Shintō – hlavní myšlenkový zdroj aikidō

Filozofické a náboženské proudy Dálného východu velmi hluboce ovlivnily nejen celou tamní kulturu ale i jednotlivé směry bojových umění. V celé této zeměpisné oblasti jsou náboženství, filozofie, tělesná cvičení, lékařství, výtvarná umění, architektura, atd. propojovány do bodu, kdy se vše na bázi myšlenkových schémat vzájemně doplňuje. Společným rysem těchto učení je důraz na pomíjivost, přechodnost všech věcí, všeho jsoucího. Z ní Dálný východ čerpá hluboký respekt a obdiv k vesmírnému řádu i neustálé úsilí řešit všechny záležitosti s ohledem k němu tak, aby se cesta člověka (čín. žen tao) co nejvíce blížila cestě nebes (čín. ťien tao), aby obě tyto cesty byly uváděny v soulad.

V bojovém umění se východní filozofie uplatňuje v živé a činné podobě. Taoismus, konfucianismus, buddhismus a zenový buddhismus jsou myšlenkové směry, které svým vlivem zasáhly regiony Dálného východu, z nichž pochází většina bojových umění (Čínu, Koreu a Japonsko), zatímco vliv shintō je skutečně patrný jen v Japonsku. V různých historických obdobích se však vliv jednotlivých směrů lišil a někdy se i vzájemně prolínaly; také se však – někdy i radikálně – pozměňovaly.

Ovládnutí bojových umění bylo na Dálném východě vždy spojováno s aktivním ovládnutím určitých nábožensko – filozofických struktur a etických principů, v nichž se nejdůležitější otázky týkají smyslu lidské existence a podstaty lidské povahy. Bez zkoumání těchto problémů by v bojových uměních zůstalo jen o málo více, než pouhý tělesný pohyb, což by na druhé straně neopravňovalo užívání termínu „bojová umění“.

Bojová umění jsou integrální součástí kultury Dálného východu. Nikde na světě nelze nalézt bojové dovednosti a jejich užívání tak hluboce ovlivněné filozofickými a náboženskými koncepcemi. Většinou docházelo k tomu, že jednotlivé myšlenkové směry se v bojovém umění v různých proporcích doplňovaly, např. Japonský meč byl vyráběn v duchu shintō, jeho nošení a užívání v běžném životě podléhalo konfuciánským imperativům, zatímco v boji se meč užíval v duchu zenového buddhismu.

Všimněme si domácího japonského náboženství shintō (bývá uváděn i rovnocenný termín shintoismus). Aikidō je v prvé řadě shintoistické bojové umění, ačkoliv i v něm jsou patrné rysy ostatních směrů, např. Konfucianismem tvarované meziosobní vztahy, taoistické principy jin-jang (v jap. in – yo) ve struktuře techniky či buddhistický princip ne-mysli (mushin) při aktuálním střetu.

Shintoismus

Shintō (z čínského šin-tao, cesta bohů) je původní japonské náboženství velmi starého původu s kořeny v prehistorických náboženských praktikách. V 5. stol. se konfrontovalo se soustavami přinesenými z asijského kontinentu, taoismem a konfucianismem. Termín šintó se v Japonsku počal užívat až v 6. století po Kristu, aby se existující domácí víra odlišila od nově přineseného buddhismu. Dva nejvýznamnější faktory jsou v shintō úcta k předkům a úcta k přírodě.

Shintō bylo vždy osou japonské státnosti a svůj vliv mezi masami si udrželo i za vlády prince Shōtokua (593-621), kdy byl vyhlášen státním náboženstvím buddhismus. Posléze obě tyto náboženství spolu koexistovaly a vzájemně se prolínaly. Pak, ve středověku, vznikla i jejich oficiální směsice, ryōbu shintō, neboť buddhismus i shintō jsou snášenlivé a ve svém jádru neagresivní a tedy v tomto ohledu velmi blízké. Pozice shintō byly velmi posíleny v r. 1868, kdy ve snaze zatlačit cizí ideologie bylo shintō vyhlášeno státním náboženstvím. Tento stav trval až do konce II. světové války.

V Japonsku je shintō dodnes živé, ač již modifikované buddhismem a konfucianismem. Zahrnuje mýty a legendy o vzniku Japonska, původně předávané ústně, po přinesení čínského písma pak sepsané v 8. stol. po Kr. jako Nihonshoki (Kroniky Japonska) a Kojiki (Záznamy starých věcí). Obě díla jsou také vůbec prvními japonskými písemnými památkami. Shintō nemá zakladatele v jediném člověku, nemá ani definici dobra a zla či zákon odplaty. Základní myšlenkou je harmonická jednota všech přírodních jevů, a proto i člověk, jsoucí v harmonii s přírodou, může konat jen dobré. Příčina konání zla tedy vychází od odtržení se od přírody, čímž se shintō poněkud blíží taoismu.

Ve svých mýtech shintō konstatuje božský původ císařského rodu, nejdéle trvající vládnoucí dynastie na světě: bůh Izanagi a bohyně Izanami zplodili řadu bohů, mezi nimiž má důležité místo bohyně Slunce Amaterasu. Její pravnuk byl prý Jimmu Tennō, prvý japonský císař ze 6. stol. př. Kr. Z jeho rodu pocházeli všichni japonští císařové v nepřerušené linii až do současnosti.

Kami jsou nesčetná japonská božstva. Někteří kami jsou plnohodnotnými bohy, zatímco jiní jsou řazeni do nižších kategorií. Jen dvě žijící osoby byly považovány za kami: japonský císař a nejvyšší kněz svatyně v Izumo. Vše existující se může stát kami, pokud dosáhne své dovršené formy uskutečněním svých potenciálních možností. Proto jsou za kami považovány stromy, řeky a hory aj., ale také významné osoby po své smrti – hrdinové, umělci, básníci. Kupř. kterýkoli strom může být kami. Ale několik set let starý strom odkrývá svou povahu kami pádněji, než jiný. Také člověk výjimečných kvalit nebo ctností se může stát kami po své smrti. A také hora Fuji (3.776 m), nejvyšší hora Japonska, dnes obklopená shintoistickými svatyněmi, je kami. Zajímavé je, že až do období Meiji, tj. do roku 1868, na Fuji nesměly vystupovat ženy. Také existují dávná božstva jednotlivých rodů (uji), zvaná udjigami.

Za kami se považují i roční období, tvůrčí síly přírody, ale také přírodní katastrofy jsou projevem kami. Jsou i kami potravy, nemocí, a také kami čistě lokální. V shintoistických obřadech se kami o nic nežádají, neboť se předpokládá, že dokonale znají potřeby lidského rodu.

Kami doslova znamená „to, co je nahoře“, tj. nad člověkem, nad lidským druhem. Japonský člověk je obklopen světem kami, s nímž je v důvěrném kontaktu. Z toho vyplývá velmi vyhraněný cit k přírodě, úcta i láska až k úrovni zbožštění přírody. Je to velmi závažné, protože být zajedno s přírodou či kosmem není možné, pokud člověk sebe sama staví do pozice nadřazené nad ostatní přírodní formy.

Jako původní soubor prehistorických agrikulturních ceremonií shintō neobsahovalo poznatky týkající se filozofie, a také – jak již bylo uvedeno – morálky. Starobylé, dávné shintoistické rity byly prováděny kněžkami (noro) v přírodním prostředí, jako byly jeskyně, skály či vrcholy útesů, kde se obětovala rýže a saké (alkoholický nápoj z rýže).

Z původně přírodního prostředí se uctívání kami přeneslo do svatyň či chrámů (jinja), které jsou většinou velmi prosté a velmi malé. Některé z nich jsou i celonárodně důležité, jako např. nejslavnější shintoistický chrám ze 3. stol. po Kr. v Ise, zasvěcený bohyni Amaterasu a vyhrazen výhradně pro císařský rod. Nikdo jiný do této svatyně nevstupuje, vlastně to ani nelze, neboť pro svůj malý prostor pojme právě jen kněze a jednoho jeho pomocníka. Svatyně v Ise je národním poutním místem pro vztah Amaterasu k císařské rodině. Každý Japonec alespoň jednou v životě podnikne pouť do Ise, i když nemůže do svatyně vstoupit. Je zde uchováno i posvátné zrcadlo, které bohyně Amaterasu darovala prvému kami sestoupivšímu na zem, aby vládl (Ninigimu no Mikotovi), od něhož se pak odvíjí řada císařů (prvých 8 je historicky nedoložených).

Chrám v Ise je jedinečný i z jiného hlediska. Je zvláštností, že se ve své identické formě rekonstruuje každých 20 let po předchozím rozebrání, což je demonstrace principu obnovování, stejně jako každý rok nastupuje po zimě jaro a po noci den. Naposledy byl chrám tímto způsoben rekonstruován po šedesáté. Dřevo z demolice se užívá na výrobu různých amuletů prodávaných věřícím, zatímco materiál pro novou výstavbu se získává z mohutných stromů rozsáhlého lesa, obklopujícího svatyni a existujícího jen pro tento účel. Rovněž skupina tesařů, kteří znají tajemství zpracování dřeva a podrobnosti stavby chrámu, je cvičena a připravována výhradně k této úloze. Nejstarší dcera císaře je tradičně hlavní kněžkou v Ise. Prosebník shintō (norito) provádí zejména vzývání opakováním jména kami. Tleskání rukama a poklony jsou také prostředky, jak vzývat kami. I v domech jsou svaté objekty (goshintai), v nichž prý sídlí kami. Typickým prvkem japonské krajiny jsou i svaté brány (torii), které pomáhají vymezit posvátné území svatyně. Jimi věřící procházejí. Pak provedou očistu tím, že si umyjí ruce a vypláchnou ústa, přistoupí k chrámu, nabídnou oběť a vysloví tichou modlitbu. Důležité pro uctívání v shintoistických obřadech jsou zvláštní okamžiky v životě: narození dítěte, mládí, svatba a v nové době i přijímací zkoušky na školách. I různé slavnosti (matsuri), odrážející rytmus roku a jeho období – Nový rok, příchod jara, sázení rýže, letní slunovrat aj. jsou spojeny s masovou návštěvou chrámových území věřícími. Někteří si dají předpovědět budoucnost nebo obdrží od shintoistických kněží zvláštní požehnání.

Hlavní rity shintō – očišťování a obnovování

Rity očišťování vycházejí z předpokladu, že všem znečištěním je třeba se vyhýbat. Nashromážděné nečistoty musí být periodicky odplavovány obřadem očištění, jehož výsledkem je však i subjektivní obnovení původního stavu čistoty (lze si také připomenout periodicky se opakující obřad svaté zpovědi v křesťanství). Ceremoniální čistota se naléhavě vyžaduje a tělesná čistota je absolutní nezbytností. Mnohé sekty vedou své věřící k ponoření celého těla do mořské vody na počátku nového roku. Očišťovací obřady se konají také u příležitosti narození a smrti, neboť v shintō tvoří smrt (i kontakt s krví) znečištění. V chrámech se také prodávají šípy, které si věřící odnášejí domů a rozmístí je ve svém obydlí. Očekává se, že šípy do sebe pojímají nečistoty a na konci roku jsou spáleny při náboženském obřadu. Někdy to může být miko, kněžka shintō, která šípy očistí svým tancem. Očišťování však vždy znamená očistu těla a očistu duše. Podnebí je v Japonsku velmi vlhké, neboť letní i zimní monzun přechází přes moře a vzduch obsahuje po celý rok kolem 90% relativní vlhkosti, a proto se každý velmi potí a i z praktického hlediska je tělesná čistota prvořadá.

Rity obnovování mají svůj původ v prehistorických obřadech, motivovaných přírodními jevy, jako je střídání dne a noci, střídání ročních období, každoročně zvýšená aktivita rostlin v období jara aj. Princip obnovování je uplatněn i v periodickém znovupostavení svatyně v Ise. Tradice shintō oslavuje každoročně tento princip různými obřady na začátku roku.

Prostřednictvím obřadů se člověk, nalézající jednotu těla a ducha v sobě samém, stává současně sjednocen s kosmickými a přírodními silami a principy. Slézt horu je posvátný shintoistický koncept, umožňující obnovit nejdůležitější složky člověka silami přírody tím, že se vejde do kontaktu s božským. Purifikační (očistné) a obnovovací procedury umožňují, aby věřící předstoupil před kami a byl pro ně přijatelný. Nevyhnutelná smrt každého, sebeobětování vlastní identity, je holdem či poctou bohům. Člověk se snaží obnovit svou sílu každoročně v osmidenním obřadu modlitbami a meditací. Po dechových cvičeních se vnoří do ledové zimní vody. Má se za to, že také tento regenerační rituál koupelí čistí tělo i duši. Je zřetelně patrné, že v shintō se uplatňuje „náboženská“ výchova bez jakékoli formy teologie či dogmatu. Shintō dokonce ani nezná koncept prvotního hříchu. Zabývá se převážně životem a přínosy z existence na tomto světě, který považuje za dar bohů. Zbožnost v podobě nesobecké lásky a upřímnosti se očekává ode všech shintoistů.

Harae (ōharae, harai, misogi harai) se nazývají nejstarší a nejdůležitější obřady očišťování v shintō. Považují se za jednu formu vymítání zlých vlivů. Prvá zmínka o těchto praktikách pochází z 8. stol. (viz písemné památky – Kojiki) a popisuje příhodu, kdy se bůh Izanami pokoušel vysvobodit svou ženu – bohyni Izanami, která zemřela při porodu boha ohně – ze země mrtvých (Yomi no kuni). Nezdařilo se mu to a navíc byl napaden zlými duchy. Proto musel provést očištění tekoucí vodou, která se pro tento účel považuje za nejvhodnější agens. Původně se očišťování provádělo dvakrát ročně, aby se potlačily nepříznivé rysy člověka s důsledky v sociálním chování, ale také k odstranění stigmat provázejících neštěstí, zemětřesení, porod, smrt, noční můry a špatná znamení. Bylo možné provést očišťování i pomocí soli, rozhozené kupř. v domě, nebo také přihlížením dramatickému představení. Očišťování (misogi) je běžné u vchodu do chrámu, očistit může i mávnutím krátkou hůlkou s proužky bílého papíru (gohei) kněz šintó.

Představu o podstatě harai si lze učinit z hnutí horských buddhistů, horských válečníků yamabushi, ze shugendō. Shugendō spojuje sice prvky buddhismu a shintoismu, proto užívá i zvláštních typů meditací „na cestě k srdci“ (kokoro no michi). Hory jsou místem, kde sídlí kami, setkávají se zde nebe a země. Výstup na horu je však také duševního rázu, neboť znamená změnit prvotní stav. Podobná cvičení pronikají i do budō. Slouží k získání pevného ducha, rozvíjí a řídí ki a přivolávají moudrost. Misogi harai je očištění těla, srdce a duše, proto zahrnuje specifické aspekty tělesné i duševní. Může to být misogi harai těla se skutečnou tělesnou hygienou, postihující všechny orgány a jejich funkce, misogi harai srdce, týkající se výuky duševních disciplín za účelem širokého sebeuvědomění, misogi harai místa, zaměřené na očištění místa, kde chce člověk žít a misogi harai duše, poslední etapa vnitřního očištění. Jedna z velmi zvláštních forem misogi je seppuku, očištění samurajů od znečištění. K misogi se pojí i tělesná cvičení, dechové techniky, speciální denní režim aj. Očišťování pomocí vodopádu (takishugyō) je v budō rovněž obvyklé. Přitom vodopád (jin) je doplňující složkou hory (jang), z níž prýští. Vodopádem odplouvá vše nashromážděné a v něm také končí vše vstřebané, aby se to opět spojilo v oceánu.

Seppuku, etiketa dōjō, aikidō a zvláště sumō – vše je hluboce prostoupeno symbolikou shintō. Shintō je významným tvořivým prvkem psychologického profilu Japonců. I věhlasní kamikaze byli shintoisté.

Napsal doc. PhDr. I. Fojtík, CSc. (FTSV UK Praha).