Zdroj obrázku: Aikido Journal
Yoshimitsu Yamada
Americká Federace Aikido
Píšu to v malém parku před svým bytem. Je sedm hodin ráno. Vedle mě klove asi deset holubů do drobků chleba. Sem tam se odváží vetřít nějaký odvážný vrabčí párek. Jaký to srdceryvný pohled! Kdybych dostal šálek italského espressa a kubánský doutník, bylo by to nad mé blaho! Ale za současných okolností… Když se ptáci odeberou ke spánku, v parku se může objevit osamělý muž, který zběsile tančí na hudbu ze svého chytrého telefonu, zatímco opodál na lavičce si mladí milenci, sedící šest metrů od sebe, mohou stále potvrzovat svou lásku.
Pro naši generaci, která nikdy nepoznala španělskou chřipku před 100 lety, byl “útok Corony” hrůzou, jakou dosud nikdo nezažil. Říkáme-li to v minulém čase, zní to, jako by tato záležitost již skončila, ale bohužel se stále musíme obávat a být připraveni na druhou a třetí vlnu. Majíce to pevně na paměti, dovolte mi, abych vám sdělil, jak jsme této katastrofě čelili a jak jsme se s ní vyrovnali.
Dovolte mi, abych začal osobní zkušeností. Každý rok v únoru jezdím do Japonska vyřizovat osobní i služební záležitosti. Nejinak tomu bylo i letos v únoru. V té době jsem slyšel o Coronaviru, ale nebyl jsem si vědom, že nám hrozí nějaké bezprostřední nebezpečí. Když jsem se však ubytoval ve svém obvyklém hotelu, všiml jsem si, že něco není v pořádku. V únoru je v Číně Nový rok, ale skupiny čínských turistů, které obvykle zaplňují hotely, podivně chyběly. Když jsem se pak dozvěděl zprávu o infekci na výletní lodi, okamžitě jsem se rozhodl vrátit do USA. Bohužel, virus korony cestoval rychleji než já a po návratu jsem zjistil, že v New Yorku platí výjimečný stav. V březnu nám bylo řečeno, abychom zůstali doma a zavřeli naše dojo. Upřímně řečeno, v té chvíli jsem měl pocit, že to bude jako dovolená, ale už více než dva měsíce jsem byl zavalen telefonáty a dopisy, které vyžadovaly mou pozornost (o dovolené ani nemluvě). Mé myšlenky pak byly plné “negativ” – klesající počet členů aikido, finanční problémy s dojo, zklamání ze zrušení domácích a mezinárodních letních táborů i více než desítky tréninků atd. na které se těším a které mám rád. Nejbolestivěji jsem se dozvěděl o odchodu našich členů a jejich blízkých v důsledku Covidu-19.
Když jsem cítil největší zoufalství, pomáhali mi zvednout náladu právě lidé, o jejichž budoucnost jsem se obával. Téměř každý den jsem dostával telefonáty s povzbuzením od členů z celých USA i ze světa. Když jsem slyšel jejich slova, byl jsem šťastný, že se cítí být součástí dojo, že dojoje jejich; dále mě dojímalo jejich nadšení pro aikido a náklonnost, kterou cítí k dojo a Senseiovi, tedy ke mně. Postupem času se dali dohromady, což vedlo k tomu, že začali rozvíjet program on-line výuky. Tento čin členů aikido mě znovu utvrdil v tom, jak jsou pro mě aikido, dojo a studenti důležití. Díky tomu všemu jsem na ně byl velmi hrdý. Jsou to mé poklady. Epizoda s Coronou, která ve mně zpočátku vyvolala negativní pocity, mě nakonec přiměla ocenit pozitiva. Děkuji vám všem! Vytrvejme společně! Vy a já máme aikido!!
Tento tex je překlad z webu Aikido Sansuikai