Dovednost využít rozličných předmětů mimo sféru jejich původního účelu je člověku odedávna vlastní. Ačkoliv je kladivo utvořeno k zatloukání, lze jím také dobře a daleko hodit, podobně jako útlou knížkou lze podložit nohu stolu. Tyčí nebo větví lze zvětšit dosah, mohu si s její pomocí srazit jablko ze stromu. Tyče byly určitě mezi prvými nástroji, které prehistorický člověk užíval k usnadnění svého života. V lesnatých územích byly tyče také velmi snadno dostupné, ať už jako prostředky k momentálnímu zvětšení účinnosti jak je tomu v případě páky, nebo k úderům a k bodání proti zvířecím i lidským nepřátelům. Zkuste si představit, nakolik umocní tyč u člověka bojového ducha, má-li čelit třeba toulavému psu, ve srovnání s tím, když je člověk zcela beze zbraně.

Tyče různých délek se dostaly i do matrice bojových umění. Mohou být tupé, zaostřené, nebo dokonce opatřené speciálním hrotem, aby se z nich stalo kopí. V japonských bojových uměních jsou disciplíny od těchto zbraní odvozené: jōdō, bōjutsu, sōjutsu aj. Bōjutsu, umění dlouhé tyče, je pravděpodobně nejstarší. Jeho počátky sahají jistě do prehistorické doby. Je logické, že s objevem zpracování kovů se hroty šípů i hroty kopí vyráběly nejprve z bronzu, a po objevu železa bývaly železné. Naskýtá se zajímavá otázka: Jak je možné, že kovové nástroje a zbraně, které byly značně účinnější než dřevěné, nebyly pro některé bojovníky překážkou v jejich sveřepém užívání dřevěných zbraní? Dokumentuje to příklad Musashi Miyamota¹⁾, slavného šermíře 17. stol., který poměrně brzy ve své kariéře ustoupil od používání skutečných mečů, jichž byl vyhlášeným mistrem, a nadále užíval dvou krátkých tyčí z tvrdého dřeva. Není už natolik důležité, zda to byly dřevěné meče typu bokken, nebo zcela rovné a přímé tyče. Relativní nedůležitost tohoto rozlišení ukazuje faktický příběh souboje Miyamota a Kojirō Sasakiho, kdy Miyamoto zvítězil „mečem“, který si nedlouho před soubojem vyřezal z vesla. Také z historie karatedō je známý případ, kdy okinawský karatista Jara z Chatanu využil vesla k tomu, aby vyrazil meč z ruky samuraje, kterého pak vyřadil kopem.

Abychom zkrátili další úvahy: dřevěné tyče se nepřestaly užívat ani při značném rozšíření mečů proto, neboť se prokázalo, že dobrá tyč z dubového dřeva zlomí i nejlepší čepel či ohne horší, aniž by se sama poškodila! Jō je kratší než bō a umožňuje lidštější porážku, než byla možná s mečem. Je to zbraň mnohem ohleduplnější, aniž by byla její účinnost nižší. Přesto se tyč v historii podceňovala, nejspíše proto, že to nebyla zbraň aristokratická – mohl ji v Japonsku užívat kterýkoli tulák a pobuda, zatímco dlouhý meč v období vrcholného feudalismu byl výsadou pouze samurajů.

Jak víme, dnešní budō mají svůj zdroj v dřívějších bujutsu, tedy „bojové cesty“ v „bojových uměních“, jak by zněl doslovný překlad. Disciplína, kterou dnes nazýváme jōdō, byla rovněž původně vytvořena jako jōjutsu, a to ne příliš dávno. Zatímco dlouhá tyč (bō) již byla velmi známá jako prostředek boje, s nímž cvičili i samurajové, krátká tyč (jō) na své zavedení teprve čekala.

Historie udává, že zavedení jō náleží Gonnosuke Katsuyoshi Musōmu. Legendární podání uvádí, že se Musō utkal s brilantním šermířem Miyamotem, známým nenapodobitelným užitím dvou mečů, byl jím však poražen. Důležité je, že zbraní Musōa byla dlouhá tyč. Miyamoto tento souboj natolik ocenil, že daroval Musōmu život. Poté odešel Musō na horu Honmuyama poblíž Fukuoky v jižním Japonsku, kde setrval 37 dní v meditacích, aby odhalil příčiny své vlastní porážky a našel cestu, jak nad Miyamotem zvítězit.

Jednou se mu prý ve snu zjevil chlapec s holí, který mu řekl: „Dotkni se citlivých bodů.“ Napadlo ho vytvořit bojový systém, v němž by se cílilo na nervová zakončení, na důležité orgány a citlivé body. Experimentoval také s holemi různých rozměrů a typů, až jako nejvhodnější zvolil krátkou tyč, jakou známe dnes. Nesmí nás však napadnout, že Musō byl zdatný jen v technikách dlouhé a krátké tyče. Pocházel ze šermířské školy Katori Shintō-ryū, byl tedy velmi dobrý šermíř. Přesto však byl v prvém duelu Miyamoto silnější. Po meditačních, koncentračních a bojových cvičeních na hoře Honmuyama se Musō znovu utkal s Miyamotem. V tomto souboji, kdy Musō bojoval s jō, již dokázal Miyamota porazit, neboť již pro něho nebylo překážkou ani Miyamotovo jūjūdome, zachycení zbraně mezi dvě zkřížené tyče, které Miyamotovi umožnilo zvítězit v prvém střetnutí. Výsledek tohoto druhého souboje není přesně znám. Miyamoto se v něm však pokládal za poraněného. Toto byla údajně také jediná porážka v životě Musashi Miyamota, a podobně jako v prvém souboji, i zde vítěz poraženému daroval život.

Miyamoto sám se však o soubojích s Musōem vůbec nezmiňuje, důvody čehož by mohly být různé.

Dvojí střetnutí s Miyamotem, oddělené obdobím meditací a tvorby techniky jōjutsu, vymezují zrod této disciplíny bojových umění, kdy se již začínala oceňovat tendence čelit nepříteli a přitom ho nezabít. Tím vzniklo před 400 lety jōjutsu. Přesto praktikování jōjutsu zůstávalo tajné až do počátku období Meiji (1868). Termín jōdō byl přijat namísto termínu jōjutsu v r.1940. Teprve v r.1955, kdy toto bojové umění vlastně ztratilo svou válečnou podobu, začaly veřejné ukázky v tomto budō. Tak se z jōjutsu stalo jōdō, disciplína především určená k všestrannému rozvoji člověka, obsahující jako důležitý i bojový aspekt. Dnes je tedy jōdō především disciplínou biopsychosociální integrace.

Technika

Protože byl Gonnosuke Musō také mistr meče, obsahuje jeho technika jō seky v podobě identické se seky mečem. Navíc je užito bodnutí, shodné s bodnutí kopím, a máchnutí jako v případě naginaty. Tyto technické formy, sdružené v případě jō, ukazují značnou versatilitu této zbraně.

Základem techniky je velká dovednost zvláště rukou, které se často rychle oddálí nebo srazí takovým způsobem, že soupeř může jen velmi obtížně odhadnout skutečnou vzdálenost, v níž se nalézá ta část tyče, kterou se povede útok. Typická je i vysoká frekvence technik, která v bōjutsu chybí.

Uvádí se, že Musō vytvořil nejprve dvacet základních útoků a krytů s jō, které později rozšířil a zkombinoval do více než sedmdesáti pokročilých technik, které dnes tvoří technický repertoár moderního jōdō.

Základním a výchozím hlediskem školy Shindō Musō-ryū (podle jména zakladatele) je technika meče, z níž je odvozena většina technik krátké tyče. Dokonce se uvádí, že není možné vychovat žáky v umění boje krátkou tyčí, aniž by uměli šermovat. Je také poměrně obvyklé, že cvičenci japonského šermu kendō ovládají i techniku boje krátkou tyčí. V Shindō Musō-ryū se také cvičí jittejutsu (Jitte užívali policisté v době Tokugawa. Je to zbraň poněkud podobná sai, avšak pouze s jednou záštitou, celá z kovu). Další vyučované disciplíny jsou hojōjutsu (umění spoutat protivníka provazem) a tessenjutsu (umění boje vějířem). V obsahu programu jsou zařazeny i katy z kenjutsu, kusarigamajutsu (srp s upevněným řetězem), jakož i katy srpu s řetězem a zátěží ze školy Ikkaku-ryū.

Škola Shindō Musō-ryū má šedesát čtyři kat, cvičených ve dvojici, přičemž má přesně určeny techniky jak útočník, tak obránce. Označují se jako katy kihon, tj. katy základní techniky, umožňující snazší učení. Nejsou to tedy katy známé např. z karatedō, které provádí vždy jediný cvičenec jako boj proti imaginárním protivníkům. Těmto katám odpovídá dvanáct kat krátké tyče.

Součástí techniky je v prvé řadě kamae (postoj), umožňující jednání v bojové situaci. Shintai (přemisťování) je v obraně i v útoku důležitou složkou techniky, neboť se jím lze vyhnout protivníkově útoku a také se přemístit na účinný dosah při útoku či protiútoku. Při řadě technik mají zůstat lokty cvičence blízko těla, aby prováděná technika byla dostatečně silná.

Technika postojů a přemisťování se cvičí nejprve bez tyče a až po zvládnutí se provádí s tyčí. V obou případech se zprvu cvičí individuálně (bez protivníka). Po zvládnutí obou etap se teprve cvičí s protivníkem ve dvojici. Jednotlivé akce se mnohokrát opakují, aby bylo možné techniku provést správně, plnou rychlostí a silou. Při cvičení s protivníkem vstupuje do hry i faktor časování a přesného odhadu vzdálenosti. Také je třeba se naučit přesně zasáhnout cíl a zasáhnout s plným ohniskem. Vše uvedené se týká i celého souboru útočných a obranných technik.

Každá technika je zaměřena na způsobení bolesti, neboť v praxi, pokud partner necítí bolest, není nucen se podrobit. Ale i zde je velmi důležité časování, neboť každá technika provedená na protivníka příliš brzy či příliš pozdě ztrácí svůj význam.

V kombinacích technik je nutné usilovat i o hladkou návaznost jednotlivých technik, což je pravděpodobně nejnáročnější v oblasti fyzické stránky techniky.

Základní držení tyče je ve stoji spojném, tyč držena uprostřed v pravé ruce, v připažení v bočné svislé rovině, přední částí poněkud výše. Základní postoj je čelem k protivníkovi, ostatní postoje více bokem. Z tohoto základního postoje se tyč uchopí způsobem vhodným pro následující techniku.

Ve srovnání s délkou bō, zbraní určenou spíše pro volná prostranství, má jō výhody při užití i v omezeném prostoru. Ve feudálním Japonsku měli samurajové zakázáno v některých místech prolévat krev, např. uvnitř palácových zdí, proto zde používali jiné zbraně včetně krátkých tyčí, ačkoliv krátká tyč byla příliš skromnou zbraní na to, aby ji samurajové příliš oceňovali.

Psychofyzické principy

Z většího počtu psychofyzických principů, které jsou součástí všech bojových umění, si uvedeme jen některé. Již nemusíme zdůrazňovat, že v bojové situaci se vyžaduje okamžité reagování, dějící se na základě intuice, nikoli na základě logického myšlení. Intuice jako forma poznání se rozvíjí rozsáhlým a uvědomělým tréninkem, proto se v umění bojů tak výrazně upřednostňuje praxe před teoretickým studiem.

Jūnanshin (příp. nyūnanshin) znamená ohebnou mysl. Týká se psychických vlastností umožňujících učení, jako jsou pokora, vytrvalost, otevřená mysl aj. Arogantní, netrpělivý a skeptický žák bude postupovat pomalu.

Zanshin (zan – opustit, zanechat; shin – mysl) znamená, že by se v boji nemělo užívat myšlení, neboť je jím narušováno žádoucí instinktivní reagování. Mysl je přitom nejvýše bdělá, jedinec subjektivně zcela připraven.

Metsuke (me – oko, tsuke – přitlačit, přilepit) znamená s užitím periferního vidění registrovat celek protivníkova těla současně. Centrální vidění to znemožní, je třeba se proto dívat na protivníka „jako na vzdálenou horu“ (enzan wo miru).

Maai (ma – vzdálenost, ai – harmonie). Tato „harmonická vzdálenost“ se liší v různých fázích boje, a je nutno ji podle situace stále regulovat. Je dána délkou zbraní a užitou technikou, proto existuje ve více druzích.

Kiai (ki – energie, ai – harmonie). Kiai může být výkřik, ale také psychický stav. V jōdō se liší výkřik u bodnutí (huut!) a u seknutí (éiit!), přičemž „t“ se silně akcentuje.

Kime (rozhodnutí) se cvičí spolu s kiai jako jednota energie, zbraně a těla (kikentai).

Jōyū (okraj) je velmi zajímavý princip. Cvičenec má čím dál více dojem, že protivník se pohybuje pomalu. Vyžaduje to dlouhou praxi (podle P. Kriegera 5-8 let).

Organizace a šíření

Po vzniku Musó-rjú se objevily další směry jōjutsu. Bylo jich celkem dvacet sedm, ale byly více či méně podobné kenjutsu. Po reformě Meiji byla dokonce i policie vyzbrojena mimo jiné krátkými tyčemi.

Takeji Shimizu, pětadvacátý přímý potomek Gonnosuke Musōa, stál spolu s jinými u zrodu jōdō. Tento vývoj však nebyl jednomyslný, neboť ho některé školy odmítaly a tvrdily, že je lépe zachovat reálného ducha a bojový charakter.

Dnes se jōdō šíří po dvou liniích. Prvá linie se odvíjí od školy Shindō Musō-ryū. Řídícím orgánem je v ní International Jodo Federation (IJF, Mezinárodní federace jōdō), která dbá na šíření komplexních základů, ukázněné a pravidelné cvičení a nesoutěžní charakter. Nejsou v ní vavříny ani mistři světa. Tyto okolnosti však také ukazují, proč jōdō nepřitahuje většinu dnešních začátečníků.

Shimizu zemřel v r. 1978, aniž jmenoval svého nástupce. Tuto pozici zaujal Ichizō Otoufuji. Kontinetální organizace vzniklé v době Shimizua se vytvořily za aktivní podpory nejslavnějšího nejaponského žáka Shindō Musō-ryū Donna F. Draegera, který také založil IJF. Dnes je v čele této světové organizace Shigehiro Matsumura, který zevrubně studoval staré školy jō a v době studií na univerzitě Waseda rozvíjel své chápání boje s jō s profesorem Shimizu. Dnes je šestadvacátý sōke (hlava školy) Shindō Musō-ryū a také vedoucí jediného profesionálního dōjō pro cvičení s krátkou tyčí v Japonsku. Matsumura má však také 5. dan aikidō od organizace Aikikai. Od r. 1981 u něho studovali také někteří Evropané a Američané. Každoročně jezdí na stáže do Paříže, kde vyučuje.

Druhá linie vývoje boje tyčí se odehrává pod řízením organizací kendō. Je známé, že federace či svazy kendō vlastně obsahují tři směry: kendō (sportovní šerm), iaidō (umění rychlého tasení meče a útoku) a jōdō (cestu krátké tyče). Objevují se však názory, nejspíše z druhé řídící organizace, že mnozí cvičenci kendō nevědí, že to, co se v kendō s tyčí učí, není klasická technika. Některé rozdíly mezi oběma liniemi v technickém pojetí skutečně existují. Katy s tyčí v systému kendō jsou převzaty z prvých tří úrovní Shindō Musō-ryū s některými odlišnostmi od klasické techniky jōdō (např. zadní noha má zvednutou patu namísto opory celým chodidlem, i tělo je jinak natočeno, aj.).

Po staletí utajované, staly se techniky jōjutsu „cestou tyče“ (jōdō) v r. 1955. Zůstávají mnohem blíže původnímu bojovému užití, než mnohé ostatní formy moderních či zmodernizovaných bojových umění skupiny dō. Jōdō zůstává nedotčeno sportovními aspekty a stále si zachovává bojovou účinnost lpěním na tradičních postupech a technikách. Standardní jō je zhotoveno z bílého dubu, je dlouhé 128 cm a válcovité o průměru o 26 mm, jak to stanovil sám zakladatel jōjutsu Gonnosuke Musó.

Napsal doc. PhDr. I. Fojtík, CSc. (FTSV UK Praha).

Původní poznámka redakce časopisu Aikidó

¹⁾ Podle japonských zvyklostí a pravidel se u japonských jmen uvádí na prvním místě příjmení. Někteří autoři přebírají jména v tomto tvaru, jiní upravují pořádek jmen tak, aby příjmení bylo na konci. Ve světové i naší literatuře se tak můžeme setkat s oběma způsoby, což čtenáře může mýlit. Příkladem je Musashi Miyamoto, který je takřka výhradně znám pod jménem Musashi, což je jeho jméno, nikoli příjmení. V našem časopisu budeme uvádět japonská jména ve tvaru: jméno příjmení, tedy ve stejném tvaru jako jména příslušníků ostatních národů, tak, jak je v češtině zvykem. Věříme, že čtenář pak snáze rozpozná, zda je konkrétní osoba v textu označována jménem, nebo příjmením.