od DANIEL LECLERCA
Tato analýza, kterou provedl ne Ital, nemá v úmyslu ani si neklade za cíl vyčerpávajícím způsobem vysvětlit “proč” a “jak” politickou situaci aikido v Itálii od jeho počátků.
To není jeho účelem. Je to spíše pracovní nástroj, který by mohl sloužit jako základ pro hlubší úvahy pro všechny italské cvičence, kteří si přejí, aby bylo aikido zváženo a uznáno ministerstvy, a přitom zůstalo v souladu se základními principy této bojové disciplíny, především s “AI”.
Omluvte proto mé “vměšování” do situace, která by se mě na první pohled neměla týkat. Na druhou stranu se cítím být velmi angažován v aikido jako takovém, jako cvičenec a občan světa.
Ti, kdo tento dokument čtou, by navíc měli vzít v úvahu, že navrhovaná reflexe se netýká přímo jen jich, ale že výsledek jejich jednání a rozhodnutí ovlivní i budoucí generace odborníků. Musí se vžít do situace člověka, který zasadí semínko s vědomím, že strom nikdy neuvidí.
Od mých prvních kroků v aikido v roce 1973 jsem se během etap, které jsem absolvoval, setkal s mnoha italskými cvičenci, a to jak ve Francii, tak v zahraničí a v Itálii (hlavně v Carisolu, Miláně, Terstu, Římě, Benátkách a Vicenze). Přestože někteří z nich nesdílejí stejnou “poslušnost” jako já, nemohl jsem si pomoci a ocenil jsem jejich motivaci a vážnost jejich snažení na dlouhé, nejisté a obtížné cestě budo.
Důkazem toho je, že většina z nich pokračuje ve cvičení s vytrvalostí a nasazením a s některými jsem navázal přátelské vztahy, úměrné míře vzájemné spřízněnosti na úrovni cvičení, chuti a dalších.
Ti, kteří mě znají už dlouho, vědí, že jsem se aktivně podílel na organizaci aikido ve Francii, když jsem v roce 1982 založil FFAB, která vznikla kolem Tamury Senseie.
Přesto jsem v roce 1984 odešel z “veřejného života aikido” a odstoupil z různých funkcí, které jsem v něm zastával.
Když se ohlédnu zpět, mohu říci, že mé rozhodnutí bylo dáno především dvěma důvody:
na jedné straně potřeba věnovat se profesi, na druhé straně je potřeba věnovat se rodině a výchově svých dětí
na druhé straně přiznáním, že se nepodařilo sjednotit francouzské aikido – o čemž svědčí existence dvou federací – kvůli osobním ambicím většiny odpovědných osob a jejich vědomé či nevědomé neschopnosti věnovat se plně budoucnosti této disciplíny bez ohledu na jejich osobní budoucnost.
Neopomněl jsem však položit otázku, jaké prostředky by bylo možné přijmout, aby osobní ambice nepřevážily nad obecným zájmem, aniž bych podceňoval tento lidský sklon časem zapomenout na původní cíle, ať už jde o aikido, nebo o založení jakéhokoli sdružení.
Podle toho, co jsem mohl zjistit z kontaktů s jedním i druhým, je situace v Itálii sterilní a ideální.
Díky chybějící regulaci zůstává půda panenská, i když poněkud neobdělávaná.
Na druhou stranu se zdá, že každý chce i nadále více či méně šťastně pěstovat svou malou zeleninovou zahrádku a není ochoten se jí vzdát.
Těch několik málo pokusů o sjednocení italského aikido ztroskotalo a posílilo obecnou myšlenku “každý sám za sebe a Bůh za všechny”.
Mnoho italských praktikantů se domnívá, že tento typ organizace je výsledkem popularity této disciplíny ve Francii (více než 60 000 členů). Tento argument však padá při objektivní analýze situace.
Ve skutečnosti jsou struktury vytvořené ve Francii spíše důsledkem politické vůle – v pravém slova smyslu – regulovat sport obecně (státní licence sportovního pedagoga, národní výbor pro stupně) než vůle samotných aikidoků. Ve skutečnosti je velmi pravděpodobné, že v případě neexistence státní regulace by se francouzská situace příliš nelišila od současné italské, až na počet malých skupin, které by spolu koexistovaly.
Typ organizace zavedený v této zemi neumožňuje vyhnout se “mandarinato” (Aiki-wiki: Promiňte nevím jak to přeložit) a koexistence dvou federací, které jsou obě akceptovány ministerstvem sportu, ukazuje limity tohoto systému.
Na druhou stranu fakta ukázala, že neexistuje skutečná touha po sjednocení, protože každá federace – nebo spíše každá osoba ve vedení obou federací – si chce zachovat svá malá privilegia.
Z toho vyplývá, že francouzský model nelze následovat a zájem Francouzů o aikido závisí spíše na jejich individualismu než na typu zavedené organizace.
V Itálii v současné době neexistuje žádná zvláštní právní úprava. Ze svého výzkumu jsem zjistil, že ministerstvo sportu delegovalo své pravomoci na CONI, která se zase skládá z národních federací jednotlivých olympijských disciplín. Vedle nich CONI uznává další sportovní federace, které jsou součástí takzvaných “přidružených disciplín” (mezi ně patří například kung-fu, wu-shu), a také sdružení nazývaná “propagační orgány” (jako je CSEN), která sdružují všechny ty sportovní organizace, které nespadají do působnosti olympijských nebo přidružených disciplín.
Na tomto místě se zdá být vhodné připomenout, že na rozdíl například od judo, karate a kendo není aikido sportem v etymologickém a politickém smyslu slova, protože neexistuje žádná forma soutěže – alespoň dostatečně reprezentativní -, která by stavěla jednoho cvičence proti druhému s cílem určit vítěze a poraženého.
Zdá se však, že je poněkud předčasné se o tom rozepisovat, přinejmenším dokud italské aikido nebude dostatečně jednotné, aby si mohlo vybrat mezi různými možnostmi, které mu budou předloženy, až bude oficiálně uznáno.
Otázkou, která dnes vyvstává nebo by mohla vyvstat, je určit, do jaké míry je sjednocení italského aikido žádoucí. Z mého pohledu existují dva hlavní důvody, které by takové sjednocení ospravedlnily: jeden politický a druhý etický.
1. POLITIKA
Itálie je součástí Evropy, která se nyní stala politickou realitou. Ve skutečnosti – jen v rozporu se slovy Kissingera, který prý na nátlak svých spolupracovníků, aby ji zohlednil při mezinárodních jednáních, řekl: “Evropa, kdo to je? Mohu dostat její telefonní číslo?” – Evropa již přijala zákony v mnoha oblastech (měnové, ekonomické, institucionální), ale na úrovni sportu se zatím neudělalo nic, kromě prvního shromáždění, které se konalo 21. a 22. května 1999 v Olympii a neslo název “Evropský model sportu”.
Evropská komise konstatuje exponenciální nárůst stížností týkajících se volného pohybu, včetně uznávání diplomů. Na druhé straně vyzývá orgány EU, aby při řešení důležitých otázek týkajících se sportu konzultovaly sportovní organizace.
Dále zdůrazňuje, že nemá v úmyslu navrhovat jednotný model sportovní organizace v Evropě ani zavádět nové legislativní iniciativy.
Pokud jde o evropský model, konstatuje, že organizace sportu v Evropě má společné rysy pro všechny státy. Sport je tedy provozován především v rámci sportovních klubů sdružených do územních sportovních svazů, které jsou řízeny národními federacemi. konečně, pokud jde o úlohu sportovních federací, uvádí, že úvahy se musí nejprve zaměřit na definici sportovní federace.
V některých státech tato otázka nevyvolává žádné potíže, protože definice sportovní federace je stanovena zákonem a státy mají zřízen rejstřík sportovních federací. V jiných je definice nepřesnější a federace jsou zapsány do obecných rejstříků vyhrazených pro spolky. Prvním krokem by bylo, kdyby každý členský stát sestavil seznam svých sportovních federací s jejich evropskými a světovými protějšky.
Z výše uvedeného lze vyvodit následující závěry :
V Itálii neexistuje žádná federace aikido, a proto pokud by vláda sestavila seznam sportovních federací, aikido by v něm nebylo zahrnuto; to by znamenalo, že by se mohlo přežít pouze prostřednictvím jiných uznaných sportovních federací.
Pokud by si některá ze sportovních federací (např. FILPJK) nebo některý z propagačních orgánů (např. CSEN) nárokoval kontrolu nad aikido, bylo by to na úkor všech ostatních asociací, v jejichž rámci skupiny aikido koexistují, jako jsou Aikikai d’Italia, skupina Kobayashi, Aiko, skupina Iwama-ryu, skupina Tissier atd.
Na druhou stranu jsem od některých politiků slyšel (slova čekají na potvrzení), že italská vláda by měla brzy přijmout zákon o sportu. Pokud by to byla pravda – zejména pokud jde o zavedení diplomu učitele sportu -, aikido by nebylo bráno v úvahu, a tudíž by se výuka aikido nemohla obejít bez krytí zákonem uznaného učitele (například juda nebo karate).
Jinými slovy, učitelé aikido by již nemohli otevírat místnosti pod svým vlastním jménem, ale pouze na základě certifikovaného a licencovaného učitele. Tuto situaci již zažila Francie (do roku 75), kdy pouze učitelé juda měli zákonné oprávnění k tomu, aby mohli vyučovat aikido a karate.
A konečně, každý cvičenec, pokud má dostatečné znalosti a studium, si může z aikido udělat to, co chce, podle svého vlastního svobodného výkladu. I v Japonsku vedle sebe existují různé styly aikido: Shioda, Tomiki, Tohei, Aikikai atd. Někteří měli intelektuální a morální poctivost označit svůj vlastní výklad tohoto umění jiným názvem než aikido (jako mistr Noro ve Francii, který dal svému systému název Ki no michi, nebo jako mistr Tsuda, který nazval svou “školu dýchání”). Toto soužití nikomu nevadí, nijak nenarušuje společenský řád a vychází ze zásady, že “Bůh uzná své”.
Jinak je tomu na Západě, kde je systém – založený na demokratických principech – založen na rovnostářství. Z mého pohledu je bojové umění a budo, které je jeho duchovním pokračováním, všechno, jen ne demokratické. Spíše se jedná o oligarchický systém – v etymologickém smyslu slova – kde tedy moc vykonává malý počet lidí, vybraných podle svých zásluh. Podle tohoto modelu fungovaly například americké indiánské kmeny. Budo je založeno na morálních a duchovních hodnotách, které překračují pojmy rovnosti nebo většiny; člověku, který se rozhodne pro jeho studium, navrhuje, aby se stal odpovědným sám za sebe a své činy, a v žádném případě nenavrhuje systém společenského uspořádání.
Když se shugyosha rozhodl otevřít si halu – v Japonsku se spíše mluví o ryu -, měl v tom naprostou volnost a úspěch jeho školy závisel pouze a výhradně na jeho schopnosti přijímat neustálé výzvy, které mu ostatní shugyoshové kladli, aby tímto způsobem dokázal platnost svého systému. Ve skutečnosti bylo zvykem, že poražený z jedné výzvy se stal žákem druhé. Výhodou tohoto systému bylo udržení vysoké technické a morální úrovně. Podle starého japonského přísloví: “Jen silná ryba se odváží plavat ve velké vodě”.
Přesto by bylo pošetilé ignorovat kontext, v němž se budo v současnosti rozvíjí – zejména na Západě -, kde činnost existuje nebo se o ní uvažuje jen kvůli počtu lidí, které představuje. Churchill v této souvislosti řekl: “demokracie je ten nejhorší ze systémů, s vyloučením ostatních”. Nicméně je to ten náš, se všemi jeho výhodami i nevýhodami.
Je to politická realita, kterou již nemůžeme přehlížet, pokud nezůstaneme ve stínu těch největších. V demokratickém systému stačí k tomu, aby dojo existovalo – aby bylo legitimní -, aby jeho členové byli pojištěni. Není možné – ani legální, ani demokratické -, aby jedno dojo zpochybňovalo platnost jiného. Je to politika “nejlepšího a nejhoršího” a cena, kterou je třeba zaplatit za Svobodu.
Osobně dávám přednost termínu “svoboda”, který zahrnuje pojmy přesahující společenský rámec, termínu “svobodná vůle”, který lépe definuje svobodu jako volbu, kterou má člověk “dělat” nebo “nedělat”. Každý si tedy může svobodně myslet a vyjadřovat se, jak chce, a i tehdy ‘Bůh uzná své’.
Tato svoboda je však neoddělitelná od principu tolerance: od postoje mysli a srdce člověka, který přijímá, připouští od druhých pocity, myšlenky a chování, které se liší od jeho vlastních. Tolerance velmi často spočívá v tom, že člověk ignoruje to, co je odlišné, a žije každý sám za sebe. Tato tolerance však není výsledkem osobní volby, spíše rezignace, která se rodí z uvědomění si nemožnosti vnucovat druhým myšlenky, pro které by člověk mohl i zemřít. Don Juan – Castanedův učitel – na toto téma říkával: “bezúhonnost bojovníka spočívá v tom, že přijímá, že ostatní žijí takoví, jací jsou”.
Cituji zde krátký úryvek z “etiky poznání” M. Cacciariho, (v Micro Mega,almanachu filosofie, 97, str. 71):” Hostis byl cizinec – cizinec v každém ohledu – který se představil, autentický problem hostitele, Hospes. A který byl hostitelem, zachovávaje si svůj charakter a zvyklosti v neporušeném stavu. Kočovný, ale vítaný. Jen když každý najde cizince v sobě, jen když je rozpoznán a vyslyšen ten druhý, který v nás mluví, hostis, který v nás přebývá, můžeme být s cizincem, který přichází, autonomní, čelit nebezpečí, vést s ním dialog. A rozpoznat nebezpečí – a – dialog jako pro nás nezbytné. Je-li cizinec v nás umlčen nebo umlčen, můžeme mít s problémem, který nás konfrontuje “zvenčí”, jen nepřátelské vztahy… A žádné společenství mezi těmito “kočovníky” nebude nikdy myslitelné.
Uniformita a izolacionismus proto neumožňují realizaci AI, JEDNOTY. Existuje však struktura schopná přeskupit, sjednotit různé skupiny italského aikido v současnosti?
2. ETIKA
Svým způsobem je velmi smutné vidět, kolik neshod a nesouhlasu panuje mezi praktikujícími v oboru, jehož název začíná slabikou znamenající “JEDNOTA” nebo dokonce “HARMONIE”.
Etymologicky se ideogram “AI” skládá ze 3 znaků:
Člověk stojící – ve smyslu “lidství”
Číslo “jedna”
Ústa ve smyslu “výraz”.
V doslovném překladu to znamená “lidstvo jednoho hlasu”, a proto se tomuto termínu dává širší význam “JEDNOTY nebo HARMONIE”. Filozofie i technika této disciplíny nás vybízejí k hledání a nalézání této jednoty, této harmonie s ostatními, a to jak na tatami, tak mimo něj.
Nyní bohužel zjišťujeme, že na úrovni organizace této disciplíny mají aikidoka určité potíže mluvit jednotně. Tyto neshody a rozpory, jakkoli jsou přirozené a “lidské”, se vždy obrátí proti disciplíně samotné a uvedou ji v neúctu.
To není jen výsadou aikido, ale existuje to i v jiných oborech – například v hudbě nebo malířství – avšak s jedním zásadním rozdílem. Žádný hudebník nebo malíř by nikdy netvrdil, že cokoli, co není jeho hudbou nebo malbou, není ani hudba, ani malba. Existuje mnoho proudů a směrů a nikdo by si nikdy nedovolil tvrdit, že impresionismus nebo baroko jsou jediné pravé malířství nebo jediná pravá hudba.
Naopak, rozmanitost stylů představuje jejich bohatství a je součástí dědictví lidstva.
Na prahu smrti O-sensei prohlásil: “Aikido patří světu.”
Zdá se, že lidé cítí niterní potřebu hledat opozici: je to stejně dobrý způsob, jak dokázat, že existuje, a bohužel více než kterýkoli jiný. To platí v rodině nebo klubu, ve federaci nebo v národě. V případě konfliktu se sourozenci, rodiče, političtí vůdci navzájem vesele “vyvraždí”, ale je-li rodina ohrožena zvenčí, cizincem – barbarem, jak mu říkali Řekové -, poznají se navzájem, zapomenou na osobní zášť a spojí síly, aby nebezpečí čelili. Lze tedy konstatovat, že tváří v tvář neznámému lidé stejně niterně hledají oporu u členů rodiny a v obecném smyslu u všech, s nimiž sdílejí stejné zájmy.
Pokud jsou tyto zájmy společné se zájmy jiných lidí, jiných skupin a jiných národů, spojují se k jejich obraně a zachování.Navíc “jednota” neznamená “uniformitu”. Zbývá tedy pochopit, jak dosáhnout jednoty, aniž by člověk ztratil svou specifičnost.
AIKIDO ITALIA (A.I.)
Plánovat sjednocení italského aikido přijetím klasické struktury (prezident, ředitel výboru, technický ředitel, generální shromáždění a více komisí) by bylo odsouzeno k neúspěchu, protože tento systém vždy vede k “mandarínství” (prosím o pomoc při překladu!) a bojům o moc (i když lze pochybovat o rozsahu této moci, pokud vyloučíme dodatečné povyšování ega…).
Zdá se tedy, že nejvhodnějším systémem by byl oligarchický typ, tedy takový, v němž by měli moc pouze lidé, kteří si ji zaslouží, a mohli by tedy rozhodovat o tom, jaká rozhodnutí učinit pro budoucnost oboru, zejména na technické úrovni. Jak by se však tato zásluha měla posuzovat v současném rámci italského aikido?
Všichni aikidokové s minimálně 25 lety praxe by totiž mohli využít svých zkušeností a nárokovat si vedoucí postavení v této budoucí asociaci. Kritériem, které je třeba přijmout, proto nemůže být délka praxe. Na druhou stranu se některým z těchto “starších” podařilo kolem sebe shromáždit určitý počet cvičenců, kteří se řídí jimi navrhovaným učením, a zorganizovali se tak, aby fungovali v dokonalé autarkii. Jinými slovy, může se jednat o osoby, jejichž charisma a odborné znalosti přesahují několik dojo a/nebo právně založených sdružení.
V tuto chvíli nemá význam rozebírat platnost jejich učení; lepší je uznat, že jejich sféra vlivu přesahuje jejich vlastní dojo, a konstatovat, že upřímní praktikující se rozhodli je následovat. Tito lidé existují v Itálii a jsou tím, co bychom mohli nazvat “vůdci” skupiny, která se kolem nich vytvořila, ať už přestřihli pupeční šňůru s jakoukoli morální legitimitou (Aikikai, Iwama, Kobayashi atd.).
Zdá se však, že je nezbytné vyjasnit, co máme na mysli pod pojmem “skupina”, aby si žádný klubový učitel nedělal nárok na tuto vedoucí pozici. V úzkém kontextu tohoto budoucího výboru tedy bude muset být skupina tvořena minimálním počtem legálně registrovaných dojo a/nebo asociací (např. 10, ale tento počet budou muset stanovit průkopníci projektu) nebo minimálním počtem cvičících, např. 200. To neznamená, že skupina, která nedosahuje těchto počtů, nemůže být součástí výboru, ale nebude moci být přímo zastoupena.
Každá skupina, která splňuje stanovená kritéria, jmenuje svého zástupce, buď samotného vedoucího, nebo osobu vybranou členy skupiny, která tvoří něco, co bychom mohli nazvat: “Rada starších” (latinsky “senatus”) nebo “moudří muži”.
Ten bude zákonodárným orgánem Výboru. Rozhodnutí, která bude považovat za vhodná pro budoucnost oboru, bude přijímat jednomyslně nebo alespoň se souhlasem většiny svých členů, která nesmí být menší než 2/3 nebo 3/4, aby se zabránilo zneužívání většiny a “chodbovým” diskusím. Tento výbor bude samozřejmě muset mít právní subjektivitu, tj. bude muset být oficiálně deklarován a registrován jako Amatérský kulturní sportovní svaz. Z tohoto důvodu bude muset mít nutně předsedu, tajemníka a pokladníka, kteří budou mít výhradně administrativní a nepolitickou úlohu. Ti budou výkonným orgánem.
Stejně tak nesmí mít A.I. více finančních prostředků, než je nezbytné pro její fungování, a každá skupina, která se k ní připojí, si zachová svou úplnou administrativní, technickou a finanční autonomii. Jediné finanční prostředky, které bude mít k dispozici, budou pocházet z předplatného a pojistného, které bude moci přijímat a odvádět jménem všech skupin u národního orgánu, k němuž bude připojena. Touto “podpůrnou” nebo “hostitelskou” strukturou by mohl být CSEN za předpokladu, že bude souhlasit s uznáním a zřízením specifického sektoru AIKIDO.
Struktura a fungování tohoto budoucího výboru, ať už se bude jmenovat jakkoli, nemůže záviset pouze na mých myšlenkách. Několik výše uvedených náznaků má pouze konkrétně zdůraznit, v jakém duchu by měl být vytvořen.
Pro ty, kteří jsou ochotni věnovat čas a odborné znalosti jejímu vytvoření, tedy stručně shrnuji tyto body:
Sjednotit italské aikido pod jeden prapor, abychom mohli mluvit jedním hlasem a byli připraveni, až italská vláda přijme zákon o sportu.
Umožnit každé skupině, která ji tvoří, aby fungovala tak, jak vždy fungovala, tj. zachovat si naprostou administrativní, technickou a finanční autonomii, a zároveň plně respektovat předchozí práci každé z nich.
Získat atraktivní finanční podmínky, pokud jde o licence a pojištění, úměrně počtu registrací.
Vytvořit etický kodex cvičení aikido, který odpovídá poselství jeho zakladatele, a to: harmonický rozvoj člověka ve vztahu k celému vesmíru.
Především v tomto posledním bodě nachází Rada moudrých svůj hlavní smysl existence. Tento etický kodex ve skutečnosti zahrnuje tři oblasti :
Udělování známek DAN.
Vzdělávání učitelů a zavedení odpovídajícího diplomu, který by byl skutečně kvalifikační.
Vlastní etika.
STUPNĚ
I na této úrovni by bylo žádoucí, aby si každá skupina mohla zachovat své výsady. V Itálii jsem však mohl pozorovat určitý sklon k inflaci známek, přinejmenším ve vztahu ke kritériím hodnocení, která jsem pozoroval u mistra Tamury při zkouškách.
Všichni se shodují na tom, že technika není konečným cílem aikido, ale prostředkem, který O-sensei navrhl, aby se stalo aikido. Největší mistři bojových umění, zejména meče, vždy potvrzovali nadřazenost ducha nad technikou, aniž by ji znevažovali.
Yamaoka Tesshu mimo jiné řekl: “Zvláštní” a “univerzální” jsou dva aspekty praxe. “Konkrétní” je technika, “univerzální” je duch. Tam, kde jsou partikulární a univerzální v harmonii, se otevírá svět úžasné činnosti”.
“Podstata umění meče spočívá ve zvládnutí dvou aspektů – univerzálního a konkrétního. Zvláštní se vztahuje k technice, univerzální k duchu”.
“Umění meče spočívá v použití ne-formy uvnitř formy k dosažení vítězství.”
Hodnost, která určuje konec učednictví formy, je 4. dan. Cvičící, který dosáhl této úrovně, ovládá techniku, ale ještě ne umění. Následující stupně potvrzují postupné zvládnutí ducha, a proto již není nutné skládat “zkoušky”.
Proto se zdá být rozumné, aby se zajistila určitá homogenita úrovně, že zkouška yondanu bude předložena Radě moudrých nebo alespoň její většině. Na oplátku by kandidáta posuzoval pouze vůdce jeho skupiny.
To by mohlo zajistit určitou legitimitu hodnocení a také umožnit různým skupinám veřejně prezentovat svou práci prostřednictvím zkoušejících.
Na závěr by si každá skupina zachovala svou autonomii při přidělování stupňů až do čtvrtého včetně s tím, že tento stupeň by musel být předložen Radě moudrých. Co se týče dalších stupňů, byla by to sama Rada, kdo by určil kritéria pro jejich přidělování.
VÝUKA
To, zda bude výuka v budoucnu založena na společných kritériích, bude podmiňovat budoucnost oboru a jeho důvěryhodnost.
V tomto bodě však nesmíme zaměňovat hodnocení a interpretaci. Například v hudbě lze dát přednost interpretaci Chopinovy polonézy v podání Rubinsteina před Horovitzem. Nicméně jde o stejnou partituru, tedy o stejné noty. V malířství existuje nekonečné množství stylů, ale všichni umělci používají štětec, barvy a plátno.
Stejně tak může někdo dávat přednost aikido jednoho mistra před jiným. Když však předvedou nějaký pohyb, každý rozpozná provedenou techniku a pojmenuje ji stejně, bez ohledu na to, jak byla interpretována. Jedním ze základních úkolů této budoucí komise proto bude zajistit, aby budoucí učitelé hráli podle stejných not, četli stejnou partituru.
V současné době může otevřít sál každý italský praktik, pokud má dostatečně důvěryhodnou techniku, alespoň v očích svých budoucích žáků; ale je známo, že “V zemi slepých, jednooký králem! Je sice pravda, že technické zázemí má prvořadý význam pro ty, kdo se věnují výuce, i pro ty, kdo je budou následovat, ale samo o sobě k zajištění kvalitní výuky nestačí.
Slovo “učit” pochází z vulgární latiny: “učit, posílení latinského signare, označovat (z toho istruire), od signum, znamení, a z klasické latiny: insignifikovat, zanechat stopu, signalizovat, rozlišovat”. Jeho význam tedy přesahuje pouhé předávání technik; tuto roli by mohla velmi dobře plnit kniha nebo video.
Uvažujme také, že vzdělání nemusí nutně propůjčovat vlastnosti dobrého pedagoga (z řeckého: paidagôgos, od paîs, paidos, dítě, a od agein, vést, a z latinského paedagogus, otrok, který doprovází děti, preceptor). Nestačí umět číst a psát, abychom byli schopni učit druhé. Vyučování vyžaduje pedagogiku, metodu; lektoři a učitelé obecně absolvují specifický výcvik, který jim dává schopnost předávat znalosti.
V tomto ohledu bude muset Rada moudrých jednat, aby stanovila a definovala kritéria nezbytného výcviku a zajistila, aby praktikující, kteří se věnují výuce, měli potřebné dovednosti k profesionálnímu a autoritativnímu předávání aikido. Ale pozor! Nezapomínejme, že největší virtuosové nejsou vždy nejlepšími učiteli; trenér Cassius Clay nikdy nebyl mistrem světa v boxu a Salvator Dalí umělecký talent nepřežil.
ETIKA
Diderot napsal: “politická etika má dva hlavní cíle: kulturu inteligentní přírody a instituci lidu”. Vypůjčme si od tohoto západního humanisty, který zasvětil svůj život – ve všech ohledech – probouzení svědomí (podle Goetha), tuto větu, která sama o sobě shrnuje to, co bychom měli chápat pod pojmem etika, v konkrétním kontextu tohoto výkladu.
Z mého pohledu – s prominutím Diderotovi – kultura inteligentní přírody odkazuje na “sebevědomí” a instituce lidu na “morální svědomí” nebo “společenské či kolektivní svědomí”.
Aikido je “DO”, “Cesta”. Tuto cestu vysledovali zakladatelé SHIN-BUDO (moderních bojových disciplín), jako byli Jigoro Kano, Morihei Ueshiba, Funakoshi Gichin, Yamaoka Tesshu, abychom jmenovali ty nejvýznamnější: používat klasická bojová umění jako systém pro zdokonalení těla a ducha člověka tím, že ho nasměruje k hledání harmonie se sebou samým a společností, ve které žije, a tak dosáhnout světa v míru a pokoji.
Všichni souhlasí s tím, že aikido je filozofie, škola života – nemluvíme snad o “duchu aikido”? – který leží mimo techniku… která je pouze její oporou, která se cvičí 24 hodin denně, na tatami i mimo něj, a další hluboké a vznešené úvahy. Škoda! Fakta zřejmě ukazují, že společnost aikidoků se nechová jinak než ostatní.
Bude tedy na Radě moudrých, aby praktikující poučila o tomto poněkud abstraktním aspektu naší disciplíny (z latinského in, předpony zdůrazňující pohyb směrem k, a struere, shromáždit, uspořádat, postavit).
ZÁVĚR
Jak jsem již naznačil v úvodu tohoto výkladu, může se zdát troufalé, neřku-li utopické, pokoušet se znovu vybudovat jednotu italského aikido vzhledem k jeho odlišnostem a předchozím neúspěšným pokusům. Můj nevyléčitelný optimismus je však mírněn notnou dávkou pragmatismu a mé naděje v tuto hypotetickou jednotu vycházejí:
o situaci v Evropě a zjevné politické vůli Itálie regulovat sport,
o jiném způsobu fungování tohoto budoucího výboru,
na schopnost těchto budoucích “vůdců” – rady moudrých – dát více, než jim může dát struktura, a to jen proto, že jim to již dala praxe.
Tento článek je proto určen všem lidem dobré vůle, kteří chtějí ukázat, že harmonie se sebou samým je neoddělitelná od harmonie s ostatními.
Poslední slovo však přenechám O-senseiovi extrapolací tohoto krátkého úryvku z jediné knihy, kterou nám předal “Budo”: “Přístup k “druhému” lze chápat jako příležitost k prověření upřímnosti našeho duševního a fyzického tréninku, abychom zjistili, zda jsme schopni účinné reakce v souladu s božským zákonem.”
Milán, 31. května 2004
Daniel Leclerc
