Než jsem přijel sem do Bielu, podíval jsem se na internet a viděl jsem, že jste před dvěma lety vedl kurz aikido v Americe, a také jsem se na internetu dočetl, že jste se narodil v roce 1931. Kdy a proč jste začal s aikido?
Motomichi Anno: S aikidem jsem začal ve třiadvaceti letech. Rád bych se k dojo připojil ještě dříve, ale do pětadvaceti let jste se k němu nesměli připojit. Měl jsem zvláštní doporučení a byl jsem přijat s tímto certifikátem.
Byla to otázka vyspělosti?
Bylo po válce a budo nemělo dobrou pověst, takže věk pro vstup byl stanoven na pětadvacet let. Nastoupil jsem do Kumano Juku dojo Hikitsuchiho Senseie a tam šlo o otázku dospělosti, s Američany to nemělo nic společného. Nejdůležitější pro mě tehdy bylo, že jsem se chtěl stát silnějším, byl jsem velmi slabý. Ale nechtěl jsem být silný jen fyzicky, chtěl jsem být silný i psychicky (smích). Rychle jsem si však uvědomil, že to nemusí být správný přístup a Kumano Juku dojo je známé svým duchovním aspektem.
Proč jste si vybral cestu aikido?
Vyzkoušel jsem i jiné druhy budo, ale aikido mě prostě oslovilo. Škola měla velmi dobrou pověst. Ale když jsem začínal, neměl jsem ani ponětí, co přesně aikido je. No, chápete to, znal jsem manželku Hikitsuchi Senseie a požádal jsem ji, aby se zeptala svého manžela, zda bych se mohl ve svých třiadvaceti letech přihlásit do dojo, a s doporučením jsem byl přijat. Musel jsem však slíbit, že ho budu vždy následovat. Musel jsem dát své slovo. Ani to nebylo špatné, protože člověk má vzestupy a pády, a tak jsem byl nucen pokračovat – koneckonců jsem dal svůj slib. Několikrát jsem uvažoval o tom, že skončím, ale nemohl jsem se podívat Senseiovi do tváře a porušit svůj slib. S tím bych nedokázal žít.
Je to v Japonsku běžné?
Je to různé. Ale je také mnoho lidí, kteří něco slíbí a pak to stejně poruší. Za starých časů si lidé mečem řízli do malíčku a “podepsali” se krví. Ale i tehdy se našli tací, kteří slib porušili, přestože byl prakticky napsán mečem.
Nechtěl jste se stát jen fyzicky silnými, protože to se nezdálo být pro vás tou správnou cestou. Vzpomínáte si, co vás přivedlo k tomu, že jste si to uvědomil?
V určitém okamžiku jsem cítil, že když jsem se s partnerem sžil a vcítil se do něj, dokázal jsem všechny techniky lépe zvládnout a mnohem efektivněji je aplikovat. Když je přirozený tok, je to prostě snazší. Musela jsem se naučit zapojit se do vztahu s partnerem. Hikitsuchi Sensei také hodně mluvil o “ai”, lásce, ale také hodně o “wa” míru, podobně jako O-sensei. Vlastně říkal, že láska je srdcem Boha. Pouze fyzickou silou to v pravém slova smyslu nejde. Teprve když je tam srdce a pochopení pro partnera, když to můžete cítit, vnímat dechem, pak to můžete pochopit. Stát se jednotou s partnerem je při aplikaci to nejdůležitější. Ne sjednocení s partnerem, ale sjednocení s vesmírem, se vším, co k němu patří. Myslím si, že mezi mnoha učiteli a O-senseiem už byl velký rozdíl. Se vším, co O-senseie obklopovalo, s jeho chápáním vesmíru, s jeho jednotou s tím, čeho pravděpodobně dosáhl pouze O-sensei. Uvědomujete si, jak je pro mě těžké to vyjádřit. Ještě dnes na tom pracuji.
Také fáze lásky?
Ve svých dvaasedmdesáti letech jsem prošel mnoha etapami, nejprve touhou stát se silným, pak duchovní cestou… mnoha malými etapami svého vývoje. No, pořád tam cítím díru, vím, že ještě můžu zažít víc, ale potřeboval jsem tenhle čas, abych se mohl takhle rozvíjet. Také cítím, že ne vždy jsem schopen přeměnit agresi v pozitivitu, to je těžké i ve dvaasedmdesáti.
Je pro vás aikido i po zkušenostech, které jste s ním získal, stále stejně důležité, například pro dosažení další úrovně lásky?
Ze skutečných znalostí jsem pochopil příliš málo, ale nejdůležitější je to, co vždycky říkal O-sensei: “Musíte si vybrousit mysl, srdce. Na tom od nynějška pracuji. To je ten nejtěžší aspekt, vyleštit a zkrášlit vlastní mysl.” A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Kdybych teď přestal cvičit aikido, nemohl bych na tom pracovat, nemohl bych se zdokonalovat.
Co se ještě formuje, co vás posune dál, co ještě cítíte, překračujete nějakou hranici? Nebo je to vaše vlastní kontrola?
Vím, že nikdy nebudu mít takový vhled jako O-sensei, ale vím, že jsem cítil něco z jeho podstaty. Mým dalším krokem je tedy pokusit se předat to, co jsem cítil. Velmi si O-senseie vážím za to, co mě naučil a co mi dal. Teď se z něj stále učím, je to proces. Teď to chci předat dál. I kdyby to měli být jen dva nebo tři lidé, kterým mohu něco předat, už to je hodně. Protože když na tom nebudu pracovat, tak ty znalosti nemůžu předat dál. Také mě to mnohem více přibližuje ke znalostem O-senseie, protože vím, jak jsem od nich daleko.
O-senseiovy znalosti, co to je a co je to pro vás?
Myslím, že když vždy mluvil o velké lásce a míru, byla to podstata, která ho činila tak velkým. Jen tam může být cesta.
Když jsem se Doshua zeptal, řekl, že neví, že O-sensei byl “jen” jeho dědeček.
V japonském způsobu myšlení není zvykem vychvalovat nebo vyzdvihovat své rodiče či prarodiče, jste skromní. Takže si to možná myslíte, ale nikdy to nepustíte ze rtů.
Neunavuje vás učit a dávat aikido znovu a znovu v průběhu let…?
Pokud máte studenty, kteří si kolem sebe nestaví zeď, ale jsou otevření, pak to není únavné. Pokud však máte na stejné cestě lidi, jejichž postoj k aikido není citový, pak se to stává únavným, dokonce vyčerpávajícím. Učící se jsou konstruktivní, ale pokud se hledá pouze konfrontace, pak se to stává únavné, protože je to prakticky zbytečné vzhledem k množství učební látky, kterou si není třeba jen teoreticky zapamatovat. Musím si připravit své nitro, a to mohu jen prostřednictvím cvičení. Pokud nevyleštím svou duši, pak velké světlo – “hikari” – nemůže zazářit.
O-sensei často navštěvoval Hikitsuchi Senseiovo dojo, ale je taková krátká návštěva dostačující?
Na začátku, když k nám O-sensei přišel, neexistovaly ani názvy technik. Bylo to jen: levá noha vpřed, pravá noha… Nechtěl jim dávat jména, protože jakmile by technika měla jméno, omezovalo by to možnosti. Proto neměl rád názvy. Ne že by se tím technika stala méně důležitou, ale tímto “katalogizováním” ztrácí, trpí. O-sensei si také myslel, že pokud si někdo myslí, že pochopil techniku “waza”, nemůže se dále rozvíjet, je pak omezen. Člověk se pak musí “přemístit”, aby se na “waza” podíval z jiného úhlu. Takto jsem přijal myšlení O-senseie.
O citlivosti jsem nedávno mluvil s překladatelem Jürgem Steinerem. Byl toho názoru, že když se změnila jeho citlivost, změnila se pro něj i “citlivost dojo” v japonském Kumano Juku dojo. Jak a kdy se to mění?
Na tuto otázku je obtížné odpovědět, protože je individuální a závisí na úrovni studenta. Nedokážu říct, kdy k tomu dojde, ale pokud má někdo “čistý charakter”, je prostý agresivity, negativity, pak je připraven tento pocit přijmout. Tato čistota je základem.
Jak se tedy změní výuka?
Když toho někdo dosáhne, je pro nás snazší ho učit. Když se narodí dítě, je čisté. Čím je starší, tím víc je zaneřáděné. Pokud jste nyní schopni znovu získat tuto dětskou čistotu, pak jste prošli velkým procesem.
V našem světě už nesmíme být dětmi.
Pokud si věříte a pracujete na sobě, můžete tuto čistotu znovu získat. Je to něco krásného, něco šťastného a radostného, co znovu objevíte. Pro mě je to něco velmi důležitého, nevím, jestli je to správné, nebo ne, ale můj pocit je pro.
Od určitého věku se lidé na Západě setkávají spíše s uznáním od svých vnoučat, nikoli nebo jen zřídka od svých dětí.
Pokud nemáte vnoučata, je to pravda. Ale například v aikidu také potřebujete určitý věk, abyste se mohli dále rozvíjet, jde to ruku v ruce.
Jak to, že se cvičením technik měním a rozvíjím?
V aikido nemáme žádnou soutěž, žádného poraženého ani vítěze. Pokud se cvičenec místo vítězství snaží udělat techniku krásnou, pak se změní, protože pocit je povolen – což je velmi důležitý bod. Tak to já osobně cítím. Cesta síly nebo touhy po vítězství nepřináší žádnou změnu. Pokud na to dokážete zapomenout, můžete se také změnit.
Je aikido válečné umění?
Nejdůležitější je srdce, krása, ne válečný aspekt. Myslím, že když je člověk mladý, ještě rád používá sílu, ale to se změní nejpozději ve chvíli, kdy zestárne a už sílu používat nemůže. Pak se musíte změnit. Musíte pochopit vítězný i poraženecký aspekt budo a realitu techniky. Pokud to pochopím, pak mohu rozvíjet srdce aikido, ducha aikido Když jsem začínal, neměl jsem pochopení pro lásku, měl jsem budo jen v hlavě. Takže jsem nechápal, co se mi O-sensei snaží říct (smích). O-sensei říkal, že aikido by se nemělo stát sportem, že by nikdy nemělo podléhat žádným sportovním pravidlům. Mělo se rozvíjet na úplně jiné úrovni, mělo zůstat svobodné.
Existuje filozofie aikido, ale neexistují žádné takové lekce?
Nikdy nebyla pochopena, a proto ji nelze vyučovat. Dnes existuje OSN, která se řídí doktrínou míru, a přesto, jak jsme právě viděli na příkladu Iráku, existují jednotlivé elementy, které filozofii míru nerespektují. Také v aikido jsou prvky, které to možná nepochopily správně a neučí v duchu lásky. Možná mají finanční zájem?! Stejně jako v OSN existují v aikido mocenské prvky. Důležité je, jak přemýšlí vůdce, hlava. Pokud učitel učí prohrávat nebo vyhrávat, pak i žák bude myslet na prohru nebo výhru. Já se například nyní nacházím v oblasti “shugyo-chu”. Shugyo znamená provádět hluboké učení; a shugyo-chu znamená být v učení hlubokého učení. Nyní si myslím, že jsem pochopil skutečný základ aikido.
V rozhovoru s naším překladatelem mi řekl něco o poutích?
Myslím, že je normální, že lidé, kteří jdou takovou cestou, i dnes podnikají poutě, aby se rozvíjeli. Když navštívíte taková místa, cítíte, že tam něco je, a to vámi prostupuje, objevuje se něco nového.
Pozitivní síly?
Přesně tak. Ne všude jsou místa, kde se takové síly ukrývají, ale na poutních místech jsou silové body.
V zásadě každé “ryu” usiluje o mír. Je aikido vhodnější?
Ježíš Kristus existoval jen jednou. Osoba jako O-sensei může existovat jen jednou za 300 let. Existuje mnoho lidí, kteří pracují na cestě lásky, kteří mají také vědomí lásky, ale zdá se, že zažívají negativní vlivy zvenčí, které způsobují jejich selhání. Nevěří si. Sobectví, představa finančního zisku a touha “donyoku” způsobují, že selhávají. Skutečnou lásku totiž nelze uchopit. Kvůli touze selháváte a ztrácíte nad sebou kontrolu.
Je škoda, ba přímo zarážející, že v aikido jsou věci často tak “disharmonické”. To také vede k rozdělení.
Nedá se to přesně vysvětlit, ale i to je dobře (smích).
Podle mého názoru je obtížným jevem to, že mladí učitelé aikido se najednou cítí jako “Sensei”…
O-sensei hodně mluvil o lásce. Lásku však nelze potvrdit slovy, očima ani ušima. Láska má navíc mnoho úrovní. Hodně o ní mluvil, ale nejsem si jistý, jestli tomu rozumím.
Horst Schwickerath
Původní rozhovor na aikidojournal.eu číslo N° 36D – 4/2003 od Horst Schwickerath Senseie, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
