Rozhovor vedl pro časopis Přežít Miroslav Mašek. Rozhovor se uskutečnil na semináři Tsuneo Ando Senseie v Brně, který pořádalo dojo Boyokan Aikido.
Článek byl převzat z webu Boyokan Aikido se svolením Jurije Kerpana Senseie.
FOTO: archiv autora a Aikido Bovokan
Experti říkají, že Sensei Ando se rychlostí a prováděním technik nejvíc ze všech pokračovatelů podobá zakladateli Yosinkanu
Cestou k míru a harmonii
Bojová umění nejsou jen různé způsoby sebeobrany – většina z nich představuje také životní a duchovní cestu. Dvojnásob to platí o aikidu, jehož specifické škole Yoshinkan se věnuje brněnská skupina Aikido Boyokan. Letos si pozvala na seminář skutečnou legendu: Senseie Tsunea Anda, kterého jsem mohl vyzpovídat.
Ptal se Miroslav Mašek
Aikido patří k nejmladším bojovým uměním. Kdy a jak se zrodilo?
Tsuneo Ando: Jeho tvůrce a zakladatel Morihei Ueshiba v polovině 20. let minulého století navázal na starší styly jako Daito-ryu Aikijutsu, které představovaly ryze válečná umění zaměřená na vysokou efektivitu boje s cílem eliminovat protivníka. Ueshiba však kladl více důrazu na rozvoj vůle a výchovné zaměření než na likvidaci nepřítele. Začal tedy vytvářet vlastní systém, jenž technicky vycházel z původního aikijutsu, ale myšlenkově se ubíral zcela nezávislou cestou.
V čem konkrétním se aikido od předchozích stylů liší?
Vychází z myšlenky neagresivity, ovšem také asertivity. Rozvíjí cvičícího jedince po fyzické i psychické stránce. Díky tomu se můžete stát vyrovnanou osobností, která přispívá k udržení všech dobrých ctností lidské společnosti. Mnoho mužů z první generace Ueshibových žáků bylo povoláno do armády a sloužilo za druhé světové války, kde uplatnili aiki-do v reálném boji zblízka. Po roce 1945 se aikido i kvůli všeobecnému pacifismu začalo výrazně zjemňovat, přičemž vznikla organizace Aikikai sdružující příznivce této klasické školy. V polovině 50. let se nicméně zrodil nový směr známý jako Yoshinkan, který vycházel spíše z drsnějšího předválečného aikida. Jeho autorem se stal můj mistr neboli Sensei Gozo Shioda.
Můžete popsat hlavní odlišnosti mezi Aikikai a Yoshinkanem?
Yoshinkan je reálnější. Zatímco Aikikai ukazuje, jak by něco mělo být, Yoshinkan vyučuje, jak to opravdu je. Žáci dané techniky skutečně provádějí a nadrilují. Vyučování se dělí na jednotlivé kroky, takže se student nemůže zmýlit – v každém okamžiku ví, co dělat. V první fázi se učí chodit a opakovat jednotlivé kroky každé techniky, postupně se začíná pohybovat plynule, dolaďuje úhly a za-pojené síly. Obrovskou výhodou Yoshinkanu nicméně je, že vůbec nevychází z vaší vlastní fyzické síly.
Co tím myslíte?
Techniky aikida jsou založeny na využití síly i energie protivníka a koordinace pohybu s jeho akcí. Díky tomu aikido nevyžaduje velkou svalovou dynamiku a mohou jej cvičit takřka všichni lidé bez ohledu na věk a pohlaví. Technika náročná na užití síly tedy není správně provedená a jde proti duchu aikida. To vše dvojnásob platí i pro Yoshinkan, který nám umožňuje získávat zkušenosti jako z reálného života a pracovat s nimi.
Mohu to chápat tak, že cílem vzniku Yosinkanu bylo vytvořit praktičtější formu sebeobrany?
Takhle bych to neřekl. Toto bojové umění neděláme proto, abychom jej aplikovali v reálném životě. Spíše se jej učíme ovládnout tak, abychom ho vůbec použít nemuseli. Svět se od dob vzniku aikida změnil. Pokud by se tak nestalo, lidstvo by postupně upadalo. Z tohoto důvodu se muselo vyvinout a proměnit také aikido, jež člověka naopak rozvíjí.
Tokijští policisté si nicméně často volí Yoshinkan jako součást výcviku, která jim má sebeobranu na ulicích usnadnit.
Máte pravdu, ovšem měli bychom tuto volbu vnímat komplexněji. Na rozdíl od disciplín zaměřených na údery a kopy umožňuje aikido neutralizovat hrozby, aniž by se strážci zákona uchýlili k nepřiměřené síle. Yoshinkan odpovídá filozofii úzce spjaté se zásadami prosazování práva, které upřednostňují deeskalaci a minimální použití síly. Aikido se tedy stává nejen klíčovým prvkem fyzické přípravy policistů, ale i té psychické. Dodám, že v Japonsku se dnes Yoshinkanu věnují jak policisté a vojáci, tak civilisté.
Kdy jste začal Yoshinkan cvičit vy sám?
Zhruba před půlstoletím.
Zmínil jste, že vaším Senseiem byl samotný zakladatel Yoshinkanu Gozo Shioda. Jak vzpomínáte na první setkání s mistrem?
Možná vás to překvapí, ale nešlo pro mě o nikterak významný moment. Původně jsem totiž vůbec neměl v plánu stát se jeho žákem.
Co vaše plány změnilo?
Hodlal jsem pracovat jako běžný salaryman (japonský výraz pro kancelářského zaměstnance, který působí ve velké korporaci a je jí dlouhodobě oddaný, poznámka autora) ve firmě. Vyzkoušel jsem si takový život asi rok a uvědomil jsem si, že to není moje cesta. Dal jsem výpověď, protože jsem potřeboval cítit, že jsem opravdu naživu, že „teď a tady” existuji. Bylo to pro mě extrémně důležité a záhy jsem se začal více věnovat právě aikidu. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval, neboť šlo o jednoznačný přínos.
Po jak dlouhé době jste začal sám učit vlastní studenty a budovat svou tělocvičnu?
Stát se Shihanem neboli vedoucím trenérem a založit dojo mi dohromady trvalo asi 15 let.
Experti vás označují za jednoho z nejryzejších Shiodových následovníků – údajně se svému Senseiovi nejvíce podobáte nejen postavou, ale i rychlostí a stylem prováděných technik. Jak se vám to podařilo?
Svou roli možná sehrál fakt, že duše prvního Senseie Yoshinkanu je s tou mojí spřízněná. Vnímám ovšem ještě jeden velmi důležitý důvod: Cítil jsem, že chci Senseiovi vyjádřit úctu a odvděčit se mu za vše, co mi dal do života.
Musel jste Yoshinkan už někdy využít mimo tělocvičnu, třeba k řešení konfliktní situace
Trochu ano…
Co si pod tím můžeme představit?
Když jsme jednou pili v restauraci, někdo mě popadl za ruku. A aniž bych o tom přemýšlel, zcela automaticky a přirozeně jsem proti němu použil techniku (smích).
Jaké je postavení Yoshinkanu v současném Japonsku?
Lidí, kteří aikido Yoshinkan cvičí, popravdě není až tak mnoho. Kromě Japonska se mu věnujeme i v dalších zemích po celém světě, ovšem v porovnání s ostatními bojovými uměními nemá tolik příznivců. Nevnímám to každopádně jako něco negativního – náš cíl nespočívá v tom, aby Yoshinkan dělalo co nejvíce studentů.
Jak vypadá typický návštěvník vaší tělocvičny?
Jde o velice rozdílné lidi, nedokážu to zobecnit. Řekli jsme si, že aikido může cvičit takřka kdokoliv, takže skladba žáků je opravdu pestrá. Kupříkladu nejmladšímu studentovi našeho doja byly tři roky a nejstaršímu kolem osmdesátky.
S jakým typem člověka se vám při cvičení nejlépe pracuje?
Zpravidla jde o lidi, s nimiž si harmonicky sedneme po duševní stránce.
Co vás přivedlo do České republiky?
Brněnský klub Yoshinkanu Boyokan dojo mě pozval, tak jsem přijel (smích). Cesta byla docela náročná – nejprve čtrnáctihodinový let z Japonska do Vídně, a poté další 2,5 hodiny autem.
Jaká jste měl od naší země očekávání? Věděl jste o ní něco?
Vyhledal jsem si základní informace na internetu, například o vašich známých osobnostech třeba olympijské vítězce Věře Čáslavské nebo spisovateli Franzi Kafkovi.
Co vás v Česku nejvíc překvapilo?
Všiml jsem si, že Češi jsou v dobrém slova smyslu prostí a přímí. Připomínají mi Japonce z minulých časů. Uvedu příklad. V brněnské sauně si vedle mě sedla mladá žena a zcela beze studu odhalila poprsí. Ve starém Japonsku také fungovaly společné lázně pro muže i ženy, ovšem dnes jsou již striktně oddělené. Takže pro mě šlo tak trochu o závan minulosti.
Když srovnáte své japonské a české žáky, vidíte mezi nimi významný rozdíl?
Samozřejmě, že nějakých odlišností jsem si všiml. Důležitá je ale duše, která tyto rozdíly překoná. Díky tomu jsem se toho i já na seminářích v Tuřanech od českých žáků hodně naučil.
Můžete popsat svůj program v tuzemsku?
Většinu dne následujícího po příletu jsem odpočíval na hotelu a v podvečer začal první trénink. V doju mě přivítali Hotta Terumasa a Sato Shuken: mí studenti z Japonska, kteří přijeli na seminář přede mnou. Pak jsme během pátku až neděle absolvovali celkem devět lekcí, na které v pondělí navázala ještě jedna exkluzivně pro členy Aikido Boyokan. Semináře se zúčastnili nejen studenti z Česka, ale i z mnoha dalších států včetně Německa, Rumunska, Belgie a Polska. Náplň tréninku byla totožná jako u mých lekcí v Japonsku: základní pohyby, základní techniky a pokročilejší aplikované techniky. Účastníci měli různou úroveň, i tak spolu všichni dobře vycházeli. V závěru semináře jsem silně cítil, že evropští studenti touží po kvalitním tréninku záleží jim spíše na úrovni vedení než na formě. Také jsem si všiml, že aikido je zde hodně o vztazích a jejich hodnotě. Brněnský seminář se zkrátka zrodil z lidských vztahů napříč časem a prostorem.
Jak se podle vás bude Yoshinkan dále rozvíjet?
Popravdě, nemám vůbec tušení…
Vnímáte za dobu, co se mu věnujete, nějaké změny?
Jisté nuance jsem zaznamenal, avšak za nejdůležitější považuji žít pro každý jeden den. To je pro mě vším. A proto nechávám změny přirozeně plynout tak, jak se dějí.
Co byste vzkázal lidem, kteří o Yoshinkanu uvažují, ale zatím nenašli odvahu jej vyzkoušet?
Nemusíte se aikidu věnovat za každou cenu. Stačí, když s tím začnete v bodě, kdy to budete považovat za potřebné. Například pokud vám aikido někdo blízký doporučí, nebo zkrátka nastane chvíle, kdy si sami řeknete: Jdu do toho! Doporučením od kamaráda vzniká jisté propojení. Pokud bych to měl trochu přehnat, řekl bych, že takový moment odpovídá situaci, kdy vám bůh řekne: Jdi a dělej Yoshinkan. Když jsem já sám začal s aikidem, nebylo to proto, že bych o tom předtím dlouze přemýšlel. Někdo mi jej tehdy doporučil. A v této situaci vlastně nemáte na výběr. Víte, že vše je, jak má být.
Originál naleznete zde: https://www.boyokan-aikido.cz/cs/rozhovor-s-tsuneo-ando-shihan/