Máte vystudovanou techniku, jak jste se dostal k policii?
Ondřej Musil: Po škole jsem začal pracovat ve Státním zkušebním ústavu v Jablonci. Časem jsem se vypracoval na šéfa sekce zkušebny vysokozdvižných vozíků a vedle toho se věnoval svému oblíbenému bojovému umění. K policii jsem se dostal trochu náhodou. V roce 1990 mi byla nabídnuta práce instruktora tělesné přípravy. Této nabídky jsem využil, a tím odstartovala má práce u policie.
V roli instruktora jste nezůstal dlouho, proč?
I když mě to bavilo, dostal jsem další příležitost, a to pracovat jako detektiv na kriminální službě v Jablonci nad Nisou. Po čase jsem se přihlásil do výběrového řízení na velitele jablonecké kriminálky. Po dalších letech jsem opět na základě výběrového řízení postoupil na kraj. Sedm let jsem byl statutárním zástupcem krajského ředitele a od 5. února jsem byl jmenován ředitelem, což se sběhlo velmi rychle, ale splnil jsem dané podmínky a uspěl v nabídkovém řízení, ve kterém jsem prošel policejní prověrkou, psychotesty a řešením modelových situací.
Je pro vás nový post výzvou?
V určitém smyslu ano. Po 25 letech opouštím kriminální službu a vyšetřování a čekají mě nové úkoly, ovšem v mnohém se lišit nebudou. Práce u kriminálky, potažmo policie, je týmová práce a jeden charismatický velitel, pokud nemá dobrý tým ve velmi dobré kondici, nic nedokáže. Mám to štěstí, že přebírám post po řediteli, jehož tým byl nastavený velmi dobře, a rád bych pokračoval v projektech, které byly započaty za jeho působení.
Jaké to jsou?
Je jich několik. Je to například hipologie, zřízení jízdní policie na úrovni kraje, což je větší projekt náročný na logistiku, personální obsazení a specifičnost koní. Dalším úkolem, který bych rád dokončil, je zřízení dálničního oddělení dopravní policie na Vesecku. Spolu s polskou a německou stranou bychom rádi na hranici trojmezí v Hrádku nad Nisou otevřeli společné pracoviště. Úkolů je více, ale vše je ztíženo koronavirem, věřím však, že vše dokončíme.
Vraťme se na začátek. K policii vás přivedlo karate, kterému se věnujete. Jaké byly vaše začátky?
Původně jsem se věnoval judu, deset let jsem se pral v TJ Sokol Rochlice. Karate za socialismu nebylo povoleno. S ním jsem začal až v 19 letech s jedním z trenérů juda. Následně se k nám připojil Ludovít Blaho, jenž do té doby trénoval Uhelné sklady Praha. Uměl metodiku, měl zkušenosti a díky němu karate nabralo správný směr.
Jaký?
Na vysoké škole jsme založili oddíl a trénovali po celou dobu studia. Karate mě zcela pohltilo, plně jsem se mu věnoval, dělal i trenérské zkoušky a začal karate učit. Po absolvování jsem dostal práci v Jablonci, kde měla své aktivity i manželka a přestěhovali jsme. V té době zde bylo jen judo a box, moji svěřenci, z nichž někteří byli z Jablonce, chtěli, abychom klub otevřeli zde. Domluvil jsem se v TJ Bižuterie, která nás vzala pod svá křídla, a založili Klub asijských bojových umění (KABU) při TJ Bižuterie. Vedle karate trénujeme aikido, shorinji kempo a tai chi chuan. Kromě jabloneckého oddílu jsem byl od roku 1993 asistentem reprezentace, kterou jsem od roku 1996 vedl do svých šedesáti let, kdy jsem se rozhodl předat štafetu mladším.
Co vám bojová umění do života dala?
Kromě fyzické zdatnosti i duševní klid a smysl života. Jde především o formy sebeobrany a formu sebeovládání. V současné době je to o syntéze technik starých bojových umění. Karatedo znamená cesta prázdné ruky nebo také učit se žít či cesta života. Bojové umění mně učarovalo v deseti a postupně jsem do něj pronikl. Ovlivnilo můj přístup k práci, k lidem, ke kolegům, k přestupcům… Jsou země, ve kterých policisté absolvují výcvik bojového umění, čímž se naučí ovládat a získají jistotu při řešení konfliktních situací.
Se kterými mistry bojových umění jste se setkal?
Spolupracoval jsem s celou škálou osobností karate. Např. se Španělem Antoniem Olivou, s kanadským mistrem aikido Robertem Mustardem, jenž deset let trénoval pod japonskými mistrem Gozo Shioda, dále s Francem Braunem, což je přední instruktorem u Kempo, či s anglickým mistrem Stevem Rowe, australským mistrem aikido Joe Thambu a mnohými dalšími.
Máte čas i na jiné koníčky?
Velmi rád hraji na strunné nástroje, které i rád sbírám. V mládí jsem hrál v kapelách, ale prací byl tento koníček upozaděn. Věřím, že v důchodu se k hraní, byť jen tak pro radost, vrátím. Velmi rád mám jazz, moderní akustickou muziku, country či bluegrass. Spolu s ženou, se kterou se naše koníčky neprolínají, neboť ona ráda lyžuje či jezdí na kole, rádi trávíme společné chvíle ve wellness.
Jiří Endler
Na Aiki-wiki publikováno s laskavým svolením Ondřeje Musila Senseie
Původně publikováno na webových stránkách města Jablonec nad Nisou
g51v3r