Duch aikido, Kisshomaru Ueshiba

Předmluva

Již po staletí hájí mnohá náboženství lásku a soucit a filozofie učí úctě k životu. Dnes se však střetáváme se vzrůstajícím násilím, které, jak se zdá, má svůj původ mimo veškerou lidskou kontrolu. Svět je plný nesmiřitelných hranic mezi přáteli a nepřáteli, dobrými a zlými, utiskovateli a utiskovanými. Násilí se využívák utlačování, zničení a odstranění protivníka. A když je jeden zničen, hledá se další oponent. Kdy ten kruh násilí skončí? Jak lze překonat hranice, které lidstvo rozdělují? Kde je síla, která by zhojila rány bolesti a utrpení? V historii Japonska nalézáme tradici bojových umění (bugei), původně vymyšlenou ke zranění či zabití. Později byla pozměněna na Cestu bojových umění (budo), věnující se zlepšení člověka spojením mysli, těla a ducha. Začátkem 17. století Cesta meče změnila meč, který zabíjel, na meč, který chránil život. Taková Cesta bojových umění je shodná s Cestou čajového obřadu, poezie, kaligrafie, Budhy a mnoha dalších, které jsou ve své pravé formě duchovní náplní japonců. Trénink a disciplína, společné všem bojovým i kulturním Cestám, se skládají ze tří stupňů zvládnutí: tělesného, duševního a duchovního. Na tělesné úrovni je cílem tréninku zvládnutí formy (kata). Učitelé poskytují modelovou formu, student ji pečlivě pozoruje a mnohokrát ji opakuje, dokud ji nepřijme za vlastní. Nemluví se a nic se nevysvětluje; břímě učení leží na studentovi. V konečném fázi student přestane lpět na formě. Toto opuštění formy nastane díky vnitřním psychickým změnám, které postupně probíhají již od počátku. Nudné, rutinní a monotónní učení zkoumá studentův závazek a sílu vůle, ale také omezuje jeho tvrdohlavost, drží na uzdě svéhlavost a odstraňuje špatné zvyky těla a mysli. V průběhu cvičení se začíná objevovat jeho/její pravá síla, jak povahová, tak i potencionální. Duchovní mistrovství je neoddělitelné od duševního, ale začíná pouze po intenzivním a dlouhodobém tréninku. Podstatou duševní dokonalosti je ztráta vlastního ega. V každém bojovém a kulturním umění je svobodné vyjádření osoby blokováno jeho vlastním egem. Na Cestě musí být studentovo ovládnutí formy a postoje tak dokonalé, že se nikdy neodkryje (neotevře – suki), a neumožní soupeřovi vstoupit. Pokud se to však stane, je to díky jeho egu. Jedinec je zranitelný pokud se zastaví, aby přemýšlel o výhře, prohře, využití přesily nebo o nepozornosti oponenta. Pokud se zastaví mysl, byť jen na okamžik, tělo ztuhne a volný, plynulý pohyb se ztrácí. Zenový mnich Takuan (1573–1645), který byl důvěrným přítelem Yagyu
Munenoriho (1571–1646), mistra šermíře rodu Tokugawa, napsal v krátké monografii Skutečný a skvělý meč Tai-a:
„Umění meče je obsaženo v pojmech: Nikdy se nezabývat vítězstvím nebo prohrou, slabostí nebo mocí, nezatěžovat se pohybem jednoho kroku dopředu nebo dozadu, nepřítelem, kterého nevidím a sebou, nevidícím nepřítele. Tím, že si všímáme těchto základních věcí, před oddělením nebe a země, kam ani jin ani jang nemůže dosáhnout, člověk přímo dosáhne dovednosti umění.“
Tai-a je mýtický meč, který všemu dává život, jak sobě, tak ostatním, přívrženci i soupeřovi, příteli i nepříteli.
Yagyu Munenori sám zdůrazňuje překonání ega pomocí disciplíny umění Cesty meče. V monografii Kniha rodinných tradic bojového umění píše, že cílem tréninku bojových umění je překonání šesti nemocí: touhy po vítězství, touhy spolehnout se na technickou protřelost, touhy vytahovat se, touhy psychologicky zdolat oponenta, touhy setrvat pasivní a počkat na otevření a touhy osvobodit se od těchto nemocí. Nakonec je tělesné, duševní a duchovní ovládnutí jedno a totéž. Nesobecké já je otevřené, ohebné, pružné a dynamické v těle, mysli a v duši. Když je člověk nesobecký, ztotožňuje se se všemi lidmi, vidí je ne z vlastního nitra, ale z jejich pohledu. Každý bod se v obvodu nekonečných hranic stává středem vesmíru. Schopnost chápat všechny bytosti ne z vlastního pohledu je ústředním motivem shintoistické totožnosti s přírodou, která je v buddhismu nazývána moudrostí, což není nic jiného, než to nejkrásnější vyjádření soucitu. Tento způsob myšlení je podstatou všech bojových a kulturních cest v tradici Japonska. Aikido je moderní formulací této podstaty, která byla vytvořena díky talentu Moriheie Ueshiby (1883–1969). Když chtěl v jedné přednášce na generální konferenci vysvětlit záměr svého umění, začal:
„Budo není prostředek k pochopení oponenta pomocí síly, nebo smrtelných zbraní. Ani nezamýšlí vést svět ke jeho zničení armádami, nebo jinými nezákonnými prostředky. Skutečné budo volá po přivedení skryté vnitřní energie vesmíru v řád, po ochraně míru ve světě a po záchraně všech bytostí v přírodě v jejich pravé formě. Trénink budó se rovná posilování božské lásky uvnitř mého těla a duše, posilování božskosti, která plodí, ochraňuje a pečuje o vše v přírodě.“

Mistr Ueshiba pravidelně zdůrazňovat, že bojové umění musí být plodící sílou produkující lásku, která bude obratem k tvořivému a bohatému životu. To ho vedlo, jako muže oddaného bojovým uměním, k jeho celoživotnímu hledání. V jednom ze svých posledních rozhovorů proklamoval: „Aikido je pravé budo, práce lásky vesmíru. Je to ochránce všech živých věcí, je to prostředek pomocí kterého je všem dán život, každému na své příslušné místo. Je to tvořivý zdroj nejenom pravého bojového umění, ale všech věcí, pečující o jejich růst a rozvoj.“ Aikido, jako forma tradičního bojového umění, uskutečňuje tuto vesmírnou lásku pomocí přísného tréninku těla. Tvrdá tělesná disciplína však nelze oddělit od duševního růstu. Zatímco mnozí lidé na to mohou být krátcí, rozhodující prvek je
v procesu tréninku, který nezačíná, ani nekončí. A oproti tomu to může na této cestě nastat, v náhlém momentu konečné realizace aikidó, Cesty života, mimo jakákoli bojová umění.
Štěstím osudu O-senseiův syn a dědic Kisshomaru Ueshiba, aikido Došu, svolil k anglickému překladu své knihy. Jeho zájmem je, aby byla pravá podstata aikido, bez soutěživých já, jak osobních, tak národních, pevně držena v centru tréninku a cvičení. Vždyť dojo, místo osvícení, je slovo odvozené ze sanskrtského bodhimanda, místa, kde naše já postupuje přeměnu na ne-já.

Taitetsu Unno

Úvod

Nedávné rozšíření aikido do celosvětového měřítka je skutečně pozoruhodné. Celkový počet cvičících aikido dnes zahrnuje okolo 1 milionu osob a IAF roste rychleji, než kdykoli předtím. Důvod je v samotném aikido, které jak já věřím, vyjadřuje jak v teorii, tak i praxi, nejvyšší formu bojovo-esteticko-duchovního umění, jaké kdy tradiční japonská kultura vytvořila. Aikido představuje konečnou realitu: plynulé spontánní pohyby přírody, které jsou naplněny nepřekonatelnou silou ki. Jeho cílem je stvoření ideálu lidského já, které sjednocuje tělo a mysl, a které lze realizovat tvrdým duševním a tělesným tréninkem a dosažení dynamického života jak v práci, tak v odpočinku. Duchovnost jeho základního principu a racionálnost jeho provedení mu dělají dobré jméno po celém světě.
Doprovodným jevem dramatického rozvoje vědy, techniky a materiální civilizace dnešní doby je rozčilení lidského ducha, který prožívá nepokoj, nejistotu a ztrátu směru. To se stupňuje hrozbou nukleárního holocaustu; lidstvo dnes stojí na pokraji globální katastrofy. V dnešním světě úplného odlidštění má aikido mimořádnou přitažlivost.
Zejména lákavý je fakt, že bez ohledu na věk, pohlaví, nebo tělesné vlohy, může díky tréninku každá osoba realizovat sjednocení základního tvůrčího principu, ki prostupujícího vesmírem a osobního ki, vyjádřeného v síle dechu. Toto sjednocení je zdrojem životní energie, která nejenom že zaplňuje duchovní prázdno, ale i poskytuje dennímu životu skutečnou podstatu a smysl. Původně byla japonská bojová umění inspirována dosažením vítězství na válečném poli. Ale vítězství je krátkodobé, rychle umírá a mizí. Člověk může jásat, že je bitva vyhrána, ale to nikdy není konečné, plnohodnotné vítězství. Proto existoval rozpor: věnování života tvrdému tréninku pro cíle, které byly nestálé? Tento protiklad vyústil do vytvoření budo (Cesty bojových umění), jehož nejpřednějším moderním exponentem je aikido. Aikido vyučuje způsobu realizace absolutního vítězství, založenému na filosofii neodporování. Neodporovat znamená vypuštění agresivních, bojechtivých a ničivých instinktů z nitra jednice a jejich přivtělení k síle tvůrčí lásky. Pokud se taková filozofie učí jako bojové umění, s sebou přináší daleko větší břímě, ale to je základ budo. Následkem velkého celosvětového rozšíření aikido se domníváme, že pravý smysl tohoto umění není vždy správně vyjadřován a praktikován. Ačkoli vítáme internacionalizaci aikido, tak pokud nebude zachovávat základní filosofii a myšlenky, vyjádřené zakladatelem, Moriheiem Ueshibou, bude ve skutečnosti spíše k politování. Z tohoto důvodu cítíme velkou odpovědnost a neustále pracujeme na zlepšení situace. Jsem rád, že byla moje práce Aikido no koroko přeložena do angličtiny jako The Spirit of Aikido, a to díky práci profesora Taitetsu Unna ze Smithovy Univerzity, který je dlouholetým studentem aikido. Původní japonská verze byla vydána roku 1981 při příležitosti 50ti letého výročí Hombu dojo. Dílo obsahuje mnoho „asijských“ pohledů a myšlenek, z nichž některé mohou být obtížné k pochopení. Ale i přesto doufám, že jejich hlavní myšlenka, dynamický život založený na souladu vesmírného a osobního ki, bude díky tréninku a cvičení uskutečněna. Zejména se přeji, aby byla tato malá práce k prospěchu zejména studentům aikido. Ovšem pokud normální čtenář také pochopí aikido, jako kultivovanou formu umění, která přispívá ne k násilí, ale k harmonii ve světě, pak nemůžu být
více vděčný.