Vzpomínáte si ještě na začátky svého působení v aikido?
Už jako malý jsem znal jméno Ueshiba O-sensei, protože to byl slavný mistr. Do Ueshibova dojo jsem však nastoupil až v březnu 1950.
Proč zrovna aikido?
Protože aikido je prostě dobré, nejlepší. Mnoho lidí se k Ueshibovi dostalo přes judo nebo kendo. Studoval jsem i jiná budo, ale kvalita aikido je úplně jiná. Je to jiný svět. Morihei Ueshiba byl zvláštní geniální učitel, nebyl to “normální budoka”. Do Ueshibova dojo jsem vstoupil, aniž bych věděl, co to aikido je, ani jsem nikdy nic o aikido neviděl, ale přitáhla mě tam pověst, která Moriheie Ueshibu jako výjimečného člověka a učitele provázela.
Formovaly Vás zkušenosti, které jste získal v aikido, nebo byla Vaše cesta také kamenitá?
Je těžké na to odpovědět tak konkrétně, je to příliš rozsáhlé. Jisté je, že jsem si nemyslel “když teď budu cvičit aikido, všechno bude v pořádku”. Ne, prostě jsem následoval Ueshibu Senseie.
Máte na O-senseie nějaké konkrétní vzpomínky?
Ano, spousta vzpomínek. Pět až deset let jsem byl studentem O-senseie, pak jsem v letech 1964 až 1970 odjel do Evropy a v té době O-sensei bohužel zemřel (1969).
Proč jste odjel do Itálie?
Neměl jsem v plánu jet do Itálie a rozhodně jsem neměl v úmyslu tam zůstat. Měl jsem v plánu strávit rok cestováním po Evropě a Americe a pak se vrátit do Japonska. Ale jeden můj známý, Ono-san, kterého jsem znal z univerzity a který také trochu cvičil aikido, odcestoval do Itálie, oženil se tam a žil v Římě. Když jsem přijel do Itálie, po demonstraci aikido mě ministerstvo vnitra požádalo, zda bych mohl vést měsíční kurz.
Z toho se pak stal dlouholetý příběh?
Několikrát jsem byl požádán, abych tento kurz vedl, což jsem rád učinil. Byl jsem také požádán, abych otevřel dojo. To dalo vzniknout myšlence založit Aikikai d’Italia. Trvalo to celkem šest let.
Znamenalo to, že váš úkol byl splněn a vy jste se vrátil do Japonska?
Ne, protože mnoho mých studentů žilo v Japonsku, a proto jsem se vrátil.
Jak byste popsal své aikido?
Mám pocit, že je zbytečné přidávat zvláštní označení, je to prostě aikido. Když se podíváte na ideogramy, měli byste hned pochopit, co to znamená. Ale sto lidí bude mít také sto různých definic nebo představ o aikido. Samozřejmě existuje mnoho druhů aikido, ale to, co O-sensei ukázal, je, že když se spojíte s božstvy, stačí to, nic dalšího nepotřebujete. Existuje starý film a vysvětlení v nahrávkách O-senseie. Existuje také kniha O-senseie s jeho básněmi, které vše vysvětlují na základě tradičního shintoismu (O-ensei napsal během svého života dvě knihy: první vyšla v roce 1933 pod názvem “Budo Renshu” a byla určena pouze jeho studentům. Obsahuje básně o Cestě a ilustrace technik, které nakreslil Takako Kunigoshi. Druhá byla vydána v roce 1938 a nesla název “Budo”, pouze s originálními fotografiemi technik O-senseie.). Vyjádřeno moderním jazykem, jde o postavení člověka ve vztahu k vesmíru a o spojení člověka s vesmírem. Tato myšlenka se v japonské kultuře projevuje v různých podobách, např. v konfucianismu, taoismu, shintoismu, každá po svém, ale všechny se vztahují k principům vesmíru. Dnes není důležité říkat, že studuji shintoistickou nebo buddhistickou linii. Důležité jsou principy, které za ním stojí. V Japonsku však nikdy nejste “na jedné lodi”, dualismus je prakticky “ztělesněním Japonska”, ne jako v Evropě, kde např. “je katolík”.
Moderní lidé věnují svému tělu jen velmi málo pozornosti, je tedy aikido pro nás moderní lidi ideální?
Aikido je velmi moderní záležitost, není tak staré, takže je obzvláště vhodné. Ačkoli O-sensei věřil v božstva Shinto, byl to nesmírně racionální člověk. To poznáte v jeho pohybech. Svými pohyby to dokázal nádherně vyjádřit sobě vlastním způsobem. Proto se aikido může rozšířit po celém světě, protože je ve své podstatě racionální, a proto je obzvláště vhodné pro dnešní lidi. Je také mnohem pokročilejší než například judo nebo kendo, které byly v Japonsku zařazeny do systému vzdělávání na středních a vyšších středních školách. V japonském budo existuje široké spektrum názorů, které je tak široké, že názory na obou koncích jsou zcela protichůdné. To však neznamená, že pouze jeden z těchto názorů je správný. Názory na správné provádění technik se liší. Předevčírem jsem zde na semináři vysvětloval, že ve feudálním Japonsku měla tradiční lukostřelba své vlastní techniky v závislosti na kastě. (Feudální společnost byla rozdělena do pěti hierarchicky uspořádaných tříd: Na vrcholu stáli samurajové, za nimi rolníci a pod nimi řemeslníci a obchodníci. Pod těmito čtyřmi společensky uznávanými třídami se nacházela ještě třída “eta”, kteří vykonávali rituálně nečistá povolání – pozn. překladatele). Samuraj střílel šíp jinak než například farmář. Ten musel umět zabíjet zvířata pro potravu, což vyžadovalo jinou techniku a méně etikety. V kodokanském jujutsu se například pokračuje v boji na zemi, což samurajové naprosto odmítali. Pro každou úroveň existuje správný způsob myšlení a správný typ techniky. Svým “judem” chtěl mistr Kano vlastně vytvořit moderní vzdělávací nástroj, který by se mohl používat při výuce ve školách. Bylo pro něj důležité vytvořit něco, co by mohl cvičit každý. Proto nepodával žádné hluboké nebo dokonce filozofické výklady. Všechny japonské tradiční styly jsou však velmi složité. Pokud se o tuto složitost nezajímáte, nikdy ji nebudete schopni hlouběji pochopit a některé techniky nikdy nepochopíte. Někdo jednou řekl mistru Kanovi: “Judo nemá žádnou hlubší filozofii.” On odpověděl: “Právě proto se k němu může přidat každý”. Jedno ze slavných slov mistra Kano zní: “Využívejte svou energii tak, aby se z ní mohli poučit oba partneři”. Je to jednoduché, je to něco, co může pochopit každý. Včera jsem se o tom zmínil na semináři. Cesta má dvě strany, abych tak řekl, je tu “viditelná strana”, která leží v horní, viditelné polovině. To je vše, co se týká společenské etiky, vlastenectví, tedy vše, co je “viditelné”, je bushido (samurajský kodex), Konfuciovo učení se týká společenského řádu. Spodní, “neviditelná strana”, naopak obsahuje principy, které řídí viditelné, například taoismus nebo ezoterický buddhismus, ty jsou v tom obsaženy. To je “neviditelná spodní strana téže cesty”. Na horní, viditelné úrovni platí společenský řád, společenská hierarchie. Na nižší úrovni jsou si však všichni lidé rovni. Zde jde o vztah k přírodě a vesmíru. Tuto spodní, neviditelnou část vytvořila japonská kultura díky historickému vývoji, který lze sledovat v literatuře a estetice. Vytvořili ji lidé, kteří prostřednictvím meditace zkoumali, jak je člověk spojen s vesmírem. Duchovní vliv přišel do Japonska z Indie přes Čínu. Vyvinula se z rajajogy, tedy nikoli z buddhismu, ale z mnohem starší doby. Z doby, kdy lidé měli zcela jiné znalosti. Poznání, které se vyznačovalo psychologií mysli. Čínské vlivy pocházejí z taoismu formulovaného Lao-c’ a Chuang-c’. To jsou vlivy na neviditelné, nižší straně. Tyto dva proudy tvoří japonskou společnost dodnes, viditelný a neviditelný se spojují jako dvě spirály stočené do sebe. V Japonsku vlastně neexistuje žádné třídní vědomí, protože v této “neviditelné říši” vztahu člověka a vesmíru jsou si všichni rovni. Každý, kdo se snaží, tak může dosáhnout stejného bodu. Pokud se ptáte, kdo měl největší vliv na japonskou kulturu, pak je to Kukai, známý také jako Kobo Daishi (Kobo Daishi – 774-835 n. l. – byl jednou z nejvýznamnějších postav japonské historie. Dovezl shingonský buddhismus, založil klášterní horu Koja a je považován za vynálezce písma kana. Kukai = Moře prázdnoty je jeho mnišské jméno.). V roce 804 n. l. odcestoval do Číny spolu s dalším mnichem jménem Saicho (Po studijním pobytu v Číně založil Dengyo Daishi – 767-822 n. l. – v roce 805 sektu Tendai, jejímž hlavním chrámem byl Enryakuji na hoře Hiei.) a přivezl do Japonska tehdejší “nejnovější formu” ezoterického buddhismu. Saicho pak založil Hiei-san v Kyotu, což je známá hora plná klášterů a chrámů, a Kukai založil Koya-san, další klášterní horu, která se nachází v dnešní Wakayamě. O O-senseiovi je známo, že se narodil právě tam, na úpatí této hory. Tyto kláštery byly nejen náboženskými institucemi, chrámy, ale také univerzitami. Odtud se kulturní vliv ezoterického buddhismu šířil po celém Japonsku. Budo je vždy o životě a smrti. Tito mniši také zkoumali, jak optimalizovat svou vlastní energii, jak zvýšit svou životní sílu, jak soustředit svou mysl, jak sjednotit mysl a tělo. Všechny tyto výzkumy se praktikovaly v těchto klášterech a tyto poznatky měly silný vliv na kenjutsu, rané umění šermu. Výsledkem tohoto dlouhého výzkumu bylo zjištění, že je účinnější, když překonáte svět srovnávání a konfrontace. Že jste efektivní a výkonní teprve tehdy, když je překročíte. Proto všechna pojednání o šermu uvádějí, že si nikdy nesmíte v mysli vytvořit protivníka.
Původní rozhovor na aikidojournal.eu z čísla 36D – 4/2003 od Horst Schwickerath Senseie, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
