Nishio Sensei, kolik je vám let?
Shoji Nishio: Je mi 72 let. Je čas přestat.
Místní organizátor mi řekl, že jste v Německu naposledy?
Ano, je čas, abych uvolnil místo svým nástupcům, a moje rodina už nechce akceptovat, že tolik cestuji.
Existuje na světě místo, které byste chtěl znovu navštívit? Kde byste chtěl trénovat.
Jsem už dost starý na to, abych šel do důchodu. Yamaguchi Sensei byl dobrý přítel, už není mezi námi. Letos nás musel opustit i Doshu. Zůstal jsem prakticky jediný. Saito Sensei se už také nemůže hýbat. Takže je čas, abych odstoupil. Chci pomalu odejít do důchodu. Chci mít také nějaký čas pro sebe a rodinu.
Otázka pro vašeho nástupce Ichiro Shishiyu, je těžké pokračovat v “takové práci”?
Mým velkým úkolem je především “zpracovat” vše, co mě Nishio Sensei naučil, správně to “zpracovat” a pak se pokusit to posunout dál.
Je ještě něco, co byste chtěl zlepšit?
V Japonsku se říká, že cílem studentů je stát se větším, než byl nebo je učitel. Mým velkým úkolem je najít téma. Momentálně jsem ho ještě nenašel, stále na něm pracuji.
Nishio Sensei, cvičil jste před aikido nějaké jiné budo?
Judo a karate. S Iai-do jsem začal až poté, co jsem začal s aikidem. Uvědomil jsem si, jak úzce jsou O-senseiovy pohyby spojeny s “kenem”.
Loni jste chtěl ukázat, že aikido vzniklo z boje s mečem. Co máte v učebním plánu letos?
Postoj k němu se nemění. Sled pohybů závisí na “kenu” a já se to snažím zprostředkovat tak, aby to bylo lépe pochopitelné. Je rozdíl mezi ken a aikido a je rozdíl mezi lidmi, kteří cvičí aikido, a těmi, kteří cvičí pouze ken-jutsu. Neučím jen ken proti ken, ale i ken proti jutsu. Chci učit, odkud pohyby pocházejí. Takže zítra budeme cvičit nejen ken proti ken, ale také ken proti jo a ken proti jutsu. To je program, který chci tentokrát ukázat.
Co vás na aikidu tak fascinovalo, že jste u něj zůstal?
Musíte vědět, že znám a znal jsem osobně všechny velké budoky, byl jsem uke u nejlepších učitelů juda a karate, učil jsem se od těch nejlepších. Ale když jsem poznal Ueshibu, okamžitě jsem si uvědomil, že je to něco jiného. Vždyť z různých tréninků vím, co je to síla, ale u něj jsem si okamžitě uvědomil, že tohle je skutečné budo. Bylo to něco jiného. První japonský mistr boxu, šampión Shirai, byl můj přítel a díky němu jsem dobře pochopil, co je to síla. Ale to, co jsem zažil s Ueshibou Senseiem, bylo jako ochromení. Já a mnozí další jsme s tou silou nemohli nic dělat, bylo to příliš mnoho!
Trénoval jste přímo s O-senseiem?
Když jsem začínal s aikido, O-sensei byl v Iwamě, já jsem začal s aikido v Tokiu. Ueshibu Senseie jsem potkal tři měsíce poté, co jsem začal, v Tokiu.
Jak dlouho jste v Tokiu studoval?
Až do mého 2. danu. V té době jsem pracoval na ministerstvu financí a pak jsem tam nabízel kurz aikido. Vzpomínám si, že když jsem měl 4. dan, přišli studenti jako Chiba a Tamura. Tehdy ještě nebylo tolik lidí, kteří se “zajímali o aikido”, jako dnes. Tehdy neexistovaly žádné certifikáty, jen poznámky vyvěšené v dojo. Stávalo se, že jste ráno přišli do dojo a najednou jste tam viděli své jméno s vyšším stupněm danu. To bylo někdy velmi překvapivé.
Odstupňování bylo pravděpodobně velmi nepravidelné. Nebylo možné absolvovat z mu-kyu na dan?
Ano, často to bylo velmi nevyzpytatelné. O-sensei byl ve svých rozhodnutích velmi svobodný.
Liší se aikido v různých zemích?
Studenti se v různých zemích neliší. Až na to, že Evropané bohužel trénují pilněji než Japonci. Japonci chodí na trénink, jen když si myslí, že mají čas. Ale s takovým přístupem se pořádné budo cvičit nedá. Vždycky Japoncům říkám, že se musíte učit od Evropanů. I já musím cvičit pilně, už si plánuji, jak daleko se dostanu, abych se dostal na další úroveň. Můj trénink se podřizuje určitému plánu. Snažím se to také komunikovat.
Která země je vaše oblíbená?
Přijedu do země a zažiju ji. Když se po nějaké době vrátím, je úplně jiná, než si ji pamatuji. Takže ačkoli mám stále nové vztahy, mám také velmi dlouholeté známé, z nichž někteří jsou nesmírně pilní cvičenci aikido. To mi přináší hluboký pocit uspokojení, dokonce mohu říci, že mě to činí šťastným. Nic takového jako “oblíbený” neexistuje. Vnímám jako svůj úkol starat se o to, aby se aikido rozvíjelo, aby mi bylo rozuměno, aby mi bylo rozuměno. Pokud pak vidím vývoj, dělá mě to šťastným. Mám-li například možnost vést týdenní seminář, pak mohu velmi dobře dodržovat plán v naději, že se mi podaří techniku dobře předat a že bude pochopena. Tímto způsobem se nikdy nesnažím předvádět to samé.
Je něco vtipného, co se vám okamžitě vybaví a co jste zažil na všech těchto seminářích?
Je pro mě velmi těžké na takovou otázku odpovědět. Musíte si představit, že jsem do aikido vložil veškerou svou energii, a z výsledku je vidět, že jsem byl do jisté míry pochopen.
Horst Schwickerath
Celý článek můžete najít v časopise Aikido Journal čísle N° 21D – 1/2000.
Původní rozhovor na aikidojournal.eu číslo N° 21D – 1/2000 od Horst Schwickerath Senseie, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
