Toto je český překlad anglického překladu krátkého článku, který napsal Tada Sensei a který popisuje některé jeho vzpomínky na zakladatele aikido Moriheie Ueshibu. Článek vyšel v novinách Aikikai “Aikido Shimbun” v březnu 1998 (Heisei 10).
Hiroshi Tada – Když už mluvíme o zakladateli
Ostrý, vřelý, duchovní mistr.
Studentem Ueshiba dojo jsem se stal 4. března 1950 (Showa 25). O tomto dni jsem psal v “Aikido Tankyu číslo 4“. Když jsem poprvé spatřil Moriheie Ueshibu Senseie, nejsilněji na mě zapůsobilo to, že vůči studentovi, jako jsem byl já, smekl klobouk a představil se: “Já jsem Ueshiba.” Ten obraz a ten hlas mi ještě teď zůstávají hluboko v paměti.
V té době se ranního a večerního tréninku v Ueshiba dojo účastnilo nanejvýš šest nebo sedm lidí a většinu z nich tvořili studenti z univerzit Waseda a Hitotsubashi nebo členové Nishikai a Tempukai. Sensei by každého z nich zdvořile hodil a pak by všichni cvičili. My studenti (門人 / “monjin”) bychom tuto techniku cvičili mezi sebou a chvíli poté, co bychom začali, by Sensei řekl.
“Pokud dovolíte…”
Bezmyšlenkovitě jsem se rozhlížel kolem sebe a myslel si, že přišla nějaká významná osobnost. V dojo však byl jen pekař pan Hata Kikuchi, který nastoupil den přede mnou, a my studenti. Sensei při tréninku vždycky používal zdvořilostní výrazy, jako je tento.
Bylo to pravděpodobně proto, že mezi Senseiovými studenty bylo mnoho členů královské rodiny, armádních a námořních generálů a lidí, kteří reprezentovali Japonsko. To však nebyl jediný důvod – ve slovech je síla. Ta zdvořilost a péče, která zasahovala do každého koutu, dávala vzniknout pocitu vytříbenosti, a ten byl přímo spojen s technikami jeho budo.
Senseiův trénink byl zahalen tajemnou atmosférou. I když se pohyboval tak, aby v okamžiku prudce potlačil své protivníky, nějakým způsobem vytvářel v dojo pocit velkého tepla. Zjevně se přizpůsoboval i nezralým studentům, jako jsem byl tehdy já, taková inspirativní síla byla opravdu neuvěřitelná.
Během jednoho období jsem si uvědomil něco záhadného. Když jsem se přiblížil k Senseiovi, moje mysl a tělo jako by zprůhledněly. Když se mě Sensei dotkl, bylo to ještě průzračnější, jako by hranice mezi našimi těly a myslí zmizela. Byla to mocná síla, která vycházela ze Senseiova výcviku v překonávání konfrontace, a my jsme se jí museli nechat strhnout. Tuto sílu jsme v Ayabe obdrželi v přímém přenosu ze srdce do srdce (以心伝心) od Onisabura Deguchiho, kterého si Sensei velmi vážil, a myslím, že ji musel dále rozvíjet svým vlastním úsilím o trénink se vším všudy. Když Sensei mluvil o svých vlastních učitelích, Sokaku Takedovi Senseiovi a Onisaburo Deguchi Seishiovi, mluvil o nich s opravdovým respektem. Zvláště když mluvil o Deguchi Seishim, oslovoval ho “Seishi Sama”, přičemž používal dvojí čestný titul.
Sensei mě mnohokrát přísně pokáral, ale byly i chvíle, kdy jsem byl nezaslouženě pochválen. Často mě káral – “nevyráběj”. Tím “vyrábět” myslel, když si Uke dovolí vzbudit zdání, že je mimo rovnováhu, i když ve skutečnosti není, uvolní úchop nebo se pohne.
Proč nám bylo řečeno “nevyrábějte”? Když si člověk na techniku zvykne, provádí ji bezmyšlenkovitě, nebo se za technikou honí intelektuálně, místo aby šel rovnou vpřed s pocitem prázdného bílého listu papíru. Jinými slovy, “nevyráběj” je totéž, jako když nám vynadali “máš otvor”.
Jednoho dne jsem trénoval v dojo sám, když vedle mě vstoupil Sensei a promluvil.
“Tada-kun, měl by ses stát profesionálem. tělo jako tvoje je pro Aiki nejlepší.” – Kdybych ta slova slyšel od Senseie, jak by mě to teď dojalo. Tehdy jsem si však myslel, že je normální nastoupit po ukončení univerzity do velké firmy, jako to udělali můj otec a dědeček, a žít volný život, takže jsem ho nepřítomně poslouchal, jako by mluvil o nějakém vzdáleném místě. Když jsem o tom později přemýšlel, uvědomil jsem si, že ta slova povzbuzení pocházela z vřelých citů, které Sensei choval ke svým studentům.
Naposledy jsem Senseie viděl den před svým odjezdem do Evropy, abych tam šířil aikido, 23. října roku Showa 39 (1964).
Sensei mě povzbudil: “To je opravdu brzy. Běž a snaž se.”
Když Sensei v roce 44 (1969) zemřel, byl jsem v Evropě. Když jsme se to dozvěděli v dojo v Římě, obklopila mě chvíle ticha beze slov. V Itálii panuje soucit a laskavost k cizím srdcím. Obraz Senseie v dojo byl brzy obklopen květinami smutku. Členové mé skupiny před ním seděli v tichosti mnoho hodin.
Z anglického překladu Christophera Li Senseie z webu Aikido Sangenkai.
Na Aiki-wiki publikováno s laskavým svolením Christophera Li Senseie.
