Pár myšlenek o Aikido a Budo – Walther von Krenner

Walther G. von Krenner:

Kdykoliv se podívám na webové stránky nebo reklamu nějakého oddílu Aikido, vidím citáty a myšlenky O-senseie, které jsou avšak ve většině případů vytrženy z kontextu, zbaveny jejich skutečného významu. Jelikož jsem byl přímo u toho a měl jsem šedesát let na to, abych se v tomto umění cvičil a zdokonaloval, cítím potřebu vyjádřit svůj názor. Rád bych pronesl pár slov o tom, jak tyto výroky chápu já a jak na mě působí současný stav Aikido.

V přítomnosti existuje jednoduše příliš mnoho organizací a frakcí Aikido. Panuje značná neshoda a soupeří ega. Navíc, jak často si držitel/ka shodanu myslí, že je mistr? Takoví lidé dokonce užívají titulu Sensei! „Shodan“ znamená první krok, začátek. Když jsem trénoval v Hombu Dojo O-senseie, Shimizu Kenji (Sensei) mi řekl, že teprve po patnácti letech získá člověk alespoň zlomeček pochopení! Kdyby Morihei Ueshiba O-sensei ještě žil a učil, nebylo by dnes v aikido tolik konfliktů. S výjimkou Yoshinkanu Shioda Senseie a stylu Tomiki Senseie tehdy neexistovaly žádné skupiny odpadlíků ani nespokojené dojo. Bylo jedno aikido a O-sensei Ueshiba Morihei byl tím aikidem.

Na vyšších úrovních samozřejmě docházelo k určitým vnitropolitickým sporům a třenicím. Je pravda, že malá část toho je zkrátka vlastní lidské povaze a všem lidským počinům. Nikdy se to ale neprojevilo na tatami a nijak to neovlivnilo náš trénink. Byli jsme žáci a bojovníci, kteří tam byli čerpat moudrost, a nic jiného. Dnes má každý začátečník potřebu dělat (často ukvapené) závěry o jiných učitelích a školách, vyjadřovat svůj názor na Budo a Aikido.

Poté, co nás opustil O-sensei a já odletěl z Japonska na Havaj, začaly mocenské hry a boje o vedoucí pozice. Tohei Sensei se odtrhl od Hombu. Měl k tomu mnoho důvodů, jeho odchod byl oprávněný. Tou dobou byl mým učitelem, držitelem 10. danu a jedním z hlavních instruktorů Hombu. Kisshomaru, Waka Sensei, se během mého pobytu stal druhým Doshu. Věci měly zůstat takové jako předtím, k tomu ale nedošlo.

Mnoho zkušenějších žáků opustilo Hombu a odešlo do Ameriky nebo Evropy, aby tam založili vlastní organizace. Některé z nich zůstaly s Hombu volně spojeny, jiné nikoliv. Důsledkem toho dnes existuje více než padesát různých organizací Aikido. Všechny hlásají harmonii. Dnešní Aikido se ale proměnilo ve velmi nesourodou skupinu lidí. Každá organizace tvrdí, že je lepší a autentičtější než ty ostatní. Tím, že všem uříznete hlavy, neučiníte nikoho vyšším.

O-sensei se dnes stává symbolem uctívání či předmětem kultu, jelikož nás, kteří jsme ho osobně znali, zbývá už jen velmi málo. Jen hrstka dnešních aikidoka se snaží skutečně porozumět jeho slovům a vtisknout jim smysl ve svém vlastním životě. Většina výroků O-senseie se proměnila v intelektuální citáty, které se opakují, jen aby jejich autoři působili moudře a výjimečně.

Jelikož v Aikido neexistuje žádná fyzická soutěž, jako například v Judo, mohou v jeho bezpečném prostředí působit nejrůznější lidé. I přesto se zde však může objevit zákeřná konkurence na politické, „nebudo“ úrovni. Jedinci s nekalými sklony mohou bezpečně pracovat ve stínu. To dává politikům, spíše než zdatným aikidoka, bezkonkurenční šanci vystoupat na vrchol, převzít kontrolu a stát se „důležitými“. I když dnes na světové scéně existuje mnoho technicky velmi zdatných lidí, je bohužel také neobvyklé množství těch, kteří by se pro svou slabost v žádném jiném bojovém umění neprosadili.

Mezi většinou evropských studentů panuje podivná představa, že člověk nebo učitel musí být skvělý už jen proto, že je Japonec. Díky tomu jsou všichni japonští učitelé prakticky uctíváni jako nějaké vzácné bytosti z jiné planety. Není žádný důvod, proč by evropský bojovník nemohl být stejně dobrý, nebo dokonce lepší. Anton Geesink to potvrdil, když se stal mistrem světa v Judo v letech 1961 a 1965. Věřte mi, v podání japonských učitelů jsem viděl spoustu druhořadého Aikido! Skutečně jedineční mistři jsou vzácní i v Japonsku. Myslet si opak je formou rasově podmíněného uvažování.

Zde začíná paradox Aikido. Pouze žáci, kteří tvrdě trénují, eventuelně dosáhnou náležité technické zdatnosti, aby se mohli věnovat jeho duchovní a filosofické stránce. Ti ostatní, kteří této úrovně zatím nedosáhli nebo nejsou ochotni přinést oběti, které to vyžaduje, se přesto pořád motají kolem míru a harmonie, nenásilného řešení konfliktů a dalších myšlenek, o nichž ale nic nevědí, a neměli by se k nim tudíž vyjadřovat.

Cesta nenásilí, pacifismus, je volbou, kterou člověk musí učinit z pozice síly. Nejste pacifista ani mírumilovný člověk, pokud nemáte na výběr. Pokud se musíte vyhnout konfrontaci, protože s ní nemůžete nic udělat, nejste pacifista. Pokud ale můžete násilnou konfrontaci vyhrát, a přesto se rozhodnete nejednat násilně a najít mírové řešení, pak se můžete považovat za pacifistu. Kolik je asi lidí, kteří předstírají, že si cestu harmonie volí, přestože ve skutečnosti nemohou dělat nic jiného?

Nespočívá snad trénink každého bojového umění (alespoň ze začátku) v tom stát se silnějším člověkem, bojovníkem, někým, kdo se o sebe dokáže postarat a nenechá se šikanovat ani zastrašit? Nezdůrazňují snad všechny reklamy a ukázky bojových umění právě to, že vás naučí zvládat nejrůznější útoky a konfliktní situace? Netvrdí snad, že učí „sebeobranu“?

Buďte velmi opatrní ohledně svých cílů. Není nic špatného na tom cítit zranitelnost, a proto se snažit zesílit. Nelžete si a nepředstírejte, že to děláte z jiných, ušlechtilejších důvodů. Pokud tak učiníte, stanete se pouhým hercem a opustíte skutečné „Do“. Po nějaké době musíte zapomenout, proč jste vlastně začali, a pokračovat dál už jen pro trénink samotný. Tento trénink v sobě pak nese čistotu a upřímnost, které jsou samy o sobě krásné, jsou skutečnou součástí vašeho života a ničím jiným. Vyberte si své učitele podle těchto kritérií: Ten, kdo má nejvíce studentů a největší mediální ohlas, nemusí být nutně tím nejlepším učitelem. Velcí učitelé, ať už v jakékoliv oblasti, se vždy snažili vyhýbat veřejné slávě a jejím nástrahám. Dobrý učitel by měl mít vlastnosti dobré čajové misky Chawan.

Japonci mají speciální výraz pro popis hořkosladké chuti nezralého kaki. Tato chuť, kterou nazývají „Shibui“, má význam, jenž daleko přesahuje pouhou chuť jídla. Shibui je odedávna spojována s hlubokým porozuměním přirozené podstatě a jednoduché kráse, která je jádrem všech klasických japonských umění.

Ti z nás, kdo se snaží překonávat vlastní limity a upřímně praktikují Aikido nejen jako fyzické bojové umění, ale chápou ho také jako prostředek k hlubšímu porozumění, si musí osvojit tento pojem, aby mohli dál prohlubovat své chápání a nenechali se oklamat nastrojenými, umělými věcmi či lidmi. K ilustraci Shibui můžeme opět užít příkladu oné čajové misky. Nádobí pro čajový obřad Cha-no-yu bývá vybíráno pro svou schopnost odrážet Shibui. To se týká zejména čajových misek. Za nejlepší byly vždy považovány ty, jejichž vzhled vyvolával atmosféru klidné vyrovnanosti. Ta napomáhá izolaci od negativních vlivů vnějšího světa. Estetika čajové misky nám může pomoci najít naši vlastní cestu v tréninku. Vlastnosti a prvky, které misce dodávají její Shibui, jsou věci, které hledáme u našich učitelů a v našem vlastním „Do“ tréninku.

Mezi tyto vlastnosti patří: jednoduchost, nenápadnost, skromnost, klid, přirozenost, normálnost, drsnost, síla a prázdnota. Podíváme-li se na cíle (cesty) Do, zjistíme, že v ní můžeme zachytit dokonalost. Stačí si prostudovat život kteréhokoliv z velkých učitelů Budo a zjistíme, že jejich životní styl byl s těmito vlastnostmi v souladu.

Proslavili se svým prostým, ale vytříbeným vkusem a chováním, vyhýbali se publicitě, místo toho dávali přednost skromnosti. Velcí učitelé jsou tišší, kladou důraz na vnitřní význam věcí a zároveň uznávají jedinečnost všeho ve vesmíru. Jsou známi svojí skromností, nikdy neusilují o uznání ani postavení, přestože jsou ostatním nápomocní. Upřednostňují ticho a klid, které nacházejí, přestože je dnes ve světě těžké najít vyrovnanost. Mají sklon k přirozenému, což z nich činí spontánní lidi, kteří nežijí svůj život mechanicky, profánně. Jsou spokojení a v běžném životě si vystačí bez přetvářky.

Občas dokážou být drsní, jsou ale zároveň kultivovaní. Mají své nedokonalosti. Podobně jako má své prasklinky čajová miska. V neposlední řadě jsou plní té úžasné prázdnoty, která jim umožňuje prožívat svět okolo sebe s takovým vědomím, že vás to přímo vybízí, abyste je následovali. Jsou to bojovníci, protože porazili sami sebe. Díky tomu už nepotřebují žádné další bitvy.

Co se týče konceptu a významu, O-sensei Ueshiba Morihei neustále zdůrazňoval, že Aikido je vždy v první řadě Budo.

Slova „Budo“ a „Bujin“ doprovází nejednoznačnost. Domnívám se, že bychom se měli pokusit lépe tento pojem, jeho podstatu i historický význam, pochopit, abychom jej mohli začlenit do svého tréninku. Uvažujme čistě o samotném termínu a o tom, co kdysi znamenal. Ve většině případů by se už do moderního životního stylu nehodil, ale jelikož naše umění nazýváme uměním bojovým, měli bychom si být vědomi toho, jak a kdy tento termín používat.

Význam slova „bojový“ [martial] v našem jazyce obvykle souvisí s armádou či válkou. Slovník toto slovo popisuje jako „vojenský nebo válečný“. Původ slova [martial] můžeme hledat v Marsu (planetě). Mars byl římský bůh, bůh války a vojenských akcí. V bojovém umění [martial art], stejně jako v uměních jiných, je umělcem osoba, která provádí nebo předvádí určité dovednosti či disciplíny. Umělec může vyjadřovat mnoho věcí, ale v každém případě bude provádět nebo předvádět konkrétní talent.

V japonštině se tradiční bojová umění nebo systémy nazývají Bu-jutsu, Heiho nebo Koryu. Kanji znak pro „Bu“ znázorňuje osobu odrážející kopí, což je zjevně bojová činnost. Slovo Bu se také používá ve slově Bushi, které můžeme číst jako Samurai. Jutsu v podstatě znamená dovednost nebo umění. Proto je Bushi (nebo student bojových umění, v západním pojetí) osobou Bu, ozbrojeného, nebo neozbrojeného boje.

Umění končící znakem „Do“ (cesta, stezka), jako jsou Aikido, Judo, Kendo a Iaido, se ve skutečnosti nepovažují za Koryu. Slovo „Do“ propůjčuje mimo základní znalosti boje na život a na smrt disciplíně duchovní nebo údajně vyšší ideál. Musíme si však uvědomit, že všechny staré styly Koryu měly stejné duchovní cíle a morální ideály jako „Do“, kterými dnes chápeme moderní umění. Mezi uměními Do a uměními Koryu je nejasná hranice, jejich techniky jsou ve většině případů identické a plní stejnou funkci. Také termín Budo obsahuje „Do“. Bushido znamená něco jako „cesta válečníka“. Mnoho z jejích ideálů právě pozdější umění Do zdědila.

Jelikož zakladatel Aikido považoval své umění za Budo, domnívám se, že ho zamýšlel učinit především účinným a efektivním v boji a teprve poté, co byla tato stránka skutečně pochopena a zvládnuta, jako duchovní cestu k vyššímu cíli. Jeho vlastní život i vývoj Aikido toto potvrzují.

Nestačí nám pouze intelektuální porozumění, je k ničemu. Pouze za pomoci Shugyo –  tvrdého a upřímného tréninku – můžeme doufat, že tohoto cíle dosáhneme. Shugyo by mělo být způsobem tréninku těla, rozvoje ducha a správného nastavení mysli. Pokud bude váš trénink laxní, výsledky budou negativní. Zásadní je správný přístup. Trénujte tvrdě kvůli tréninku samotnému a ne z nějakého umělého důvodu a všechny malichernosti odpadnou. Vaše priority budou nastavené správně, vaše schopnosti v jiných oblastech života se zlepší a budete věnovat méně času a úsilí nepodstatným věcem.

Tak, a není to lepší než fotbal, baseball nebo hloupá videohra?

Způsob, kterým trénujeme, je způsob, jakým žijeme.
Způsob, jakým žijeme, je způsob, kterým trénujeme.
Nejsou to dvě oddělené věci, je to jedno a totéž.

Walther G. von Krenner, Shidosha
Sandokan Aikido