Obrázek: zleva Zenzaburo Akazawa, Kisshomaru Ueshiba, Tenryu a úplně vpravo Makoto Miura – 1939 – Zdroj: Aikido Journal
Tento rozhovor vyšel listopadovém a prosinecovém čísle Aikido Shimbun v roce 1974. Aikido Shimbun je časopis, který vydává Aikikai Hombu Dojo. Na Aiki-wiki byl tento rozhovor přeložen s laskavým svolením Nadace Aikikai.
Web Nadace Aikikai: https://aikikai.or.jp/
K českému překladu použit anglický překlad od Stanley A. Pranina a Midori Yamamota, který byl publikován v Aiki News (dnes Aikido Journal a Dou Shuppan) v číslech 23 až 27.
Tentokrát jsme navštívili šampiona v zápase Tenryua (Wakuta Saburo) a požádali ho, aby nám vyprávěl o svých vzpomínkách na dobu, kdy O-sensei ještě žil. Tenryu vstoupil do dojo jako Uchi-deshi před třiceti lety a věnoval se intenzivnímu tréninku aikido. Ačkoli to bylo jen na krátkou dobu, díky svému přirozenému talentu velmi rychle vstřebal ducha a techniku aikido, což se stalo základem jeho činnosti v pozdějších letech.
Moderátor: Mohl byste nejprve popsat své první setkání s O-senseiem?
Kisshomaru Ueshiba Doshu: Zajímalo by mě, kolik mi tehdy bylo let.
(Saburo Wakuta) Tenryu: O-sensei a pan Inoue přijeli do Mandžuska v roce 1938.
Doshu: Shimbuden ještě nebyl postaven, že?
Tenryu: Ne, nebyl. O-sensei přišel do Chuo Bank dojo, kde se sešli bojovníci z celého Mandžuska, a předvedl tam své aikido. Předváděl ho společně s panem Inouem a my jsme poslouchali nějaké vysvětlení, kterému jsme nerozuměli. Do Mandžuska jsem dorazil v lednu 1938. Právě jsem přijel, takže jsem se cítil plný energie a nemohl se dočkat, až něco podniknu. Když jsem viděl O-senseie předvádět ukázku, myslel jsem si, že jde o zinscenované vystoupení mezi Senseiem a jeho deshi, a měl jsem z toho trochu podezření, že je to domluvené. Takhle reagovalivšichni, nejen já. Po chvíli Senseiovo ukázka skončila a on okamžitě řekl: „Myslím, že když se díváte na naši ukázku, myslíte si, že je to zinscenované.“
Moderátor: Řekl to Sensei sám, aniž by se ho na to někdo zeptal?
Tenryu: Myslím, že v té chvíli prokázal mimořádnou vnímavost. Okamžitě pochopil, že jsme všichni reagovali stejně. Byla to dost trapná situace. „Každopádně, kdokoli z vás může na tohoto starého muže zaútočit, jak nejtvrději dokáže. Pak to pochopíte,“ řekl Sensei. Jelikož to bylo krátce po mém příchodu, napadlo mě, že je to dobrá příležitost předvést všem přítomným svou sílu. Nejprve jsem se vydal za Senseiem. Ten mi řekl: „Ach, vy jste pan Tenryu.“ „Ano, to jsem já,“ odpověděl jsem. „Doufám, že někdo jako vy bude studovat aikido,“ řekl přátelsky. „Nabídnu vám své levé zápěstí a můžete s ním dělat, co budete chtít, a použít při tom veškerou svou sílu,“ řekl mi Sensei. Myslel jsem si, že ten starý muž nemůže být moc silný a že ho porazím, ať se stane cokoli. Především byl malý. Tak jsem ho chytil za ruku. Protože jsem se věnoval tréninku, něco jsem cítil. V okamžiku, kdy jsem ho chytil za ruku, jsem se cítil ohromen. Byl jsem udiven. Jako bych držel železnou tyč. Ale říkal jsem si, že by bylo hanba přiznat porážku, když jsem zaútočil jako první. Navíc se všichni dívali. Byl jsem naštvaný a nechtěl jsem v té situaci přiznat porážku. Sensei řekl: „S mojí rukou si dělej, co chceš – kruť, tlač, otáčej, cokoliv. Do toho.“ Udělal tohle (gestikuloval) a řekl: „Uvolnil jsem se.“ Tak jsem se na něj vrhl, ale moje načasování bylo úplně mimo. Byl jsem ohromen, ale protože jsem už něco cítil, okamžitě jsem poznal, co se stalo. Položil jsem obě ruce na tatami, uklonil se a řekl: „Teď už to chápu. Když jsem viděl vás a pana Inoueho při vystoupení, byl jsem naprosto ohromen. Ale teď, když vidím vaše načasování a sílu, jsem zcela přesvědčen. Prosím, přijměte mě za svého žáka.“ Sensei měl velkou radost a řekl: „Jsem rád, že něco takového slyším od člověka, jako jste vy. Můžete být mým deshi.“ A tak jsem okamžitě začal se studiem. Všichni přítomní bojovníci měli pocit, že jde o výjimečnou osobnost, protože nejsilnější a nejmohutnější muž v místnosti, který se právě stáhl z profesionálního sumo, utrpěl drtivou porážku a poklonil se s prosbou, aby se mohl stát jeho žákem. V místnosti tak panovala atmosféra plná úcty. V té době působil tvůj otec (otec pana Fujity) jako funkcionář v oblasti bojových umění. Požádal jsem tedy o povolení ke studiu. Náš viceprezident a pan Minagawa byli členy představenstva asociace Kyowakai. Od této organizace jsem dostal povolení, abych mohl následovat Senseie a trénovat. A tak jsem přišel do dojo ve Wakamatsu-cho na 100dní, tedy asi na tři měsíce. Tak to bylo.
Moderátor: Přijel jste do Tokia hned?
Doshu: Tehdy jsem tam byl také.
Tenryu: V té době byl velmi aktivní pan Shioda, který v současné době působí v Yoshinkan (aikido) a v té době studoval na Takushoku University. A pan Okubo byl velmi nadšeným žákem…
Doshu: Je stále v dobrém zdravotním stavu.
Tenryu: Vážně? To bych ho rád někdy viděl.
Doshu: Byl tam také Sanchan (Zenzaburo) Akazawa.
Tenryu: Tak jako tak… Když jsem se k nim přidal jako Uchi-deshi, dělal jsem všechno možné – od mytí podlah na všech čtyřech patrech až po drhnutí zad O-senseiovi. Do všeho, co jsem dělal, jsem se těchto 100 dní vkládal naplno. Ke konci mého výcviku mě jednou přišel navštívit admirál Takeshita a když mě viděl, jak se po tatami převaluji, poznamenal: „Ach, ty jsi ale zhubnul.“ A byl potěšen. Potom mi Ueshiba Sensei řekl: „No, vypadá to, že se blíží konec tvého výcviku u nás. Budeš v pořádku, kamkoli půjdeš, dokonce i v Mandžusku. Teď můžeš odejít.“ Pak mi řekl, abych ho doprovodil, tak jsem ho následoval… Kdo byl ten člověk z prefektury Mie, který byl policejním náčelníkem?
Doshu: Pan Tomosue… Nyní je členem naší správní rady.
Tenryu: Tehdy byl policejním náčelníkem. O-sensei chodíval na policejní ředitelství učit a řekl mi, abych šel s ním. Potom jsme šli do… Myslím, že to byla banka Sumitomo v Osace.
Doshu: Nebyl to náhodou klub Aritsune?
Tenryu: Tam jsme trénovali a pak jsme se vydali k úpatí hory Kurama.
Doshu: Byl tam dům, nebo ne?
Tenryu: Ano, byla to chata se slaměnou střechou.
Doshu: To byla ta půda, kterou koupil můj otec…
Tenryu: Opravdu?
Doshu: Byl to pěkný dům. Koupil ho proto, že měl bohatou historii. Kdysi v něm bydlel slavný Hayashi Razan. Každopádně byl krátce nato prodán někomu jinému.
Tenryu: Právě tehdy mi O-sensei řekl, že na úpatí hory Kurama stojí dům, a řekl: „Pojďme tam.“ Cestou jsme se zastavili v hostinci v Osace. Tehdy mě překvapilo, že O-sensei věděl, že jsem kolem půlnoci šel na toaletu. V Ósace jsem měl spoustu fanoušků a O-sensei také věděl, kdy jsem se vrátil z procházky s partou fanoušků a kdy jsem si lehl do postele. Věděl to, i když spal. Zeptal jsem se ho: „Sensei, opravdu jste nakonec spal?“ Odpověděl: „Ano, spal jsem.“ Tak jsem řekl: „Jak jste tedy věděl, kdy jsem se vrátil, když jste tvrdě spal?“ „To je lidské srdce,“ byla jeho odpověď. To bylo, když jsme mířili na horu Kurama. Následujícího rána sensei řekl: „Jsou tři hodiny.“ Zeptal jsem se ho, co má v plánu dělat ve tři hodiny ráno, a on odpověděl: „Vylezu na horu Kurama.“ Když na to teď vzpomínám, musel si spočítat příliv a východ měsíce. V 3:00 ráno byla tma jako v ranci a na obloze nebyl vidět měsíc. I tak si O-sensei dokázal obout sandály. Ale protože jsem měl nohy příliš velké na sandály, vyrazil jsem bos. Pak jsme vylezli na horu Kurama. Bylo to právě v momentě, kdy jsme se chystali vystoupat po kamenných schodech. Najednou mi řekl: „Tenryu-san, tohle je perfektní příležitost být laskavý ke starému muži. Jsem starý muž, tak mě tlač.“ Když jsem natáhl ruku, Sensei se o ni opřel.
Tak jsem ho tlačil až nahoru. V Nakanoinu jsme si dali krátkou přestávku. Když jsme tam dorazili, byl jsem propocený a funěl jsem. Sensei řekl: „Ještě to nemáš za sebou, když se zadýcháváš a potíš, abys mě, starého muže, vytlačil až sem. Ještě to nemáš za sebou. Zbytek cesty nahoru k Okunoinu je ještě strmější. Zkus se tedy trochu soustředit na dýchání.“ Pak mi to došlo a uvědomil jsem si, že jsem se unavil, protože jsem si byl vědom toho, že Senseie tlačím nahoru. Napadlo mě, že bych měl tlačit, jako by tam nikdo nebyl. Pak mi došlo, že v Senseiových slovech je obsažena myšlenka „mu“. „Mu“ znamená prázdnotu. Najednou mi došlo, že s touto myšlenkou v hlavě dokážu vylézt nahoru. Pak Sensei znovu řekl: „Cesta k Okunoinu je strmější.“ Tak jsem ho tam doprovodil. Ale tentokrát jsem po příchodu vůbec nezafuněl. Ani jsem se nezpotil. Byl to opravdu zážitek. Senseiovo nenápadné poznámky byly všechny trefné. Každá z nich ukazovala na správnou cestu. Nechal mě nejprve potit se a lapát po dechu, pak mi naznačil, že to není správný způsob, a v další fázi mi poradil, abych to dělal takhle. Najednou jsem celou situaci pochopil. Myslím, že to bylo výsledkem mého 100denního tréninku v dojo. Kdyby nebylo toho, nikdy bych neměl takové intuitivní pochopení situace. Obvykle člověk takové věci nepochopí hned. Když jsme dorazili do Okunoinu, byla tam mýtina. Byla pokryta spadaným listím. Myslím, že měla asi 40 metrů čtverečních. O-sensei řekl: „Tady trénoval slavný Yoshitsune.“
Vzal jsem si s sebou dva bokkeny. „Bodni, kopni, udeř, cokoliv, z jakéhokoli směru chceš,“ vyzval mě. V naprosté tmě jsem ho sotva viděl. Bez přemýšlení jsem na něj okamžitě zaútočil. Znovu a znovu mě srazil na trávu. Když jsem na něj zaútočil, uhnul stranou. Sensei nebyl v nevýhodě, protože viděl, ale já ho neviděl. Třetí noc jsem však začal vnímat Senseiovy pohyby. Muselo to být díky výcviku, který jsem absolvoval jako Uchi-deshi. Třetí noc jsem ho konečně viděl a mohl na něj útočit. Pak za úsvitu O-sensei řekl: „Dobře, to je konec. Trénoval jsi dost.“ Nakonec jsem s jeho souhlasem odjel zpět do Tokia a poté do Mandžuska. Když se nyní ohlížím zpět na zážitky z hory Kurama, kde jsem tvrdě trénoval sám se Senseiem ve tmě, mám pocit, že jsem byl inspirován bohy.
Moderátor: Nikdo jiný tam nebyl?
Tenryu: Nikdo. Byla tma jako v hrobě. Vstali jsme ve tři hodiny, vyrazili na horu a trénovali až do svítání. Muselo to trvat asi dvě hodiny.
Doshu: Nešel s vámi ještě nějaký Uchi-deshi kromě vás?
Tenryu: Bylo to tehdy, nebyl to Saburo? Ještě nás doprovázel jeden člověk.
Doshu: Aha, Sanchan?
Tenryu: Asi ano. Každopádně jsme na horu Kurama vylezli jen my dva. Byli jsme tam tři dny.
Doshu: Můj otec se musel na hoře Kurama do tréninku opravdu ponořit, že?
Tenryu: Tato zkušenost zcela změnila druhou polovinu mého života. Do Mandžuska jsem odjel poté, co jsem trénoval s O-senseiem, nikoli přímo ze světa sumo. To mělo velký vliv na to, jak mě lidé vnímali. Naštěstí se o mě Ueshiba Sensei dobře staral. Jsem vděčný za to, že jsem mohl žít čestně jako muž bez větších chyb.
Doshu: Můj otec vždy chválil Tenryua těmito slovy: „Byl to muž, který se vypracoval až na pozici ozeki, a přesto mi pomáhal oblékat si tabi. Bez takové pokory zůstává trénink marný.“
Zdroj: Wikimedia Commons
Moderátor: Co se týče respektu, dnes se situace značně uvolnila.
Tenryu: To je pravda. Událost, jaká se odehrála na hoře Kurama, je dnes nepředstavitelná, protože tam se po tři noci za sebou doopravdy popral starý muž s mladíkem.
Doshu: Až do samého konce vedl život, který se velmi lišil od toho, co můžeme vidět dnes.
Tenryu: Ano. Byl skvělý. Člověk s takovým vystupováním musí mít obrovské sebevědomí. Obyčejný člověk ho nedokáže napodobit.
Doshu: Po válce se uchýlil do ústraní v Iwamě. Tam se živil bramborovou kaší. Tato zkušenost se každopádně stala jedním z duchovních základů našeho výcviku.
Tenryu: Protože po válce pobýval v Iwamě, byl osvobozen od světských starostí. Sensei, s tou svou drobnou postavou… Jakmile se posadil, nemohl jsem s ním pohnout, ať jsem na něj tlačil nebo tahal z jakéhokoli úhlu. Byl jako Ono Sato Seki v oblasti zápasu. Měřil asi 165 cm a navzdory své drobné postavě dokázal hodit i velké muže. Také měl velmi bystrý rozum, stejně jako O-sensei.
Moderátor: Vzhledem k tomu, že jste dělal sumo, určitě jste neměl žádné potíže s ukemi (pády).
Tenryu: To je pravda. Byl jsem statný a i když mě sráželi k zemi, nikdy jsem se nezranil. Sensei mi říkal, že na zápasníka jsem byl velmi hbitý.
Moderátor: Jednou bychom rádi viděli, aby se aikido stalo národním sportem.
Wikimedia Commons
Tenryu: Díky aikido se člověk zdokonaluje a je fyzicky připraven zvládat nouzové situace. Je tu ještě jeden důvod, proč jsem rád, že jsem se tomuto umění věnoval. Když potkám někoho a podívám se mu do očí, obvykle hned intuitivně poznám, jaký je to člověk. Ten pocit se trochu liší od sumo, protože sumo zahrnuje hlavně fyzický kontakt, sílu proti síle, tělo proti tělu. Aikido je však úplně opačné. Není to síla proti síle ani tělo proti tělu. Aikido se tomu vyhýbá a sílu nasměruje. Když na vás soupeř zaútočí divokými kopy a vy mu to oplatíte stejným způsobem, je to síla proti síle. Stejný princip platí i v práci. Dojde-li ke střetu, zvítězí silnější strana. Když jsem se vrátil z Mandžuska, nějak jsme přežili bez jakéhokoli majetku. Jelikož jsme neměli žádnou sílu (prostředky), nemohli jsme použít sílu proti síle. Museli jsme využít prostředků druhých. To byl můj způsob života po válce a bylo to díky vedení Senseie.
Moderátor: Tato teorie se vztahuje na způsob uvažování člověka.
Tenryu: Ať už jsem Senseie poslouchal jakkoliv často, nerozuměl jsem mu, ale přesto se mi podařilo něco pochopit. Jinými slovy, podařilo se mu mě něco naučit.
Doshu: Lidé dnes tvrdí, že něčemu nerozumí, aniž by se o to snažili tak vytrvale jako vy.
Tenryu: To je to nejdůležitější. Nikdo nikdy nepochopí všechno hned od začátku. Slova Ueshiba Senseie byla jako slova boží. Nikdo neočekává, že tomu někdo porozumí okamžitě. I kdybyste tomu nerozuměli, i kdybyste Senseie poslouchali znovu a znovu, mohli byste z toho něco získat. To pak použijete jako podnět k zamyšlení, který vám bude inspirací pro život.
Doshu: „Nevím, co mám dělat,“ říkal vždycky. „Pokud tomu neporozumíš, nikdy nepochopíš aiki.“
Tenryu: I když jsme nerozuměli tomu, co řekl, museli jsme se pokusit pochopit pravdu, která v tom byla obsažena.
Doshu: V pozdějších letech byl O-sensei shovívavější. Předtím se na své žáky často rozčiloval. Obzvláště přísný byl k Uchi-deshi. Všichni se ho báli. Tenryu-san, mohl byste se prosím vyjádřit k aikidu v posledních letech?
Zdroj obrázku: https://www.guillaumeerard.com/
Tenryu: Jelikož se v současné době tréninku nevěnuji, nemohu k tomu moc říci. Rád bych však viděl, aby v této chaotické době všichni usilovali o „Do“. Může to být kendo, judo a samozřejmě i aikido. Navzdory kladům a záporům každého z nich se domnívám, že v takzvaných japonských bojových uměních existuje pro nás jako japonský národ určitá cesta k tělesnému i duševnímu rozvoji. Každopádně si myslím, že je nutné prostřednictvím aikida šířit ideál osobního růstu, kterého si vážil Ueshiba Sensei. Ačkoli je rozvoj aikido v zahraničí dobrá věc, doufám, že se vyvineme do bodu, kdy bude v Japonsku kladen větší důraz na vzdělávání mladých lidí, aby se z nich stali dobří Japonci.
Doshu: Dříve bylo velmi obtížné být přijat jako student. Můj otec se zdráhal učit cizince. Ani Japonci nebyli přijímáni bez doporučení od dvou osob.
Tenryu: To je pravda. Člověk mohl být přijat teprve poté, co měl dva ručitele, kteří sami prošli důkladnou prověrkou, a to z obavy, že by aikido mohlo při nesprávném používání způsobit nepředvídané následky, jako jsou například zranění. Tehdy, na rozdíl od dneška, nebyl vítán každý. Aikido je bojové umění takového významu.
Doshu: To znamená, že by se k aikidu mělo přistupovat velmi vážně, že ano?
Tenryu: Ano, je to proto, že postoj učitele se přenáší na další generaci.
Moderator: Vzdělávání je opravdu vážná věc.
Tenryu: V každém případě bych si přál, aby se tento moderní, duchovně zmatený a bouřlivý svět díky aikido uklidnil.
Doshu: Cítím tu zodpovědnost. Mám pocit, že s šířením aikido se k němu přidávají lidé z nejrůznějších prostředí a mnoho z nich jsou intelektuálové. Vzdělaní lidé hledají něco duchovního a nespokojí se pouze s tím, že budou silní. Myslím si, že právě proto má aikido u těchto lidí takovou podporu.
Tenryu: Kromě toho se v jiných bojových uměních rychle pouštějí do soutěží.
Moderátor: Jak člověk stárne, soutěžení už ho nebaví.
Tenryu: Protože pro velkého a silného člověka je tak snadné srazit starého muže k zemi.
Doshu: To se dalo čekat. Žijeme v době, která upřednostňuje soutěž.
Tenryu: A to natolik, že si myslím, že musíme šířit tak cennou činnost, jakou je aikido, abychom přispěli k zlepšení společnosti.
Doshu: To znamená, že ti, kdo se věnují aikidu, musí trénovat s větším nasazením.
Moderátor: Kolik je Vám let?
Tenryu: 71.
Zdroj obrázku: Aikido Journal
Moderátor: Jak jste na tom zdravotně?
Tenryu: Jsem v dobré kondici.
Moderátor: A co Vaše oči?
Tenryu: Na jedno oko jsem skoro slepý, s tím jsem podstoupil operaci. Jedno oko stačí. S jedním okem to zvládnu dalších dvacet nebo třicet let.
Doshu: Nedávno jsem se setkal s panem Atsutarem Kimurou, kterému, pokud vím, bylo 81 let. I on je čím dál aktivnější. Řekl mi: „Člověk zůstává aktivní do 70 nebo 80 let, sice už ne v první linii, ale pořád v aktivní službě. Když mi bylo přes 80, myslel jsem si, že bych měl trochu zpomalit, a tak jsem odešel z politiky, ale jak vidíte, cítím se čím dál aktivnější.“ To mě povzbudilo. Takže ti, kteří se věnují bojovým uměním, ti, kteří tvrdě trénují, žijí dlouhý život.
Tenryu: To je pravda. Ani když zestárnou, nezačnou trpět senilitou.
Doshu: Je to úžasné.
Tenryu: I kdybychom se dožili vysokého věku, nemá to smysl, pokud člověk kulhá a je otupělý. Když se procházím, vidím lidi mladší než já, jak se potácejí. Důležité je, že úsilí a přesvědčení člověka mají větší význam než samotná cesta či umění. S přibývajícím věkem je nutné omezit příjem jídla kvůli nedostatku pohybu. Myslím si, že důvodem krátké délky života zápasníků sumo je to, že i po skončení kariéry pokračují v jídle a pití stejně jako za mlada.
Moderátor: Je to tím, že se stávají sedavými?
Tenryu: To je pravda. Nic nedělají, onemocní a umírají mladí, většinou už v padesáti. Na sumistu jsem se dožil vysokého věku. I když se říká, že sumisté mají krátký život, nemůže to být tak úplně pravda, protože se rodí s pevným tělem. Jde jen o to, že po skončení kariéry se nedokážou krotit. Po ukončení kariéry jsem se věnoval aikido a v Mandžusku jsem zapojoval jak svou mysl, tak i tělo. Ukázalo se, že je to dobrý způsob, jak si udržet zdraví. Měl jsem to na paměti i po návratu do Japonska, takže jsem se těšil dobrému zdraví, až na problémy s hrudníkem. Pojišťovny nepřijímají zápasníky sumo jako klienty. Když jsem si šel zjistit informace o pojistkách pro důchodový věk, byl jsem odmítnut. Jelikož mi řekli, že si mohou dovolit pojistit mě na malou částku, ale ne na velkou, požádal jsem je, aby mi udělali lékařskou prohlídku. Požádal jsem je, aby mi vyšetřili tělo, místo aby mě jednoduše odmítli jako zápasníka sumo. Nenašli nic špatného. Po vyšetření mě přijali s tím, že je vše v pořádku. Jsem odhodlán svou zkušeností vyvrátit teorii, že zápasníci sumo umírají mladí. Moje zkušenost s aikido byla prospěšná jak fyzicky, tak psychicky. Nebyl to jen přechodný zájem, O-senseie jsem upřímně obdivoval.
Doshu: Bylo mi potěšením vyslechnout váš zajímavý příběh.
Moderátor: Mnohokrát děkuji.