Následující text je překladem rozhovoru s Yoji Fujimoto Senseiem z roku 1993, jedním z předních světových učitelů aikido posledních dvou desetiletí.
Na Aiki-wiki byl, s laskavým svolením Saša Obradović Shihana, z webu Aikikai Serbia.
Sensei, chtěl byste nám říct o svých začátcích jako instruktora aikido?
Je to z doby, kdy jsem studoval na univerzitě v Tokiu. Tehdy jsem se skupinou přátel založil klub aikido na univerzitě Nitaidai. Předtím jsem cvičil kendo a judo. Klub nebyl univerzitou uznán a nesměli jsme využívat univerzitní prostory. Neměli jsme žádné peníze ani instruktora. Na hodiny jsme chodili se střídavým začátkem.. Snažili jsme se najít pro klub vhodného instruktora a požádali jsme o pomoc Aikikai Hombu Dojo. Měli jsme štěstí, protože Hombu Dojo projevilo zájem o rozvoj univerzitního aikido. Aikikai vyslalo jednoho ze svých nejlepších instruktorů, Koichi Tohei Senseie. Byl to 10. dan a v Hombu Dojo měl kvalifikaci Shihan Bu-jo, hlavní instruktor. Náš klub byl oficiálně uznán a pod vedením Tohei Senseie se snadno zvyšovala úroveň. Po nějaké době Hombu Dojo jmenovalo (Seijuro) Masudu Senseie naším novým instruktorem. Abych ho přesvědčil, aby jmenování přijal, řekl jsem mu, že to nebude na dlouho, jen je čas posílit naše zkušenosti… To ještě netušil, že se bude univerzitnímu aikido věnovat až do konce života!” Ve skutečnosti je dnes Masuda Sensei technickým ředitelem všech univerzitních aikido klubů v Japonsku.
Co vás přimělo opustit Japonsko a přestěhovat se do Itálie?
Do zahraničí jsem se chtěl přestěhovat už na střední škole. V té době s tím aikido nemělo nic společného. Měl jsem jen touhu opustit Japonsko a poznat jiné země. Svůj záměr jsem sdělil otci. On skrýval své pocity proti tomu a jen řekl, abych pokračoval ve svém životě. Mít titul by pro mě bylo jednoduché kdekoli, v Japonsku nebo v zahraničí, řekl. Zapsal jsem se na univerzitu Nitaidai v Tokiu a studoval sport a volný čas. Nitaidai byla známá tím, že je nesmírně tvrdá. Ta sláva byla zasloužená…
Pak konečně nastal čas odejít. V roce 71 Vás Aikikai Hombu Dojo vyslalo do Itálie, abyste tam pokračoval v práci, kterou vykonal Hiroshi Tada Sensei. Bylo to zpočátku těžké?
Ani ne. Pokud jsem měl nějaké problémy, tak hlavně byrokratické: pracovní povolení a podobně. Co se týče ostatního: počáteční nedostatek studentů, snaha shromáždit prvních pár začátečníků, žádné peníze v kapse… to vše je normální a pochopitelné. Věděl jsem to už před přestěhováním do Milána. Pokud chcete prodávat zapalovače tam, kde místní vždycky používali zápalky, budete mít potíže začít!
V rozhovoru, který odvysílal italský televizní kanál, jste řekl, že během vašeho prvního období v Itálii jste to měl finančně těžké.
Bože! Bylo to opravdu napjaté! Chodil jsem na hodiny 3-4krát týdně do sportovního areálu a měl jsem asi 60 studentů. Přesto jsem z toho nemohl dostat víc než těch pár liber na zaplacení nájmu bytu… Dělil jsem se o něj s instruktorem juda a karate. Zvykli jsme si na neustálý příchod a odchod lidí různého charakteru, přičemž počet obyvatel bytu neustále dosahoval 7 nebo 8 lidí. Dohoda zněla, že se budeme dělit o náklady: škoda, že jsem byl jediný, kdo měl práci, jestli se to tak dá nazvat… Nějak jsme vždycky měli co jíst. Když jsem dostal nějaké peníze, koupili jsme si třeba 20 kg rýže. Vzpomínám si, že jsme jednou přežili pět dní, když jsme jedli jenom třešně! Jindy, to bylo v létě, jsme se dva týdny živili melounem. Bylo to opravdu těžké, ale nám to bylo jedno. Byli jsme mladí!
Změníme téma, Sensei. Mluvme o Ki, univerzální energii.
Nechte mě být! (Fujimoto Sensei vybuchl výrazným smíchem).
Prosím, Sensei, promluvme si o tom. Diskutuje se o ní všelijak: někdo ji vysvětluje jako druh magie, jiní ji neberou vážně, další o ní nemluví vůbec a raději jen cvičí. Jaký je podle vás vztah mezi Ki a každodenním životem?
Já jsem živý. To znamená, že moje Ki je dobrá… Položte mi tuto otázku znovu, až mi bude sedmdesát. Možná vám prozradím něco zajímavějšího…
Dostal jsem zprávu, Sensei. Jste 30 let v Itálii. Mezitím jste zestárl, změnilo se vaše aikido, změnil se způsob, jak ho žít, cvičit, učit.
To doufám!
Kterým směrem?
Dnešní poselství Hombu Dojo zní: „aikido je pro každého“. Hombu tím myslí, že aikido není jen pro určité kategorie lidí, je pro všechny. Musí být vhodné pro všechny nezávisle na pohlaví, věku a fyzické síle. Když jsem byl mladší, nesouhlasil jsem s tím. Určité časy jsem měl nováčky a… ne že bych je poslal pryč, ale po nějaké době odešli a už se nevrátili. Postupem času se člověk mění a učí se. Lituji toho, co jsem v těch situacích udělal. Možná jsem jen zestárl a dospěl. Možná se změnil sám svět a já o tu změnu nestál. Nikdy jsem nezměnil postoj, protože mi to aikido Doshu řekl. Byl to přirozený proces vývoje, kterým aikido procházelo, a já se na něm podílel.
Již 30 let učíte aikidó v Evropě. Nepochybně jste získal komplexní znalosti evropského aikido. Myslíte si, že lidé z různých zemí interpretují aikido různým způsobem?
Určitě. Různé kultury znamenají různé přístupy k věcem. Na druhou stranu je aikido univerzální. Různé kulturní přístupy k němu ho jen dělají úplnějším, zajímavějším a podnětnějším.
Jaký je váš pohled na aikido v zemi, kterou považujete za svůj druhý domov, v Itálii?
Italští cvičenci aikido jsou obecně vynikající a patří k nejlepším na světě. Není to ale až tak překvapivé, vzhledem k tomu, že v Itálii vždy pobývali tři japonští Shihani. Která jiná země stejné velikosti nebo počtu obyvatel se může pochlubit takovou kvalitou výuky jako Itálie?
Chcete říci, že se italská komunita aikido těšila výsadnímu postavení a s ním i širším možnostem růstu?
Myslím, že je to samozřejmé. Stačí se podívat na webové stránky italské aikikai na kurzy: každý rok se tam koná neuvěřitelné množství seminářů pořádaných japonskými Shihany a italskými instruktory 5. a 6. danu. Je zde konkrétní a stálá možnost zdokonalovat se, ověřovat si a zdokonalovat to, co člověk dělá ve svém vlastním dojo. Díky tomu, že k nám přijíždí tolik Instruktorů ze zahraničí, je vždy možné porovnat svůj styl a obohatit ho o nové detaily, doplnit si nové pomůcky. To platí i z mého pohledu, z pohledu instruktora. Pokud se člověk musí vztahovat k jiným skutečnostem, nemůže být zajatcem nějaké rutiny. Vždy je tu podnět k hledání něčeho nového, k růstu.
S jakým největším problémem jste se musel setkat u západních cvičenců aikido?
S něčím, s čím jsem se často setkával v Itálii a při cestách do zahraničí: v Japonsku panuje všeobecné přesvědčení, že stát se Shodanem znamená být pouze na prvním stupni dlouhé cesty. U nás je cvičenec Shodan jen ten, kdo začal chodit, nic víc. Tady není vzácností vidět nového Shodana, který působí jako „velký mistr“. To se však mění. Dříve to bylo mnohem běžnější. Yudansha byla jen hrstka a bylo asi snazší ztratit kontakt s realitou. Dnes je situace jiná.
Sensei, je vám nyní 45 let. Co očekáváte od svého dalšího života v aikido?
Chci jít dál, pokračovat ve cvičení. Chtěl bych svůj způsob prožívání aikido dále rozvíjet, nezůstat stejný. Příliš mnoho cvičenců aikido si zvykne na určitý styl aikido. Naplní se učením určitého Senseie a stanou se nedostupnými pro všechny ostatní podněty, nedokážou přijímat vedení od jiných instruktorů. Abychom se mohli učit, abychom si osvojili nové vstupy, když jsou nám nabídnuty, musíme se vyprázdnit od toho, co jsme se již naučili. Neříkám, že musíme zapomenout na základy, to samozřejmě ne. Chci tím říct, že pokud student přijde na můj kurz s hlavou „plnou“ učení svého instruktora doma, nikdy nebude schopen s prospěchem prozkoumat to, co se mu pokusím nabídnout. Moje cesta je nyní odlehčena tím, čemu v Japonsku říkáme asobi, tedy vytvořením příjemné a uvolněné atmosféry pro trénink aikido. Aikido musí být příjemné a v tomto smyslu bude vždy pro každého. Alespoň takový je můj názor.
