Pane Asai, na začátku letošního roku jste byl jmenován osmým danem a já bych vám k tomu rád poblahopřál, myslím, že mohu mluvit i jménem všech čtenářů Aikido.
Děkuji vám za blahopřání.
Jednou jste nám řekl, že jste nejmladším držitelem danu vysoké třídy. Ve svých 24 letech jste přišel do Německa jako 4. dan.
Do Německa jsem přišel ve 23 letech, ne ve 24, a byl jsem 4. dan, to je pravda.
Víte, zda jste nejmladší 8. dan?
Ano, dnes jsem nejmladší 8. dan.
V kolika letech jste začal s aikidem?
Ve 13ti letech.
Jak dlouho jste mohl s Moriheiem Ueshibou trénovat?
U mistra Ueshiby jsem byl přesně deset let, od roku 1955 do roku 1965.
Kde bylo vaše první dojo v Německu?
První dojo bylo v Münsteru v policejním sportovním klubu. Byl to 1. TV Polizeisportverein a později vznikla Aikikaï Münster. To už pak byla samostatná skupina. Teprve v roce 1972 jsem si otevřel vlastní dojo v Düsseldorfu.
Kdy jste otevřeli dojo v Augustastrasse?
To bylo před 12 lety, otevřel jsem jej v roce 1985.
Jednou jsem se Vás tam snažil najít. Ale jeden policista mi to nedoporučil kvůli jednosměrce.
Je velmi snadné jej najít. Jeďte 2 zastávky vlakem S-Bahn směrem na sever a pak jděte 5 minut pěšky.
Škoda, slova policisty mě tehdy opravdu “přesvědčila”, a to i kvůli provozu. Co vás nejvíce ovlivnilo ve vašem technickém vývoji po odchodu z Japonska? Byl jste čtvrtý dan, ale byl jste na to sám. Jednou jste řekl, že když jste tehdy chtěl někoho zkoušet, musel jste se nejdříve zeptat mistra Noro a mistra Tamury.
Ano, mista Noro a mistra Tady. Největší vliv měl mistr Noro, to je jisté. Ano, ano.
Někteří japonští mistři váš kontakt s panem Noro neocenili, dokonce požádali Doshu o pochopení, protože se s panem Noro znáte tak dlouho…
Ano, mladí lidé mistra Noro vůbec neznají.
Pane Asai, velké pohyby: říká se vždy, že velké pohyby jsou v aikido neúčinné?
Ne, víte, cvičím velké pohyby, protože je mnohem těžší se pohybovat ve velkém, aniž by se člověk “seknul”, je to šíleně těžké, aniž by dělal trapné pohyby. Trénuje se tím rovnováha a držení těla. To je důležité pro rovnováhu. Rychlé pohyby se stále menšími průměry jsou mnohem snazší. Ale pokud děláte stále malé pohyby, je velmi, velmi obtížné se pohybovat ve velkém. Pohybujte se pomalu a ve velkém, aby byla vidět a rozpoznána každá chyba. Proto dělám velké pohyby, rychlé pohyby a kratší pohyby, kdy je průměr stále menší a menší, to není žádný problém.
Když jsem v roce 1983 odjížděl, dal jste mi později adresu mistra Tamury, když jsem vás navštívil v Paříži s mistrem Noro. Od té doby jsem měl možnost trénovat s mistrem Tamurou. Měl jsem však neuvěřitelné problémy se s těmito pohyby vypořádat. Alespoň ze začátku, tedy od velkých pohybů směrem k malým pohybům…..
Samozřejmě, protože partner, Francouz, se ani nehne (velký, dlouhý smích). Pak je třeba dělat malé, krátké pohyby. No, tak to prostě je.
31 let aikido v Německu vás samozřejmě také změnilo.
32 let.
Ach, promiňte. Co myslíte, že vás nejvíce ovlivnilo ve vašem vývoji, myslím ve vašem osobním vývoji, ne v aikido? Jste Japonec a tak to i zůstane, ale ty vlivy tam jsou stále?
Ano, samozřejmě, když žijete v Německu tak dlouho. Naučíte se, jak Němci přemýšlejí a jaká je jejich mentalita, které teď rozumím skoro lépe než lidem žijícím v Japonsku. Je také jasné, že dokud budu žít v Německu, musím přijmout tamní mentalitu a zvyky a musím přizpůsobit své chování. Ale já jsem Japonec, i když jsem tady v Německu už přes 30 let.
Vzpomínám si, jak jste mi jednou na zimním tréninku v Ratingenu vyprávěl o zranění, které jste utrpěl na podlaze dojo bez žíněnek. Utrpěl jste mnoho zranění?
Přestože jsme trénovali bez žíněnek, neměl jsem žádné zranění. Ani žádné vážné. Ne, v Japonsku opravdu ne. Nic vážného. Jen tady v Evropě. Na tréninku ve Stockholmu jsem měl problémy s levým kolenním kloubem. Trvalo to dlouho, měl jsem problémy několik let. Ale v současné době je moje tělo v pořádku. Žádný problém nemám.
Změnilo se vaše aikido za posledních 32 let?
Ano, samozřejmě. Úplně se změnilo.
Měkčí?
Ano, pohyby.
Bylo to v minulosti těžší?
Ano, mnohem těžší. Ano, a to jsem byl mladý. Vlastně jsem chtěl zůstat jen tři roky a během té doby jsem měl něco vybudovat pomocí staré, tvrdší japonské tréninkové metody. To bylo samozřejmě příliš tvrdé. Tři roky byly příliš krátké. No a pak jsem zůstal déle a pak už jsem nemusel spěchat.
V minulosti jste nás v kolínském dojo v Ehrenstraße nechával hrát/trénovat suburi se železnou tyčí a “žabáky”. Děláte to ještě?
Ano, s dětmi. S dospělými už to nedělám, protože nikdo nestíhá. Ne?
Jsou všichni Němci příliš tlustí?
Ne příliš tlustý, příliš líný. Všichni jsou příliš líní. (dlouhý smích)
Něco o Ki no Michi. Jste přece velmi úzce spojen s mistrem Noro a dvakrát ročně jste v Paříži.
Jednou.
Jednou, dobře. A mistr Noro s vámi je alespoň jednou. Můžete nám říct něco o Ki no Michi?
Ne, to tady dělat nebudu. Raději se zeptejte mistra Noro.
Pane Asai, děkuji vám za rozhovor.
Původní rozhovor na aikidojournal.eu číslo 11D – 3/1997 od Horst Schwickerath Senseie, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
