Rozhovor se uskutečnil 22.3.2025 v Mladé Boleslavi u příležitosti semináře, který vedl Miroslav Šmíd Sensei a Richard Wasserbauer Sensei.
Jak jsi se dozvěděl o aikido?
Miroslav Šmíd: První zmínka o aikido byla knížka od Ivana Fojtíka, kterou jsem si koupil. To bylo ještě před základní vojenskou službou. Byla zajímavá a ničemu jsem tam nerozuměl. Z obrázků jsem chtěl něco zkusit, ale nevěděl jsem o čem je tam řeč. A po základní vojenské službě, když jsem začal pracovat v Praze, tak jsem v půlce října 1994 viděl na sloupku plakátek aikido, doktor Václav Kubát. Šel jsem se tam podívat a začal jsem cvičit.
Jaká tam v té době byla parta?
My začátečníci, kteří jsme tam přišli, jsme byli velká skupina. Většinu si už ani nepamatuji. Bylo nás tam určitě přes dvacet a byli jsme všichni úplní začátečníci, ale postupně tam zůstala grůpa, která tam vydržela určitě těch osm, deset let. To byla skupina lidí, kluků, kteří byli nadšenci, měli radost z pohybu, chtěli se učit a jezdili jsme na stáže všude možně jako jedna velká skupina. Takže ta skupina byla dobrá. Byla to i ta část, která tě drží v tom dojo. Nejenom aikido, ale i ta skupina lidí.
Kdo z těch lidí, kteří zde tehdy začínali ještě cvičí?
To jsou určitě Richard Wasserbauer, který má 5. dan. Co jsem slyšel, tak Michal Kajfosz. Pravděpodobně, jestli ještě cvičí u Václava, ale určitě cvičíval Aleš Kubát, jeho syn. Ten tam byl, když jsme začínali. David Konrád také cvičil dlouho, nevím jestli ještě cvičí. Ten ještě tancoval, takže jsme měli kolikrát takové zpestření. Jinak se s těmi lidmi už moc nevidím. Nejvíce se vidím s Richardem. Ten začal asi chvilku po mně, ale s tím se vídáváme nejdéle. Ještě Štěpán Benca. Ten cvičí v Mostě judo a Iwama-ryu aikido. S tím jsme byli hodně nablízko. Spolu jsme dlouho cvičili.
A Jirka Čáp?
Ano, samozřejmě Jirka Čáp také.
Jaký byl pan Kubát učitel?
Na začátku to bylo takové zvláštní. Dole nás v sokolovně uvítal vrátný a říkal: “počkejte si tam a on za chvíli přijde pán a vyzvedne si vás.” Přišel takový starší pán, tak jsme si říkali, že asi nějaký pomocník nám přišel říct, kde se máme převléknout, tak jsme přišli do dojo a on byl převlečený v keiko-gi a hakamě. Tak jsme byli překvapení. My mysleli, že to byl nějaký pomocný vrátný a on tam učil aikido. Na plakátku bylo totiž jenom jméno, tam nebyla fotka. V té době nebyl internet. Jako učitel mi dal super základy, protože on po těch lidech chtěl, aby měli dobrý základ. Takže kroky, pohyby, techniky, pády. Hodně se to opakovalo a byl takový, že když jsme začali jezdit na stáže, tak dost často.. on s námi jezdil hodně na stáže a třeba se stávalo, že jsme jeli jen my dva, Vašek Kubát a já a jeli jsme třeba na Micheleho Quarantu do Třince, byli jsme tam jenom my. Nebo jsme jeli na (Edmunda) Kerna do Liberce, na (Rogera) Schmockera do Chomutova. A pro mě jsou ty základy od něj… driloval je, chtěl je po nás a měl určitě co předávat.
Jezdil sem už v tu dobu Masatomi Ikeda Sensei?
Když jsem úplně začal cvičit, ten první rok, tak jsem vůbec netušil, že nějaké semináře jsou. A po prvním létě, 1995, Štěpán Benca a nějací lidé přijeli ze stáže a říkali, že byli na Ikeda Senseiovi. A já jsem se jich na to ptal. Tak jsem začal zjišťovat co a jak, ale kdy jsem na něm byl poprvé, to mi paměť nebere. Nejsem databanka, abych si vzpomněl na datumy. Nevím kdy jsem ho poprvé viděl, ale hned jak jsem se o něm dozvěděl, ale první semináře byly letní školy, České Budějovice a zimní školy, ty byly na Balkáně. A když jsme se rozdělili, když se Vaškovo dojo stalo součástí Slovenské asociace aikido, tak byli letní školy na Slovensku. Plus Ikeda Sensei jezdil do Trnavy. To bylo čtyřikrát do roka. Pak když jsem měl nějaké 3., 2. kyu, nevím, tak jsme s Tondou Vorlíčkem a Erikem Holayem jezdili do Švýcarska do Saignelegier.
Tam vyučoval i Hiroshi Tada Sensei, že?
Myslím, že první týden měl Tada a hned po něm Ikeda.
Co si z těch letních škol pamatuješ?
No, mraky lidí. V Českých Budějovicích mraky lidí. A ta atmosféra. Spoustu lidí, pár jich člověk zná, ale ta variabilita, že si člověk zacvičil i s někým jiným, než s někým ze svého vlastního dojo. A jednou jsem si dal závod se Senseiem Ikedou. To bylo takové humorné, asi z mé strany. On dělal to, že posadil řadu, byly to hakamy – v té době jich moc nebylo, ale nás těch bílých pásků tam bylo mraky – a vždycky řekl, aby šli uke, takže uke naběhli. Hakamy s nimi zamávaly, něco zacvičili, udělali nějaké techniky, uke odešli, hakamy zůstaly, a přišli noví uke, nové bílé pásky. A já vždy čekal. Čekal a pak jsem tam najednou byl poslední. A Ikeda, abych šel. Tak jo a on najednou začal utíkat, abych taky utíkal. Tak jsme oba utíkali vedle sebe, abych já doběhl dřív k té hakamě než tam byl Sensei Ikeda. To si třeba pamatuji já. To bylo takové humorné. A nebo v Saignelegier. Byl jsem bílý pásek, 1. nebo 2. kyu, nevím. A tam se cvičila osm a třicítka, jo. A Ikeda se zeptal: “Kdo to umí? Kdo si pamatuje ty pohyby?” Tak jsme se někteří přihlásili a on mě vzal a odvedl mě, že budu učit tady toho hakamistu osm a třicítku, protože on jí neumí. To bylo také takové zajímavé. Pro mě určitě. Pro toho hakamistu asi ne. (smích všech poslouchajících) … Tak když tam přijde nějaký bílý pásek a má ho tam učit osm a třicítku, danový stupeň … A ještě jedna zajímavá scéna na kterou si vzpomenu, vždycky když přijedu do Trnavy. To bylo někdy na začátku, možná poprvé, kdy jsem Ikedu viděl. Šel jsem po ulici, okolo hotelu, a z hotelu vylezl nějaký japončík v civilu, měl nějakou tašku a šel. Tak jsem na něj koukal a pak jsem ho viděl převlečeného a vedl seminář. To byl Ikeda. To bylo také takové zajímavé. Vůbec mi to nepřišlo, že ten člověk je někdo, kdo dělá nějaké bojové umění. Prostě nějaký turista vylezl z hotelu a on to byl Ikeda. To jsou takové jednotlivé střípky z těch prvních setkání.
A v Saignelegier byl tedy vždycky týden Tada Sensei a týden Ikeda Sensei?
Bylo to vždycky začátkem července. Mám pocit, že první týden v červenci byl Tada Sensei a týden potom Ikeda Sensei.
Bylo ti bližší aikido Ikeda Senseie nebo Tada Senseie?
Ikeda. Tada byl pro mě určitě zajímavý, ale ten, kdo mě hodně oslovil byl Ikeda Sensei. Ať už jeho vyjádření, když učil, i vysvětlování. Někdy to proložil nějakým vyprávěním. Když měl dobrou náladu, třeba na Slovensku, tak i zazpíval.
Teď jsi viděl Tada Senseie znovu v roce 2024 na 60. výročí Aikikai d’Italia. Máš pocit, že se jeho aikido od doby, kdy vedl letní školy v Saignelegier výrazně změnilo?
No, jeho aikido… Já to beru z toho pohledu, že mu teď bylo 94 let. To fyzické provedení technik je samozřejmě podle toho, co mu umožní tělo a věk, ale když jsem viděl a slyšel jak on vystupuje, jaká energie z něj šla, když tam překladatelé museli mít mikrofon, aby byli slyšet a on promluvil a byl slyšet po celé hale. To jeho aikido, myslím, už nějakou dobu není o těch technikách, ale o té energii z toho člověka a o tom jeho vyjádření. Když si matně vzpomenu, co cvičil, co jsem se jako kyu nějakým způsobem snažil napodobit, dobrý, ale ve mně zůstala víc ta technika, didaktika, možná myšlenka od Senseie Ikedy.
Ikeda Sensei velmi důkladně pojmenoval techniky a zařadil je do jistého systému. Naopak třeba O-sensei s malými výjimkami techniky v podstatě vůbec nepojmenovával. Jaký má podle tebe význam řazení technik a není možnost, že když se všechno velmi důkladně pojmenuje, že se z toho ztrácí ta kreativita?
Já to beru tak, abych se teď vrátil k tomu základu – pokud se chci rozvíjet, tak musím na něčem stavět a pro mě je to ten základ. Pokud se chci naučit základ, odkud chci něco umět, něčemu porozumět, pro nás Evropany je to asi více než pro Japonce, tak to musím mít pojmenované a musím si to nějak přiřadit, protože když řeknu kokyunage a bude to 20 různých pohybů, tak to samozřejmě můžu ukázat. Když mi to ale někdo bude ukazovat, tak má otázka bude, proč se to všechno jmenuje stejně, když jednou je to tak, jednou tak a jednou zas tak. Nejdřív je to pro mě naučit se nějaké základní pohyby. Mít jasno proč a pak na těch kamenech můžu stavět. Takže už to nebude, že budu přemýšlet, kdy, jak, která technika, jaké pohyby by měly vzniknout, ale bude to třeba o té reakci. O tom reagování na toho partnera ať už budu v roli uke nebo tori. Takže pro didaktiku, pro výuku mi to pojmenování, a to zařazení do nějakých skupin teorií, provedení, připadá jako dobrá věc. Tím, že tu a tam jezdím někam do zahraničí, kde se setkávám i s jinými “styly” aikido, kde mají jiného učitele jiného Shihana, tak oni kolikrát říkají: “To je super, vy to máte pojmenované, pro nás je to”, třeba “kokyunage”, nebo “My máme toto pojmenované jako tenchinage, cvičíme různá provedení, ale nemáme je pojmenované” a z pohledu toho učitele a i toho žáka, možná se ošidí o ten rozvoj. Já jako učitel, když řeknu: “Ukaž mi ryotedori tenchinage!”, tak ten žák mi může ukázat spoustu forem, ať už je to krokově, pohybově, nebo nějakým vyjádřením, ale když mu řeknu, kterou formu chci vidět, ne jenom, že tam dám čísla 1,2,3,4,8,10 … a tak dále, ale když mu řeknu teorii omote, ura, teorie shihonage, teorie ikkyo, tak už i ten žák chápe na jaké úrovni je ikkyo, na jaké úrovni je shihonage. Když je to omote, kterým směrem vstupuje, když je to ura, kterým směrem vstupuje. Takže pro toho žáka to bude jasnější k pochopení, co vlastně cvičí. A pro toho učitele je to kontrola: “Aha, rozumí tomu, ví co dělá a rozvíjí to”, že to není jen: “Tak už umím tyhle dvě tenchinage a nepotřebuju umět víc”. Takže ta didaktika toho, zaškatulkování, ty názvy. Onehdá jsem slyšel, už nevím kdo to říkal, že do prvního danu se učím techniky a od prvního danu se učím aikido. Ale já se ty techniky budu učit furt, budu se je snažit chápat, porozumět jim a když chci něco pochopit, tak to asi pojmenuji. Musím si to někam zařadit a s něčím spojit. Bez názvu je to takové… co chci popsat a vysvětlit, když tomu nedám název? Takže z didaktického systému mi to přijde velice dobrá věc, to co Ikeda udělal, když vytvořil ty dvě tabulky.
A mají ty názvy i nějaké úskalí, nebo myslíš, že ne?
Bude to člověk od člověka, když se někdo bude soustředit na přesné provedení, že musí být přesně tyto kroky, protože je to tento typ techniky, tak to úskalí je v tom, že se zafixuje na to, že tam byly přesně tyto tři kroky, aby ta technika byla touto formou. Je to sice hezké, ale já bych chtěl reagovat podle toho, co mám za partnera, když ten partner bude různě zkušený, tak se může různě pohybovat. Bude různě velký, někdo bude menší, někdo větší, někdo rychlejší, někdo pomalejší a já sice budu znát tu techniku, tu formu, ale i tak budu reagovat na toho partnera. Jednou tam třeba ty tři kroky udělám, například irimi, tenkan, tenshin a vejdu se tam, podruhé bude velký a silný a já zjistím, že tam musím udělat ještě krůček navíc. Tím úskalím by bylo, kdybych se zafixoval na to, že je to přesně takto dané a přes to vlak nejede. Takže ano, ty kroky jsou pro mě základ, ale pak bych měl pracovat s tím partnerem. Reagovat na něj ať už jsem uke nebo tori, protože jsme se oba vydali na tu společnou cestu, takže by tam měl být ta harmonie, ta energie od obou. Nejenom, že si dělám něco svého a on je ten hadr, který používám na to, abych si dokázal, že umím nějaké techniky.
Zpětně se ještě někdo z davu zeptal: Evropské uvažování toho je, že to pojmenováváme, ale oni to nepojmenovávají. Ty jsi to popsal, tak, že když chci něco učit, tak pojmenuji základy. To je náš způsob uvažování a současně s tím, protože jsem v Evropě, tak mi to přijde logické, ale můj myšlenkový pochod je, že to vzniklo na východě, je to starší, je to více ozkoušené, jak to, že u nich to funguje bez toho našeho pojmenování? Já už jsem se na to ptal a bylo mi vysvětleno, že tam bílé pásky uklízejí, než se vůbec dostanou k tréninku, takže oni vstřebávají úplně všechno a potom tu techniku dostávají do praxe a nepotřebují ji pojmenovávat. Máme si vytvořit základy, ty mají být silné, ale ne tak ostré, aby to člověka zastavilo ve vývoji, to je přesně to jak tomu rozumím.
Řekněme, že bychom mi evropani byli více závislí na principu: “Já už umí tohle, tohle, tohle, tohle, tohle.” Takže to musím pojmenovat a ukázat, že tohle znám, tohle znám a tohle znám. A pro ně je to pohyb, že to nasávají, oni to nepotřebují pojmenovávat, oni to berou jako cvičení, dělají to pro sebe a u nás často, nevím, možná, můžu tvrdit, já to dělám pro sebe, ale chci se pochlubit, co už všechno umím. Třeba zkoušky. Ne všude, ale teď budu brát, že třeba tady, můžou být pravidla organizací, kdy člověk může jít na zkoušky, po jaké době, po kolika odcvičených trénincích, jestli to co máš na daný stupeň v rámci jednotlivých technických pravidel a teď řeknu, na 6. kyu je tam nějakých osm technik, jestli je umíš, zároveň musíš cvičit, alespoň čtyři měsíce. Takže po čtyřech měsících cvičení můžeš jít na zkoušky, pokud umíš těch osm technik a někdo už jenom odpočítává čas, kdy bude moci jít na zkoušky: “Tohle už umím, tohle už umím, už mám další zkoušky za sebou, už mám další zkoušky za sebou.” Toto může být jeden z předpokladů pro to, proč chceme mít všechno popsané, abychom řekli toto všechno už umím, no umím.., ale budu říkat umím. To všechno už si pamatuji, to už jsem cvičil, to ti můžu ukázat a oni budou říkat: “Já už to umím,” ale stejně to neumíme. A řeknu, ta Asie, tam to může být o tom, že oni cvičí, protože si cvičí pro sebe a oni nepotřebují znát názvy, oni se nepotřebují prezentovat: “Já už umím tady těch šest forem a támhlety a tyhlety techniky.” Oni to mohou brát, že cvičí opravdu jen pro sebe, pochopit ten pohyb, pochopit, co se tam cvičí a pak třeba budou řešit: “Tak dobrý cvičil jsem tyhlety formy.” Já když jsem začal cvičit u Vaška Kubáta, tak já jsem nechtěl vůbec dělat zkoušky. Pro mě to bylo: “Mně se to líbí, já bych to chtěl cvičit, já bych se to chtěl naučit, protože mně se líbí tento pohyb.” Mě hrozně bavilo, když se mnou někdo švihl o zem. “Jé super, teď jsem to cítil, ono to funguje. Teď to bolelo ono to funguje.” Ale ze začátku mě vůbec názvy nezajímaly a zkoušky už vůbec ne a Václav pořád: “Pořiď si keiko-gi, půjdeš na zkoušky,” protože jsem jediný chodil v teplákách a v triku a všichni ostatní ze skupiny měli už bílé keiko-gi a já: “Nechci na zkoušky. Nechci na zkoušky.” Já jsem si hloupě pořídil keiko-gi a už to začalo: “Jdeš na zkoušky.” Tak jsem si říkal: “dobrý, tak zkoušky,” tam nikde nebyl vylepený zkouškový řád a za jak dlouho máš jít na zkoušky a co za techniky umět. On říkal názvy během tréninku, tak jsem si něco pamatoval a cvičil. On pak všechny posadil, já cvičil dál, tak jsem si říkal: “Asi to neumím a chce mi něco říct.” No a všem dal šesté kyu a mně dal páté kyu a tím to začalo. A za chvilku: “Půjdeš zase na zkoušky ” a zase, ale já jsem nikdy neměl to nutkání, abych se učil, abych se šprtal ty techniky, abych mohl co nejdříve na zkoušky. Tak to beru z toho pohledu, že v té Asii, když lidé začnou něco cvičit, jako opravdu, že to chtěj, tak to cvičí pro sebe, pro své tělo, pro své zdraví, nebo proto, aby se cítili bezpečně, aby se dokázali ubránit a nemusí to být o aikido, může to být karate, kung-fu, cokoliv. Může to být taichi, nebo budou cvičit se zbraněmi, je to o tom, že chtějí rozvíjet sebe a pokud chci rozvíjet sebe, tak nepotřebuji znát názvy. Pokud je někdo trenér, chce ti to vysvětlit a potom to po tobě chce, tak to musí nějak pojmenovat. Když budu brát trénink jeden na jednoho, mistr a žák, takové to hezké, to, co by bylo úplně nejlepší, tak na mě bude ten mistr nějak útočit, bude nějak vstupovat a on mě donutí tím svým pohybem, tou svojí energií, nasměrováním pohybu a energie, k těm krokům, k tomu pohybu, k té technice. My se můžeme učit různými způsoby. To tělo se to stejně musí naučit a buď se to naučím tím, že budu pozorovat a pak to budu napodobovat sám, pak se to budu snažit cvičit s partnerem, abych věděl, aha, ten pohyb byl pro tuto techniku a pak ten partnerem bude aktivnější a ukáže mi, kde jsou ty útoky a já zjistím, tady ten můj pohyb ještě není ideální, protože mě tady zavřel, tady jsem dostal ránu a pak si třeba řeknu teď se to povedlo bez práce a ta technika šla a ten útočník leží na zemi a nebo ten uke bude do mě pořád vstupovat a tlačit a útočit pořád stejným způsobem, než já pochopím, jak se pohybovat a co mám dělat. No a než to pochopí, tak budu padat na zem, budu dostávat, bude mě bolet ruka, nebo něco jiného. Takže to mi teďka přijde jako ta druhá cesta. To je pro mě ten princip toho učení a výuky. Samozřejmě je jeden extrém a druhý extrém. Ideální by bylo to nějak propojit. A pak je to o přístupu cvičícího, podle toho, kdy začal cvičit a proč začal cvičit. Asi v každém dojo přišel někdo, kdo si říkal: “Viděl jsem Seagala, jak dělá aikido a já se naučím tyhle techniky a pak to někde vymlátím a pomstím se tam někomu.” A najednou zjistí, po prvních dvou měsících, že tam po něm chtějí furt nějaké kroky a furt chtějí, aby sám padal. “No tak to mě nebaví, radši půjdu na box. Tam budu bušit do pytle nebo do lapy a přijde mi, že se toho naučím víc.” Takže je důležité, proč to cvičím, co od toho chci získat a co od toho očekávám. Na aikidu asi nevydrží lidi, co si chtějí dokázat jak jsou silní a kolik lidí dokážou pobít, co chtějí rychlé výsledky a chlubit se tím, co všechno umím, protože pak se stane to, že jsou to, jak jsme říkali, rychlokvašky. Rychle získají nějaký stupeň, rychle jdou nahoru a najednou se zamrznou, protože ty znalosti a vědomosti nemají vydřené, nemají je získané tím, že by chtěli rozvíjet sebe, ale chtěli někomu něco dokazovat. Když to bude dělat člověk pro sebe, tak u toho asi vydrží déle. To cvičení mu přinese více. Já nedělám aikido proto, abych někomu ukázal, že už umím všechno tohleto, proč se mám chlubit?
Učil Ikeda Sensei i kumi-tachi?
No, já si více pamatuji to jo. To co si pamatuji, tak intenzivnější práci kumi-tachi, od ichi no tachi až po ki musubi no tachi, bylo od Sadské v roce 2000 s Michele Quarantou. Ale s Ikedou…. vůbec si to nevybavuji, nevzpomínám si. Možná ano, ale určitě mi více v paměti utkvělo to jo. A pak hojo.
Mluvil Ikeda Sensei někdy o filozofii aikido?
Asi jo, ale mně více utkvěly v paměti z těch tréninků – když to tak vezmu byl jsem kyu a Ikedu Senseie jsem viděl naposledy v roce 2001/2002, rok/dva jsem byl první dan – ty techniky. Tehdy jsem hltal techniky a jejich propojení. Filozofie tam nejspíš byla, ale že bych si z toho něco pamatoval, to asi ne.
Jak by jsi ty popsal filozofii aikido? Co to pro tebe znamená?
Já to beru jako fyzické vyjádření třeba toho jak se chovám, jak žiju a jak vystupuju. Řeknu to takto, kdybych byl někdo, kdo je více náchylný na to mít konflikty s někým, to znamená třeba v práci někdo něco bude chtít a já místo toho, abych chtěl pochopit jak to myslí a proč to dělá, nebo co tím chce říct, mu budu cpát svojí verzi, on mi bude cpát svojí verzi, tak vznikne konflikt, nedomluvíme se a nebude mi to fungovat. Nebo se můžu snažit pochopit, co tím myslel. Vidět v tom něco pozitivního. Vzít si to a zkusit spolupracovat. A aikido mi přijde, že je právě tím fyzickým vyjádřením těchto postojů a chování toho dotyčného člověka. Já na tom můžu pochopit jak já se vlastně budu chovat v civilu, jak reaguju, jak dokážu třeba řešit situaci a kolik do toho já dávám energie, nebo nedávám.
Bereš tedy dojo jako vyjádření tvého světa a chování mimo něj?
Jak se chovám na tatami – doufám – jak cvičím, jak dělám techniky, jak chápu provedení technik a vyjádření ze strany uke a tori, jako útočník a obránce, tak je to chování pro mě i v civilním životě. Abych něčeho dosáhl, tak to nemůžu udělat sám. Vždycky je to o spolupráci a v aikido je to hodně vidět. Pokud chceme techniku pochopit a zacvičit jí, pokud chceme z toho tréninku něco mít, tak by to nemělo být, že já druhým ukážu jak jsem na tom technicky a budu si to dělat podle svého, ale budu se snažit o harmonii, o spolupráci a o společné naladění na nějakou stejnou frekvenci, energii, o to si zacvičit s tím druhým. Pochopit třeba přes pohyb, přes energii toho útočníka, která přichází a já si s ním pohraju, že ho budu vychylovat a pak vznikne nějaká technika. Tím, že takto budu cvičit, tak si myslím, že fyzicky vytvářím i sebe, tak jak se potom budu chovat. Když budu třeba v krámě a bude tam vznikat nějaký konflikt nebo nebezpečí, tak každý to může řešit jiným způsobem. Někdo uteče, někdo ten konflikt vystupňuje, někdo ho bude ignorovat a někdo s ho bude snažit vyřešit. A myslím si, že jak se budeme chovat někde, se dá najít i v tom, jak cvičíme v rámci aikido, protože to není pro mě být lepší, silnější, rychlejší než ten druhý, ale najít nějakou společnou cestu, společnou zeď pomocí té techniky, ať už budu uke nebo tori. Zlepšit se… Vlastně zlepšit oba dva. Získat z toho nějaký přínos. Ne, že jeden bude říkat jak je dobrý a druhý bude naštvaný, bude cítit nějakou prohru, bude se chtít příště pomstít a bude hledat nějakou skulinku, aby ukázal, že je lepší než já.
Teď trochu na lehčí téma. Máš nějakou oblíbenou techniku?
Možná iriminage. Ze začátku jsem ji neměl rád, ale jednou jsem ji přišel na chuť. To bylo na zimní škole, víkendová stáž na Balkáně v Praze. Trénink měl Michele Quaranta a dělala se technika iriminage a dělal jsem ji klasicky: irimi, tenkan, kaiten, tak jsme se to učili v té době a nějak mi to fungovalo. Vůbec nevím, co jsem měl za stupeň. Michele to zastavil, dal mě dopředu a poslal mi jako uke Indyho. Indy na mě zaútočil, já jsem ho strhl a on mě odnesl sebou a zahodil a to udělal ještě asi dvakrát. A Michele pak řekl: “Irimi, tenkan, tenshin” a ukázal mi třeba jak mám kontrolovat hlavu a pak mi to začalo fungovat i s ním. Od té doby mi přišla jako taková oblíbená. Je i první ve zkouškovém řádu. Je v tom schováno spoustu základních principů, pohybů, něco, co se dá dobře využít. Mám ji rád i jako uke, nejenom jako tori.
Kdy jsi založil své dojo?
Oficiálně v roce 2004. V roce 2002 jsem oficiálně odešel z dojo Václava Kubáta. Chvilku jsem cvičil v takových prostorách jako na pódiu v sokolovně za oponou, ale na velkým prostoru, tam vždycky někdo byl. A pak z jara 2004 jsem našel prostor, který by byl jenom pro nás, kde bychom měli trvale postavené tatami a byl volný. Bylo to v sokolovně v Berouně. Domluvili jsme se a od roku 2004 tam to dojo funguje. Takže teďka přes dvacet let.
Byly s tím ze začátku nějaké problémy, jako třeba, že nechodili lidé?
Já když jsem tam začal, protože jsem cvičil v Praze, ale bydlel jsem ještě v Berouně, takže když jsem tam začal, tak jsem tam byl sám a bylo to o tom, že jsem dával plakátky. Takže tam vždycky někdo přišel a pak zase odešel. Chodil jsem do práce, dotoval jsem nájem dojo. To jsem dělal asi šest let, než začali trochu více chodit lidé, pak začali dětské tréninky a tak se dojo zaplatilo samo. Už jsem to nemusel dotovat. A úskalí byla taková jako měli asi všichni. A dnes je to to samé. V té době jsem vylepoval mnoho plakátů a reklamy do novin, v té době internetové stránky ještě nebyly, nebo jsem je neměl. A ty lidi, mi přišlo, že stejně nechodili, že nečtou, nekoukají. Jeden den byly vylepené plakátky a druhý den byly strhané, ale to byla oficiální výlepová místa. To znamená, že chodil někdo, kdo je potom strhával. Nevím jestli nechtěl, aby tam něco takového bylo, nějaká konkurence, nevím. Takže ta úskalí, možná na začátku, že bylo málo lidí, nebo chvilku někdo chodil a pak zase odešel, ale postupně se to ustálilo, že tam zůstali třeba až dodneška. Ondra Vrbský je jedním z těch prvních, kdo přišel, a cvičí dodneška.
Kolikrát v týdnu teď vyučuješ?
Pět pracovních dnů, od pondělí do pátku a někdy víkendy.
Učíš pravidelně zbraně?
Pokud já nejsem někde pryč, tak máme páteční tréninky jako zbraně. Tím, že je naše berounské dojo malé, jenom 6×10 metrů a protože se tam na tréninku setkává 12, 13 někdy i 18 lidí, tak s těmi zbraněmi bychom se tam nevešli, takže jsou udělané zvláštní tréninky v pátek, kdy tedy přichází 8, 10 lidí. Takže jsme si schopný s těmi zbraněmi schopný se sejít a zacvičit si. A v době Covidu, kdy se nemohlo cvičit ve vnitřních prostorách, tak to bylo asi nejlepší, protože jsme cvičili venku na louce a tam ten prostor byl. Tam jsme cvičili pondělí, úterý, středa, čtvrtek a bylo to super.
Jak důležité jsou pro tebe zbraně v aikido, protože spousta didaktických systému třeba ani zbraně neučí, nebo byly zredukováni na tachi-dori, jo-dori a tanto-dori. Naopak mistři z Iwamy a Osaky, kteří zažili O-senseie na ně klaou velký důraz. Pro Iwama-ryu je to velmi typické. Takže jaký vliv a význam mají zbraně v aikido a dá se aikido cvičit bez tréninku se zbraněmi?
Beze zbraní se dá určitě cvičit. Myslím si, že v momentě, kdy cvičím se zbraněmi, ať už to bude bokken, nebo jo, pro mě samotného mi to dá tu možnost, že si můžu cvičit sám. Pokud se naučím nějakou katu, nějakou sestavu pohybů, tak si můžu cvičit sám a nejsem závislí na tom si jít zacvičit někam do dojo, abych měl partnera. Další taková výhoda, když vezmu jo, nebo bokken, držíme to dvěma rukama. To znamená, aniž bych chtěl, musím zapojit vždycky práci celého těla. Pozice a pohyby, které dělám se zbraní, pokud tam budu dělat něco špatně, to tělo mě bude bolet. Budu špatně sekat, budu shrbený, budu to rvát jenom rukama, budu mít ztuhlá zápěstí, nebo ztuhlá ramena, to tělo mi ukáže, pokud chci naslouchat a budu naslouchat, ty zlozvyky, které bych měl dát pryč. Další taková věc, pokud budu cvičit se zbraněmi, tak do toho můžu dát více energie, ať už je to nějaká kata s partnerem, ať už je to kumi-jo, nebo aiki-ken, tak té energie do toho můžu dát více, než kdybych cvičil aikido techniky s partnerem, protože se ho snažím chránit a neublížit mu. Tady když zlomíme jo, nebo přerazíme bokken, tak dobře, tak se koupí nový. A třeba, co já jsem na sobě cítil, pro pozici těla, pro držení těla, pro pohyb mi strašně pomohlo a udělalo změnu, když jsem začal cvičit hojo. Jak jsem vysoký, tak do té doby jsem měl nohy více u sebe, kolikrát jsem byl přihrbený a ty techniky jsem cvičil více opravdu jenom těma rukama. Ne pohybem těla, nepracovaly boky, nebylo tam stabilní držení, stabilní postoj a hojo mi ukázalo tu změnu, pro mě, a myslím, že mě pomohlo i do těch pozic, do té stability a toho provedení těch technik, které třeba teď mám, které cvičím.
Co se týče hojo, je to jeden ze tří pilířů Sanshinkai aikido. V čem je podle tebe důležité, nebo proč si myslíš, že ho Ikeda Sensei zařadil k aikido?
Člověk asi musí pracovat, také sám na sobě a hojo je pro to výborná příležitost. Jak jsem říkal, kroky, džení těla, práce boků, spojit ruce, nohy, tělo, dýchání, kiai, navázat se na toho partnera. Je to něco, o si myslím, že nám dokáže pomoci k vyjádření pozic i v aikido. Další věc je, že jsou tam pozice a názvy, které se v aikido používají a proto to tam propojil. Myslím, že mi to hojo dá více prostoru pochopit sám sebe v pohybu, ve cvičení a pak to využít i v aikido. Když to budu brát jako něco, co je viditelné.
A genkikai?
Když budu brát klasický aikido trénink, máme nějaká dechová cvičení na začátku, nějaká rozcvička, klasické techniky a když to budu brát hodně jednoduše, tak skončí trénink, skončí stáž a člověk je nabitý tou energií, cítí se příjemně unavený, zpocený, třeba mu v hlavě běhá spoustu myšlenek na techniky, ale to tělo by mělo energii i nazpátek nějak získat, zrelaxovat a protáhnout se. To genkikai mi přijde jako úžasné doplnění a jako další rozvoj sebe sama. Pokud mám čas, mám energii, znám to cvičení, nebo chci pokračovat, tak můžu zase držet své tělo déle v kondici, nějakém dobrém zdravotním stavu, abych mohl dále cvičit. Je to doplnění energie a jakási rekonvalescence, taková oprava toho těla.
Mnoho dojo, ale má velmi omezený čas na cvičení a čas na to zkrátka nevyzbyde, tak jak to zařadit do cvičení?
Čas vyzbyde na to, na co chceme. Řekněme, když budu mít trénink ve svém dojo, někde se cvičí hodina, někde hodina a půl, někde třeba dvě hodiny, takže já vím jaký mám čas a vím kolik můžu čau věnovat rozcvičce, kolik technikám a pokud vedu trénink, tak je jen na mně jestli budu dělat techniky až do samého konce a pak si jen sedneme, ukloníme, jdeme do sprchy, do šatny a pak domů a nebo ty techniky skončí třeba 15 minut před koncem tréninku a těch posledních 15 minut se budu věnovat opravdu jen protažení, nějakým cvičením na zklidnění toho těla a na to abych si třeba napravil i nějaká bolestivá místa. Takže to aikido, pokud to budu brát, že to je jen o těch technikách a o tom cvičení, pak by ten trénink byl tak poskládaný. Na začátku bude chvilku dýchání, nějaká rychlá rozcvička a pak se tam bude prezentovat spousta technik a spousta provedení, ale to je spíše prezentace toho, že ten učitel toho chce spoustu předat, ale ty lidi během toho tréninku mohou nasát jenom nějakou část a potom potřebují vypláchnout tu hlavu, zrelaxovat, uvolnit tělo. Genkikai na konci je super, protože tělo je zahřáté a příjemně unavené a na to zklidnění, protažení a na to prodýchání si těch pozic, na to je to ideální čas.
Zmínil jsi dechová cvičení. Jaká mají podle tebe význam v aikido?
Já to beru z toho pohledu, když přijde člověk z civilního světa do dojo, tak se potřebuje nějak naladit na stejnou notu a potřebuje se připravit na to, co bude v dojo, v tom prostoru, kde se máme sebezdokonalovat, dělat a to dechové cvičení je na začátku, abychom se zklidnili, abychom připravili tělo, mysl a ty plíce na cvičení a samozřejmě každý si bude cvičit a pojede tu frekvenci dýchání podle svých možností a myslím si, že je to dobrá věc, která by tam měla stále zůstávat. Někdy třeba i já dám na začátku ta dechová cvičení kratší a pak dám na konci tréninku pokračování. Dáme něco na relax na uvolnění, protože třeba poskládám ten trénink, aby těm lidem ty pohyby, které děláme na začátku během dechového cvičení, přejdeme do rozcvičky, dají si to do techniky, dělají nějaké podobné věci a na konci na zklidnění dám druhou část toho dechového cvičení. I když se chodilo k Vaškovi Kubátovi, tak dost často jsme měli dechové cvičení i na konci tréninku. měli jsme na začátku a měli jsme ho i na konci. Nebylo to, že bychom tam do konce padali, abychom byli splavení a uřícení, ale na konci bylo jenom krátký, bylo to na zklidnění, na to, že na konci bude zase společná seiza, na to, že bude mokuso, bud společná úklona a nebude to o tom, že si sedneme do seizy a ještě tam budeme rychle dýchat a každému druhému bude bušit srdce, protože budeme ještě rozhicovaní. Takže ten trénink má také svojí frekvenci.
Pracuješ s dechem i při provádění technik? Ve smyslu, že třeba když uke útočí, tak se nadechuješ a naopak, když házíš tak vydechuješ?
Určitě jo, ale ne, že bych nad tím nějak přemýšlel sám pro sebe, to vůbec, ale to dýchání do toho určitě patří a zase když se vrátím k tomu hojo, tak v hojo je dýchání a-un no kokyu, dýchání do břicha, držení stability, pokud vstupuji, ať sekám třeba se zbraněmi, kiai, nebo v rámci technik, když se pohybuji dopředu, vstupují boky, tak to není, že to tam cpu jenom hlavou, takže to dýchání, které je do toho břicha, tak to v mém cvičení, v těch technikách asi je, ale že bych to nějak konkrétně pozoroval… Spíš si myslím, že se to tam samo přesunulo.
Pokud vím, základní Dai en kokyu-ho je yo no te kokyu, in no te kokyu, su no kokyu, a-un no kokyu a ki musubi no te kokyu. Každé z nich je jiné. Vysvětli bys jaký má každé jednotlivé cvičení význam?
Možná, uvědomit si prostor, uvědomit si pozici rukou, uvědomit si, že yo no te kokyu mi stejně jako ikkyo, jako iriminage vytváří prostor, chrání si ho. Když máme ki musubi no te kokyu, tak máme nějaké čtyřech úrovně, které já pak můžu použít do čtyřech úrovní základních technik, základních rodin. Také ačkoli je to dechové cvičení, tak tam může být příprava na něco, co budu dělat během tréninku. Dá se na to navázat. Samozřejmě můžu postupně probouzet tělo dýcháním a rozšiřovat si kapacitu plic, ale že bych pro sebe měl, že toto cvičení dělá přesně tyto věci… Záleží k čemu to chci navázat. Samozřejmě se to v rámci tréninku dá vzít jako odrazový můstek pro nějaké techniky, pro nějaké pohyby.
Jak by jsi definoval ki?
Ki je pro mě energie. Je to energie každého živého tvora a je to něco, co já můžu vyjádřit během svého pohybu. To ki, ta energie, která by měla být součástí aikido pro mě, a nejenom aikido, ale i v civilním životě, je už jenom v té pozici těla, vystupování, pohybu. V technikách třeba ruce, držení si vzdálenosti, práce s uke a když jsem útočník, že nejsem jako hadr, že jsem aktivní. Je to pro mě spojené s tím, že jsme živí, že se hýbeme, že do toho dáváme tu svou energii, ne přehnanou, ale když žijeme, tak tam ta energie je a mi ji musíme využívat.
Jaký učitel tě nejvíce ovlivnil?
Na začátku určitě Sensei Ikeda, protože to bylo to v čem jsem chtěl pokračovat. Vím že v dojo Vaška Kubáta byli také lidi, kteří začali cvičit (Ikedův systém), ale pak je ovlivnili jiní učitelé, takže odešli a začali cvičit jiný styl, nebo pod jiným učitelem, pod Kernem Iwama-ryu. Někteří se zase více zaměřil na Senseie Tadu. Někteří více cvičil pod dalšími učiteli, co jezdili do Čech jako Bernard Caloz a (Roger) Schmocker. Ještě nevím, kteří další. Já jsem si na ně také rád přijel zacvičit, ale pro mě ta dráha byla hlavně Sensei Ikeda a když přestal cvičit, tak Michele Quaranta, jeho žák. Nemám problém si zajet zacvičit s někým jiným, ať z našeho didaktického systému, nebo s někým jiným. Snažím se porozumět tomu proč co dělají a vysvětlují, ale hlavním směrem je pro mě didaktika Senseie Ikedy a pak Michele Quaranta.
Často vedeš semináře, kde všude jsi v zahraničí vedl stáže?
Polsko, Holandsko, Rakousko, Švýcarsko, na Ukrajinu jsem jezdil, po Čechách a ve Francii.
Viděl jsi, že se něco mění podle země, že třeba některá země cvičí jemnější aikido atd.?
Určitě ano. V každé té zemi, organizaci nebo těch dojo, kde jsem byl a nemuselo to být jen v rámci Sanshinkai, pod Senseiem Ikedou, nejen v místech, kde jezdil Sensei Ikeda nebo Michele Quaranta Sensei, ale záleží. Pokud někde následovali nějakého učitele, tak to bylo vidět. Někde to bylo dost na tělo, řekněme až taneční. Někde to bylo tvrdší. Je to asi i o povaze národnosti, těch lidí té dané země, takže ty rozdíly tam určitě jsou. Je to v těch lidech, ale podle učitele, podle toho, který Shihan tam jezdil, ale všude je ikkyo ikkyem a kotegaeshi kotegaeshim. Pokud má člověk nějaký základ, tak se dokáže naladit na jejich notu na tu frekvenci cvičení.
Cvičil jsi někdy jiná bojová cvičení?
Jediné co, tak když jsem byl na střední škole, asi tři měsíce kung-fu.
Myslíš, že to mělo později vliv na tvoje aikido?
Jako hezké, byli tam nějaké pozice, ale vůbec. Cvičil jsem iaido ještě. To je pravda. Cvičil jsem pod Vláďou Hotovcem. Dva roky. Já bych cvičil dál, ale pak se to začalo krýt s tréninky ať v mém dojo, nebo v pražské dojo, tak z dlouhodobého hlediska iaido ne.
Máš nějaké záliby mimo aikido?
Baví mě pořád něco dělat, takže asi zahrada. Tam si člověk vyčistí hlavu a když se něco povede, něco vyroste, nebo změní, tak z toho mám trochu radost. Takže zahrada.
Máš nějaké priority mezi kenem, jo nebo tai-jutsu?
Já vím, že někomu více sedí bokken, někomu jo, někdo zbraně vůbec nemusí. Mně se líbí všechno.
Dáváš velký důraz na rozcvičku?
Svým způsobem se snažím v rámci svých tréninků v dojo a třeba někdy i na stážích tu rozcvičku přizpůsobit, nasměrovat k tomu, co bych chtěl dělat v rámci tréninku, nějaké techniky, nebo pohyb, práci těl a podobně Připravit to tělo, připravit možná i mysl na to co bude následovat, ať pohybově, krokově nebo principově.
Jaké je to učit děti? Jaký je rozdíl mezi tím učit děti a dospělé?
K dětským tréninkům a dětem se musí přistupovat úplně jinak, než na tréninků dospělých. Pak ještě záleží jaká je to věková skupina. A co se týče dětských tréninků, to co vedu jako dětské tréninky u sebe nebo někde jinde, tak se snažím, ono jde o to jak se vyspí, aby byli v pohybu. Aby to nebylo, že si sednou, já jim tam budu něco pět minut vykládat oni si to půjdou dvakrát vyzkoušet, já je zas stopnu, protože to dělají špatně a budu jim to znova vykládat. Když to budu brát, tak všichni jsme byli děti, na těch dětských věcech jsme vyrostli a bereme si je dál. To znamená ať je to civilní život nebo trénink a ať budu dospělí nebo dítě, tak první bude mitori-geiko, já budu sledovat a budu to zkoušet a musí dát trenér čas, abych si to vyzkoušel a prostor pro to, abych si to vyzkoušel a je jedno jestli je to dospělácký nebo dětský trénink. Na dětském tréninku jim nemůžu ukazovat techniky v tom provedení jako pro dospěláky to znamená ten trénink, to cvičení, které bývá třeba hodinový je rozcvička, hry, kolikrát posilují aniž by to věděli, protože je to v rámci nějaké hry, samozřejmě pak aby se naučili nějaké základní pohyby, nějaké základní kroky, třeba irimi-tenkan. Tam jde o to jak jsou staří, tak to s nimi člověk chvilku driluje. Pak jim to zase proložit něčím, aby ten mozek na chvilku vypnul, to znamená, že jim dám nějakou pohybovou hru, nebo něco. Oni u toho vypnou, ale kolikrát tam mají podobné nebo stejné pohyby jaké tam měli na začátku třeba v rozcvičce. Když tam bude potom technika, oni si ji vyzkoušejí. U těch menších třeba udělám techniku a je to pro ně až nad hlavu, ale když jsou starší třeba ty techniky dávají, s tím, že se ale snažím, aby to bylo hodně podobné, aby tam nebyly velké rozdíly. No a na konci zase, aby se hýbali, aby měli pohyb, ať už trošku vyřádit se, ať už něco silového, nějaké kočkování, zápasy, nebo formou hry, kdy se naučí třeba napočítat japonsky do desíti, aby věděli, která je pravá, která je levá, aby věděli jak se to říká japonsky. Takže pro ně je to hra, ale postupně se tam ukládají některé základní názvy a další věci.
Učíš též sebeobranu, vychází to z aikido, nebo na základě jiných tvých zkušeností?
Na principech aikido. Já vím, že existuje spoustu sebeobran a většinou je to o tom, že přijde útočník, já mu musím něco udělat, nějak ho zpacifikovat, dostat ho na zem, cokoliv. Pro mě principy aikido, které využívám, nebo se snažím, aby v té sebeobraně fungovali dál. První věc hlídám si vzdálenost. Snažím se, aby k tomu konfliktu ani nedošlo. Nějaké nácviky tréninky, aby se ke mně ten útočník nepřiblížil, aby ten konflikt nevznikl. Když už ale něco přijde, když už není vyhnutí, nezůstat na linii útoku, udržet si nějakou svoji bezpečnou vzdálenost. Eventuelně zbavit se toho útočníka, nebo ho nějak vychýlit. Buď ta technika vznikne, nebo vznikne prostor pro to, abych přežil. Takže ty principy a vstupy z aikido tam využívám, protože si myslím, že jsou to jednoduché pohyby, které se dají aplikovat. Ne, že já chci udělat nějakou techniku, ne, že já chci toho útočníka za každou cenu kontrolovat, ale pro mě je důležité se ho zbavit, vytvořit ten prostor, nedat mu možnost dalšího útoku, anebo ochránit někoho blízkého koho budu mít u sebe, ale nezůstávat dlouho v tom konfliktu, protože tam nebude nikdy žádný vítěz, tam budou oba vždy poražení.
Jak spojit osobní život a aikido, když třeba velmi často s aikidem cestuješ?
Ideální mít manželku, která také cvičí. A ideální by bylo, kdyby také ráda cestovala, což není úplně, ale já mám štěstí na ženu, která je v tomhle tolerantní a už když jsi mě našla a vzala, tak věděla čím žiju a asi věděla, že se to nezmění. To cestování, myslím, že mám štěstí v tomto směru, protože když se nějakou dobu nevidíme, tak o to radši jsme pak spolu, ale kdybych byli pořád spolu, tak vznikne ponorková nemoc, budeme si lézt na nervy a bůh ví jak by to dopadlo, takže to cestování má pozitiva v tomto duchu – my jsme spolu, jsme spolu třeba i na tréninku, jsme spolu v normálním životě, ale když já jedu někam na víkend, žena se mnou nejede, tak já mám pro sebe ten čas a klid a ona má doma pro sebe ten čas a klid, takže určitě je to ta harmonie. Je to ta harmonie, která je i v tom aikido. Prostě pokud se naladím na stejnou frekvenci, tak tam najdeme společná pozitiva z toho vztahu, z toho ať už jsme spolu, nebo ať už jsme ten daný víkend každý někde jinde, tak je to o tom, že tam nehledáme negativa, ale ty pozitiva z toho. To co nám tu může dobrého přinést. Odpočineme si, nabereme sílu, uděláme si svoje věci a pak se na sebe více těšíme.
Máš nějaké humorné zážitky týkající se aikido?
Asi když se podívám zpětně, tak humorné bylo třeba Saignelegier, to je asi 1000 metrů nad mořem, tam se cvičilo, to je zimní stadion, to byla nějaká dřevěná budova. Místo ledu bylo na tom betoně položené tatami, okolo byly mantinely, no a budova měla na stěnách pootočená prkna, takže profukovala a v noci tam bylo asi kolem nuly a ráno když člověk přijel, tak to tatami bylo neskutečně ledové. Byla tam zima a blázni z Čech se tam rozcvičovali, nějak se hýbou, cvičí, řádějí, připomínají si techniky a přijdou tam Švýcaři, nabalené bundy ponožky na nohou, hakamu a klepou se tam zimou a když mají cvičit, tak sundají tu bundu, ponožky teplé na nohou a snaží se cvičit a jsou zmrzlí. To jsou takové humorné zážitky. Jeden rok tam byla zima, druhý rok tam bylo sluníčko, že od tamtaď odjížděl člověk se spáleným obličejem a loupal se mu nos. Když si na to člověk zpětně vzpomene, tak je to takové k úsměvu. Spali jsme ve stanu se spacákem a okolo se pásly krávy, ovce. Prostě nadšenci někam jeli, snažili se cvičit a fungovat. Vyloženě něco humorného, něco veselého. To jsou většinou takové úsměvné jako třeba když byla Sadská, tak jsme cvičili, skončil trénink, najedli jsme se, místo toho abychom odpočívali, tak jsme šli zase ven a cvičili jsme a s bokkenem a jo jsme pořád cvičili, najednou začínal trénink, tak rychle do haly, skončil trénink, tak jsme se rychle najedli, dokud bylo vidět, tak jsme se zbraněmi zase vymýšleli, vzpomínali na všechno, co jsme viděli a než jsme šli spát, tak se šlo do Katamaránu, dát si něco, doplnit pitný režim. Pak se ve dvě ráno vracíš, trochu se prospíš a ráno jdeš zase cvičit. Humorné j když na to člověk vzpomíná teďka. Něco úplně humorného, nějaký humorný zážitek… To tedy nebyl humorný zážitek, ale to jsme byli s Vaškem Kubátem a ještě nějakými lidmi, ještě s dvojčaty Luckou a Zuzkou Valentovic, byli jsme ve Švýcarsku a jeli jsme autem. Myslím, že to bylo v Curychu, když tam měla ACSA nějaké výročí. Myslím, že to bylo ono. Ikeda tam byl, Kanetsuka, Kitaura, Hosokawa, Fujimoto. Nějaká velká akce. My jsme se vraceli, tak jsme jeli po dálnici a já jsme řídil. Před námi jel kamion a najednou se z kamionu, z té plachty, vysypala hromada sněhu a vletělo mi to na přední okno, to nebylo moc humorné. Bylo sluníčko, přijeli jsme k českým hranicím a najednou tma. Humorné bylo asi na diskotéce v Trnavě, tam jsem asi poprvé použil aikido, ale to bylo strašně krátce. Nějací místní týpci tam byli, Slováci, a oni si tam dovolovali na jednoho aikidistu, asi by se jim ubránil, ale on byl takový drobnější, on je drobný pořád, hubený a ono jich tam bylo víc, tak jsem tam šel, aby se uklidnili a držel jsem jednoho dál a on se furt na mě cpal, tak jsem si ho udržoval od těla, vyloženě princip aikido, on se vždy přiblížil, tak jsem tam dal ruku, jako běžte dál, nechte ho být, a pak po mně vystartoval pěstí, že mi dá ránu, já jsem uděl úhyb, jakoby ikkyo ura taninzudori. Jenom jsem uhnul, přidal jsem asi nějakou energii k jeho ruce, k jeho tělu a on se rozmázl na zemi, vstal, přišli vyhazovači a ukončili to. Týpky vyhnali, no a nic se nestalo. A za chvilku přiběhl další aikidista a: “Tady se to pere, tady se to pere, kde jsou?”. Byl celý natěšený, že bude bitka a mi mu řekli: “Ne vyhazovači je už vyhodili.” a on, ” sakra, zase jsem to propásl.”. A odešel. Nevím jak by to dopadlo, kdyby tam ti vyhazovači nebyli, asi by se to slušně popralo, ale to bylo takové hezké, bylo to rychle ukončené a najednou přiběhl někdo a: “Tady se to pere, kde je ta bitka?” Bylo to takové hezké.
Chtěl bys na závěr něco vzkázat?
Dělejte co vás baví a mějte z toho radost!
