Jak jste se dostal k boxu?
No, žádný z mých motivů nebyl čistý. (smích) Někdy ve druhém ročníku na střední škole mě tři ničemové odvedli do jedné uličky v Jimbo-cho. Zrovna když jsem si myslel: “Páni, mám průšvih,” tak se ten kluk, co stál přede mnou, otočil, aby mě praštil, a sebrali mi peníze. Naštval jsem se a řekl si: “Ať se děje, co se děje, já jim to vrátím!”, a tak jsem rozřezal kendo tsubu a vyrobil si mosazné klouby. Když o tom teď přemýšlím, říkám si, proč jsem to vlastně udělal. (smích) Takže… potuloval jsem se po okolí, kde mi sebrali peníze, a asi po třech dnech přišli ti samí chlapi a řekli: “Ty, pojď sem!” Vzali mě do té samé uličky! Pomyslel jsem si: “Už je to tady!” a za chůze jsem si nasadil mosazné klouby, které jsem měl v kapse. Když se tentokrát otočili, vrazil jsem jim facku, chlapík vepředu se zapotácel a hned upadl a další dva chlápci zpanikařili. Nic nebylo tak vzrušující jako pocit z té rány. (smích) Na ten pocit jsem nemohl zapomenout, a tak jsem se nakonec přihlásil do boxerské tělocvičny.
Bylo to tak vzrušující? (smích)
Ano, i teď, po šedesáti letech, si pamatuji ještě střípky. (smích)
Měl jste po nástupu do boxerské tělocvičny nějaké potíže?
Samozřejmě, jakmile se to naučíte, začnete to chtít používat. (smích) V té době byli pouliční prodejci po obou stranách Ginza Dori, od Kyobashi až po Shinbashi Nana-chome. Chodila tam spousta různých lidí, ošuntělí studenti univerzit a další. Když jste se takovým lidem podívali do tváře, řekli: “Na co se to sakra díváte?”. Když se to stalo, navlékl jsem si tenké kožené rukavice, které jsem si přinesl s sebou, a šel jsem za nimi.
Takže jste se tam rval? (smích)
Všichni padli jednou ranou. (smích)
Bylo to z pravého háku?
Ne, byl to krátký levý hák. To proto, že když mluvím o boji, jde o boj zblízka. Krátký úder z vedoucí ruky byl nejlepší.
Oyama Masutatyu Sensei (Zakladatel Kyokushin Karate) také řekl: “V boji je to krátký úder”, to je stejné, ne?
Je to tak? (smích) Tehdy jsem byl hloupý, takže jsem sbíral trofeje za každého, koho jsem porazil. Sbíral jsem jich opravdu hodně! (smích)
Jaký byl váš důvod, proč jste začal cvičit aikido?
Ani to nebylo čisté. Jel jsem na kole zhruba v době, kdy jsem maturoval na střední škole, když z boku vyjelo kolo s postranním vozíkem, které patřilo obchodu s bambusovými tyčemi, a jedna z bambusových tyčí se mi zapíchla do předního kola. Díky tomu jsem se s kolem převrátil dopředu. Okamžitě se seběhli přihlížející – to oni se vrhli ven, já byl poškozený, ale ten druhý si to špatně vyložil. Švihl ke mně, chytil mě za límec a řekl: “Kam ses díval, ty idiote!”. Když jsem vybouchl a vrazil mu facku, hned se skácel k zemi, a pak přijela policie a odvedla mě. (smích)
(smích)
Naštěstí lidé kolem říkali, že “za to může obchod s bambusovými tyčemi”, takže se to nějak vyřešilo. Samozřejmě, že ten druhý chlap byl celý od krve, takže jsem nakonec musel zaplatit jeho léčebné výlohy. Pak jsem si řekl: “Musím najít způsob, jak porazit protivníka, aniž bych ho udeřil.” A když jsem uvažoval o věcech jako judo, narazil jsem na novinový článek, který představoval aikido. V článku se psalo, že aikido je “smíchané karate a judo”, a já si pomyslel “to je ono!”. (smích)
(smích) Co se stalo s vaším boxem?
V té době jsem měl poškozený zrak, takže jsem už s boxem skončil. V té době se muselo mít úvod, abyste mohl začít aikido, tak reportér z Mainichi Housou, který byl zodpovědný za článek, řekl: “klidně použijte moje jméno”, a to jsem použil když jsem se na něj šel podívat poprvé. Jen na okraj, už tehdy jsem znal název “aikido”. V časopise Yomiuri Shimbun vyšel ve 23. ročníku (1948) časopisu Showa malý inzerát na seminář aikido. Až do semináře jsem se nemohl rozhodnout, zda jet, nebo ne, ale nakonec jsem tam nejel. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to aikido je, a tak jsem si myslel, že to musí být nějaký druh kiai-jutsu. Měl jsem začít už tehdy. (smích)
Pamatujete si, kdy jsi poprvé přišel do dojo?
Vzpomínám si. Šel jsem tam po obědě, takže tam nikdo nebyl. Když jsem zavolal: “Promiňte…”, vyšel člověk a strašidelným hlasem křičel: “Kdo je to?”. Když jsem řekl: “Chtěl bych se stát studentem”, řekli: “Víte, co je aikido?”. Když jsem pak řekl: “Je to něco jako kříženec karate a juda”, rozzlobili se. (smích) Donutili mě sedět v seize na straně dojo, kde se pověšovalo keiko-gi, a přednášeli mi o aikido asi hodinu – “Aikido spojuje nebe a zemi…”. Vůbec jsem tomu nerozuměl – to byl Sadateru Arikawa Sensei.
Kdo byl v té době v dojo?
Nebylo tam tolik lidí. Byli to hlavně Shigenobu Okumura, Koichi Tohei, Kisaburo Osawa, Sadateru Arikawa, Seigo Yamaguchi, Shoji Nishio, Hiroshi Kato a Nobuyoshi Tamura.
Bylo tam několik významných tváří, že? Slyšel jsem, že jste v té době zdokonalil mnoho technik proti vyzyvatelům dojo… dělali totéž i ostatní instruktoři?
Ano, dělali. Koneckonců, byla to poněkud krutá doba. Měli jsme takovou tu odvahu, která říkala: “Ať přijde kdokoli, budeme chránit pověst”. Noro (Masamichi) san (nyní vedoucí “Ki no Michi” v Paříži) říkal: “Když je chytneš za zápěstí, rozdrtíš je přímo tam.” A oháněl se desetikilovou železnou holí – rukojeti si lámal tak jednou za měsíc. Tada Sensei se jednou rukou oháněl osmihrannou holí z dojo. Jeden člověk řekl: “Zakousni se do nich a nepusť je, ani kdyby udeřil blesk”. (smích)
A měli jste házecí techniky, při kterých padaly na hlavu?
Přesně tak. Protože nemá smysl je házet, když se zase zvednou. Myslel jsem si, že nejlepší způsob, jak je poškodit, je hodit je na hlavu. Nakonec jsem to ale nepoužil ani jednou. Část mého já z toho má dobrý pocit a část toho lituje. Při tréninku jsem přemýšlel o věcech typu “Když někdo opravdu přijde (zničit dojo), budu to moci použít?”. Je tu také možnost, že člověk bude poražen.
Takže část z vás se také bála?
Bylo to děsivé! Bylo to děsivé, ale člověk nemohl utéct. Taková to byla doba. Proto se lidé, kteří tehdy vstoupili, nikdy nevzdali, jejich mentální nastavení je jiné – měli jsme pocit: “Musíme chránit dódžo a budovat ho!”. Mimochodem, lidé, kteří nastoupili po té době, neměli stejný pocit hrozícího nebezpečí, takže určité procento z nich prostě skončilo.
Jaké to bylo v té době, kdy se demonstrace stávaly populární?
O-sensei neměl rád, když předváděl někdo jiný než on sám. Proto jsme museli nějak zdržet O-senseiův příchod, zatímco my studenti jsme tajně spěchali, abychom před tím předvedli ukázky. Takže tu byl někdo, kdo měl za úkol udržet O-sensei v šatně – “Sensei, dejte si čaj…”. (smích) Samozřejmě si myslím, že na to přišel až v průběhu.
Když už mluvíme o demonstracích, jedna z nich se konala v Hibiya Kokaido. Říká se, že jste Toheie Senseie držel zezadu v úplném Nelsonu (podramenní páka)…
To bylo, když Tohei Sensei předváděl s více útočníky. Je to už promlčené, takže je to asi v pořádku. Takhle to ale nebylo. Nebyl to úplný nelson, přehodil jsem mu nohu rukou.
Vy jste mu podmetl nohu? (smích)
Ano. A jsem si jistý, že spadl. Kdybych chtěl být opravdu ošklivý, tak bych ho tam hned svázal, (smích) ale jakmile spadl dozadu, Tohei Sensei hned vyskočil zpátky – to bylo opravdu působivé. Takže Tohei Sensei řekl: “Já jsem nespadl, já jsem se přikrčil.” Ale to je v pořádku. Každý pozná, když někdo vzal ukemi.
Existuje mnoho různých příběhů, ale tak to opravdu bylo? (smích)
Demonstrací bylo mnoho – od malých, na kterých se podíleli pracovníci firmy, až po velké. V době, kdy jsme předváděli na menších místech, tam často byli Kenichi Sawai Sensei (zakladatel Taiki Shisei Kenpo) a Masutatsu Oyama Sensei (zakladatel Kyokushin Karate).
Došlo k nějaké debatě?
S těmi dvěma jsem často mluvil. Navštívil jsem také jejich dojo v Meiji Jingu a Ikebukuro. Viděl jsem, jak Oyama Sensei předváděl ve veřejné hale v Asakuse, kde sroloval minci v hodnotě 10 jenů.
Viděl jste to na vlastní oči?
Ano, neudělal to na jeden pokus, ale vrčel a postupně to po kouskách navíjel. To bylo opravdu něco. Tenkrát mi říkali: “Kdybys vážil o deset kilo víc, tak bys dokázal jednou ranou složit býka.” A já jsem si to uvědomil. Ti dva občas chodili i do dojo Aikikai. Zejména na návštěvu O-senseie.
Zapojil jste se někdy do rozhovorů mezi zakladatelem, Sawai Senseiem a Oyamou Senseiem?
Ne, to jsem nikdy neudělal. Slyšel jsem však, že Oyama Sensei řekl: “Aikido zanikne, až O-sensei zemře.” Myslím, že je to tak.
Napsal jste: “Aikido vytvořil Morihei Ueshiba Sensei a s jeho odchodem zanikne.”
Přesně tak. Nikdo nedokáže zvládnout celé aikido O-senseie. Při ukázkách, o kterých jsem mluvil dříve, O-sensei řekl: “Já jsem aikido. Když se hýbu, stává se to technikou.”. Jinými slovy, možná si myslel, že je ještě příliš brzy na to, aby studenti nazývali to, co dělají, “aikido”. Je to stejné, jako když se slepci dotýkají slona a každý z nich posuzuje slona podle části, kterou uchopí. Možná je zvláštní to takto uvádět, ale možná by bylo nejlepší říkat, že jsem “Aikido Kuroiwa-ha” (“Aikido ve stylu Kuroiwy) – stejně jako praxe pojmenovávání dílčích skupin velkých politických stran. Myslím, že všichni jsou na tom stejně. Protože každý si od Zakladatele vzal něco jiného. Protože každý měl jiné schopnosti a zkušenosti.
To je cesta, kterou jste prošel, že? To je cesta, po které jste dokázal pokračovat v aikido.
Správně…. Z nějakého důvodu miluji O-senseie. Nedá se nic dělat. Nakonec, ať se otočíš na jakoukoli stranu, mistr učitel je mistr učitel. Nedokážu to ale dobře vysvětlit slovy. A tak jsem si aikido udělal po svém.
Gekkan Hiden (“Secret Teachings Monthly”), 2009
V anglickém jazyce: Aikido Sangenkai, Christopher Li Sensei, s jehož laskavým svolením jsem zde vložil tento rozhovor.
[…] Yoshio Kuroiwa […]