Je důležité se ptát – Rozhovor – Stefan Stenudd

Jak jste začal s aikido?

Měl jsem kamaráda, o trochu staršího než já, bylo to v roce 1971. Neznali jsme se moc dlouho, když jsem zjistil, že pilně studuje cizí bojové umění, aikido. Co mě zaujalo bylo to, že se na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, kteří se rádi vytahují tím, co dělají, se nikdy nepochlubil. Když jsem zjistil co cvičí, moc jsem si přál, aby mi něco ukázal, ale on se zdráhal. Nakonec po mnohém naléhání souhlasil. Byli jsme u nás v kuchyni a on mi předvedl aihanmi katatetori nikyo. Dopadl jsem na podlahu a začal křičet bolestí, ale zároveň jsem tím byl nadšen, byla to skvělá bolest, připadalo mi to jako zázrak. V duchu jsem si řekl: “Tohle chci dělat.” Musel jsem ale počkat na nový nábor členů v roce 1972, a tak jsem se chodil do dojo jen dívat. Ve Švédsku bylo tehdy budo velmi málo rozšířené. Bylo málo dojo, a proto se většinou jednotlivá umění soustřeďovala do jednoho místa, kde se cvičilo. Tam kde jsem začal se cvičilo i aikido, judo, karate, jujutsu a kendo. Byli jsme jako jedna rodina, často jsme cvičili společně. Tenkrát si i džudu říkalo budo, bylo to totéž a každý cvičil vše. Mým prvním učitelem byl Alan Goldsberg, shodan, což tehdy znamenalo mnohem víc, než dnes. Pak přijel Ichimura Sensei, který byl švédským šihanem a já jsem, po krátkém čase u Alana, začal cvičit u něho.

Jací byli tedy vaši učitelé aikido?

Musím se přiznat, že jsem měl veliké štěstí, když se mým prvním skutečným učitelem stal Japonec. Alan, se kterým jsem začal, byl mým učitelem velice krátce. Ichimura Sensei byl velice tradiční učitel a bylo skvělé, že vám řekl úplně vše. Nejenom něco, ale vše, co o tom umění věděl. Musel jsem se ale naučit japonskému způsobu učení. Švédsky mluvil velice špatně. Myslím, že jsem se u něj naučil jak jednat s Japonci. Většinou jsem pak měl s japonskými učiteli dobré vztahy. Někdy horší, vždy však rozhodně zajímavé. Protože i dnes jsou těmi nejlepšími učiteli Japonci. Z počátku jsem cvičil pouze u Ičimury. Po několika letech jsme začali zvát i další učitele, jako byli Ikeda, Asai a Tamura, který tu byl ještě před Ichimurou. V období přelomu 70tých a 80tých let začalo přijíždět mnoho učitelů: Kobajaši, Nigarachi Sensei. Dnes je jich ještě víc: Saito Sensei, Doshu. S Ichimurou Senseiem jsem měl občas konflikty, ale přesto k němu chovám veliký respekt za to, co mě naučil. Pak jsem ale došel k hranici, kdy už nemohl dále být mým učitelem. Objevil se Nishio Sensei, což je velká osobnost, velice vysoký stupeň a já jsem začal cvičit u něj. Když začínáte u Nishio Senseie, je to jako byste předtím aikido nikdy nedělali. Taková je to nová zkušenost. Totéž bylo u Tamura Senseie. Uchopí vás a ouha: “Asi bych měl začít znova.” Miluji ten pocit. Když cvičíte budó, musíte mít prázdnou mysl. Přijdete k učiteli bez toho, abyste v mysli měli slova někoho jiného, a opakujete jeho učení. V budó musíte být zcela prázdní a otevření. V Japonsku se mluví o mušin. V jednom zenovém rčení se říká, jak přišel student k učiteli a povídá mu: “Chtěl bych, abyste mě naučil tento systém a tamten a tohle.” A učitel mu povídá: “Počkej, pojďme si dát čaj.” Začne mu nalévat hrnek a nepřestává ani když je plný. Student začne volat: “Zastav, už je plný.” Na to mu učitel odpoví: “Takový jsi ty. Plný znalostí, o kterých si myslíš, že je umíš. Nemůžu tě učit, musíš nejprve ten hrnek vyprázdnit.” Trénink by měl být přesně takový. Musíte být prázdní, pak můžete přijímat. A velcí učitelé by vám ten pocit měli dát. Že nemá smysl přijít s vlastními znalostmi. Pokud přijdete na hodinu Nishio Senseie a myslíte si, že umíte aikido, spláčete nad výdělkem. Skutečně velcí učitelé jsou tací. Nishio Sensei mě velice inspiroval. Ale myslím si, že jsem u něho studoval velice odlišně, než lidé, kteří si dnes říkají jeho studenti. Oni mě vůbec za jeho studenta nepovažují. Mám s Nishio Senseiem velmi přátelský vztah, protože cítím, že ten vztah je velice vyzrálý. Jsem velice rád, že se od něho mohu učit. Věřím, že i on je šťastný, když vidí, jak někdo s jistými znalostmi budo cítí to, co on učí, jako odměnu. Ale nechci být jeho kopií, jako kopírák, na to už jsem starý. Velice mi pomohl na mé cestě (do). Nesnažil se mě přetáhnout do té své. A to je jak věřím ten správný způsob vztahu k učiteli. Bohužel se někdy stává, že když vidí studenti jeho úchvatné schopnosti, zatouží být jako on. Ale to je nemožné, všichni Japonci to vědí. Nemůžete být stejně vysocí, mít stejnou váhu, stejně dlouhé ruce. V Evropě se často stává, že lidé příliš často kopírují francouzský styl, styl Endo Senseie, Nishio Senseie, Saito Senseie. Podél cesty (do), jsem tu jako učitel, který vám pomáhá. Jste osobnosti. Do znamená: “Jít svou vlastní cestou.” Tamura Sensei mě také inspiroval. Přestože jsem u něj dlouho necvičil, stala se mi zábavná příhoda. Mí vlastní studenti mi ve Stockholmu řekli, že cvičím jako on. Myslím si, že to není pravda. Tamura Sensei je velká osobnost a asi bych měl u něj více cvičit. Ale nejsou jenom japonští učitelé. Ovšem. Ve Švédsku je to třeba Ian Hermanson, který cvičil u O-senseie a Tohei Senseie. Velmi mě ovlivňuje, ale není můj učitel, spíš velký bratr. Jste přátelé s velkým respektem. Je velice zábavný, učí vás a vy to ani nevíte. Dá vám pocit věcí, o který si nejste vědomi. Má své chyby, ale jsem rád, že ho znám. Pak mám kamarády, na stejné úrovni jako já, kterých si velice cením. Učíme se jeden od druhého. Pak jsou tu lidé mladší než já. Dívám se na ně a vidím, že dojdou daleko, sleduji se zvědavostí, jak se jejich osobnosti při aikidó rozvíjejí. Myslím, že učitel nezná větší radost, než když se může učit od svých studentů. Samozřejmě cvičím už dlouho, a tak je pro hodně mladší studenty obtížné mě něco naučit, ale jsou tu další věkové kategorie a ty mě učí.

Jaký je váš vztah k dalším bojovým uměním?

Předně bych řekl, že se zajímám o budo. Pokud by aikido nebylo velice důmyslným vyústěním budo, pak by mě nezajímalo. Aikido ale není jediná cesta k praktikování budo. Je přece mnoho cest do Říma. Cvičíte jeden druh budo, pak zkusíte jiný a objevíte, že pravda je pravdou v každém z nich. Nejlepší karatedo vypadá jako nejlepší aikido a nejlepší aikido vypadá jako nejlepší karatedo. Mnoho aikidoka tvrdí, že funguje pouze aikido a ostatní ne. Totéž říkají lidé v karate. Řešením je dobré aikido, nebo dobré budo. Nejde to rozdělit. Já osobně velice míchám styly, podobně jako Nishio Sensei. Baví mě to. Dělám to, protože mi to dává smysl budó. Ale zajímá mě i karate, kendo, nebo iaido a judo. Myslím si, že pokud je cvičíte skutečně dlouho, vypadají nakonec stejně. V Anglii je jeden výborný karateka, Harada Sensei. Ten, když se ho zeptali, co je jeho cílem v karate, odpověděl (a on je skutečně výborný karateka): “Mým cílem je hodit člověka bez toho, abych se ho dotkl.” A když se tomu novinář divil, ještě mu řekl: “Vím, že je to možné, protože aikido O-sensei to uměl. Tak to chci i já.” A to je karate jiné bojové umění!

A co je vaším cílem?

V aikido nevím, nemám žádný zvláštní cíl. Tak po třech letech jsem házel lidi bez toho, abych se jich dotkl. Je to skutečně velice jednoduché. Aikido je moje cesta (do). Cvičím už mnoho let a stále je pro mě zajímavé, stále mě něčím překvapuje, neustále objevuji něco nového. Cítím se stále lépe a ptám se, o kolik lepší to ještě může být. Je zcela jisté, že spolu s tím, jak dospívám, zraje i moje aikidó. V aikidó pokračujete v rozvoji, velice silně to cítíte. A dokud ho cvičíte, cítíte i tento rozvoj. Takže dokud já budu cítit, že se moje aikidó rozvíjí zároveň se mnou, budu v něm pokračovat.

A kam to vede?

Nevím. Když jsem začínal, zaujalo mě to okouzlení. Nezajímala mě technika, nebo házení lidí, ale cvičení toho, o čem se tvrdí, že nelze zacvičit. Fascinovalo mě to. Skutečně si myslím, že aikidó je umění. Miluji malířství a hudbu a i v nich je kouzlo umění, které mě inspiruje. Neděláte pouze aikido a iaido ale i další. Vše je budo. Kdybych cvičil pouze iaido, tolik bych se nerozvíjel. Pokud bych zase cvičil pouze aikido, nastalo by totéž. Je samozřejmé, že nelze cvičit všechna budo, ale myslím si, že cvičit pouze jedno nestačí. Dvě stačí. Je to jako když počítáte souřadnice jistého místa. Pokud znáte pouze jeho vzdálenost od jednoho místa, nespočítáte nic, ale pokud znáte dvě, víte přesně, kde se hledaný objekt nalézá. To je čistá matematika. V budo je to stejné. Pokud cvičíte pouze jedno budo – aikido, nevíte nic. Potřebujete další budó. Trik je v tom, že nemůžete cvičit cestu aiki. Třeba Kashima Shinto-ryu, je velice populární ve Francii. Ale oni cvičí aikidó Kašima. Oni se neodtrhli od učitelů Kashima Shinto-ryu, ale mají trochu Kashima ve svém stylu. Ale to není ono. Je to jako byste řekli, že jste tamhle a zároveň jste tady. To přece nejde. K úvaze musíte mít mnoho hodnot. Například v iaidó je důležité zažít si výuku iaido učitelů a budo v pojetí iaido. V karatedo mít zase nějaký vztah ke karatedo. Ne, abyste měli učitele aikido, který vám říká: “No a takhle to vypadá v karate.” I já to dělám, ale nedůvěřujte mi, pokud skutečně chcete cvičit jiné budo.

Které budo je nejlepší kombinací k aikido?

Nemusí to být iaido. Já ho cvičím, protože Ichimura Sensei ho vyučoval a Nishio Sensei taktéž. Pak je přirozené, že ho cvičím i já. Ale mohlo by to být i karatedo, judo, cokoli. Myslím, že Arikawa Sensei v Hombu Dojo má své aikido prodchnuté karatedo. A to je také zajímavé. Nemám představu, jaké bojové umění by bylo nejlepší kombinací, ale vždycky je lepší, když lidé zkoušejí různé styly. Pokud by každý cvičil pouze aikido a iaido, bylo by to stále stejné aikido. Můj názor je takový, že pokud cvičíte jiné budo, měli byste navštěvovat učitele, který ho cvičí. Ne mít učitele aikido, který vám řekne, že tohle je karate. Musím se ale přiznat, že dělám totéž, ale přesto se snažím naučit studenty jistým zkušenostem iaido. Iaido má mnoho společného se samurajskými bugei.

Co si myslíte o vztahu tradičních samurajů a starých jutsu k modernímu budo?

Myslím, že je tu velice silný vztah. Všechno bylo dříve jutsu. Když začala v Japonsku restaurace (Meiji), všichni si přáli zachovat tradiční hodnoty. Protože se jim už ale nehodily tradiční vztahy k samurajské a staré válečnické třídě, prostě je přejmenovali a už to bylo v pořádku. Ale v podstatě to bylo totéž. Obvykle mají lidé pocit, že před dvacátým stoletím a objevením se slova do, byla tato umění velice brutální. Ale já věřím spíš, že obecně po vítězství rodu Tokugawa v 17. století bylo Japonsko docela mírumilovné a válečnická třída byla odkázána k pasivnímu boji. Pak si myslím, že se tato umění stala více rituální. Něco podobného, jako máme dnes. Nemyslím si, že byla tato změna veliká. Větší změna jistě nastala poté, co se o to začal zajímat Západ a když se rozvinulo judo, aikido… Ale stejně si pořád myslím, že v Japonsku to bylo stále totéž, možná víc, než si sami hodlají připustit.

Byl zde rozdíl mezi japonským a západním pojetím budo?

Byl zde jiný vývoj. Například já věřím, že se v iaido dělá mnoho oprav v seite iai podle toho, jaký je to západní učitel a jaká je to oblast. Protože v Japonsku už budo není příliš populární. Už ne. Japonci chtějí hrát baseball, ne budo. Proto nemají Japonci představu o tom, co je aikido. Aikido není v Japonsku známé a ani důležité. Japonští učitelé budo chtějí na Západ. Učitel s pátým danem má ve svém dojo v Japonsku pět žáků. A pak přijede do Evropy a má na tatami 200 lidí, jako rocková hvězda. Proto v Japonsku nechtějí zůstat. Pouze Hombu Dojo a Kobayashi Sensei, pak Saito Sensei a pár dalších mají větší počet studentů. Pak je samozřejmé, že se chtějí přizpůsobit Západu. Sledují ho a přemýšlejí, jak by své budo udělali více populární. Někdy je to dobré, někdy ne. Japonský výukový systém je někdy dobrý, ale občas také velice špatný. Mnoho tradice, mnoho opakování, žádná tvořivost. My však naopak musíme na hodinách tvořit, protože jinak by nepřišli studenti. Je zajímavé sledovat střet tohoto trendu s budo. Všichni starší japonští učitelé říkají, že budoucnost budo je na Západě. S kýmkoli tam mluvíte a jsou to 60tiletí nebo 70tiletí učitelé, kteří mají se Západem zkušenosti, vám potvrdí, že budoucnost je na Západě, v Evropě, ne v Japonsku.

Kdo si myslíte, že bude vedoucím představitelem?

Evropa je v mnoha věcích napřed. Pro jakoukoli jinou zemi bude velice obtížné dohnat tento náskok. V nejbližších dvaceti letech to bude Evropa. Tak tomu je už od 60tých let. Ve Spojených státech je sice mnoho lidí a mnoho učitelů, ale zde se cvičí mnohem déle. Budo se tam začalo rozvíjet až koncem 80tých let. A stejně je Evropa zajímavější.

Jak se díváte na evropské aikido (třeba francouzské)?

Myslím, že se velice přeceňuje francouzské aikido. Kamkoli přijedu najdu lidi, jak se ho snaží kopírovat. To mi připadá velice nudné. Zapomíná se, že je mnoho cest interpretace. Například aikido na Slovensku. Je to mladá země s novou mentalitou a kulturou. Proč by měli cvičit francouzské aikido? Když učím v jiné zemi, vždy se tam chovám jako host, ne jako boss, podle kterého se všechno točí. Nesnažím se konfrontovat jejich aikido, jsem tam, protože jim chci nabídnout koření, kterým by si připravili své vlastní jídlo. Francouzské aikido je kompletní systém. Jsou tam sice rozdíly, ale teď mluvíme o Tissierově skupině, která je populárnější. Tamurova organizace je na stejné úrovni, ale u něj nevidím stejný trend. Francouzské aikido v posloupnosti Yamaguchi Senseie, Tissiera, Noela, Enda, to je teď v módě. Já osobně to vidím, jako velice šikovné aikido, ale připadá mi hrozné, když vidím, jak se ho lidé v celé Evropě snaží napodobovat. Připadá mi nudné, když kopírují Nishio Sensie, Saito Senseie nebo třeba mě. Je to můj osobní názor. Já se zajímám o budo a do a francouzské aikido mi občas připomíná více aerobik. Hodně lidí pohromadě, co se navzájem hážou. Mnoho hodin v pravidelném keiko. O čem to je? Zestárnete, pak se ohlédnete a řeknete si: “Ve svém životě jsem udělal 15 242 kotegaeshi.” Je to příliš mechanické. Do je individuální. Je to mahayana. Lidé se společně potkávají v dojo, kde konají své vlastní do. Jsou rovnoprávní, jako jin a jang. Individuální kolektiv, individua v kolektivu. Ne roboti v továrně. Jakékoli aikido, které přizpůsobuje lidi není mým stylem. Jako učitel se snažím studentům pomoci dosáhnout okamžiku, kdy si uvědomí své vlastní aikido. Možná, že vypadají jako já. Ale to není mým záměrem. Zajímá mě, jak bude jejich aikido vypadat za pět, deset let. Čekám na to. Po třech letech by ten okamžik měl nastat. Pokud se tak nestane, jsem špatný učitel. Pokud lidé nepocítí tento osobní pocit dó, osobní seberealizaci v jejich porozumění aikidó, jsem špatný učitel.

Je mnoho knih o O-senseiovi, čemu se však dá věřit?

Důvěřujte videu. To je pravý O-sensei a vy ho vidíte na vlastní oči. Jsou učitelé, kteří tvrdí, že učí přesně to, co O-sensei cvičil. To však nelze. Historie je bez představ, což znamená, že se musím ptát a historie zaznamenává. Oni cvičí své vlastní podání toho, co viděli u O-senseie. O-sensei učil mnoho žáků a každý z nich byl zcela odlišný. Pokud někdo řekne, že například tohle je přesné učení O-senseie, není to pravda. Vyučuje to co zažil a teď to sám interpretuje. Někdo napíše knihu o O-senseiovi, ale i to je pouhá interpretace, nic jiného. V humanitních vědách je to minimum. Záleží na kontextu, na okolnostech.

Video je vždy zajímavé, už jen z toho důvodu, že zde byl někdo, kdo držel kameru. Můžete sledovat pohyby O-senseie, ne pohyby někoho, kdo říká: “Takhle se pohyboval O-sensei.” Pokud tedy chcete začít studovat O-senseie, je video dobrou cestou.

Další možností je cvičit u učitelů, kteří studovali přímo u O-senseie. Dnes jich už není tolik Saito,  Nishio, Tamura, Arikawa, Tada Sensei. Mají v sobě věci, které O-sensei cvičil, mají v sobě hodnoty, kterými je O-sensei inspiroval. Zde je také zdroj na O-senseie, ale tento zdroj je jeho interpretací, není to přesné, absolutní. Když čtete knížky, musíte jim věřit. Když čtu knížku, zajímá mě osoba, která je popisována, ne autor. Obsah.

Myslíte si, že Doshu vytvořil moderní aikido?

Ano, ale on jej nevytvořil. Spíš ho spolu s Toheiem zorganizoval. Vytvořili výukový systém Hombu Dojo, dětské hodiny, učební program, systém základních technik. Tamura mi kdysi povídal o tom, jak jednou při hodině O-sensei řekl: “Tohle je základní technika aikido.” Pak pokračoval a za chvíli náhle povídá: “Tohle je základní technika aikido.” Sugano Sensei mi řekl, že vztah mezi ikkyo, nikyo, sankyo a yonkyo je v kaeshi-waza (protitechnikách). Z ikkyo můžete přejít na nikyo, z nikyo na sankyo, ze sankyo na yonkyo. Takhle to uspořádali. Máte možnost to cvičit tak nebo jinak. Je známo, že O-sensei nikdy skutečně nevytvořil celistvý výukový systém. Nebyl to jeho styl. Doshu a Tohei to udělali.

Pak mají někteří starší žáci O-senseie vlastní systém, jako Shioda, nebo Saito Sensei v Iwamě. Ten si to mohl dovolit, protože znal O-senseie velmi dlouho a měl možnost ujasnit si, jak by to asi mělo vypadat.

Proč vlastně lidé cvičí bojová umění v moderním světě, proč tasí meč, když ho k ničemu nepotřebují?

Jak to říct. Je to jako v opeře. Ona zpívá: “Umírám, umírám…” a vy si říkáte: “Tak už umři konečně! Vždyť to zpíváš deset minut.” Ale v té opeře není důležité umírání, ale ten zpěv.
Jako meč tu není od toho, abyste sekal do lidí. To není zajímavé. Má už jinou funkci. Pro všechna budo je takový předpoklad. Myslím, že dobré budo by mělo být jako léčba. Ne však ve smyslu, když jsi nemocný, dostaneš léky, ale jako seberealizace, otevření své mysli, její zvětšení, rozvoj. Obrácení člověka od člověka k Bohu, jak chcete. Je to umění.

Takže v tom nevidíte sebeobranu.

Ne. Sebeobrana tu není zajímavá. Je to přece cesta k naslouchání okolí. Podívejte se na lidi v budo. Nikdy se spolu nebijí. Proč by měli. Na tatami je boj hladký, úplný, obtížný, zajímavý.

Co si myslíte o Stevenu Segalovi?

Musím říct, že jsem ho na tatami nikdy nepotkal. Nevím tedy o něm nic konkrétního. Není pochyb o tom, že má velice inspirující aikido. Znám ho ale pouze z filmů. Je to totéž, jako když jsem mluvil o O-senseiovi a jeho technice. Není to přesně on, ale vaše představa toho, jak to vypadá. Tvoří své aikido pro akční filmy. Tedy něco jiného, než cvičení v dojo. Nepředpokládám, že cvičí stejně na hodinách. Pokud by tak dělal, bylo by to skutečně špatné, ale doufejme, že tomu tak není.

A co aikido jako sport?

Ne. Je tolik jiných sportů, které mají soutěže. O-sensei měl v tomto jasno, žádné soutěže. A já s ním zcela souhlasím. Pokud budete pořádat turnaje, zmizí vám mnoho technik a filozofie, bude to podřadnější aikido. Na druhou stranu, vždyť je přece nemožné mít soutěže. Aikido má příliš mnoho technik a filozofii, která je pacifistická. A samozřejmě je základním problémem to, že v aikido se nikdy neútočí.
V iaido je velice důmyslný systém soutěží. Pro budo jsou zde kata. Dva lidé dělají souběžně jednu katu a soudce rozhodne, kdo se stane vítězem. Pak nastoupí další pár a další. To je dobrý systém, protože se necvičí proti sobě, ale stále tu máte dvě osoby, které můžete porovnávat. To je soutěž.
Ale přesto je základní myšlenkou do: “Jdeš svou vlastní cestou.” Jak se můžeme srovnávat s někým jiným? Pak to není budo, ale zase jutsu. Já si myslím, že v tom má aikido velkou sílu. Je to jeho plus, nemít soutěže. Každý soutěží, ale pak se objeví aikido a lidé si řeknou: “Ó, konečně.”

Jak se stavíte k dětským hodinám?

V počátcích jsem měl dětské hodiny, ale velice krátce. Osobně se nepovažuji za způsobilého být dětským učitelem. Myslím si, že je to velice obtížné. Nevyhýbám se tomu, aby je cvičil někdo jiný, ale mě osobně to nezajímá. V mém dojo to chodí tak, že pokud by někdo z mých studentů skutečně toužil vést dětské hodiny, můžou začít, ale jinak ne. Nehodlám plýtvat energií svých instruktorů a starších studentů tím, že budou vést dětské hodiny, když se jim nechce. Je to veliká odpovědnost.

Často vysvětlujete pohyby pomocí ki. Jak ho chápete?

Užívám ki hodně, protože vím, jak je dnes ve výuce aikido opomíjeno. Možná proto, že jsou lidé nového věku diskusí o něm unaveni, možná proto, že nechtějí být srovnáváni s ki aikido, anebo chtějí cvičit techniky ve fyzickém prostředí. Přírodní vědy, atomový věk, cokoli.
Ale ai-ki-do, slyšíte to tam? Pokud necvičíte aikido s touto myšlenkou, neděláte aikido, ale gymnastiku. Je to můj osobní protest proti opomíjení tohoto slova, abychom ho nezavrhovali A jeho užití a užití jeho principů? Co pro mě znamená?
Užívám pro něho význam, jako je éter (živel – ether) úmyslu. Éter je třeba vzduch a úmysl znamená to, co zamýšlíte udělat. Vesmír je vytvořen ze síly vůle. Přimět věci hýbat se, můžete to nazvat přírodním zákonem.
Je velice obtížné definovat ki pomocí vědeckých prostředků. Můžete ho lehko zažít, ale těžko vysvětlit. Něco podobné je Tao v taoismu. Do. V taoismu Lao’c je do jako automatický přírodní zákon, okolo kterého se i přírodní zákony tvoří jako nutnost.
Do není pasivní, reálná věc. To slovo neznamená cesta nebo silnice. Do ve filozofickém pojetí je činnost, chůze. Ne cesta. Je to velice důležitý rozdíl. A toto do lze realizovat, ale těžko jde popsat. Možná i proto, že my na Západě jsme zvyklí říkat: “Prosím tě definuj mi ki.” Očekáváme západní vysvětlení. Pokud nevěříte v ki, je velice jednoduché říct: “Ki je velice podobné vzduchu.” Drží ve vzduchu energii, životní energii a mi známe z biologie, že životní energie ve vzduchu je kyslík. Ale je možné, že Číňané věděli o spojitosti něčeho ve vzduchu, co by bylo podstatou, životní podstatou. Kyslík.
Je jasné, že vysvětlení nelze podat fyzikálně. Záměr, imaginace, cokoli chcete. V lidském bytí je úmysl velice skutečný. Je to jako když přírodní vědy definují, co je skutečné a co ne. Atom je skutečný, můžete se ho dotknout. Ale pokud lidská bytost nastartuje něco, co pracuje miliony let, dnes a denně, a užívá všech prostředků, aby to dokončila, to není skutečné? Záměr je velice skutečný. Představivost tvoří mnoho podvodů, jak už psal Dostojevskij. Spousta nádherných věcí i strašné katastrofy vzniká díky představivosti. Na něčem se podílíme, něco je individuální. Představivost je skutečně logické pochopení. Jestli takto vysvětlíme ki, tak ki je a je skutečné.
Pojetí ki, které má smysl, je skutečné. Myslím, že tomu lze dobře porozumět vzhledem k řeči, ve které vzniklo. Když řekneme: “Toto je skutečnost.”, ona to vlastně není skutečnost, ale je to skutečnost našeho jazyka. A pokud není vhodná řeč, pak ta skutečnost také není správná. A náš jazyk je skutečně nevhodný.
Je zajímavé, že během lidského života, od narození do smrti, mají přírodní vědy svou důležitost. Ale mnoho z toho, co lidé konají, přírodní vědy neuznají. Řeknou, že to není pravda, že je to jen falešný dojem. Ale pro ty lidi je to přece důležité, tak jak může někdo říct, že to není pravda? Jak mohou být vědci tak hloupí a nezkusit, zda tomu lze porozumět? Protože to není atom? Žijeme svůj život s důležitostí času našeho života. Samozřejmě bychom si měli uvědomit, že ki je skutečné.

Je konečné aikido tím správným jazykem?

Ne, aikido je pouze uchem toho jazyka. Je to totéž, jako když jsem mluvil o aikido a dalších budo. Máte dané dva body a budete vědět, kde je ten třetí. Aikido je jeden jazyk a přírodní vědy druhý. Pokud užíváte oba, pochopíte skutečnou podstatu věci, pokud znáte jenom jeden, nepochopíte nic. Kdybyste se pokoušeli vysvětlit svět pouze pomocí aikido, pak by to bylo velice hloupé místo. Věci vždy nejednají tak, jak by chtělo aikido. Ani lidé. Proto mohou být učitelé aikido velice dobří na tatami, ale už ne v životě. Aikido skutečně nestačí. Ani není nejdůležitější. Jsem fascinován aikido, ale pořád si říkám: “Ne, ne. Kdybych měl využít pouze jisté zdroje a ostatní ne, bylo by aikido mezi těmi třemi vybranými? Nebo pěti? Anebo mezi pěti, ale ne mezi třemi?”
V životě jsou i jiné věci. Sledujte učitele aikido. Cvičíte a říkáte si: “Jistě, když chci někoho hodit, musím to udělat takhle, ale poslechl bych té rady i v životě? Ne! V aikido ano, řekni mi, jak udělat správně ikkyo, ale neříkej mi, jak mám jednat se svou ženou, nebo jak se mám připravit na smrt. Proto jsem si nevybral učitele aikido.”

Co by bylo mezi těmi třemi věcmi, které byste si vybral?

Literatura dává mnohem víc, pokud je mi vůbec dovoleno takhle mluvit. Knihy, je v nich o tolik víc. Pokud považujete aikido za umění, literatura jako umění znamená daleko víc. Nebo malířství. Podívejte se na Madonu v jeskyni, nebo Svatého Jana Baptistu od Leonarda da Vinciho. Pokud ho budete studovat, stanete se mnohem moudřejší, než kdybyste studovali aikido. Haydn, barokní skladatel. Je toho tolik.
Tao te Ting, slavná stará čínská kniha. Srovnejte to s knihou Doshu “Duch aikido” (The spirit of aikido). Pokud byste měli v jedné ruce tuto knížku a v druhé Tao te Ting a měli byste na deset let jít na opuštěný ostrov, co byste si zvolili? Doshu? Ne. Tao te Ting.
Kdyby jsem potkal Einsteina, zapomněl by jsem všechno o nějakém Nishio či Saito Sensei co by seděli tamhle u stolu, mluvil by jsem s Einsteinem!
Je mnoho fantastických nesmyslů. Například co nemám rád. V 60tých a 70tých letech byl špatný zvyk překládat slovo Sensei jako mistr (master). Ale toto slovo má v evropské historii mnoho zástupců, tím prvním byl Ježíš. A můj učitel Ichimura Sensei jistě nebyl Ježíš, možná ani ten nebyl, nikdy jsme ho neviděli. Ichimura nebyl ta osobnost, moudrost, vyjádřená v Bibli. Stál v dojo a mručel: “Tohle je život a tamto je život…” Životní moudrost je něco zcela odlišného od moudrosti aikido. Měl jsem s ním hádku o tom, zda je aikido život. Říkám: “Ne, aikido je součást života, není aikido, které by obsahovalo život. Život je mnohem větší. Jste učitelem aikido, ale jde říct, že jste Shihanem života? Nelze.”
Myslím, že byste tohle neměli zapomenout, protože jinak můžete lehce zaměňovat správné hodnoty, stává se to. Zkuste to s nikkyo.