Nejprve bych se vás rád zeptal, jaké jsou vaše současné cíle v tréninku budo?
Kisshomaru Ueshiba: Co se týče současných cílů mého tréninku budo, vůbec nemám na mysli věci jako stát se silným prostřednictvím budo nebo udeřit a hodit protivníka. Mám na mysli metodu celoživotního tréninku prostřednictvím cesty budo. Je to zdokonalování lidského ducha a snaha o skok v psychice – trénink s podobně smýšlejícími lidmi a rozšiřování vlivu těchto lidí do společnosti, a to nejen v Japonsku, ale i v zámoří, s cílem vybudovat hodnotnou a mírumilovnou společnost. Právě proto, že cesta do společnosti vede přes tuto cestu, vznikla Mezinárodní federace aikido (IAF) – a naštěstí aikido v poslední době zažívá široký rozvoj v zámoří.
Jaký je současný stav aikido v zahraničí?
Z japonských budo, která jsou populární v zahraničí, je v současnosti aikido až po judu a karate. Mluvím-li například o Francii, která neváhala přijmout vlivy japonské kultury, je zde asi 378 000 lidí, kteří se věnují judu, a po nich asi 78 000 lidí, kteří se věnují karate. Aikido prý dělá asi 40 000 lidí a slyšel jsem, že následuje kendo s několika stovkami lidí. Takže je mezi nimi takový rozdíl. Od té doby, co se judo stalo světovým a vyvěsilo svou vlajku na olympijských hrách, je společenské povědomí o judu mnohem větší. Karate není jen japonské, čínské a korejské karate se také mnohem více rozšířilo.
Karate je divoké budo, které se zaměřuje na údery a kopy a je oblíbené mezi mladými lidmi. Myslím, že je vynikající pro trénink mysli a těla mladých lidí. Myslím si však, že v aikido jsou některé věci trochu jiné. Totiž, že od minulosti aikido kuje techniky pomocí typických metod budo kondiční přípravy a že neexistují žádné shiai (試合 / “soutěže”). Protože když člověk soutěží, tak se nechá unést myšlenkami na vítězství nebo strachem z neúspěchu. Uprostřed pohybů technik aikido, v přirozeném pohybu, usilujeme o sjednocení těla a mysli (心身統一 / “shin-shin toitsu”) – právě tam, kde to naplňujeme v největší míře, zdokonalujeme svou lidskost.
Máte nějakou speciální metodu výcviku?
Myšlenka na speciální metodu výcviku mě nikdy nenapadla. Domnívám se, že nejdůležitějším faktorem hodnoty moderního budo je to, že jej může kdokoli pohodlně cvičit na jakémkoli místě. To je absolutní podmínka, protože pak se stane pozitivní silou pro společnost. V dnešní době není možné jít do hor a trénovat jako bojovník z období Sengoku nebo z feudálních dob a pak udělat něco jako prohlásit “stal jsem se silným” a vystupovat jako mistr… Předpokládám, že se najdou lidé, kteří to budou schvalovat, ale neodpovídá to proudu dnešní společnosti. Mělo by existovat budo, které se kultivuje ze středu dnešní doby. Pokud to není budo, které může žít v moderní době, pak nemá žádnou společenskou hodnotu.
Říká se, že aikido je budo, které sleduje duchovní hodnoty, v jaké podobě se objevuje v zámoří?
Pokud jde o zahraničí, jsou zde ti, kteří se zajímají o zen nebo východní kulturu, jako je chado (čajový obřad). Zvláštností aikido je, že se o něj zajímá mnoho intelektuálů.
Již dříve jsem uvedl případ Francie, kde judo cvičí 378 000 lidí, ale na rozdíl od juda a karate je pro aikido charakteristické, že počet cvičících dětí je velmi malý. Takže když je člověk starší, mohou cvičit i starší lidé.
V aikido můj otec používal tréninkové metody mnoha kobudo (“starých bojových umění”) – ty, vedené duchovními filozofickými principy pro dnešní svět, jsou aikido.
Když jsem v roce 1963, v roce 38, odjel do New Yorku, jeden profesor z New York University mi řekl: “I člověk v mém věku může dělat aikido. Já cvičím zen, ale aikido se dá vykládat jako pohyblivý zen, ne?”. Tehdy jsem řekl: “Jsou lidé, kteří říkají, že aikido je pohyblivý zen”. Poté, co jsem to tam řekl – než jsem se nadál, začala mi masmédia a další lidé, jako například buddhističtí kněží, říkat, že aikido je pohyblivý zen.
V čem se aikido zásadně liší od ostatních budo?
V Budokanu je registrováno devět skupin japonského budo. Včetně Budokanu je deset skupin, které tvoří Budokyogikai (武道協議会). Judo, kendo, karate, shorinji, naginata, sumo, kyudo, jukenjutsu a pak aikido, ale aikido jako jediné z nich nemá soutěžní formu. Byl bych rád, kdybyste si uvědomili, že právě v této oblasti má aikido jinou perspektivu než ostatní standardní budo.
Znamená to, že aikido není druhem kobudo?
V závislosti na osobě jsou tací, kteří říkají, že aikido může patřit do kategorie kobudo, Rozhodně není pochyb o tom, že aikido vzniklo z kobudo a v aikido můj otec použil tréninkové metody mnoha kobudo – ty, vedené duchovními filozofickými principy pro dnešní svět, jsou aikido. Z tohoto důvodu vždy říkám, že aikido je otázkou ducha. Přemýšlejte o něm prosím tímto způsobem.
Koho z Budoku si nejvíce vážíte?
Jako cvičenec aikido si vážím svého otce (Morihei Ueshiba). I když je mnoho dalších, před kterými bych sklonil hlavu…
Mohu to chápat tak, že je to proto, že Morihei Sensei sledoval stejné cíle jako vy?
Někteří říkají, že můj otec byl silný. To k tomu možná také patřilo. Ale takové věci nejsou důvodem k respektu. Úctu si zaslouží jen proto, že založil novou Cestu ducha zvanou aikido. Můj otec byl mužem staré školy, takže je možné, že s některými věcmi na mně nebyl spokojen. Věci však zůstaly na mně, protože jsem byl jeho dítětem, a tak jsem udělal vše pro to, abych tuto Cestu rozvinul v moderní Cestu.
Kdybych se vás zeptal, co jsou tajné nauky (極意 / “gokui”) budo, možná byste to nazval něčím jako nesmyslem.
Jsem rád, že jste to řekl. Když se někdy na začátku období Showa (1926-1989) jeden člověk zeptal mého otce: “Sensei, jaké jsou tajné nauky? Ukažte nám, prosím, tajná učení.” Odpověděl: “Copak všichni nedělají tajemství? Já ukazuji tajemství od začátku. Není žádné tohle je tajemství, tamto je tajemství, není nic neuvěřitelného. Proto když se podíváte na svitky, nic nepochopíte. Není tam žádné tohle je tajemství, tamto je tajemství, to jsou jen kouzelnické triky. Je nesmysl o tom vůbec diskutovat.”. Tomu také věřím.
Tajné nauky minulosti se přirozeně objevily díky upřímnému praktikování. Byla to záležitost ducha, člověk si najednou řekl: “Aha, už to vidím!”. Mezi lidmi z Kobudo se opravdu najdou tací, kteří mluví o směšných věcech, jako že tohle je tajné nebo tamto je tajné, ale z mého pohledu je to nepřijatelné.
Můj otec řekl: “Copak všichni nedělají tajemství? Já ukazuji tajemství od začátku.”
Co vás motivovalo k budo?
V minulosti můj otec řekl: “Neplánuji, že budeš mým nástupcem v budo.” Po válce však nebyla žádná konkrétní práce k dispozici. V té době jsem mluvil s několika lidmi, kteří se vrátili domů po studiu v zahraničí. S koncem války měli místní japonští studenti pocit, že trpí něčím jako demencí nebo kastrací, a řešili to tajným útěkem z místa na místo. Opravdu jsem se cítil mizerně, když jsem je poslouchal.
Myslel jsem si: “Japonsko bojovalo proti zbytku světa, tak velkou sílu mají Japonci. Co mohu udělat?” A tak jsem se pak zeptal svého otce, jestli něco neexistuje, jestli něco nevyplývá z japonských tradic.
Když jsem o tom přemýšlel, zjistil jsem, že na tom něco je. Aikido. Myslel jsem si, že v aikido – výsledek náboženského výcviku mého otce – je opravdu nádherné vyjádření kultury Japonců a Asiatů. Pak jsem pracoval na tom, abych přesunul velitelskou divizi Mac Arthura a ministerstvo školství, a Kobukai, která do té doby existovala, byla v únoru roku Showa 23 (1948) jako Aikikai Foundation znovu uznána jako národní organizace. Můj otec v Ibaraki Dojo řekl: “Soustředím se na trénink budo, tak to dělejte! Víceméně to zvládneš.”, a tak jsem se do toho pustil a začal jsem v Tokiu.
Do té doby se v Ibaraki dojo nemohl člověk stát studentem bez představení, takže tam bylo mnoho významných osobností, rozhodně to nebyli obyčejní lidé. Právě díky spolupráci takových lidí se Aikikai mohla rozšířit po celé zemi. Když už jsme u toho, tokijské dojo bylo do té doby dřevěnou stavbou, do které při dešti zatékalo. Navíc v něm došlo k několika požárům, které jsme pokaždé hasili kbelíky s vodou.
V dojo bylo také mnoho válečných uprchlíků. Trvalo až do roku 1955, kdy se všichni tito lidé vystěhovali.
Když se starší studenti shromáždili k tréninku, začali jsme si říkat: “Pojďme se podívat do zámoří.” Obrátili jsme se k nadšeným mladým lidem, abychom jim předali ctnosti aikido. Tak se stalo, že s expanzí do zámoří jsme následovali judo a karate v jejich rozvoji.
Navíc jsem kolem roku Showa 30 (1955) opustil svou firmu, abych se mohl plně věnovat aikido a vytvořit studentskou organizaci – poslal jsem Shihany do asi 150 škol, aby tuto organizaci rozvíjeli. Zde se vracíme k tomu, o čem jsme hovořili na začátku, k mým pocitům, které ve mně vzrostly po válce, kdy mě poprvé napadlo věnovat se aikido. Ať už Japonci klesli jakkoli hluboko, mají něco, co je Japoncům vlastní. Každý ví, že Einstein je slavný vědec. Jeho výjimečná genialita byla základem toho, čemu se říká vhled. Vyjádřeno jinak, jako v příkladu s točícím se vrcholem, snaha o onen “dokonale jasný stav mysli” (澄み切りの境地 / “sumi-kiri no kyouchi”) je cílem aikido.
Myslím, že prosperita Japonska je výsledkem využití moudrosti lidí v jednotlivých oborech. Prosperita dnešního Japonska však nestačí, myslím, že z duchovního hlediska je v této prosperitě také aspekt, který je velmi negativní. Z celého srdce věřím a přeji si, aby aikido, které jsem vám vysvětlil, bylo něčím, co může alespoň některé z těchto negativních aspektů kompenzovat.
Děkujeme, že jste si ve svém nabitém programu udělal čas a spolupracoval s námi.
Z anglického překladu Christophera Li Senseie z webu Aikido Sangenkai.
Na Aiki-wiki publikováno s laskavým svolením Christophera Li Senseie.
