Text publikovaný v časopise Aikidó (MK ČR 7474), číslo 4/1997, se svolením vydavatele k nekomerčnímu užití na aiki-web.eu.

V původním článku bylo použita česká transkripce z japonštiny. Při nahrávání článku na Aiki-wiki byla transkripce přepsána na anglickou. Transkripce čínských slov zůstala stejná jako v originálu.

Autorem článku je PhDr. Ivan Fojtík, CSc.

Je dobře známé, že taoismus patří mezi nejvlivnější myšlenkové směry Číny. Přestože se během svého vývoje změnil až v náboženství, ve svém původním pojetí vymezil některé okolnosti, které jsou dosud zdrojem mnoha inspirací pro každého, alespoň trochu uvědomě­lého člověka.

Za zakladatele taoismu, učení o tao, se pokládá Lao-c´. Přestože o něm pojednává historik S´ma Čchien z 1. stol. př. Kr., bývá někdy považován za legendární osobnost. Datum jeho narození a smrti není známé, většinou se uvádí jako současník Konfucia (551‑479 př. Kr.) a shodou okolností i jako současník Buddhův. V případě Tao-te-ťing (Knize o tao a jeho působení), připisované Lao-c´ovi, se někdy také pochybuje o jeho autorství a mnozí badatelé mají za to, že je to dílo sestavené až jeho žáky. Učení Lao-c´ho dále propracoval mistr Čuang (Čuang-c´, 339-295 př. Kr.). Zatímco u Lao-c´ho je hlavní téma stálost a věč­nost, u Čuang-c´ho převažuje téma změny. Žádný stav nelze zachovat a čas nelze znehybnět. Život ubíhá jako „kůň v trysku“ a ve stálých změnách se věci transformují, neboť taková je jejich povaha.

Důležitý je již výchozí termín tao, který dal název posléze celému myšlenkovému směru. V čínském umění, charakteristickém důslednou syntézou kosmu (nebe, země i člo­věka), je důležité, že vznik i zánik od mikrokosmu po makrokosmos jsou ovládány stejnými zákony, které vyjadřují i všeobecný princip – tao. Tao je nejvyšší skutečnost, základ všeho, nikoliv však stvořitel stojící mimo přírodu.

Některé kultury tvoří svůj koncept vesmíru s člověkem jako centrálním fenoménem. Pak je však příroda něco, co musí být dobyto a uzpůsobeno lidskému uvažování. Čínská filosofie, taoismus nevyjímaje, je založena na odlišné perspektivě: je nutno spíše harmonizo­vat své vztahy s přírodou, než jí dominovat. Rozhodující je přitom tao, ona síla vlastní pří­rodě, přesahem působící také na lidské chování, které má být v harmonii s přírodním řádem. Zde je velmi patrné společné pole s japonským shintō, v němž je člověk chápán výhradně jako součást přírody, nikoli jako její vládce a dobyvatel. Možná, že na podobných pozicích stojí i různá ekologická hnutí současnosti.

U nás vyšlo více překladů Tao-te-ťing, prvý dokonce již v roce 1878. Některé jsou z pera sinologů, např. Střeleček – Král, jiné jsou vytvořené kompilací např. z překladů v hlav­ních světových jazycích. Musím říci, že ze všech překladů je mi nejbližší práce Jiřího Navrátila (např. v Lyře Pragensis 1969 nebo v nakladatelství Avatar 1992), k níž se stále vracím.

Je udivující, jak nepříliš rozsáhlé dílko, které obsahuje základní teze taoismu, Tao‑te‑ťing, může poskytovat návody či přímo odpovědi na řadu globálních světových problémů. Text se též značně dotýká každého jedince. Možná každý člověk, který se pokládá za kul­turního, by měl být s touto publikací obeznámen, a každý, kdo se hlouběji zabývá bojovým uměním, by ji měl zevrubně znát. Znát zevrubně znamená opakovaně studovat, aby bylo možno odhalit řadu skrytých významů, které při prvém čtení nejsou zřejmé, a uvádět do souvislostí i s předmětem svého zájmu, jímž může být třeba aikidō.

Pojem „tao“ znamená cesta, stejně jako v japonštině „dō“. Pojem sám však obsahuje několik sémantických vrstev. V prvé se zdůrazňuje význam tao jako cesty či dráhy, ve druhé se postihuje význam tao jako metody, prostředku, principu a také morálky, etiky, spravedl­nosti. Ve třetí vrstvě má už význam doktríny, učení, podstaty. V taoistickém učení tao před­stavuje nejvyšší princip, všeobjímající substanci, bytí, které nemá žádnou vnější příčinu, a všechny jevy vycházejí z něho samotného. Tao jako cesta je především cestou přírody, v nejširším smyslu cestou fungování univerza, kterou jsou řízeny všechny přírodní jevy. Tao, smysluplná cesta, je totéž jako přirozenost věcí. „Te“ znamená hluboký život, dosažený dokonalým sjednocením s tao.

Důležitý je i taoistický diagram principů jin a jang, ač původu zřejmě staršího než Tao-te-ťing (jin a jang se uvádějí v Knize proměn z doby kolem r. 1800 př. Kr., tedy před vznikem taoismu, zatímco Tao-te-ťing bylo sepsáno nejspíše až ve 3. stol. po Kr.). Taoismus tyto charakteristiky velmi zdůraznil. Diagram, často známý v podobě dvojitých ryb, kruhu děleného vlnovkou, lze použít k prezentaci čehokoliv, neboť zachycuje dvě protikladné síly, tvůrčí síly nebo tendence patrné u kteréhokoliv jevu. Jestliže tao znamená řádné fungování kosmu, jin a jang jsou prostředky, jimiž tao působí. Tao lze vytušit, pociťovat, nikoli však vysvětlit, analyzovat, myšlenkově jím disponovat. Proto se tao lidským myšlenkovým kon­strukcím vymyká, dokonce nemá ani jméno, a řekneme-li tao, je to pouhý pomocný prostře­dek, aby se vyjádřila jednota kosmologického a ontologického. Tao neopouští věci a neod­děluje se od nich, ale zahrnuje je všechny v jejich proměnlivosti. Ve východní filosofii se nečiní rozdíl mezi řádem světovým, mravním a přírodním.

V tomto duchu je uvažován i člověk. Pokud člověk následuje tao, musí opustit všechno usilování, což má koneckonců vzor v samotné přírodě, charakterizované spontánní aktivitou a kreativitou, což se děje samo sebou a bez úsilí. Ideální stav lidského bytí je svo­boda od žádostí, podobně jako v buddhismu, a jednoduchost, přirovnávaná k dítěti. Tao objímá vše a vše spojuje v jednotu. Člověk malých schopností rozlišuje, člověk velkých schopností vidí tao ve vší jeho jednotě, neboť ve skutečnosti všechny věci jsou jedno. A také život a smrt, které zapříčiňují jedno druhé, nejsou z absolutního hlediska ani dobré ani špatné. Tao tedy vystupuje jako prvopříčina viditelného světa a prostředek k proniknutí k podstatě věcí a jevů cestou splynutí člověka s přírodou.

Tao sice vytváří a udržuje všechny věci, činí tak však bez volní nebo účelné akce. Podle toho člověk nemá zasahovat do existující reality, neboť vše se děje na světě samo sebou. Vyšší lidskost se tedy uskutečňuje ne-činěním (wu-wei) a zasahování člověka je zbytečné. Ale pozor! Wu-wei neznamená neprovádět vůbec nic, ale neprovádět nic, co není v souladu s přírodou.

Ve vztahu k aikidō je důležité, že taoismus je silně protiválečně zaměřen, „Vládne-li v říši tao, vozí jezdečtí koně hnůj. Ztratila-li říše tao, pasou se váleční koně na pažitu.“ ^{(46)  viz pozn.} Není divu, válka vede k devastaci lidských životů, materiálních statků i hodnot, proto „i nejkrásnější zbraně jsou nástroje neštěstí… Nejsou to nástroje pro šlechetného. Jen ne­může-li jinak, používá jich“ ⁽³¹⁾ a také „kdo podle taa pomáhá panovní­kovi, neznásilňuje zbraněmi svět, neboť takové konání se odráží zpět. Kde táboří vojska, rodí se trní a hloží, po velkých bojích následují hladová léta“ ⁽³⁰⁾. Vše zřetelně konvenuje s proti­válečným a proti­konfliktním postojem v aikidō, dokonce se někdy zdá, že autor Tao-te-´ting měl aikidō na mysli: „Pokoj a mír jsou mu (rozumí se šlechetnému, pozn. aut.) nejvyšší. Vítězí-li, netěší se z toho. Kdo by se z toho chtěl těšit, těšil by se z usmrcování lidí. A kdo se těší z usmrcování lidí, nedosáhne svého cíle pod nebem…“ ⁽³¹⁾.

Zdůrazněna je i skutečnost, že člověk, přestože se specifickým způsobem od přírody v některých rysech odlišuje, je v prvé řadě její součástí. Z toho plyne, že na své výkony nemá být pyšný, neboť k tomu není důvodu: jsou mu přece přírodou potenciálně dány. A lidská pouta s přírodou jsou spíše laskavými mateřskými pažemi než řetězy, které je nutno přetrh­nout. Dobré i vynikající výsledky lidského jednání v různých oborech jsou jenom určitými milníky cesty a není třeba, aby dále podněcovaly lidské ego, což vede především k oddělo­vání se od přírody. Připomeňme si buddhistickou myšlenku, že ego brání osvícení. I tao­ismus uvádí, že „kdo chce sám zářit, nebude osvícen… Kdo se neprosazuje, zůstává bez úhony“ ⁽⁸⁾, „Kdo se vynáší, neuspěje. Kdo se pyšní svým dílem, nedosáhne ničeho trvalé­ho…“ ⁽²⁴⁾, nebo také „je-li dílo dokonáno, nesetrvává u něho. A právě proto, že u něho nesetrvává, neunikají mu jeho plody.“ ⁽²²⁾ A proto tedy „plní svůj účel a nevynáší se, plní svůj účel a nevychloubá se, plní svůj účel a není pyšný…“ ⁽³⁰⁾, což jsou slova, která by měl přijmout za svá každý opravdový stoupenec budō. Ale podstata je vyjádřena i jinak: „Je-li dílo dokonáno, neprodlévá u něho. Neboť si nepřeje ukazovat svou velikost.“ ⁽⁷⁷⁾ „Zná se, ale neukazuje se. Cení si sebe, ale nevyvyšuje se.“ ⁽⁷²⁾

Ústupnost nebo přímo ne-činění (wu-wei), je ve východních bojových uměních zdů­razňována již velice záhy. V taktice boje se velmi odlišuje přístup evropský, zdůrazňující především stránku vlastní aktivity, tedy útočnost, jak je tomu např. v zápase řeckořímském. Není to však ona nejvyšší iniciativa bojových umění, znamenající předejít útočníka v útoku rozpoznáním jeho útočného záměru. V Evropě se většinou zastával názor, že je třeba napřít se, aby se zvítězilo. Taoismus na věci pohlíží odlišně: „Kdo umí vítězit nad nepřítelem, nezápolí s ním“ ⁽⁶⁸⁾, „cesta povolaného je vítězit bez zápolení“ ⁽⁸¹⁾, „Takto měkké vítězí nad tvrdým, slabé nad silným.“ ⁽³⁶⁾ O povolaném se dále říká: „A protože nezápolí, nemůže s ním nikdo pod nebem zápolit.“ ⁽⁶⁶⁾ Význam je zhruba tentýž jako slova zakladatele aikidō: Kdo může odporovat síle neodporování?

Je pravda, že nad protivníkem lze zvítězit přístupem jang, charakteristickým vlastním napřením se v situaci (jang je v aikidō omote, tedy doplnění nedostatku), nebo ústupností, přístupem jin (v aikidō ura, tedy odčerpání přebytku). Zde je patrné, že taoismus podle výše uvedených citací upřednostňuje více přístup jin a poněkud zanedbává přístup jang v boji. Přístup jin však vždy vyžaduje méně energie, což je zvýrazněno i v názvech některých bojo­vých umění: jūdō – jemná cesta, jūjutsu – jemné umění, aikijutsu – umění harmonie energií nebo aikidō – cesta harmonie energií. Poslední dva termíny lze však přeložit i jiným způsobem s poněkud jiným významem.

Požadavek stálé uvolněnosti těla a mysli zdůrazněný v aikidō, má také svou starší pa­ralelu v Tao-te-ťing: „To nejměkčí pod nebem překonává to, co je pod nebem nejtvrdší… Učit beze slov, působit bez činění, toho dosahují pod nebem je málokteří.“ ⁽⁴³⁾ Proto také: „Tvrdé a silné náleží smrti, měkké a slabé náleží životu.“ ⁽⁷⁶⁾

Najdeme zde i poučení, týkající se cvičení s partnerem: „A tak, ježto oba spolu vzá­jemně nebojují, sjednocují se jejich síly ve vzájemném působení.“ ⁽⁶⁰⁾ Pamatuje se také na skutečného útočníka v reálné situaci: „Není většího neštěstí než lehkovážně útočit.“ ⁽⁶⁹⁾ Sami uvažme, nakolik je význam shodný se slovy zakladatele, že útočník svým chováním narušuje harmonii vesmíru, jde proti přírodě a již tím je vlastně předem poražen.
Tao působí také jako vyrovnávající element výkyvů všeho jsoucího. Je tomu tak u „všech věcí. Otupuje jejich hroty, rozmotává jejich uzliny, mírní jejich lesk, stírá jejich prach.“ ⁽⁴⁾ Je to jakési zprůměrování, aby z toku tao některé entity příliš nevyčnívaly. „Proto tedy povolaný: vyhýbá se přílišnému, vyhýbá se výstřednímu, vyhýbá se krajnostem“ ⁽²⁹⁾, tedy zachovává zlatou střední cestu. „Jen víme-li, kdy se zastavit, můžeme se vyhnout nebez­pečí“ ⁽³²⁾ a „kdo zná míru, nesetká se s nezdarem.“ ⁽⁴⁴⁾

Tao-te-ťing také nabádá k uplatnění přístupu, považovaného již velmi dávno za vý­chozí při vstupu do boje. Připomeňme si Kenshinovo doporučení (Kenshin z rodu Uesugi, japonský voje­vůdce, 1530-1578) svým vojákům, aby odcházeli do bitvy pevně rozhodnuti zemřít, a tehdy že nejspíše přežijí, zatímco pokud půjdou se snahou přežít, téměř jistě zemřou, což je nejspíše důsledek nadměrně silné vazby k vlastnímu já. V Tao-te-ťing se uvádí: „Proto také povolaný: staví svou osobu do pozadí – a jeho osoba je v čele. Nestará se o svou osobu – ‑ a jeho osoba je uchována.“ ⁽⁷⁾
Toto dílko se také pohrdavě staví k přepychu, který je výrazným překročením správné míry: „Dobrota vody je v tom, že sama nezápolí. Je spokojena s místy, jimiž lidé pohrdají. Proto je blízká Tau.“ ⁽⁸⁾ „Příliš barev oslepuje, příliš hluků ohlušuje, příliš chutí kazí lidský jazyk…“ „Těžce dosažitelné statky činí cestu člověka zkázonosnou.“ ⁽¹²⁾ „Není většího zla než nespokojenost s tím, co máme. Není většího neštěstí než touha po zisku. Věru: Kdo je spokojen s tím, co má, je vždycky spokojen.“ ⁽⁴⁶⁾

Tao, které má „beztvarý tvar“ a „bezpodobnou podo­bu“ při svém nepřetržitém proudění „působí bez činění“ a „učí beze slov“. Tao je věčné a „kdo je má, nepřichází po celý život v nebezpečí.“ ⁽¹⁶⁾

Naproti tomu, „byla-li velká Cesta opuštěna, vzniká mravnost a povinnost… Nejsou-li pokrevní příbuzní v sou­ladu, mluví se o úctě k rodičům. Upadla-li říše ve zmatek, slyšíme o věrných služebnících.“ ⁽¹⁸⁾ Znamená to, že pokud ve společen­ství vládne tao, „působí neviditelně, neuchopitel­ně“ ⁽²¹⁾, ale jeho vlivem se vše mění tak, že „co je neúplné, bude dopl­něno. Co je křivé, bude narovnáno, co je prázdné, bude napl­něno. Co je staré, bude obnoveno. Ti, kdo mají málo, dostanou více, ti, kdo mají mnoho, zbloudí“. ⁽²²⁾ Je tomu tak proto, že tao „umí ze všech nejlépe pomáhat tvorům, neobrací se k žádnému z nich zády“ ⁽²⁷⁾ a že přitom „vše se děje neustále samo sebou.“ ⁽⁵¹⁾

Poučení v oblasti morálky je jednoznačné: „K dobrým jsem dobrý a k nedobrým jsem také dobrý, neboť hluboký život je dobrota.“ ⁽⁴⁹⁾ „Cesta nebe nemá oblíbenců. Obdařu­je bez ustání toho, kdo je dobrý.“ ⁽⁷⁹⁾ A  o dobrém člověku se říká: „Čím více dělá pro druhé, tím více má. Čím více dává druhým, tím větší je jeho bohatství.“ ⁽⁸¹⁾ Není koneckonců zrovna toto pod­stata vztahu k partnerovi při cvičení budō?

Taoismus, učení o tao, se však nemusí líbit každému, protože „Slyší-li člověk vyso­kých schopností o Cestě, velice si jí hledí. Slyší-li člověk prostředních schopností o Cestě, brzy si jí hledí, brzy ji zanedbává. Slyší-li člověk nízkých schopností o Cestě, velice se jí posmívá. Kdyby se neposmíval, nebyla by ani Cestou.“ ⁽⁴¹⁾ Přesto však je „tao… všech bytostí domovem, dobrých lidí je pokladem, nedobrých lidí útočištěm…“ ⁽⁶²⁾, neboť povola­ný „působí bez činění, dělá bez dělání, pochutnává si na tom, co je bez chuti… Zabývá se těžkým, dokud je ještě lehké. Zabývá se velkým, dokud je ještě malé…, proto je prost všech těžkostí…“ ⁽⁶³⁾, „Musíme působit na to, co tu ještě není.“ ⁽⁶⁴⁾

Napsal doc. PhDr. I. Fojtík, CSc. (FTSV UK Praha).
Poznámka autora: Citace z díla Navrátil, J.: Kniha o tao a jeho působení, Lyra Pragensis 1969. Jedná se o překlad díla Tao-te-ťing (předpokládaný autor Lao‑c´). V závorkách jsou uvedena čísla veršů.