Několikrát ročně mají příznivci aikido možnost setkávat se a zdokonalovat pod vedením Senseie Michele Ouaranty, 5. dan Aikido Hombu ze Švýcarska, asistenta Masatomi Ikedy 7. dan (se kterým budete mít možnost seznámit se v některém dalším čísle našeho časopisu), technického ředitele SAA, přímého žáka z Hombu Dojo, které založil Sensei Morihei Ueshiba.
Týden před Vánoci se setkali na semináři v Trnavě, který pořádal domácí klub Aikido Dojo Trnava ve spolupráci se Slovenskou asociací aikido. Měli jsme možnost dynamický a intenzivní trénink, kde se na tatami tísnilo více než 200 nadšenců a cvičenců ze Slovenska a Čech a sledovalo ho mnoho diváků.
Po krátkých ukázkách pro náš fotoaparát, které nám Sensei Quaranta předvedl po tréninku se svými asistenty, jsme si sedli na krátký rozhovor. Sympatický muž plynule mluvící několika světovými jazyky nám ochotně odpověděl na naše otázky. První se týkala jeho momentálního působiště, škol a cest jako asistenta Senseie Ikedy.
Mohl byste nám přiblížit něco o vašem momentálním působišti?
Ve Švýcarsku, kde momentálně žiju mám tři školy. Ta první a zároveň největší je v Baselu, kde mání asi 160 žáků, kterým se krom mě věnuje i několik mých trenérů. Jsou rozděleni na skupiny podle věku a technické způsobilosti. Druhou o něco menší je Aikido dojo v Neuchatelu, kde mám asi 50 žáků a poslední nejnovější a zároveň nejmenší La Chaux de tond, kde je okolo 20 žáků. Z toho, že jsem už 15 let asistentem Senseie Ikedy pro mě vyplývá neustálé cestování po seminářích ve státech Evropy. Pravidelně navštěvuji a vedu semináře v Jugoslávii, Chorvatsku, Polsku, Holandsku, Rusku a samozřejmě na Slovensku. Paradoxně jsou členy Slovenské asociace aikido i kluby z jižní a části severní Moravy, takže část cvičenců je i v České republice.
Zmínil jste, že vaši žáci jsou rozděleni také podle věku. Jaký je váš názor na trénování dětí a jaké jsou vaše zkušenosti s prací s nimi?
Zastávám názor, že aikido je jedno z nejtechničtějších disciplín bojových umění vůbec a děti jsou do určitého věku nesoustředěné a neschopné koncentrovat se na trénink aikido. Myslím si, že nejnižší věk pro trénování aikido je v rozmezí 12-14 let, kdy jsou jejich schopnosti koncentrace lepší a taktéž dokážou zvládnout náročnou technickou stránku aikido a systematicky na sobě pracovat. Až starší mládež je schopna začít vnímat nejen fyzickou, ale i duchovní stránku. Do té doby bych doporučoval věnovat se všeobecné fyzické přípravě dětí, popřípadě jiným druhům bojových umění, ne tak technicky náročných a které jsou bližší jejich věku např. judo, karate anebo zápasení apod., kde můžou zeširoka uplatnit přirozenou dávku hravosti a zdravé soutěživosti.
Jak hodnotí rozvoj a současný stav aikido na Slovensku?
Vzhledem k tomu, že se dá říct, že jsem byl od založení Slovenské asociace aikido na Slovensku od roku 1995, můžu konstatovat, že za krátký čas si tu získalo toto bojové umění mnoho příznivců. Za toto období vyrostlo mnoho dobrých trenérů, jejichž úroveň stále roste. Je to vidět i na zkouškách, které probíhají několikrát ročně a jejichž adepti jsou čím dále tím lepší a vyspělejší. Jsem s úrovní aikido na Slovensku opravdu spokojený a doufám, že bude i nadále pokračovat v této započaté cestě.
Jaký je Váš názor na učitele a kdo by podle Vás měl vést tréninky?
Tím, že člověk po 5-6 letech cvičení získá černý pás, se podle mě nestává mistrem. V tomto momentě jen nastupuje na novou, složitější cestu zdokonalování se a hlubšího poznání. Má možnost a získává závazek víc a tvrději na sobě pracovat. Až po několika dalších letech (získání mistrovského stupně 4.-5. dan) se stává mistrem a až mistr může být učitelem.
Jak jste se Vy dostal k aikido a co pro Vás zezačátku znamenalo?
Od dětství jsem se věnoval různým sportům. Jako snad každého chlapce mě nejvíce zajímal fotbal. V 19 letech jsem se stal profesionálním hráčem fotbalu a denno-deně tvrdě trénoval. V tu dobu jsem začal hledat i něco jiného, něco, co by bylo jakousi protiváhou k fotbalu a nepostrádalo duševní stránku. Tak jsem našel cestu do aikido dojo a začal jsem trénovat Během týdne jsem měl i tři tréninky denně, dva fotbalové a jeden aikido. To mi pomohlo najít správnou cestu a zdokonalit se a po dobu jednoho roku jsem udělal skok ve svém výkonu jako jiní hráči za 2-3 roky. Spojení aikido a fotbalu mi připadalo skoro ideální. Po několika operacích kolene a zdravotních problémech jsem s aktivním fotbalem skončil, nějaký čas jsem pracoval jako trenér a ve svých 30 letech jsem si založil první školu aikido. Od té doby se věnuji jen aikido a můj koníček se stal i mojí prací.
Věnujete se i jiným druhům bojových umění?
Mimo aikido ve svých školách a na seminářích vyučuji i hojo. Hojo je disciplína pocházející ze šermířské školy Kashima Shinden Jikishinkage-ryu ze 14. století. První zmínka o hojo – těžkém železném meči – byla zaznamenána při útoku Chingischána na Japonce. Ti si svoje hranice bránili právě touto zbraní. Do dnešní doby se zachovaly 4 kata hojo bokkenem – dřevěným masivním mečem – které se cvičili ve dvojici. Představují boj a výměnu zkušeností otce a syna, jejichž útoky a obrana se cyklicky obměňují. Tyto čtyři kata evokují čtyři roční období a jsou náročné na koncentraci, dýchání, rychlost a kondici, protože naplno nepřetržitě odcvičené trvají téměř hodinu.
Děkujeme za rozhovor a doufáme, že se v blízké budoucnosti setkáme a že budeme mít možnost přiblížit našim čtenářům osobnost Senseie Ikedy, Vašeho učitele. Nashledanou.
Otázky kladli: Ladislav a Lubomíra Klementisovi.
Foto (v originálním článku): Lubomíra Klementisová
