Rozhovor – Hiroshi Tada – Celoživotní kultivace Ki

GuillaumeErard.com: Kdy jste se poprvé setkal s budo?

Tada Hiroshi: Když jsem byl malý. Lidé před druhou světovou válkou to dělali všichni. Začali cvičit už na základní škole. Navíc se v naší rodině předával styl lukostřelby. Vzadu za naším domem stála impozantní makiwara. Měl jsem červenočerný luk, který patřil mému otci, když byl ještě dítě, a naučil jsem se s ním základy.

To bylo ve vašem domě?

U nás doma. Vždycky to tak bylo. Styl se jmenoval Heki-ryu Chikurin-ha Ban-pa Je to velmi vzácná škola. Vyučovala se v Tsushimě pro vyšší třídu samurajů, kteří vydělávali více než 500 koku rýže ročně. Přestože jsme měli doma střelnici, nepřijímali jsme studenty zvenčí. Byla to součást našeho rodinného vzdělání. Dělali to všichni.

Pouze doma?

Ano, doma. Měl jsi doma dojo a tam jsi cvičil. Totéž platí pro jezdectví. Správný samuraj by měl stáj a cvičil by tam. Na to bys nemusel chodit do školy. Samozřejmě jsou i věci, kvůli kterým se chodí do školy.

Bylo to v Tokiu?

Tokio, v Jyugaoce. Narodil jsem se v nemocnici Tokijské univerzity, když ještě byla v Nishikatamachi. Můj otec v té době působil na Tokijské císařské univerzitě. V roce 1933 jsme se přestěhovali do Jyugaoky. Dům byl velký a Jiyugaoka byla v té době ještě venkov. S mečem jsem začal cvičit už na základní škole, a když jsem byl studentem, cvičil jsem také karate u Funakoshiho Gichina Senseie.

Bylo to Shotokan-ryu?

Shotokan. Lidé tomu tak říkali. Sensei tomu tak neříkal. Shoto byl pseudonym Funakoshiho Gichina Senseie. Je to stejné kanji, jaké se používá pro čtvrť Shoto v Shibuji. Shoto znamená “vítr šumící v borovém jehličí zní jako vlny”.

Setkal jste se s Funakoshim?

Ano, mnohokrát. Když Funakoshi Sensei odešel z dojo domů, šel jsem ho také dvakrát nebo třikrát doprovodit.

Jaká byla vaše motivace pro vstup do Ueshiba dojo?

Věděl jsem o tom už od dětství. Často jsem o něm slýchával za války, když jsem chodil do třetí nebo čtvrté třídy. Mnoho slavných lidí studovalo toto výjimečné budo. Yano Ichiro, bývalý prezident Dai-Ichi Seimei, byl blízkým přítelem mého otce. S kendo začal jako dítě na střední škole Hibiya a věnoval se mu až do konce a na Tokijské univerzitě. Pak se stal předsedou Asociace podnikatelů a byl také držitelem nejvyššího stupně (Hanshi) Butokukai. Pan Yano o O-senseiovi řekl, že: “Ve srovnání s Ueshibou Moriheiem Senseiem jsem jako dítě”. To jsem slyšel jako dítě.

Když jsem pak v roce 1941 odjel do Mandžuska, bylo to v den desátého výročí založení mandžuského státu. Konalo se tam setkání budoků z celého Japonska. V Síni bojových umění před budovou posledního čínského císaře se konala velká demonstrace. Slyšel jsem, že ukázka, kterou tehdy předvedl Ueshiba Sensei, byla neuvěřitelná. Měl jsem se jí také zúčastnit, ale moje matka a sestra se příliš rozpovídaly, a tak jsme to prošvihli. Ale můj bratranec to viděl.

Kolik vám bylo let?

Bylo mi dvanáct. Od té doby to bylo kvůli válce těžké. Krátce poté se toto téma znovu objevilo během jarních prázdnin v klubu karate na univerzitě Waseda. Mluvilo se tam o slavném mistrovi jménem Ueshiba. Že admirál Takeshita byl jeho patronem a že dokázal mrknutím oka shodit cizí důstojníky. Když jsme o něm mluvili, byli tam i Harada Mitsusuke, který je teď v Londýně, a Oshima Tsutomu, který je teď v Americe. Pan Takeda, který byl v té době kapitánem, řekl: “Když už jste to zmínil, jeden můj příbuzný dělal ilustrace pro knihu o budo od Ueshiby Senseie.” Zapomněl jsem její jméno, ale dobře jsem ji znal (pozn. překl.: byla to Takako Kunigoshi). Řekl, že mi může sehnat adresu dojo, kdybych měl zájem. Bylo to Wakamatsu 102. Bylo to kousek od univerzity Waseda.

Na stejném místě jako dnešní Hombu Dojo?

Ano, dnes je to Wakamatsu-cho 17-18, ale dříve to bylo číslo 102.

Potřebovali jste k registraci ručitele?

Ne, to už bylo po válce. Obecně bylo příliš málo lidí na to, aby vůbec mohli vytvořit dojo. Takže jste prostě museli jít na návštěvu, aby vás přijali.

Žili v dojo stále ještě uprchlíci?

Byly tam ještě tři nebo čtyři roky. Nebyl to vlastně útulek, jen jedna rodina. Z 80 tatami bylo 20 odděleno a oni žili na těchto 20 tatami.

Jaký byl tréninkový plán?

Tréninky probíhaly od pondělí do soboty. Ráno od 6:30 do 7:30 a večerní od 18:30 do 19:30, to bylo vše. Pak jste mohli cvičit sami pro sebe volně po celý den. Kisshomaru Sensei byl zaměstnaný a musel chodit do práce, protože studentů bylo jen 5 nebo 6 a velké korporace už dojo nedotovaly. To už nebyla taková doba.

Mohl byste nám říct, kde se O-sensei v té době nacházel?

O-sensei byl neustále na cestách mezi Iwamou, Tokiem a dalšími místy. Když jel do oblasti Kansai, vracel se do Tokia a pak pokračoval do Iwamy. Pak se vracel do Tokia a opět pokračoval do Kansai. Suita v Osace, Tanabe ve Wakayamě, Hikitsuchi Michiovo v dojo v Shingu. To dělal pořád.

Když jste začínal, jmenovalo se to už “aikido”?

Když jsem byl přijat, ještě se to tak nejmenovalo, říkalo se tomu “aiki-budo”. Žádný oficiální název neexistoval. Když jsem studoval na univerzitě Waseda, chtěl jsem založit klub. Ueshiba Sensei začal pořádat semináře ve svém dojo. Chtěl jsem pozvat O-senseie, aby učil podobně. Ale abychom to mohli propagovat, potřebovali jsme jméno profesora, a tak jsme požádali pana Tomikiho. Nazývat to “aiki-budo” bylo vzhledem k době problematické, a tak jsem zvolil “aikido”. Ale i předtím se tomu říkalo “aikido”. Pod Butokukai se cvičilo v sekci nazvané “aikido”.

Nebylo “aikido” myšleno jako zastřešující pojem pro různé systémy s prázdnýma rukama?

Ne, tak to nebylo, bylo to aikido Ueshiby Senseie. Můj bratranec mi přinesl program z demonstrace v Mandžusku v roce 1942, ztratil jsem ho, ale bylo to nadepso jako “Ueshiba-ryu Aikijutsu”. Tento název se objevuje i v jednom románu, jakési dětské beletrii.

S aikidem jsem začal ve skupině André Nocqueta, znal jste pana Nocqueta?

Když pan Nocquet nastoupil, bylo mi myslím dvacet let. Panu Nocquetovi bylo kolem 40 let. Než přišel, byl pan Mochizuki Minoru v roce 1951 ve Francii na pozvání Sakurazawy Nyoichiho. Tam si říkal “George Ohsawa”, George Ohsawa makrobiotiky. Vše začalo tím, že pan Mochizuki byl jím pozván do Francie. Rok nato tam jel Abe Tadashi. Bylo to v roce 1952. M. Nocquet zpočátku cvičil judo, a když ho zvládl, začal několik let cvičit s Abe Tadashim. Zjistil, že je to úžasné, a rozhodl se cvičit dál a přijel do Japonska, kde zůstal tři nebo čtyři roky. Po příjezdu pana Nocqueta sem začalo jezdit několik Francouzů.

Zapojilo se i francouzské velvyslanectví. Sponzorovalo ukázku aikido v Ueshiba dojo. Pan Nocquet předvedl ukázku, existuje několik fotografií. V novinách Yomiuri o něm vyšlo také několik článků.

André Nocquet říkával, že vaše nikyo je velmi bolestivé! (smích)

Byl jsem mladý! (smích) Bylo mi teprve dvacet, cvičil jsem od rána do večera. Neměl jsem práci, ale věnoval jsem se výhradně studiu aikido a japonského budo. Vzpomínám si, že když se vrátil. V té době jste odjížděl z Japonska lodí z Yokohamy. Odjížděl s americkou lodí a my jsme ho šli vyprovodit.

Když se vrátil domů, bylo mu snad 44 nebo 45 let. Nevím, co dělal hned po návratu domů. V říjnu 1964 jsem odjel do Itálie a v roce 1965 mě Noro pozval do Francie. Tenkrát mě přišel přivítat pan Nocquet ještě s jedním člověkem a sledoval demonstraci.

Bylo to v době, kdy začaly veřejné demonstrace?

První veřejné demonstrace se konaly na střeše budovy Takashimaya. Uskutečnily se tam, protože nebylo jiné místo, kde by se demonstrace mohla konat. Budokan samozřejmě neexistoval. Nebylo žádné místo, kde by se mohla demonstrace konat. Nebyla to ještě doba, kdy jste si mohli za velké peníze pronajmout Hibiya Kokaido. Po demonstraci v Takashimaya následovaly demonstrace v Mitsukoshi v Ikebukuro a na střeše obchodního domu Tokyu v Shibuya. Pak jste si mohli pronajmout přednáškový sál ve škole krásy nebo ve vydavatelství novin, na různých podobných místech.

Která z těchto příležitostí byla tou opravdu první, kterou Aikikai uspořádala?

Pokud se podíváte do záznamů, měli byste to najít.

Zdá se, že Kisshomaru Doshu měl problém přimět O-senseie, aby takové veřejné projevy schválil.

O-sensei se zdráhal otevřít aikido veřejnosti. Původně to nebylo něco, co by bylo přístupné veřejnosti. Stejné to bylo i v Daito-ryu. Takeda Sokaku Sensei také nezveřejňoval věci otevřeně. Nikdo ze starých budoků to nedělal. Ukazovali to jen privilegovaným osobám, ne lidem zvenčí.

Dříve se tomu říkalo Otome-waza. Otome-waza jsou techniky, které se nesměly vyučovat mimo feudální panství. Je to naprosto pochopitelné, protože by vás to znevýhodnilo, kdybyste dovolili, aby se vaše tajemství dozvěděli lidé zvenčí. Dalším důvodem bylo, že pokud by se učení rozšířilo příliš daleko, zhoršilo by se. Proto se vyučovalo jen zvláštním lidem, a to velmi opatrně. Taková byla doba.

Kdy jste se rozhodl věnovat aikido?

Není to profese! To je těžké téma. Není to profese, protože je tak obrovské, je to výzkum. O to jde. Ve starém budo, stejně jako v lukostřelbě předávané v naší rodině, se žádní žáci nebrali. Člověk se živil jako podržtaška pána, jako samuraj. To není představa, že si aikidem vyděláváte na živobytí. Šlo jen o bádání. Možná je to těžké pochopit.

Ve světě aikido se vedou diskuse o tom, jak důležitý je výcvik se zbraní.

Pokud budete dobře cvičit základní techniky s prázdnýma rukama, měli byste být přirozeně schopni používat i zbraně. To platí nejen pro aikido, ale pro všechny tradiční formy budo. Říká se, že: “Jujutsu je matkou všech bojových umění”. Pokud tedy budete používat své tělo a techniky pečlivě a přesně, pak, pokud budete držet meč, stane se z něj pohyb mečem, pokud budete držet kopí, naginatu a jo, budete je umět používat všechny.

Pokud ovládáte kokyu a načasování, měli byste být schopni používat všechny samurajské zbraně, jako je řetěz, srp atd. Nemusíte se je učit jako speciální dovednost. Pokud ale meč používáte, musíte si na něj samozřejmě zvyknout a znát jeho vlastnosti, například to, že seká. U kopí budete jeho vlastnosti používat dle libosti. Stejně tak s naginatou, je třeba si osvojit její specifika. Ale říkat, že protože je to aikido, musíte cvičit s jo nebo s mečem, je nepravda. Ve skutečnosti jde o to, že budete schopni používat všechno. Tak to prostě je a není to specifikum aikido.

Existuje kniha o tom, jak v období Meiji ředitel základní školy vytvořil pro děti formu gymnastiky založenou na bojových uměních. Můžete si o tom přečíst v knize Meiji budo-shi od Watanabe Ichiro Senseie. Není to jen obyčejná kalanetika, forma integruje japonská bojová umění. Pokud dobře zvládnete toto bujutsu-taiso, měly by umět používat meč, kopí, naginatu a hůl. Byl to učitel, takže nechával děti cvičit. To je ta myšlenka.

Pokud tedy v aikidó cvičíte techniku dobře, pokud je způsob, jakým pohyb používáte, správný, stane se z ní Aikiken nebo Aikik s kopím, Aiki s naginatou nebo Aiki s jo. Nebo když něco hodíte, stane se z toho způsob házení specifický pro Aiki. Kokyu. To je to, co to je. Když se podíváte na moderní judo nebo kendo, tento způsob myšlení neuvidíte. Protože jsou to soutěžní systémy, které jsou založeny na jednom souboru pravidel. V tomto rámci nepřemýšlíte o ničem jiném. V judu máte pravidla juda, automaticky spadáte do způsobu myšlení a házení, které se řídí těmito pravidly. Když se podíváte na současné judo, kendo a naginatu, všechny jsou chápány jako různé věci. Ale tak to není! Z historického hlediska je způsob myšlení odlišný. Takže původně v aikido, pokud umíte pracovat s mečem nebo kopím, můžete pracovat i s naginatou, to se považuje za samozřejmost.

Vyžaduje to ale hodně času, protože se musíte seznámit se zbraněmi. Ale lidé prostě netrénují. Když nebudete trénovat, nebudete to umět. Například když uděláte bleskově shihonage, můžete také seknout do čtyř směrů, stane se z toho také pohyb jo, a když to uděláte s kopím, stane se z toho úder do čtyř směrů. Vše záleží na vašem odhodlání. O-sensei to praktikoval neustále.

Jde o to, abyste cvičili sami?

Cvičit sami, ano, pak je to otázka zvládnutí způsobu používání zbraně. Je však zásadní rozdíl ve způsobu myšlení; zda o zbrani uvažujete jako o součásti svého těla, nebo zda o ní uvažujete jako o něčem vnějším, s čím se musíte nejprve konfrontovat. Pokud tomu nerozumíte, nebudete schopni tento problém vyřešit.

Cvičil O-sensei hodně sám?

Když byl O-sensei v lesích Ayabe, rozvěšoval od rána do večera malé terče do osmi směrů a cvičil se v jejich probodávání oštěpem dlouhým přes pět metrů. Takto se zdokonalil v zacházení s oštěpem.

Když se pak O-sensei na příkaz admirála Takeshity přestěhoval do Tokia, Yamamoto Gonbei, který byl během rusko-japonské války ministrem námořnictva a později se stal premiérem, uviděl O-senseie s kopím a řekl: “To je poprvé od revoluce Meiji, co vidím živé kopí.” Sám O-sensei řekl: “Jsem si jistý svými schopnostmi s oštěpem”. Řekl, že naskládat oštěpem 60kg pytle rýže na různé hromady je pro něj dětská hra. Řekl, že to bylo velmi snadné. Pokud tedy intenzivně cvičíte techniky aikido a chcete vyjádřit určitý tok pohybů s mečem nebo s jo, půjde to. Pokud to neděláte, nebude to možné.

Co je důležitější, cvičit sám nebo s partnerem?

Důležitější je samozřejmě pohybovat se sám. Pokud se nedokážete pohybovat sami, nebudete schopni se pohybovat ani s partnerem. Když vás partner takto napadne, můžete to udělat, (určitý soubor pohybů) musíte občas cvičit, ale je to jiné (než základní cvičení).

Jak to?

První zásadou tréninku je používat vlastní mysl a tělo při práci na základech. Jakmile si je osvojíte, budete je moci aplikovat na všechno. Pokud tuto základní myšlenku (cvičení) nemáte, nepochopíte ji. Pokud nedokážete volně používat svou mysl a tělo, jak chcete cvičit s partnerem? To, čemu se říká realistická praxe, když vás partner napadne takhle, uděláte tohle, když vás napadne takhle, uděláte tohle, to je jen jeden druh praktické aplikace.

Je to jako chirurg, který operuje. Pokud nemáte základní dovednosti, nebudete schopni operovat. Musíte tedy nejprve zvládnout používání své mysli a těla. Jakmile se vám to podaří, techniky se zrodí přirozeně. To je tradiční způsob myšlení. V umění meče je rozhodující používání meče, ale když dojde na věc, záleží na tom, jak používáte svou mysl a tělo. Mějte to na paměti a kujte se tréninkem, to je učení tradičního předávání (budo).

O energii Ki se v Hombu Dojo mluví jen zřídka, proč tomu tak je?

To si musíte zjistit sami. Je to “využití vaší vlastní životní energie, takže se o ní dozvíte sami”, nebo tak nám to bylo vždycky říkáno. Tak tomu bylo vždycky. Pokud s tím nejste obeznámeni od dětství, je to obtížné. Například při lukostřelbě, proč by se člověk neměl upínat k tomu, zda zasáhne terč, nebo ne? Proč cvičit nezaujatě, lhostejně?

Jednoduše řečeno, je to způsob, jakým používáte svou mysl a tělo. Pokud vás tento aspekt nezajímá, nebudete toho schopni. Ne proto, že vás to někdo naučí, ale proto, že to budete umět. Jedním z bodů je tok energie ki. V praxi O-senseie existoval “tok ki” a “tanren”. Poprvé to bylo popsáno v časopise Aikikai-shi v roce 1950. Nyní jej najdete v knize “Duch aikido“. Metoda cvičení v aikido se dělí na proudění ki a tanren.

Tanren znamená, že necháte partnera silně sevřít. To se však nepromění v techniku. Protože hlavy budou jen létat. (Cílem je) nenechat se vyvést z míry, i když vás drží silně. Pokud jste drženi silně, pokud váš pocit není připoután k protivníkovi, budete se moci pohybovat. Na druhou stranu tok energie ki [ki no nagare] je složitější. Nejprve se naučíte správné pořadí pohybů pro danou techniku. Jak to děláte, rohy trojúhelníku jsou stále kulatější a kulatější, až se nakonec stanou podobnými kruhu, jako v riaii (harmonie principů). Pak se objeví plynulost. Tok těla.

K tomu se přidává kokyu, v zahraničí známá jako pránájáma, přijímání energie dýcháním. “Ki no renma” (leštění ki) znamená zvětšení a soustředění životní energie. Kromě technik aikido, když někdo onemocní a chce se uzdravit svou životní energií, je to také “ki no nagare no renma” (leštění toku ki). Tímto způsobem sjednotíte techniku s tokem své vlastní životní energie. O-sensei řekl “leštění toku ki”, aby to vysvětlil současným způsobem.

Mluvil O-sensei výslovně o Ki no Renma?

Ano, a objevuje se i v jeho spisech. Ale když se budete snažit studovat pouze slovo “ki”, nepochopíte to. Bude záležet na vašem světonázoru na vašem pohledu na vesmír. Japonské myšlení je východní filozofií. Je třeba zkoumat souvislosti, od Indie a Číny a pak shintoismu atd. Je jedinečné a nezávislé na jiném vývoji. V jiných podobách se rozšířilo i do Evropy a Ameriky.

Často mluvíte o tom, jak těžké bylo porozumět přednáškám O-senseie, ale jak se to stalo snazší po setkání s Nakamurou Tempu Senseiem.

To, co jsem pochopil poté, co jsem začal následovat Tempu Senseie, bylo způsobeno studiem přenosů starých bojových umění a způsobu myšlení japonské tradiční kultury.

To je něco jiného než tvrzení, že přednáška O-senseie byla těžko srozumitelná. Abyste pochopili přednášku O-senseie, musíte mít přehled o tom, jak věci chápe tradiční japonská kultura, pak je pochopení snazší. Kořenem přednášek Ueshiby Senseie byl shingonský ezoterický buddhismus. Nad ním je vrstva starobylého shintoismu. Pokud toto nepochopíte, bude těžké to pochopit.

Co se týče shintoismu, v Tempukai byl jeden sempai, asi o osm let starší než já, jmenoval se Sugiyama Hikoichi a chodil do školy Kokugakuin, kde se vyučoval shintoismus. Pro něj bylo snadné pochopit význam řeči O-senseie. Shintoistická božstva mají význam. Různými způsoby jsou propojena. Díky těmto vysvětlením můžete začít chápat. Hrubou představu pochopíte intuitivním pocitem. Z různých příběhů, které slyšíte od dětství, okamžitě pochopíte pocit. Podrobnější pochopení však není možné. To, co jsem pochopil díky tomu, co Tempu Sensei řekl, byla spíše metoda, jak to uvést do praxe. Proč cvičíme touto metodou, protože existují tyto důvody a tyto souvislosti.

To je aktuální i dnes. Západní “mentální trénink” nebo “mentální management” (sic) pocházejí z výzkumu Raja yogy a Hata yogy. Japonská kultura obsahuje to, co přišlo z Indie přes Čínu. Jedním z počátků japonské kultury je Kobo-Daishi, synkretická směs shintoismu a buddhismu. Jedná se o Shin-butsu konko. Raja yogu vysvětlíme jednoduše takto: “Klást důraz na spojení člověka s vesmírem”. To se pak stává japonským buddhismem nebo dokonce národní doktrínou pod patronací císařské rodiny. Ta se šíří po celém Japonsku a je také obsažena ve všech bojových uměních.

Jak to můžeme realizovat v každodenní praxi?

Když o tom začnu mluvit, bude to trvat dlouho. Nejdůležitějším bodem je neupínat se na věci/protivníky. Je to rozdíl mezi “soustředěním” a “připoutaností”. To je největší problém. Jak snadno dosáhnout tohoto stavu nepřipoutanosti, to se týká všech problémů každodenního života.

Je to dovednost získaná intenzivním tréninkem?

Spíše než o dovednosti nebo intenzivní praxi jde o to, zda proniká do vašeho každodenního života. To je mimořádně obtížný problém. Týká se všech činností. Pokud o něm budete přemýšlet ve smyslu “jak zvětšit a využít svou životní energii”, pochopíte to. Zvyšovat svou životní energii a pak ji využívat.

Neexistuje nikdo, kdo by se s tímto problémem nepotýkal. Od chvíle, kdy se narodíte, až do své smrti. Je to těžký problém. Je obtížný, ale právě v tom spočívá stres.

Toto praktikoval O-sensei?

O-sensei se narodil v Kii-Tanabe na úpatí hory Koya. Jeho rodina patřila k ezoterickému buddhismu shingon. Od dětství mu bylo toto učení blízké. Když mu bylo 35 let, setkal se s Deguchi Onisaburem. Když jsem se však pokusil poslouchat O-senseie, pochopil jsem, že hluboce prozkoumal učení v rámci tradice a pochopil je svým vlastním způsobem.

Dříve jste se zmínil o knize “Budo Renshu”. Mohl byste o ní mluvit?

Ve skutečnosti existuje několik verzí této knihy. Existuje také mimeografická verze. Ta s měkkým hřbetem z poválečného období je trochu jiná. Poválečná verze…

V jakém roce to bylo?

Ke konci roku 1945. Je to trochu jiné než O-sensei v té době. První mimeografická verze byla také okopírovaná. To bylo trochu problematické, protože se tak stalo bez konzultace s O-senseiem.

Co si O-sensei myslel o psaní knih?

O-senseiovi se často říkalo, že by měl napsat knihu, ale protože se neustále měnil, bylo by to obtížné. Kdyby se neměnil, mohl by sepsat (svou vizi aikido), ale on se neustále měnil. Jaký má smysl psát to, co jste dělali předtím, když neustále dochází k novým změnám? To se nedá napsat.

Často používáte větu: “Aikido je budo, které žije v současnosti”.

To říkával Kisshomaru Doshu. Říkal: “Ueshiba Morihei, můj otec, usiloval o bojové umění, které žije v současnosti.” Ale nevím, co tím přesně myslel. Nevím, v jakém kontextu to použil, protože to nevysvětlil. Můžeme mít mlhavé tušení, co tím myslel. Ale nevím, jaký význam tomu dávali Kisshomaru Sensei a Ueshiba Sensei.

Jaký význam mu přisuzujete vy osobně?

Je to umění, jehož středobodem jsou principy mysli a těla, technika, která se rodí z extrémní pozornosti budo, ze samé hranice života (a smrti). Jak můžeme prostřednictvím této techniky, prostřednictvím našeho života, naší mysli a těla vytvořit něco pozitivního pro současnou společnost? Bez destrukce, pozitivním směrem? To je to, co to pro mě znamená. Koneckonců i to rčení: “U kořenů bojových umění je láska” se nevztahuje k představě lásky, o které běžně mluvíme. Je to láska k vesmíru.

Jak se změnilo vaše aikido?

Na začátku, když jsem studoval na univerzitě, jsem cvičil velmi tvrdě. Ale poslouchal jsem O-senseie a Tempu Senseie, i když jsem si to při cvičení neuvědomoval. Když jste mladí, cvičíte intenzivně, cvičíte to jako techniku k boji. Ale obecně platí, že když se k bojovému umění přidá slovo “způsob”, znamená to, že se od skutečné praxe (boje) vzdaluje.

Přesto se od období Meiji začaly odehrávat války s cizími zeměmi a společnost již nebyla schopna uvažovat mimo rámec “boje”. Tehdy se situace začala komplikovat. Mezi vývojem společnosti (směrem k militarismu) a tím, co praktikoval O-sensei, vznikla propast. V tom spočívaly potíže. Zejména od období Showa.

Říká se: “být otríven tajným učením”. Mohl byste to vysvětlit?

Například když můj dědeček začal střílet z luku. Můj pradědeček, který se narodil v době samurajů, byl velmi zdatný v jezdectví a lukostřelbě. Když můj dědeček začínal, řekl mu dvě věci. První z nich byla: “Nekritizuj techniku ostatních”. Druhá zněla: “Nečti knihy o lukostřelbě”. To je to, co mu řekl. Protože by vznikl zmatek. Tenhle mistr říká tohle, jiný mistr říká něco úplně jiného. Vybrat si z různých věcí to nejlepší je metoda, jak dosáhnout nejmenšího pokroku. Bude to mozaika.

Chcete-li se něco naučit pořádně, musíte nejprve následovat a zvládnout učení mistra. Poté se občas v nějaké knize o lukostřelbě objeví něco velmi sofistikovaného. “Otrávit se tajným učením” je něco, co se vyskytuje i v aikido. Místo aby se lidé dívali na své nohy, vzhlížejí vzhůru a okázale a prázdně napodobují sofistikované pohyby. Tomu se říká “nechat se otrávit tajnými naukami”. To je v aikido poměrně rozšířené.

Jak se změnilo cvičení aikido do současnosti?

To nedokážu říct, protože u různých lidí je to různé. Je to jako s uměním. V japonštině se budo nazývá “umění”. Ale když se během restaurace Meiji zavedlo anglické slovo “art” a my jsme pro překlad použili slovo “geijutsu”, protože nic jiného nebylo, neexistoval žádný ekvivalent, a tak se to upravilo jako “geijutsu”. Proto se kniha Issai Chosana jmenuje “Tengu Geijutsuron”. Význam japonského slova “geijutsu” je zde “bojové umění”. Ať už zařadíte budo do velkého vzdělávacího rámce vytvořeného ministerstvem školství, nebo si myslíte, že by se z něj měl stát sport, a pokud tak učiníte, co se změní, to vše je otázkou způsobu vašeho myšlení. Obtížná je skutečnost. A proč? Protože pokud budou všichni současně praktikovat totéž, lidé, kteří se pohybují jedinečným způsobem, budou stále vzácnější.

Dalším bodem, možná tím největším, je, že už nežijeme v době, kdy bychom bojová umění potřebovali jako praktickou dovednost. Policie může používat taihojutsu k zadržení zločinců, vojáci mohou cvičit bojová umění, to stále existuje, ale pro širokou veřejnost je to prostředek vzdělávání, už ne zdravý rozum. Existuje tendence považovat je za již nedůležité. Ve skutečnosti je ale důležité nějaké umění cvičit a pěstovat. Ať už je to tanec, malířství nebo hudba, je lepší, když každý bude svou myslí a tělem praktikovat něco, co mu umožní vyjádřit se jeho prostřednictvím. To je jisté. Odděleně od sebeobrany nebo od části policejního výcviku či bojových dovedností pro sebeobranné složky, ale jako tradiční japonské umění. Protože vybrousí vaše vnímání/cítění/intuici. Vyleští způsob, jakým o věcech přemýšlíte. A největší ze všech problémů, rozdíl mezi koncentrací a připoutaností.

Jak můžeme tento problém překonat?

Překonat? Když se techniku naučíte a budete ji usilovně cvičit, budete podvědomě schopni cítit rozdíl mezi soustředěním a připoutaností. Například mně je nyní 86 let, dost mých přátel a kolegů je nemocných nebo zraněných a někteří z nich dokonce viděli, jak před nimi zemřely jejich děti. Tehdy se stav vaší mysli a způsob, jakým mysl používáte (stává důležitým). Rozumíte pojmu “připoutanost”? Rozdíl mezi “soustředěním” a “připoutaností”?

“Připoutanost” znamená, že vás věci uchvacují, “soustředění” znamená, že věci jednoduše odrážíte jako zrcadlo?

Chuang C’ před 3000 lety řekl: “Pravý člověk používá svou mysl jako zrcadlo.” Není pochyb o tom, že se jedná o nejdůležitější problém lidstva v jeho 3000leté historii.

Jak se jedno mění v druhé?

Připoutanost znamená, že mysl je připoutána k věcem, které vnímá; zastavuje se. Soustředění znamená, že věci jednoduše odrážíte jako zrcadlo, a proto zůstáváte svobodní. Když například onemocníte, abyste se uzdravili, pokud zůstanete připoutaní, vaše mysl se unaví a dosáhne stavu utrpení. To je ten problém. To je původ všech problémů. Kdykoli se ve světě stane něco velkého, příčinou je obvykle (nějaké připoutání). Od největších válek a vzpour až po ten nejosobnější a nejmenší problém – to je kořen všeho. Když se nad tím zamyslíte, je to velmi důležité. Je to však velmi obtížný problém, který se nedá naučit. I když pochopíte zdůvodnění, neznamená to, že můžete dosáhnout průzračného stavu mysli.

To si musí člověk zjistit sám?

Je nesmírně důležité, jak se s tím vypořádáte.

Děkuji mnohokrát.

Není zač. Bylo to v pořádku? Myslím, že to budeš mít těžké přeložit! (smích)