Masatomi Ikeda je zamilovaný do Neapole a jejích obyvatel. Tento skvělý učitel, nyní (1984) jeden z nejpopulárnějších evropských mistrů, 6. dan a technický ředitel švýcarské Aikikai, udělal první kroky své kariéry aikido na vysoké úrovni ve stínu Vesuvu.
Původní článek naleznete na Aikido Italia Network (i s původními obrázky).
Na Aiki-wiki publikováno s laskavým svolením Simone Chierchini Senseie (viz https://therannetwork.com).
Od SIMONE CHIERCHINIHO
Masatomi Ikeda je jedním z nejvěrnějších obdivovatelů města Neapole a jeho obyvatel. Tento skvělý učitel, který se dnes stal jedním z nejpopulárnějších evropských mistrů, šestým danem a technickým ředitelem švýcarského Aikikai, učinil první kroky své kariéry aikido na vysoké úrovni ve stínu Vesuvu. Na pozvání Hiroshi Tada Senseie přijel 31. října 1965 do Itálie, tehdy jako 3. dan, s úkolem vyučovat v oblasti Kampánie. Jeho působení trvalo pět let, po nichž se vrátil do vlasti. Byla to rozhodující léta pro zrod a rozvoj tohoto hnutí, které dnes představuje Kampánii jako jeden z nejrozkvetlejších a nejaktivnějších regionů aikido na Apeninském poloostrově. Masatomi Ikeda Sensei byl jeho iniciátorem a inspirátorem a dodnes je považován za jeho duchovního otce.
Právě u příležitosti jeho již tradičního každoročního neapolského semináře máme poprvé (prosinec 1984) to potěšení hostit slova Ikedy Senseie ve sloupcích “Aikido”.
Sensei, mohl byste nám nastínit stručný životopis svých aktivit v oblasti bojových umění a související kultury?
Masatomi Ikeda: Budo mě vždycky fascinovalo, už od dětství. Právě kvůli této mé zálibě jsem se začal věnovat judu a zároveň jsem se zavázal stát se dobrým sumotori. Zlom pro mě však nastal krátce před nástupem na univerzitu, kdy jsem měl to štěstí vidět O-senseie při práci: bylo to pro mě osvícení a tehdy se zrodila moje láska k aikido. Rozhodl jsem se, že na univerzitě vystuduji tělesnou výchovu, abych měl více času věnovat se učení skutečného budo.
Své projekty se vám skutečně podařilo uskutečnit, protože jste se po absolvování univerzity Waseda stal také instruktorem aikida. Pomohlo vám vyučování aikido ve vaší profesi?
Jakmile jsem dokončil studium, přestěhoval jsem se do Itálie, kde jsem pět let vyučoval aikido. V určitém okamžiku jsem si však uvědomil, že se toho musím ještě hodně naučit, a proto jsem se rozhodl vrátit do Japonska. Teprve tehdy jsem začal učit tělesnou výchovu. Moji studenti i ostatní profesoři na mě brali zvláštní ohledy právě proto, že věděli, že jsem instruktorem aikido, což mi značně usnadnilo pedagogickou praxi.
Vaše dlouhá láska k sumo Vám vynesla 5. dan. Jste také držitelem černého pásu v judu. Ti, kdo se zúčastnili vašich seminářů v Curychu, vysvětlují, že jako instruktor velmi rád navrhujete paralely s jinými bojovými disciplínami než aikido. Na druhou stranu se často říká, že cvičení aikido je neslučitelné s cvičením jiných bojových umění. Měli by zkrátka aikidokové usilovat o rozšíření svých zkušeností? Existují disciplíny, které mohou být užitečné, nebo dokonce škodlivé pro správné praktikování aikido?
To, co se chystám říct, vychází pouze z mých osobních zkušeností. Když jsem přešel od juda a sumo k aikido, dokázal jsem pochopit, že prvky těchto disciplín existují v rámci Cesty. Při tréninku jsem objevil existenci styčných bodů a snažil jsem se je v očích svých studentů zvýraznit. Na tomto místě bych však chtěl čtenářům položit dilema, zda je výhodnější cvičit velké množství bojových umění, nebo se věnovat aikido, které je všechny shrnuje. Můj názor je, že bychom se měli věnovat výhradně aikido a v jeho rámci znovuobjevovat všechny ostatní disciplíny. Vidím, že mnozí přistupují i k jiným bojovým uměním, dokonce příbuzným aikido, jako je například iaido. Chtěl bych jim připomenout, že studium příliš mnoha věcí ztěžuje pokrok v obou z nich. Už studium aikido mi připadá samo o sobě velmi náročné.
Je však spravedlivé, aby každý měl své vlastní zkušenosti: nakonec si většina uvědomí zbytečnost tohoto putování a zaměří se na aikido. A důvod toho všeho je snadno vysvětlitelný: mezi všemi bojovými uměními kolem jsem nenašel žádné, které by šlo nad aikido.
Sensei, od roku 1977 jste technickým ředitelem Aikikai ve Švýcarsku. Jak došlo k tak významnému uznání?
Když jsem se podruhé vrátil do Evropy, ještě jsem se nerozhodl, že ve Švýcarsku zůstanu natrvalo. Cítil jsem se tam dobře a také jsem měl možnost přijet a zúčastnit se seminářů, které v létě pořádali moji italští přátelé. Mezitím si švýcarská Aikikai vyžádala stálého japonského učitele z Hombu Dojo: povolali mě do Japonska a nabídli mi tuto možnost, kterou jsem s nadšením uvítal.
Když jste poprvé opustil Japonsko, poprvé jste se v Neapoli setkal se západním světem. Neapol je atypické město, možná jediné svého druhu na světě. Když jste se přestěhoval do Švýcarska, bylo pro vás těžké zapadnout do prostředí tak odlišného od neapolského?
Největším aklimatizačním potížím jsem čelil po přejezdu z Japonska do Itálie. Je to snadno pochopitelné, protože na Západě jsou zvyky někdy diametrálně odlišné od těch japonských. Naopak při přesunu z Kampánie do Švýcarska jsem žádný problém neměl, zejména proto, že srdce mého národa mluví neapolským dialektem, zatímco naše mysl je uspořádána švýcarskými strukturami.
Každoročně pořádáte kurzy v Itálii. Tada, Hosokawa a Fujimoto Senseiové dělají totéž ve Švýcarsku. Studenti aikido obou národů si pravidelně vyměňují návštěvy, což svědčí o tom, že mezi nimi existuje něco víc než pouhé vzájemné sympatie. Jaké jsou vyhlídky této italsko-švýcarské spolupráce v aikido?
Od svého pobytu ve Švýcarsku se snažím o navázání stále častějších kontaktů s italskou Aikikai. Tento cíl měl například italsko-švýcarský seminář přátelství, který se před časem konal v Sorrentu. A v blízké budoucnosti se chystáme tyto dobré iniciativy dále rozvíjet.
Cesta, která přivede Senseie Ikedu zpět do Švýcarska, je dlouhá a je čas, aby se Sensei vrátil na cestu. Zdravím ho jménem italských studentů aikido, jako bych mu chtěl připomenout dobré pocity, které k němu všichni chováme. Ikeda sensei radostně opětuje, zatímco jeho vzpomínky se vracejí k oné jiné dlouhé cestě, která mu před dvaceti lety změnila život.
Zdroj: Rozhovor s Masatomi Ikedou, Aikido, Aikikai d’Italia, 1984.