Rozhovor – Masatoshi Yasuno

Yasuno Sensei, co vás vedlo k tomu, abyste se vydal na cestu budo, a konkrétně aikido?

Masatoshi Yasuno: Narodil jsem se na venkově a tam, kde jsem bydlel, se o aikidu nikdo nevěděl. S aikidem jsem se seznámil po příjezdu do Tokia, když jsem nastoupil na univerzitu, a to v „seznamovacím klubu“, který je pro japonské univerzity typický.

Když jsem poprvé viděl aikido, fascinovala mě plynulost pohybů a také napětí, které při cvičení vyvolávaly údery. Úplně mě to uchvátilo.

V jaké fázi své cesty jste se rozhodl učit aikido?

Nejprve jsem při každodenním tréninku zjistil, že aikido skýtá nespočet nových poznatků.

Kromě tréninku jsou v životě samozřejmě i jiné zajímavé věci (studium, práce, přátelé…), ale já jsem tehdy vždy upřednostňoval trénink.

Jednoho dne se mě Yamaguchi Sensei zeptal, jestli bych nechtěl vstoupit do Hombu Dojo. Tak jsem se stal instruktorem.

Jaký význam má podle vás „kokyu“? Je třeba na jeho osvojení pracovat nějakým specifickým způsobem?

Obecně řečeno, lidé stejně jako přírodní živly disponují „kokyu“.

„Kokyu“ lze vyložit jako životní sílu, duši všeho, co spojuje všechny věci mezi sebou, energii, vědomí, které propojuje přírodu, stromy, rostliny, Zemi, lidi…

V aikidu, v rámci praktikování aikida, se domnívám, že „kokyu“ představuje základní energii, která se projevuje v technikách a která každému umožňuje plně rozvinout své schopnosti a těžit z nich, a to jak po fyzické, tak po psychické stránce.

„Kokyu“ by se dalo nazvat energií, samotným dechem této techniky.

Když vás tak pozoruji při práci, zdá se, že rychlost provedení je důležitým faktorem pro úspěšnost technik. Je to tak?

Rychlost jako taková v aikidu nehraje rozhodující roli. Být příliš rychlý není dobré. Samozřejmě, být pozadu je ještě horší.

Ideální je mít oproti partnerovi mírný náskok. V případě nouze nebo nebezpečí je třeba být schopen okamžitě zaujmout přesnou pozici odpovídající dané situaci.

Kromě toho není rychlost pouze fyzickým faktorem. Je to také faktor psychický. „Být připraven“ je ten pocit, se kterým je třeba trénovat.

Člověk musí mít pocit, že je o krok napřed, že myšlenka jakoby předchází pohybu.

Doporučujete nějakou konkrétní práci se zbraněmi?

Odpověď na tuto otázku najdeme, podíváme-li se na vývoj bojových umění od jejich počátků.

Chcete-li se v bojových uměních zdokonalovat, musíte se ohlížet do minulosti a zároveň kráčet vpřed, využívat nabyté znalosti k dalšímu rozvoji, nebo jak říkal Konfucius:

„Ten, kdo si v duchu přehrává to, co již ví, a tímto způsobem získává nové poznatky“… což lze vyložit jako „z opakování a nových interpretací starých textů se vynořuje nový, aktuální význam a praktické uplatnění“.

Minulost je velmi důležitá. Ne všechno je však dobré. Je třeba cvičit s rozvahou, vážností a hloubkou, jinak se cvičení může ukázat jako škodlivé.

Yasuno Sensei, žádáte své žáky, aby se soustředili spíše na pružnost než na sílu. Jaká je v tom výhoda?

Být silný a mocný není nic špatného. Je dokonce lepší mít sílu, než ji nemít. Nejdůležitější je však schopnost zapojit tělo i mysl.

Lidé s velkou silou musí bezpodmínečně rozvíjet pružnost mysli i těla (svaly, klouby…), aby byli schopni svou sílu správně využívat.

Pokud jde o mě, snažím se využívat své tělo co nejefektivněji a zároveň omezit spotřebu své „energie“.

Považujete aikido za bojové umění zaměřené na sebeobranu?

Aikido je bezpochyby bojové umění, které by se dalo označit jako „sebeobrana“.

Cvičení nemá smysl, pokud při praktikování aikida tento aspekt ztrácíme ze zřetele.

Proč bychom se věnovali aikidu, kdyby to nebylo bojové umění, umění „boje“? Je však třeba na tuto praxi nahlížet v širších souvislostech.

Cvičení s mnoha lidmi, poznávání jejich technik a pohybů a učení se, jak na ně reagovat, má Tori umožnit rozvíjet své dovednosti, sílu a schopnosti, a tím pádem pochopit „bojový“ aspekt aikida.

Jak se má nejlépe využít atemi?

Údery musí být rozhodující.

Vycházejí z břicha a jsou plným vyjádřením „hara“ a svislé osy těla. Atemi musí proniknout do životně důležitých bodů, musí je prorazit.

Atemi má za cíl pomoci Uke uvědomit si jeho neopatrnost a Tori ověřit a potvrdit si vlastní vzdálenost od partnera.

Existují techniky, které jsou důležitější, či dokonce zásadnější než jiné? Yasuno Sensei, řekl byste, že ikkyo je prvním principem v aikido?

Když se mluví o „kihon-waza“, raději hovořím spíše o původních, primitivních formách, zejména o principech „ikkyo“, „irimi“ a „kokyu“, které tyto formy oživují.

Kdybychom měli tyto tři zásady při cvičení nějak znázornit, řekl bych:

Počkat na poslední okamžik, na ten rozhodující okamžik, a jediným pohybem, v jediném okamžiku, si podmanit „srdce“ partnera.

Původně tyto techniky neměly žádný název. Teprve díky neustálému procvičování se pro ně objevily názvy.

Pokud jde o „ikkyo“, domnívám se, že význam slova „jeden“ (v japonštině „ichi“) je důležitý a zásadní, a proto je třeba „ikkyo“ vnímat v jeho celistvosti, v jeho komplexním smyslu, který zahrnuje myšlenku jednoty, sjednocení, jediného okamžiku a celku.

Jedním z aspektů aikido je suwari-waza. Ať už jste začátečník nebo zkušený praktikant, práce se suwari je velmi zajímavá.

Pomáhá zklidnit mysl, posunout těžiště dolů a uvést do pořádku „kokyu“. Pomáhá také posílit „ki“. To je velká výhoda cvičení suwari.

Aikido se neustále vyvíjí od doby, kdy jste měl možnost pracovat s Moriheiem Ueshibou. Je to dobře?

Doby se neustále mění.

Svět a společnost se mění, ale myšlenky, duch a záměry přetrvávají, přežívají… Z generace na generaci se předávají způsoby provádění, způsob vnímání… a znalosti.

Je důležité změnit to, co je třeba změnit, a zachovat to, co je třeba zachovat.

Hodně jste studoval u Yamaguchi Seigo Senseie. Co vám dal, na co nikdy nezapomenete, ať už z lidského, nebo technického hlediska?

Co se týče techniky a pocitů, vzpomínám si, že když jsem pro Yamaguchi Senseie prováděl ukemi, byl jsem jako v transu, jako by mě to vtáhlo do prázdna.

V mžiku, aniž bych tomu rozuměl, jsem se ocitl na zemi a ačkoli jsem se snažil vstát, „vymanit se“, nedařilo se mi to.

Z lidského hlediska byl Yamaguchi Sensei přesvědčen, že aikido je cestou k pokroku, cestou, na které není třeba „slepě“ napodobovat učitele, ale vkládat do cvičení smysl a dávat ze sebe to nejlepší… Právě s touto vzpomínkou na jeho slova nyní píšu tyto řádky…

Existuje cvičení aikido i mimo dojo?

Každodenní život a trénink, život v dojo se vzájemně doplňují. Trénink a dojo lze považovat za aspekt „ura“ a každodenní život za aspekt „omote“.

Byla by škoda nevytvořit most, spojit praxi s každodenním životem… Myslím si, že obě oblasti jsou úzce propojeny, jako spojené nádoby.

Moc vám děkujeme, Sensei.