Rozhovor byl veden na letní škole Aikido Česká republika v Soběslavi, 2.7.2025.
Jaké jsi měl zkušenosti s bojovými umění před aikido a jak jsi se dostal k bojovým uměním?
Vladimír Vácha: K bojovým uměním jsem se dostal někdy v roce 1988, díky spolužákovi na gymnáziu, který cvičil judo a který mě pořád tahal do oddílu ať to zkusím. A protože jsem vždycky chtěl něco takového dělat, ale neměl jsem příležitost se k tomu dostat, zkusil jsem to a oslovilo mě to. Dokonce jsem svého času trénoval pět dní v týdnu. Pondělí, středa, pátek jsme měli tréninky judo a v úterý a ve čtvrtek jsme chodili do posilovny. Bylo to docela intenzivní, ale hrozně mě to bavilo a měli jsme docela příjemnou partu. Tenkrát to byl oddíl TJ Vltava v Českých Budějovicích a mimo jiných tam cvičil i Vláďa Kocman, který skončil v roce 1980 třetí na olympiádě v Moskvě, a čas od času se v tělocvičně objevil. Občas dorazili taky kluci Sosnové, Pepa a Jirka. Byl to klub, který měl renomé a kam občas dojížděli i věhlasní judisti. U toho jsem vydržel až do doby, než jsem nastoupil na vysokou školu v Brně. Tam jsem navštěvoval SK Královo Pole, to byl také docela vyhlášený oddíl judo. Časem mi ale začalo vadit, že je to takové hodně soutěživé. Bylo to hodně silové, soutěživé, člověk si musel budovat celkem silnou fyzičku, aby to dokázal zvládat, a to mě úplně nelákalo. Mimoto půlka lidí v oddíle měla odoperované křížové vazy v koleně a ramena. Tak jsem si říkal, že takto bych úplně skončit nechtěl, proto jsem se začal poohlížet po něčem, co by nebylo tak náročné a výkonnostní a narazil jsem v roce 1994 na náborový plakát aikido v Českých Budějovicích. Zkusil jsem to a od roku 1994 jsem se vydal čistě na dráhu aikido.
Setkal jsi se během té doby se Senseiem Vladimírem Lorenzem „Kazikem“?
V průběhu mé judistické dráhy ne, ale v rámci cvičení aikido na těch úplně prvních stážích, kdy jsme dojížděli na Balkán do Prahy, tak myslím, že jednou nebo dvakrát jsem se s ním osobně potkal. Ne snad, že bych se třeba zúčastnil jeho tréninku, nebo, že bych s ním cvičil, to ne. Jenom jsem poznal jeho osobu. takže osobní zkušenost a osobní kontakt ano, ale nikoliv kontakt ve smyslu jeho zkušeností z bojových umění a z toho, co on vlastně vyučoval, to ne.
Bylo pro tebe lehké přejít z judo na aikido? Jaký byl ten přechod?
Myslím, že jsem měl trochu výhodu v tom, že jsem judo dělal asi sedm let, takže troufnu si říct, že jsem uměl relativně dobře padat. To pro mě byla velká výhoda ve smyslu toho, že jsem měl v krvi základní přípravu na to, čím se v aikidu v podstatě začíná. To už jsem měl za sebou. Nebál jsem se jít do technik, nebál jsem se jít do pádů, takže to byla obrovská výhoda. Jak už jsem říkal, judo je hodně výkonnostní. Samozřejmě jsou styly judo-do, takové ty spíše filozofické, ale řekněme, ten sportovní styl juda je opravdu hodně, troufnu si říct, jednostranný. Je zaměřené na výkonnost a sílu, kdežto aikido mi otvíralo zase úplně jinou dimenzi v tom, že tam člověk potřeboval naopak být měkký, uvolněný. Čím více byl uvolněný, tím měl lepší pocit v technice. To bylo pro mě hodně nové a s tím jsem se musel hodně seznamovat. Takže ano, určitě tam nějaké výhody byly, ale nebyly to výhody takové, jakože bych nějak raketově dokázal nastartovat v aikido, to úplně ne.
Je něco z judo z čeho stále čerpáš a je to zásadní pro tvé aikido?
Určitě a myslím si, že judo je jedinečné v tom, že má velmi propracovanou ne-wazu (práci na zemi) jako třeba brazilské jiu-jitsu, nebo jiujutsu obecně. To je podle mě zásadní rozdíl oproti aikido, které boj na zemi v podstatě nezná. Nebo snad kromě suwari-wazy, ale můžeme se bavit, jestli suwari-waza je skutečně ne-waza, nebo je to spíše samostatná úroveň. Takže si myslím, že ne-waza je obrovská doména juda a obtížné je to v tom, že oba mají těžiště na zemi. Strašně těžko se se soupeřem pracuje, takže musíte využívat jiné techniky, než na jaké jsme zvyklí v tachi-waze, kde stačí vychýlení a máte soupeře v podstatě na talíři, takže v té ne-waze je to násobně těžší. Takže ne-waza a myslím si, že i (Masatomi) Ikeda Sensei ze svých zkušeností z judo z tohoto čerpal a zařazoval některé tyto techniky do tréninku aikido. Vzpomínám si na jeho klasická kolečka držení (na zemi), to jsou úplné základy technik držení v judo: kesa-gatame, kata-gatame, kamishiho-gatame, tateshiho-gatame, yoko-gatame … všechno tohle tam on měl, ale dával to do souvislosti spíše s aikido, než že by odkazoval na to, že je to judistické. Myslím si, že i on sám hodně čerpal z těchto technik, a že základ judo je super, je perfektní, když to člověk má v sobě. Ostatně i v tachi-waze různé přehozy, to je také věc, která, jako třeba seoi-nage, je prakticky judistická. Nebo goshi. V okamžiku, když je člověk zvyklý na klasické judistické hody, tak s goshi má daleko menší problémy než člověk bez takovýchto zkušeností. Takže řekl bych, že je spousta věcí, které se dají z juda vytáhnout a dá se na nich postavit určitá užitečná zkušenost i pro aikido.
Popsal bys prosím rozdíly mezi koshi-nage aikido a koshi-nage juda?
Goshi v aikido vychází hodně z pohybu. To znamená, že do goshi nastupuješ po nějakém pohybu. Není to statická věc. V judu je základ clinch, oba útočníci se drží. Úplný základ je boj o úchop tzn. vydobýt si výhodnější úchop proto, abych byl schopný udělat techniku. To v aikido neznáme, tam to v podstatě neexistuje. V aikido jsou až do ukončení techniky karty otevřené. Nemáš od začátku výhodu, lepší pozici, protože soupeře držíš nějak líp. Takže bych řekl, že v judu jsou ty goshi statičtější. Kdybych to porovnal s něčím v aikido, tak tanren a kigata. V judo je goshi tanren. V aikido je goshi kigata. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak bych to vyjádřil asi takto.
Kdo byl tvůj první učitel aikido?
Já jsem začínal s Vencou Horským, který mě na začátku připravoval na ty úplně základní kyu. Pak musím určitě vzpomenout Radka Růžičku, který mě připravoval na 1. dan. A ještě Ludvík Michalov, který vedl ten oddíl VSK Slavie v Budějovicích, ten bezesporu taky. Jsem strašně rád, že jsem zažil poslední stáž Giorgia Veneriho (v ČR), takže pokud můžu zmínit i učitele, kteří nebyli úplně v mém mateřském klubu, tak určitě Giorgio Veneri, Daniel Vetter a Mirek Kodym, Karel Slapnička. Celá ta garda, která kdysi cvičila v České asociaci aikido.
Řekl bys něco o každém z učitelů z tvého dojo?
Pokud bych měl začít třeba Vencou Horským, tak to je obrovský srdcař, člověk, který to táhl komplet celé, strašný nadšenec, neskutečně pohybově nadaný člověk. Díky tomu, že studoval FTVS tzn. tělovýchovu, tak byl i gymnasticky nadaný, takže díky němu jsme jako běžnou součást rozcviček dělali hvězdy, nějaké přemety, prostě něco, co člověk normálně v klasické aikidistické rozcvičce nemá, ale my jsme to normálně cvičili, takže super tělesná příprava. Radek Růžička byl zase velký poctivec z hlediska mentálního zaměření. Hledal v tom tu filozofickou stránku, takže díky němu jsem v tom našel zase věci, které v pohybovém rozsahu až zas tak znát nebyly, ale díky jemu jsem tam měl náhled do této až spirituální roviny. Takže zase super. Nevím, koho dalšího zmínit… U Ludvíka Michalova to bylo úžasné zázemí, které jsme měli díky tomu, že jsme cvičili na univerzitě, takže kompletní organizace celého chodu oddílu. To si myslím, že je věc, která není úplně běžná. Když ji člověk má, tak ji bere spíše jako samozřejmost, ale ona to úplně samozřejmost není. To zázemí je hrozně důležité. Mirek Kodym z pohledu toho, že byl schopný dostat do Prahy spoustu zahraničních učitelů tenkrát na začátku éry aikido. Takže od Gildo Mezza přes Giorgio Veneriho po Philippe Gouttarda. Prostě všichni tito učitelé, myslím, že tradice jejich návštěv tady v České republice se dá vystopovat právě k Mirkovi.
Jak jsi se dostal na svůj první seminář aikido?
Můj první seminář byl právě s Giorgio Venerim a pamatuji si to jako dneska, cvičili jsme myslím udekimenage, nebo nějakou takovou techniku a on to ukazoval na mně. Nebo takhle, ukazoval to na mně, protože jsem to asi necvičil dobře a on šel zrovna kolem a jak to ukazoval, tak mi prolomil loket, ale úplně neskutečně. Takže jsem potom zbytek tréninku byl skoro v křečích, protože to byla příšerná bolest, ale od té doby si zase pamatuji, jak se má správně dělat udekimenage, takže asi všechno zlé je k něčemu dobré.
Kdy jsi byl na své první letní škole?
To je hodně složitá otázka, ale myslím si, že by to mohl být rok 1996. Byla to letní škola Ikeda Senseie. Na letní školy, na ty začátky, mám také docela dobré vzpomínky, protože díky tomu, že jsem byl schopný se domluvit německy a anglicky, tak jsem jezdil pro Ikedu Senseie na letiště do Prahy a vozil jsem ho do Budějovic. On většinou jezdil s Claudií, občas s Rogerem (Hochstrasserem), takže jsem je vozil všechny. Bylo úžasné strávit 2 hodiny s někým, koho bereš v podstatě jako nějakou modlu, jako někoho, ke komu se nedostaneš, jako nějaké božstvo někde nahoře. A byla to i skvělá zkušenost v tom, že je to úplně normální člověk, který se s tebou baví úplně běžně, ptá se tě na běžné věci, jako: „Co jsi dělal včera?“, „Co studuješ?“ a „Co chceš dělat po škole?“. To bylo úžasné. A k tomu ještě jedna super historka. Byli jsme v Praze a byli jsme domluvení, že Ikedu vyzvednu a přijedeme do Budějovic ve dvě, ve tři, abychom stíhali začátek tréninku ve čtyři hodiny. No a Ikeda Sensei, když jsem ho s Claudií vyzvedl na letišti, projevil přání podívat se na nějakou pamětihodnost v Čechách a nevím, jak jsme se na to dostali, možná přes to, že jsem tehdy studoval v Brně, a tak přišla řeč na Brno. A on říká: „Brno, to neznám, tam bych se rád podíval. Jak je to daleko?“ No, a já, jak jsem to tím autem ještě úplně najeté neměl, tak jsem řekl: „No, to je kousek, to je hodina cesty tady odsud z Prahy.“ Takže jsme jeli samozřejmě dvě hodiny do Brna a tam jsme něco prošli. Byly asi tři hodiny, my jsme pořád byli v Brně, a já říkal: „Měli bychom asi jet zpátky, protože ve čtyři hodiny začíná trénink, který už stejně asi nestihneme.“ Takže jsme přijeli – nevím v kolik jsme přijeli – asi na pátou, na šestou. Tam už bylo pěkné pozdvižení protože nikdo nevěděl, co se děje. Mobily tenkrát nebyly, takže všichni byli ve stresu. Já jsem přišel s historkou, že jsem s Ikedou byl v Brně, ale nikdo mi to nevěřil, všichni se na mě dívali jako na blázna.
Z jakého důvodu jsi si vybral didaktický systém Ikedy Senseie? Bylo tady více organizací, třeba federace s Franckem Noëlem…
Já jsem popravdě po tomto vlastně vůbec nepátral. Narazil jsem na plakát aikido, šel jsem tam cvičit, líbilo se mi to a neřešil jsem, co je to za systém, jestli je to systém Ikeda, nebo jestli je to systém někoho cizího. Vím, že jsem narazil na jména jako je Vaillant, Noël a další, ale upřímně mi to neříkalo vůbec nic z pohledu, jestli cvičí stejně nebo cvičí jinak. Samozřejmě klasika: Seagal a takovéto věci, které člověk znal, a řekl si: „Jo, tak takhle to tak trochu vypadá., tak nějak to tam člověk cvičí.“ Ale do těch detailů jsem vůbec nijak nezabřednul. Já jsem vlastně neměl žádné srovnání, nejezdil jsem na žádné jiné stáže, semináře, necvičil jsem s někým jiným, kdo by cvičil jinak než Ikeda Sensei, takže pro mě to bylo naprosto přirozené. Takže aikido, které jsem poznal, které mě oslovilo, které se mi líbilo, tak jsem si řekl, že to chci cvičit. Nepátral jsem po tom v čem se to liší od něčeho jiného, co se jmenuje také aikido.
Dnes již máš zkušenosti s jinými směry a organizacemi?
Úplně přímou zkušenost vlastně asi ne. Cvičili jsme s Christophem Stöbichem z Lince, tam jsme navázali nějakou spolupráci ještě na vysoké škole. On cvičil hodně Tamurův styl, takže hodně ty Francouze a trošičku jsem do toho nahlédl, ale netroufnu si teď z pohledu svých zkušeností hodnotit ty jednotlivé styly. Mně přijde, že když člověk chce cvičit aikido, tak je úplně jedno, co cvičí. Hlavní je, že mu to vyhovuje, hlavně, že ho to baví a hlavně, že ho to něčím naplňuje. Srovnávat, jestli je lepší tohle nebo tamto – podle mě je to hodně subjektivní, takžehodnotit to může člověk leda v sobě, ale rozhodně to není o tom, aby rozdával rozumy ostatním a říkal toto je lepší, protože…, toto je lepší, protože… Někdy se setkám s tím, že někdo řekne: „Tohle je funkční, tak cvič tohle.“ Ale zase funkční může být cokoliv, když se tam člověk dobře pohne, tak může být funkční i prostý pohyb tenkan. Takže ano, a to si myslím, že je hodně důležité, já vždycky říkám, že aikido, nebo jakékoliv bojové umění, které potom člověk chce použít třeba v sebeobraně, je otázka primárně psychologie, otázka hlavy. To znamená, pokud to má člověk v hlavě srovnané a má nějaké návyky, je vydrilovaný, protože už něco odcvičil, tak má daleko větší šanci ten konflikt ustát, než když do toho jde bezhlavě, bez rozmyslu, s emocemi, s agresí a tak dále. Můžeme se bavit o tom, jestli není nejlepší se konfliktu vyhnout už na začátku než ho vyvolávat nebo než na něj přistoupit. Ale když už v tom člověk je, tak pokud to má v hlavě srovnané a pokud je srovnaný ve smyslu, nemůže mě nic překvapit, tak je úplně jedno, co cvičí, judo, karate, aikido… je to podle mě úplně jedno.
Jaké jsou podle tebe přínosy aikido? Co tě na aikido drží?
Na první místo bych dal, že člověk má pohyb, má motivaci se stále učit něco nového. Mozek je neustále postrkován, aby pracoval, aby se neustále zajímal o něco nového. Pak je to samozřejmě parta lidí. Musím říct, že v oddílech, kde dneska cvičím s Lukášem Kulhavým, je úplně suprová parta lidí, parta, která mi sedí. Takže tam chodím rád kvůli lidem. A v neposlední řadě je to i ta, někdo by řekl životní cesta, nebo nějaká životní filozofie, nebo jak to označit. Řekl bych, že aikido pomáhá vyrovnat se s běžným denním stresem, který člověk zažívá ať už v osobním, nebo pracovním životě. Musím říct, že v řadě případů mi aikido pomáhalo zvládat i pracovní výzvy, protože díky tomu, že jsem měl nějaké mentální nastavení k tomu, jak tu výzvu zvládat, nebo jak se k ní stavět, tak mi to dalo určitý návod k řešení. Prostě jsem nebyl postaven před něco, u čeho jsem si nevěděl rady, jak k tomu přistoupit. Právě aikido mi dalo určitý návod, určitou cestu a ukázalo mi, jak se k tomu postavit a celé se to díky tomu vyřešilo. To bych řekl, že jsou ty hlavní benefity, které já osobně v aikido pro sebe vidím.
Použil jsi někdy aikido v sebeobraně?
Už jsem dostal tyto otázky a vždycky to uvádím na dvou případech, které když řeknu, tak si někdo poklepe na čelo a řekne si: „Co je to za sebeobranu?“, ale dvakrát v životě se mi to stalo. Jednou a musím říct, že ještě to nebylo úplně aikido, jsem čerpal ještě ze svých judistických zkušeností, ale bojové umění jako bojové umění, takže si myslím, že je to naprosto stejné. Byli jsme na letním táboře a stavěli jsme, jak se klasicky na táboře staví, stožár. Ten stožár se stavěl tím systémem, že příčné břevno bylo zajištěné provazy. Ty provazy tahaly děti a my instruktoři a vedoucí jsme byli pod tím stožárem a vždycky jsme ho o kousek nadzvedli a ten kdo byl poslední přeběhl na první místo, zase jsme ho kousek nadzvedli a zase ten úplně poslední přebíhal dopředu. Takto jsme postupně ten stožár zvedali. Ten rok nás tam bylo nějak málo a vypadalo to, že budeme mít problém to postavit, ale nakonec jsme se do toho pustili, a ještě jsme si před tím řekli: „Pokud by se něco stalo, musíme všichni uskočit na jednu stranu. Doleva.“ „Jo, jo, jasný, jasný.“ Teď jsme to stavěli, stavěli, stavěli a jak tam byly ty děti a tahaly za ty provazy, tak celý ten stožár prohnuly, protože táhly hodně silně. Ten stožár se prohnul v podstatě do luku a my, když jsme byli dole, tak v půlce prasknul a vymrštil se nahoru. Jak se vymrštil nahoru, tak padal na nás, kteří jsme byli pod ním, takže všichni odskákali někam do strany. Stožár spadl na zem. Naštěstí se nikomu nic nestalo. A najednou za mnou přišli ti, kteří to viděli a říkali: „Ty jo, jak jsi to udělal?“ „Jako co, jak jsem udělal?“ „No to salto dozadu.“ Tak říkám: „Jaké salto dozadu, vždyť jsem žádný salto neudělal.“ „No ty jsi tam normálně hodil salto dozadu. A když to ještě padalo, tak ty jsi stáhnul ty nohy, jak jsi to udělal?“ „Vždyť já jsem nic takového nedělal.“ Zapracovalo určitě podvědomí, protože si vůbec neuvědomuji, co jsem tam dělal, nějak jsem prostě udělal nějaký pád dozadu, nebo něco. Tak to byla taková první zkušenost, kterou jsem měl s bojovým uměním v praxi. Tak jsem si říkal: „Á, tak ono to k něčemu bude dobrý.“ A druhá zkušenost. Měli jsme takovou tradici, že když přijel někdo na ten tábor třeba v noci, tak chtěl trochu postrašit táborníky, kteří byli v údolí. Takže začal dělat například na skále nějaký lomoz, házet šutry někam a tak. Takže vždycky jsme vyběhli a zjišťovali jsme co se děje. Tenkrát také někdo přijel a my jsme vyběhli a říkali si: „Tam někdo je.“ Já jsem běžel a prostě v nějakou chvilku, která nebyla nijak definovaná, nijak určená, nijak jsem o ní nepřemýšlel, jsem měl pocit, že si musím posvítit baterkou vedle sebe. Posvítil jsem baterkou vedle sebe a tam byl ten kluk, který právě přijel. Byl schovaný v křoví a čekal, že ho přeběhneme, a že nás tam překvapí a já, přesně na tom místě, kde seděl, jsem na něj posvítil baterkou. Věřím, že je to také věc, která souvisí s tím, jak člověk trénuje bojová umění, že to podvědomí, ty věci, možná by někdo řekl mezi nebem a zemí, tak je k nim náchylnější a je schopný do toho nahlédnout, byť neví jak. Neví, jak to udělal, nebo co udělal. Prostě to člověk udělá a udělá to ve správnou chvíli, ve správný čas.
Jaký je tvůj náhled na duchovní stránku aikido? Jak bys to popsal? Od smrti O-senseie to každý začal popisovat úplně odlišně, takže, co je to přímo pro tebe?
Určitě to pro mě není náboženství. Pro mě je to, jak se hezky říká, životní cesta, to dō (道). Já to neberu z nějakého spirituálního hlediska, že bych měl doma nějaké modly a pravidelně se k nim modlil, to ne. Já to beru z toho pohledu, že se ti aikido dokáže promítnout do tvé vyrovnanosti, do toho, jak dokážeš fungovat s okolím ve smyslu asertivního vnímání a asertivního jednání. To znamená přizpůsobit se, ale nebýt submisivní ve smyslu: „přijímám všechno, co ke mně jde“, ale dokážu si to nějak odfiltrovat a dokážu si to nastavit tak, aby to pro mě bylo co nejkomfortnější a pro mé okolí co nejméně konfliktní. Takže najít v životě harmonii a vyrovnanost, někdo to označuje jako Yin a Yang. Na měkké reaguješ tvrdým a na tvrdé měkkým. Vzpomínám si, není to sice aikido, ale z duchovního hlediska naprosto srovnatelné, na Bruce Leeho: „Be Water, My Friend.“ To je úplně přesné vyjádření, podle mě, jak by člověk měl i v aikido konat. To znamená, že voda, která někam teče si vždy najde svou cestu, když narazí na překážku, tak se s ní nepere, ale prostě ji obteče, když narazí na překážku, kterou nedokáže obtéct, tak na ní tak dlouho pracuje, než ji prorazí skrz. Tohle všechno pro mě je aikido, ten vyrovnaný styl života, nevyhledávání konfliktů, spíše jejich urovnávání a spíš navázání harmonie s okolím.
Jaký význam mají pro tebe v aikido zbraně: aiki-ken, aiki-jo, jo-sabaki, tachi-sabaki, jo-tori, tanto-tori, tachi-tori a obecně aikido buki-waza, plus hojo?
Přiznám se, že s hojo moc zkušeností nemám. Třeba v Horní Branné jsme ho cvičili, takže minimálně jaro zvládnuté mám, ale dál jsem se moc nedostal. Ostatní zbraně jako třeba bokken, jo, tanto jsou nedílná součást. Je dobře, že zbraně v aikido jsou. Myslím si, že je to i jeden ze znaků, které aikido odlišují od ostatních bojových umění, že se zbraně používají. Zbraně pro vyčištění pohybů jsou naprosto geniální, protože v zásadě všechny pohyby aikido ze zbraní vychází, nebo měly nějaký původ v používání zbraní, takže si myslím, že to je nezbytná součást. Dost často, když to člověk cvičí a není líný a dokáže si tam promítnout ty pohyby z aikido, tak zjistí, že ta zbraň mu ukáže krásně tu cestu, jak ten pohyb udělat, aby byl přesný. To znamená zpřesňování pohybu.
Myslíš si tedy, že aikido není možné praktikovat bez buki-wazy?
To jsem neřekl a ani si nemyslím, že to takto je, ale řekl bych že pokud člověk chce proniknout do té opravdu pravé esence, do vnitřku aikida, tak se bez těch zbraní neobejde. Samozřejmě se aikido dá naučit beze zbraní, to bezesporu ano, ale člověk přichází bezpochyby o nějakou část, asi možná podstatnou, která tam podle mě patří a která tam je. To je jako kdyby si člověk řekl: „Uvařím si jídlo, ale neosolím si ho.“ Nebo, „Uvařím si jídlo a nedám tam nějakou podstatnou ingredienci, která tam patří.“ Tak sice jíst se to dá, člověk se nají, nasytí, dá mu to kalorie, ale v okamžiku, kdy použije tu sůl, nebo to správné koření, tak najednou z toho má úplně jiný požitek a řekne si: „Ježiši mankote, proč jsem to neudělal dřív?“
Jsi prezidentem organizace Aikido Česká republika, jaké má tato organizace cíle, myšlenky a shrnul bys obecně, kam směřuje?
Jedna z hlavních úloh této organizace určitě je pokračovat v myšlence a v edukačním systému Ikedy Senseie. To je myslím základ, na kterém to máme všichni postavené, včetně technického řádu, technických pravidel a tak dále. Takže to si myslím, že je klíčové, navázat na to, co Ikeda Sensei zavedl, vymyslel, prostě postavil, a my se to snažíme nějakým způsobem předávat dál, těm dalším generacím. Další věcí je sdružit lidi, kteří chtějí cvičit aikido a dát jim určitou pomocnou ruku, pomocný servis, vykomunikovat určité věci s Hombu Dojo a dát jim možnost bezproblémově cvičit aikido. Třetí věc, kterou bych zmínil, je udržovat takovou tu komunitu, to zdravé jádro, ty nadšence pro aikido a mít něco, co je podpoří a kde se budou cítit dobře a co je může nějakým způsobem posunout dál. Tohle bych viděl jako tři hlavní úkoly organizace Aikido Česká republika. A samozřejmě nesmím zapomenout na Micheleho Quarantu, našeho Senseie, pokračovatele myšlenek Ikedy Senseie. S ním je samozřejmě organizace Aikido Česká republika spojená, na něj navázaná, ale tím se znovu vracím k tomu systému Ikedy Senseie. Takže abychom nezapomněli zmínit jméno Micheleho Quaranty.
Já už se tradičně ptám na závěr na vtipné historky, tak bych se chtěl zeptat i tebe jaké vtipné zážitky se ti staly v rámci aikido?
Tak jednu jsem již říkal s Ikeda Senseiem, když jsem ho vezl do Brna. Jinak vtipné historky z tatami, tam toho asi moc nevymyslím. Spíše ty vtipné historky vznikají v kolektivu lidí, se kterými člověk aikido dělá. Takže je to spíše o tom volném čase než o aikidu.
Myslel jsem právě s komunitou aikido než nutně na tatami.
Tam těch vtipných historek je. Bohužel většina je nepublikovatelná. Teď se zamýšlím, co by rádoby vtipně vyznělo… Vtipné, já nevím. Pro mě bylo vždycky strašně důležité, když jsme se sešli třeba na zakončení sezóny, zahráli si na kytary, zazpívali si, zasmáli jsme se, povykládali jsme si, co jsme kde zažili. To pro mě bylo stěžejní, byť to není vtipné. Strašně mě to zahřálo na duši, strašně mi to udělalo dobře. Když jsme jezdili Škodovkou sto pětkou, tu jsem měl po svém dědovi. Třeba, když jsme jeli na stáž do Zlína dělat zkoušky, myslím, že tenkrát na čtvrté kyu s Lukášem Kulhavým, tak sama o sobě ta cesta byla hodně vtipná. Tu bych si dal kdykoliv znovu. Byť ve staré sto pětce. 300 kilometrů, v marastu, to byla zima ještě. Myslím, že by to asi nikdo dobrovolně neabsolvoval, ale to, že tam člověk byl s těmi lidmi, s kterými tam chtěl být, tak to byla prča. To bylo famózní. Takovéhle mě napadají historky, než, že bych teďka vysypal z rukávu něco, co je hrozně srandovní a hrozně směšný. To teďka asi úplně neumím.
Chtěl bys na závěr říct nějakou myšlenku, nebo něco, na co myslíš, že jsem se měl zeptat a chtěl bys se k tomu vyjádřit?
Myslím si, že jedna z nevýhod v aikido, pro začátečníka, je, že abys dospěl do nějakého stádia poznání, tak je to strašně dlouhá cesta. Není to nic pro lidi, kteří hledají nějaký rychlý efekt. Pokud to myslí člověk s aikido opravdu vážně, nebo pokud se mu na začátku opravdu trochu zalíbí, tak je potřeba u toho vydržet. Nějakou dobu, nějakou chvíli, aby se člověk v sobě srovnal, zažil a dostal se na rozumnou úroveň. Pak začne vnímat věci, které na začátku prostě vnímat nemůže, protože je zahlcen spoustou jiných věcí, které musí zpracovávat. A teprve až v pokročilejším stadiu má možnost a prostor se rozhlédnout a trošku si to užít ve smyslu, teď si z toho začnu vyzobávat něco, co mě zajímá. Protože tu podstatu nějakým způsobem zažitou má. Takže možná poselství v tom smyslu: Nenechte se odradit. Na začátku je to zdánlivě neuchopitelné, nepochopitelné, těžké, prostě složité pohyby. Ale čím více budete cvičit a čím více se do toho budete dostávat, začnete to jako houba do sebe nasávat a tím více vás to začne bavit. Takže nenechat se odradit na začátku tím zdánlivým velkým schodem, ale prostě se ho snažit překonat.
Děkuji moc za rozhovor!
