Rozhovor s vámi jsem publikoval již ve 2. čísle Aikdojournalu v roce 1997. Narodil jste se v roce 1942 a s tréninkem aikido jste začal v 21 letech, v roce 1963.
Ano, narodil jsem se v roce 1942 a aikido jsem začal studovat v 19 letech.
Takže rok 1961, ne 1963, pamatujete si ještě své začátky?
Ano!
Před aikidem jste trénoval judo, jaká zkušenost vás nebo vaše srdce přiměla rozhodnout se pro aikido?
Ne, nemohu říct, že bych se od juda odvrátil. K aikido jsem se obrátil, protože na univerzitě byly nabízeny různé aktivity. Mimo jiné tam byl také klub, který nabízel trénink aikido.
Inspirovalo vás to více než “judo”?
Nevěděl jsem, co je aikido, nikdy jsem o něm neslyšel ani nic neviděl.
Jelikož jste nyní mistrem aikido zde v Lichtenštejnsku, muselo na vás něco zapůsobit?
Samozřejmě se našly momenty a věci, které na mě zapůsobily. Za hlavní důvod bych označil okamžik, kdy jsem se setkal se zakladatelem aikido. Na jedné straně to byla samozřejmě jeho osobnost. V té době jsem toho o “waza” moc nevěděl, nebyl jsem si toho vědom. Nemohu říct, že bych o něm měl nějakou představu. Ale když jsem potkal O-senseie v Hombu Dojo…, – …to, jak tam stál -, jeho postavu. Nejen jeho postava, ale i jeho vzhled a chování. To bylo velmi působivé. Viděl jsem, nebo spíš jsem se naučil, čím se člověk může stát, když jde cestou aikido. To bylo velmi působivé. Teď to vidím zpětně. Ale tehdy to byl “jen” nádherný zjev s určitým charismatem.
To bylo to, co vás udrželo u aikido, myslím teď ve srovnání s judem?
V tu chvíli jsem judu už nevěnoval pozornost.
Pamatujete si, kdy jste potkal O-senseie?
Asi rok poté, co jsem začal s aikido. To muselo být někdy v roce 1962, to mi bylo dvacet let.
Takže toto setkání vás přesvědčilo více než školení s vašimi přímými učiteli?
Ne, nebylo to “vlivem” nebo proto, že jsem byl “tak” ohromen, bylo to více…. – něco jako… – Objetí. Nemyslím takový ten šokový stav, “ehm”, ne něco, co by mě takříkajíc vtáhlo – jestli víte, co tím myslím. Nevklouzl jsem do toho bezvýhradně. Ne, spíš jsem do toho vplul.
Kdy se změnil váš osobní vývoj jako začátečníka a z jakých důvodů?
Tato otázka mě zpočátku tolik netrápila. Ani teď nemůžu říct, že to začalo v tom či onom okamžiku, kdy jsem pocítil “KI”, těžko se to vysvětluje. Nemohu tvrdit, že bych dnes cítil větší “KI”. Vím, že to v mé pozici zní divně. Ale čím víc o “KI” mluvíte, jako by to bylo něco zvláštního, tím spíš to vyvolává dojem, že je to “hokus pokus”. Toto nebezpečí prostě existuje, když o “KI” mluvíte tímto způsobem. Když se mě někdo zeptá, co znamená “KI”, mohu jen říci, že pro mě je to vše, co existuje na tomto světě a co je potvrzeno ve své existenci touto “KI”. Stejné je to například s “keiko”, když trénuji nebo jím, nebo když zvednu ruku a spustím ji dolů – to může udělat skutečně každý. Ale to, co to všechno umožňuje, je právě “KI”. Všechny předměty, které nás tu obklopují, které tu existují, mají “KI”. Například v Japonsku se jí říká “Denki” neboli “elektrické Ki”. Všechny věci, které nás obklopují, se díky své “KI” stávají bytostí. Tento způsob myšlení je základem taoismu. Přečetl jsem si a objevil toto o taoismu. To mi přineslo takzvaný “aha efekt”! Tak jsem na to přišel. Nebylo to tedy tak, že bych to objevil a pak se přizpůsobil. Šlo prostě o to, že se mé myšlenky daly verbalizovat a vyjádřit. Yamaguchi Sensei založil společnost KI. Bylo to asi deset let poté, co jsem se začal věnovat aikido, a v té době řekl, že “KI” je všude. Když se vytvoří záměr, “KI” už tam je. Když přemýšlím o pití piva, tato “KI” už tam je. V té době jsem moc nechápal, co tím Yamaguchi Sensei myslel. Ale postupně jsem to dokázal pochopit. Dobře, předtím jsem mluvil o taoismu a o tom, co Yamaguchi Sensei také vyjádřil. To jsou body, které jsem poznal. Otázkou pro mě ovšem je, zda jsem to pochopil přesně tak, jak to myslel? Ale možná jsou lidé, kterým toto pivo chutná, a jiní, kterým ne. Je to jedna a tatáž věc, kterou různí lidé chápou různě. V Japonsku, když se cítím přitahován, říkám “Ki ga areba”, “když existuje ‘KI'”. V tomto významu jde spíše o záměr, kde jste. Je tam nějaká osoba, hezká žena, a pokud je tam moje “KI” takříkajíc přitahováno, pak ano … Ki může mít různé významy a být používáno různými způsoby, pak se také používá v různých jazycích, v tomto smyslu je všudypřítomné.
Kdy se tyto “zkušenosti a znalosti KI” proměnily ve vaše aikido? Jaké to mělo důsledky?
Bylo to asi 15 let poté, co jsem začal cvičit aikido. Takže po deseti letech se můj způsob tréninku změnil. Mohu říci, že se změnil o 180°. S tím důsledkem, že jsem se stal měkčím. Čím měkčí své “keiko” dělám, tím více mohu po účastnících, kteří o něj mají zájem, chtít, aby se “aikido” věnovali, aby ho zintenzivnili. Od té chvíle, ano, to bylo kolem mého desátého roku, mi bylo doporučeno trénovat měkčeji a pak jsem také své “keiko” udělal měkčí. Začalo to být jiné. Čím víc na něm pracuji, tím intenzivnější je moje “KI” – to jsem si uvědomoval čím dál víc. Od té doby, ať jsem kdekoli, všude to říkám. Ano, myslím, že teď je na každém, aby to pochopil sám, aby to fyzicky pocítil. Já to mohu vysvětlit slovně, ale jestli to každý sám cítí, fyzicky prožívá, to je něco úplně jiného a na tom záleží.
Vždy se říká, že aikido funguje bez síly. Ale já vidím jen malé procento aikidoků, kteří pracují bez síly.
Ano, často jsem slyšel to, co jste právě řekl. Totiž, že jim ostatní studenti, ostatní účastníci, tedy ostatní učitelé, říkají, že by neměli pracovat tak napjatě a silou, ale jemněji. Ale ve chvíli, kdy si vezmou uke, mají pocit, že od senseie dostávají hodně síly. Ale aikidokové, kteří přicházejí k mému “keiko”, dávají zpětnou vazbu, že ode mě žádnou sílu necítí. Dal jsem si za cíl pracovat s ještě menší silou a ještě menší silou. O tento cíl se stále snažím. Dnes jsme dělali ikkyo, že ano, a ukázal jsem ji jako základní kata. Pak jsem dlouze chodil za držiteli hakamy a ukazoval jim, co dělají. No, je to “ikkyo” jako takové, ale myslím, že si v tu chvíli neuvědomili, jakou wazu předvádím? Počkej, zeptám se jich přímo. (Otočí se ke skupinám u ostatních stolů). “Když jste si vzali ukemi v “Ikkyo”, cítili jste mou sílu”. (Následuje mnoho odpovědí v němčině a angličtině…) Dozo: “Nejde o tu sílu, ale o těžkost.” – Vidí, že vážím maximálně 70 kg, ale cítí dvě tuny.
Je to jako s “chytáním”, když vedu ukeho a chci ho například chytit oběma rukama za paži, tak mě pouze blokuje.
Stisknutí silou a pocit tíhy, “závaží”, jsou dvě různé věci.
V čem spočívá obtížnost realizace bezsilové práce?
Především – sotva se najde někdo, kdo by tomu věřil. (Dlouhá úvaha)
Mohu udělat něco proti síle, fyzicky mohu také zrušit sílu jinou, protisílou.
Hhhhhhhm. To je možná “přirozená, normální” lidská myšlenková reakce, “síla proti síle”. Již dříve jsem mluvil o taoismu, kde platí, že to, co zdánlivě přísluší lidské mysli – např. “silný a slabý”, “krásný a nehezký”, “pravý a levý” – neexistuje. Vše je transcendentní. Kdybychom se tedy k tomuto bodu vrátili, nejedná se o “sílu a protisílu”, ale možná o něco ještě “přirozenějšího”, jak jsem řekl dříve: 1+9=10, 2+8=10, 3+7=10, 5+5=10. Máme tendenci se jako lidské bytosti socializovat ve světě, ve společnosti. Prostřednictvím tohoto jazyka, který si vynucuje dualistické, dichotonické (dvojčlenné) jazykové návyky. Myslíme si, že tento druh dualistického myšlení je tak internalizován. Ale místo toho, abychom se jím nechali ovlivnit, měli bychom nejen hledat dualistický způsob myšlení, ale ještě originálněji. To je cesta, kterou bychom podle mého názoru měli následovat a na které bychom měli pracovat. V Koanu v zenovém buddhismu se v jedné z těchto hádanek Koanu říká: “Ukaž svou tvář dříve, než se narodíš”. To je univerzální, takové principy najdete všude. Abych to zkrátil, je samozřejmě ještě mnoho bodů, které mi nejsou jasné. Pro mě je řešením práce bez energie. V tomto případě KI. Jak už jsem řekl dříve, “jak jsem cítil objetí při pohledu na O-senseie” nebo “přitahován jeho charismatem”. Způsob boje. Možná takhle vznikl lidský svět? Pak bychom to měli překonat. Když to na mě přijde, snažím se tomu vyhnout. Často používám jako vysvětlení tuto metaforu, vodu. Stejně jako tok řek. Vezměte si například tuhle vodu v láhvi. Voda se přizpůsobí tvaru této láhve, ale bez problémů se přizpůsobí i jakémukoli jinému tvaru. Netrvá na určitém tvaru nebo formě. To je vlastnost vody. To je to, co se od ní můžeme naučit. Samozřejmě se stává, že přichází v podobě velkého proudu, jako velká síla, ale čím silnější je přehrada…, tím více se voda přizpůsobuje.
Vrátíme-li se k první otázce, v čem spočívá obtížnost realizace bezsilových technik?
Jak jsem již řekl, vždy se vyznačujeme “předsudkem, předvídavostí”, obvykle v 99,9 % případů. Proto je těžké pracovat proti vlastním předsudkům. Druhým bodem je, že předsudky ztěžují lidem uvěřit. To je možná největší překážka?
Aikido má v sobě vlastně každý, jen je třeba ho probudit.
Samozřejmě, že by mohli tohoto ducha “Aiki” takříkajíc probudit, kdyby chtěli nebo měli zájem. Pokud ne, nic se neděje. Už dříve jsem mluvil o lidech, “pozitivních následovnících”. Protože mají zájem, následují mě, aby se něco naučili. Nemyslím si, že mohu nebo chci proselytovat ty, kteří nemají zájem. To nefunguje.
Ne, to nemůžete. Jako začátečník jsem se učil aikido v takzvané kata formě, rigidní. Jako mladý učitel aikido jsem ho tak předával dál. Dnes už to tak nevnímám. Myslíte si, že i začátečníci by se měli učit “toto volné aikido”?
Kata jako taková se musí především naučit. To je přirozený základ. Ale nemyslím si, že je třeba používat nějakou svalovou sílu. Voda se stejně musí přenést z láhve do sklenice nebo jiné nádoby, abych tak řekl. Internalizace (zvnitřnění) kata by byla v pořádku. Obávám se však – no, sám mám takovou zvláštnost -, že při cvičení kata je obtížné ovládat nebo zabránit použití síly. Proto si kladu otázku, zda bych neměl hned od začátku učit měkkým způsobem? To je otázka, která se objevuje stále znovu a znovu. Většinou se však učí pouze kata jako taková a drží se jí. Budou moci později přejít na “keiko”, tedy měkčí trénink? Těžko si myslím, že lidé, kteří to bez použití síly nezvládnou, budou schopni později přejít.
Všiml jsem si následujícího: Když navštěvuji cizí dojo na školeních, studenti nebo aikidokové okamžitě pozitivně reagují na mé námitky a vysvětlení, aniž by si uvědomili, že se jim jejich vlastní učitel snaží vysvětlit stále totéž.
Napsal jsem o tom také do Cosmosu, našich novin v dojo. Jedno japonské přísloví říká: “Co se vrabci naučili v dětství, to nezapomenou až do svého stého roku a budou tak tančit pořád.” To znamená, že to, co se naučíte, se nejprve internalizuje ve vašem těle. Poté se to otiskne do paměti.
V našem okolí se říká, že co se nenaučí malý kluk, to se holčička nenaučí nikdy. To by byl opak vrabců. Obojí je nejspíš pravda. Z toho plyne moje otázka: Neměli by se začátečníci také naučit pracovat jemně?
Sám jsem nerozhodný, někdy se mi líbí to, jindy ono?
Je pravda, že pokud se kata nenaučí, pohybuje se začátečník často nejistě, zdánlivě bez středu, bez jádra… Možná je to dobře?!
Možná, ale možná je to lepší, než kdyby byl vytvarován, vtlačen do šablony, do pevného tvaru. Pokud takto začínáte, musíte dostat šťouchanec, abyste dosáhli bodu obratu. Jinak to tak zůstane.
Je to snad nedostatek boje v aikido, který aikidokovi nedává žádné “brutální šťouchance”, které by ho vrátily zpátky na zem, stejně jako …
Horst Schwickerath
Celý článek můžete nají v časopise Aikido Journal čísle 25D – 1/2001.
Původní rozhovor na aikidojournal.eu číslo 25D – 1/2001 od Horst Schwickerath Senseie, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
