se dá nějak zjednodušeně shrnout, je , že člověk objevuje sám sebe, objevuje tento svět a podle míry schopností a odhodlání objevuje i hlubší podstatu, jak funguje ki a může možná dojít až k tomu, co O-sensei a pak bude s těmi lidmi dělat to, co dělal on, ale to se asi člověku, dostat se tak do hloubky, nejspíše nepodaří.
Co se týče O-senseie, tím, že byl věřící, tak používal především tu terminologii shinto. A jak jsi říkal, je to pro nás těžko stravitelné. Myslíš, že je důležité se snažit vniknout do těch jeho citátů, do toho jeho učení, které ale vlastně připomíná shintoismus, je to důležité i když lidi nejsou věřící v shinto?
Teď nevím jestli je to čistě japonská, nebo i evropská záležitost učení, když se chceš něco naučit, tak chceš napodobovat učitele, toho, kdo jde před tebou a napodobuješ to, co vidíš, nemůžeš napodobit to, co nevidíš. I když to obsahuje více věcí, tak ty vidíš jen část. Třeba teď vidím tvůj předek, ale nevidím záda, ale vím, že něco v zádu je a není vidět. U těhle věcí je to stejné, když se ho snažíš napodobit stejnou cestou, tak je to samozřejmě přínosné, ale tím, že člověk ve své podstatě není věřící, alespoň u nás v Čechách to není běžné, že by byl křesťan, že by byl buddhista, že by byl věřící od narození. Někdo ano, ale většinou ne, většinou si zakládáme na tom jací jsme ateisti, což já nebudu komentovat a proto je tohle pro nás těžší, protože nemáme představu, co ta víra obnáší. V tu chvíli nám pomáhá filozofie, v tu chvíli se snažíme opisem popsat a pochopit, co O-sensei říkal. Vznikají z toho ty zvláštní situace, že mluví o nějakých principech spojených s kojiki a podobně, ale mi vidíme jen ty pohádky, ten příběh. My v tom nevidíme ten obsah. Jestli bych to mohl v příkladu popsat, nám nejbližší by teoreticky mohlo být křesťanství, takže my známe Velikonoce, známe Vánoce a pro nás jsou teď Vánoce o dárcích, o klidu, ale obsah pro věřící, ten obsah je, že se jim narodil spasitel. Je to ten nejdůležitější moment v roce. Kvůli tomuhle, ne protože něco dostaneme. Když si to člověk zkrátí na to, co máme teď, posloucháme koledy, dostáváme dárky, někomu je dáváme a z toho máme tu radost. K tomuhle zkreslení může dojít i s O-senseiem.
Je něco, co bys v aikido chtěl rozvíjet, něco na čem sám pracuješ?
Ano rozhodně. Snažím se. A v podstatě tím, že jsem se dostal do izolace, z prostoru, kde jsem dříve cvičil. A Ikedův systém se taky pomalu vytrácí, což jsem očekával. Dějí se i další věci, přichází noví a mladší lidi. Mladší mají jiné zájmy, zajímají se o jiné věci, přichází nové technologie. Lidi mají jiné sny mají jiné představy, mají jiné potřeby, jiné touhy, tak samozřejmě mě to vyčleňuje z toho momentu a vlastně si říkám, jak mám aikido cvičit? Co mám vlastně cvičit? Protože to, co já jim sděluji, tak oni tomu nemusí třeba ani porozumět, protože jsou úplně jinde. Doba je jiná, posunulo se to. Stejně tak jako s tou vírou nebo filozofií. Teď, když člověk řekne filozofický názor, tak polovina lidí vůbec neví, co to je, pokud to nebylo někde na YouTubu, nebo na internetu, a vlastně si člověk pak říká, co mám dělat? Takže jsem se začal dívat na O-senseiovi texty, které jsou zachované, což jsou překlady anglické od Johna Stevense, což jsou vlastně záznamy O-sensei, postřehy kde mluví o aikidu. A z těchto člověk studuje tak, že si je přečte a pak přemýšlí, co by to mohlo znamenat, nebo to na sebe nechá působit. Časem to třeba začne fungovat a druhá věc, kterou tam člověk vkládá je osobní zkušenost, po těch všech anabázích a po všech těch střetech s někým, tak ty věci v aikido najednou dostanou úplně jiný smysl. Čím víc jsem v aikido naivnější, tím blíž jsem tomu jak to má být, protože se vzdaluji od pragmatičnosti, od toho jak je tohle funkční, jak toto funguje naplno, jak tohle funguje na tohle a jak tamto na ono a začnu být nepřizpůsobivý. Čím dál více se od tohoto způsobu oddaluji a připomínám si to, co píše O-sensei, o soucitu, o osvícení, nechat se prozářit a podobně. Tak to jsou ty věci na kterých pracuji při cvičení a i celkově. A snažím se pochopit i tu nefilozofickou stránku, jakoby duchovní stránku. No, to se snadno řekne, ale není tu nikdo, kdo by mi to ukázal, tak je to takový samorostlý proces a ani nevím jestli dopadne dobře, tak jak má, netuším výsledek. Takže aikido, ta formální stránka má svůj význam, formuje moje tělo, na druhou stranu, vlastně ta vnitřní stránka má pro mě v současnosti stejný význam a víceméně se snažím pracovat na obou těchto věcech a to se všemi problémy, který s tím přichází, někdy to jde, někdy víc, někdy míň.
Je nějaký objev nebo, že jsi došel k nějakému závěru, co jsi pochopil z těch textů, které jsou od O-senseie, které si čteš, že tam bylo něco napsané a teď už jsi to nějak vykládáš? Myslíš, že jsi se dobral k nějakému konceptu?
Samozřejmě. Když čtu ty texty, tak si vzpomenu na texty, které jsem četl před deseti, patnácti roky, buddhistické texty a tam se to opakuje. Zase se to opakuje a rozdíl je jen v tom, tím že jsem už prožil spoustu z těch věcí, tak jak na mě dříve působili neuvěřitelně, myslel jsem si, že jsou to nesmysly, nedůvěryhodné, tak čím dál více vidím, že je to o to více pravdivé, protože v životě člověk spoustu ran dostane, spoustu ran rozdá a otřepe se z toho a vlastně jedno z nejzásadnějších poučení, které já jsem si odnesl jednak z vlastní zkušenosti, jednak ze života druhých a tyto texty mě v tom pořád utvrzují a několikrát jsem si to prověřil, je to, že násilí opravdu nic neřeší, ani vychovávat násilím, nic neřeší, někdy to člověk udělá v zoufalství, nebo, že je přetažený, nevím, ale dělat to záměrně jako metodu, aby to nedělal příště, tak mu ublížíš, a on to pak už dělat nebude, to opravdu nefunguje. To je nesmysl. Paradoxní je, že v těchto textech se o tom pořád mluví a pak je zde spoustu textů pragmatiků a lidí, kteří berou násilí jako metodu vážně a že je to skutečné atd.
Jak by jsi vysvětli nebo popsal termín Takemusu Aiki?
Takemusu Aiki bych těžko vysvětlil. Já vím, co to je, samozřejmě, je to pro pokročilejší stupně a týká se to toho o čem jsme se právě bavili, ale já jsem to nikdy nezažil. Nebyl jsem Uchi-deshi u někoho jako je pan Tada, nebo někoho, kdo měl takto vysoký stupeň, takže to popisuji jenom tak, jak si představuji, co by to mohlo být. A přesně Takemusu Aiki je o duchovním rozměru. Je to ten moment, kdy si člověk řekne aikido je misogi. Není to sebeobrana, není to jenom sebezdokonalování, abych byl lepší, je to očištění se. Je to osvobození se, ne abych se měl líp, pouhou formou. To jsou možná ty texty, které jsou od O-senseie a to možná je Takemusu Aiki, je to jenom můj pohled a jak v textech O-sensei popisuje, že žádný mistr neukázal celou škálu, protože člověk je konečný, ale všichni ukazovali část té samé věci z jiného úhlu, tak možná je to něco takového. Ale, jak říkám, nikdy jsem nebyl Uchi-deshi u někoho, kdo zažil O-senseie.
Co si myslíš o bojové efektivitě a aikido?
Že je to nesmysl. Efektivita vůbec do aikido nepatří. Efektivita je zisk. Chceš-li něco získat, tak už máš cíl daný. Pokud nechceš nic získat, tak jsi svobodný a můžeš jít kam chceš, takže pokud chceš toho druhého porazit, pokud ho chceš porazit takto, pokud to chceš udělat tímto způsobem, tak máš pár možností, jak to udělat. Ale pokud tam není podobná představa, pokud necvičíš tímto způsobem, tak to vlastně nepotřebuješ, tak se nemusíš vůbec do té situace dostat. Můžeš jít a překvapíš toho druhého, protože nemáš žádnou představu dělat to nějakým způsobem. Ta formální stránka zmizí. Samozřejmě máš asi na mysli takovou tu praktickou část, efektivní na ulici, sebeobrana, nebo něco podobného. Já vlastně aikido takhle necvičím. Mě to takhle nikdy nebavilo, ale neznamená to, že bych se odchyloval od těhle věcí tak, že jsem to nechtěl zkoušet. Občas jsem rád cvičil s lidmi jako je Indy (Jiří Špikla), nebo Lukáš (Kulhavý), kteří jsou silní, abych si vyzkoušel jestli necvičím nesmysly, nebo jestli to platí obecně, a oni mi umožňovali si to vyzkoušet. Když to cvičíš správně, tak tam není omezení. Efektivita ve stylu, když to uděláš takhle, tak je to lepší než když to uděláš takhle, tak už je to mimo ten záměr jak to podle mne učí pan Tada nebo i ostatní. Už začneš počítat s tím, co se ti vyplatí, tvoje mysl je rozdělená. Už se nesoustředíš a už nejsi v tom okamžiku. Už jsi někde vepředu nebo vzadu, takže si myslím, že o tom se ani přemýšlet nemá. Efektivita je v tom, že v tomto okamžiku, na tomto místě se já můžu volně rozhodnout nad tím, kam teď půjdu a co budu dělat.
Je na závěr něco, co by jsi chtěl sdělit těm, co to budou číst? Je nějaké poselství, které by jsi chtěl sdělit?
Všichni si to musí projít sami. Učitelé tu nejsou proto, aby nás to naučili, učitelé nás to nedokážou naučit, naučit se to musíme my sami. Není žádná zástupná síla, která by nás to naučila. My sami se to musíme naučit. My sami si tím musíme projít. My sami to musíme pochopit. A ani to že si někdo přečte tento rozhovor, mu nepomůže v tom, aby to pochopil. On to bude muset stejně celé projít sám.