Rozhovor byl veden na Letní škole Aikido Česká republika 2. 7. 2025 v Soběslavi
Rozhovor vedl a přepsal: Ladislav Kořan
Překlad a korektura: Halka Baláčková
Fotografie poskytli: Halka Baláčková, Eric Graf a Jaromír Vitásek
Jak jste se setkal s aikido a s tím mužem, který Vám o aikido řekl?
Michele Quaranta: Ale tento příběh jsem ti již vyprávěl.
Myslel jsem tím, jestli byste jej zopakoval pro čtenáře.
Tam, kde jsem pracoval, jsem jednou měl přestávku. Byla to banka a v té bylo točité schodiště. Já jsem šel po tomto schodišti nahoru a proti mně dolů šel nějaký člověk. Ten člověk na mě ukázal a řekl: „Ty bys měl začít dělat aikido,” a to mě učinilo zvědavým. Řekl mi, že zítra půjde do jednoho klubu a vezme mě s sebou. Já pak pokračoval nahoru, on dolů a zmizel. To bylo vše. Celé to bylo takové zvláštní. Další den za mnou přišel a opravdu mě tam vzal. Basilej má dvě části: Malý Basel a Velký Basel. Po cestě mi říkal: „Já praktikuji aikido, ale normálně cvičím ve Francii.” Dovedl mě tedy do toho klubu, dívali jsme se a já jsem si řekl, že to je přesně to, co potřebuji dělat. Ten člověk během tréninku odešel, nechal mě tam. Já jsem se ho další den v práci snažil najít, ale on už tam nebyl. Byl to jeho poslední den v bance. Vrátil se do Francie. Dlouho jsem ho všude hledal, celý život, ale nikdy jsem ho už nenašel. Ale celou dobu mu na dálku děkuju.
Kdo se stal vaším prvním učitelem?
Můj první učitel ve Švýcarsku byl Werner Hinterman a první japonský učitel, kterého jsem poznal, byl (Nobuyoshi) Tamura Sensei. Jezdil do dojo jednou za rok a vedl hodinu, která byla v podstatě úplně soukromá. Bylo nás totiž pouze asi deset.
S jakými učiteli jste se setkal do doby, než jste potkal Masatomi Ikedu Senseie?
První byl Tamura Sensei, druhý byl Tada Sensei. Dále Fujimoto Sensei, protože byl uke Tada Senseie. Se Senseiem Fujimoto jsme se dobře seznámili a stali jsme se přáteli. Pak to byl Sensei (Jun) Nomoto a ještě další. Následně přijel Sensei Ikeda a měl se stát učitelem pro Švýcarsko. Do té doby jsem cvičil asi rok a byl jsem z aikido trochu unavený. Přišlo mi to trochu jako šarlatánství. Ale když přijel Sensei Ikeda, padaly mi oči z důlků. Zůstal jsem s otevřenou pusou a přestal jsem pochybovat.
Čím byl Ikeda Sensei tak jedinečný?
Pro mě mluvil pravdu. Je to opravdu těžké vysvětlit. On nehledal něco zvláštního. Hledal pravdu. Byl pravdivý ve svém projevu. Nikdy nedělal nic spektakulárního, nic na odiv. To je pro mě aikido. Věci, které jsou na odiv, jsou mi podezřelé.
Vy jste vstoupil do dojo Ikeda Senseie nebo jste se s ním setkával na seminářích? Jaká byla ta první setkání?
V té době neměl ještě Sensei Ikeda ve Švýcarsku své vlastní dojo. Žil v Bernu, občas vedl stáže a my jsme za ním na ně jezdili. Své dojo založil až později, v Curychu. Tam jsem za ním poté jezdil hodně často.
Přestěhoval jste se do Curychu, abyste mohl cvičit aikido u Ikeda Senseie?
Já už jsem dávno měl své dojo v Basileji (Aikido Schule Basel). Proto jsem za ním do Curychu jezdíval vlakem, cesta trvala 45 či 50 minut. Jezdil jsem tam dvakrát týdně, ve středu a v pátek. V pátek byl speciální trénink, protože za ním jezdili lidé z vnějšku. To bylo velmi užitečné.
Za jakou dobu jste se začal stávat jeho ukem?
Myslím, že to bylo někdy v roce 1990 v Miláně. To jsem byl jeho uke poprvé. Bylo to opravdu neuvěřitelné. Hala byla nacpaná k prasknutí, bylo tam nejméně pět tisíc lidí. Když jsme cvičili my, nastalo naprosté ticho. Proč? Protože lidé pozorovali Senseie Ikedu a jeho pohyby, které vyjadřovaly pravdu. Měl jsem štěstí, že jsem mu mohl dělat ukeho, protože jsem tak mohl chápat jeho techniky.
Měl do té doby Ikeda Sensei své osobní uke?
Občas si bral Daniela Vettera a také Francesca Marrellu. Většinou si bral jednoho nebo druhého. Velmi často si vzal na chvíli jiné uke, ale když byl unavený, tak si bral mě a se mnou cvičil až do konce. Když jsme měli tříhodinový trénink, tak jsem často dělal ukeho jednu až dvě hodiny.
Jaké byly vaše povinnosti jako osobního ukeho Ikedy Senseie, když byl v zahraničí? Co všechno jste musel zařizovat?
Vždycky bylo třeba na Senseie Ikedu dávat pozor, na lidi a na místo, kde jsme byli. Vždy, když měl Ikeda Sensei nějakou potřebu, musel jsem to vycítit, aniž by mi to řekl. Takto se chovají Japonci. Například měl jet na nádraží. No a on se mě zeptal: „Michele, vy máte jet na nádraží?” A já musel pochopit, že chce jet na nádraží.
Říká se, že jste požádal Ikedu Senseie, abyste mohl dělat zkoušky na pátý dan.
Ano, je to pravda. Ale Sensei řekl, že to nejde. Do té doby byly zkoušky ve Švýcarsku pouze do třetího danu. Ikeda Sensei mi na to řekl: „Čtvrtý dan, to ještě jde.” Já jsem byl totiž také první, kdo dělal zkoušky na 4. dan. Sensei Ikeda připravil zvláštní papír a ten měl jenom pro čtvrtý dan. Do té doby byl celý jeho zkouškový řád pouze do třetího danu. Bohužel se tak kvůli mně ve Švýcarsku, a pak i v dalších zemích, od té doby museli podle něj dělat zkoušky i na čtvrtý dan.
Sensei, byl jste s Ikeda Senseiem dále v kontaktu po jeho návratu do Japonska?
Myslíš úplně na konci?
Ano, úplně na konci.
Ano. Sensei Ikeda měl v Japonsku dojo (Aikido Dojo Meishinkai). Poprvé, když jsme jeli do Japonska, tak tam vedl trénink pro vysoké stupně. Byly tam páté, šesté, sedmé dany. Já jsem měl tehdy teprve třetí dan, ale musel jsem tam lidem vysvětlovat Senseiovo aikido. Když se Ikeda Sensei na sklonku života vrátil do Japonska, vrátil se právě do tohoto dojo. V celém tom mezičase vedl toto dojo Kamei Sensei, který vedl tréninky a pečoval o něj. Takže se Ikeda Sensei vrátil do svého dojo ke Kamei Senseiovi.
Jezdil jste poté za Ikeda Senseiem do Japonska?
Ano, byl jsem za ním několikrát. Nejprve byl nějakou dobu na klinice. Pak začal opět částečně vést tréninky ve svém dojo. Bylo to v Irumě, a když jsem mohl být v Japonsku, tak jsem za ním jel pokaždé. Vždy, když jsem tam byl, tak vedl část tréninku Ikeda Sensei, část Kamei Sensei a část jsem vedl já. Když vedl trénink Ikeda Sensei, dělal jsem mu ukeho.
Proč podle vás přiřadil Ikeda Sensei k aikido hojo?
Je tam mnoho paralel. Hojo je forma, která pomáhá strukturovat tělo pro aikido. Je tam samozřejmě fyzická stránka, dýchání a je tam také duchovní stránka. Není to boj. Celé hojo se cvičí proto, aby oba dva nalezli správnou vzdálenost a měli správný společný rytmus. Hojo byl nejlepší způsob, jak naučit tyto věci lidi, kteří cvičili aikido. Ve Švýcarsku předtím žádný systém výuky nebyl. Před Senseiem Ikedou bylo ve Švýcarsku mnoho učitelů. Každý učil trochu jinak a také lidé jezdili jednou tam, jednou jinam. Tak to všichni cvičili po svém, ale každý trochu jinak.
A Genkikai? Jaký je význam Genkikai pro aikido?
Genkikai vytvořil Sensei Ikeda. Jsou to taková dvě učení spojená do jednoho. Jedním ze zdrojů je Katsugen od Noguchi Senseie. Je potřeba rozumět tomu, že Sensei Ikeda cvičil aikido a cvičil hojo a oba tyto směry jsou velmi vyčerpávající. Pro tělo je to obrovsky náročné. Genkikai bylo to třetí, co dávalo tělo na místo. Sem patří i cvičení Katsugen Undo, kdy člověk nechá dělat svoje tělo to, co samo chce. To je také pro studenty možnost, jak najít v sobě jemnost, plynulost. Možnost, jak být uvolněný. Já o tom nemůžu mluvit zase až tak moc, ale je to obrovské. Ta kvalita, která je uvnitř, je veliká.
Sensei, nevíte zda cvičení Yodo-ho pochází ze Seitai od Haruchika Noguchi Senseie nebo z Nishi Shiki od Katsuzo Nishi Senseie?
To Ikeda Sensei neříkal. On nám neříkal, že to, co děláme pochází támhle odsud nebo támhle odsud. Říkal, že děláme Genkikai a to bylo vše. Při Yodo-ho se Evropané hýbou takto: (Sensei ukazuje pohyb Yodo-ho, ale předvádí jej rychle a cukavě.) A Japonci ho cvičí takto: (Sensei ukazuje plynulý pohyb Yodo-ho.) Japonci se hýbou velmi příjemně, plynule, jemně. Tady v Evropě, nebo obecně na západě, je toto cvičení interpretováno často chybně. Když ho lidé cvičí tady, tak hodně pohybují boky a dávají do toho příliš síly. Ve skutečnosti to znamená hýbat centrem, zatímco jím vlastně nehýbete.
Sensei, řekl byste prosím něco o kototamě a jejím významu v aikido?
Kotodama jsou původní zvuky. Tyto zvuky přichází přirozeně, když děláme určité pohyby. Říká se, že kotodama byla vytvořena bohy. Je pro mě těžké to popsat. Znám kotodamu ze cvičení, ale má mnohem hlubší význam, než mohu říct. Já mohu říct jen to, že jsou to prapůvodní zvuky zrození. A když s tím umíme pracovat a máme v těle něco zablokované, tak pomocí těchto zvuků to můžeme odblokovat.
Cvičíte někdy, jako O-sensei, sérii zvuků A,O,U,E,I nebo TA, KA, A, MA, HA, RA?
Mohl bys to ještě jednou zopakovat?
O-sensei tyto zvuky někdy vydával jako jakési misogi a ptám se, jestli takové cvičení někdy také děláte?
Já toto cvičení nedělám, ale když jsem měl svoji (mozkovou) příhodu, zejména v začátcích, když se mi to stalo, tak jsem si rozvázal tělo, jako se rozvazuje uzel. Když jsem měl něco udělat, tak jsem se velmi zadýchal a bylo to pro mě velmi emocionální. Mně se to podařilo rozvázat pomocí zvuku, ale nevydával jsem zvuky nahlas. Dělal jsem je uvnitř sebe. Kdyby se na to někdo díval západním pohledem, tak by řekl, že jsem nic nedělal, ale já jsem je dělal uvnitř. Bylo to jedno ze cvičení, které mi pomohlo uzdravit si tělo.
Pomohla vám tato příhoda k pochopení něčeho nového v aikido?
Já jsem v tu chvilku hlavně pochopil, že jsme na světě 70-80 let. Byl jsem opravdu blízko smrti a ani se mi nechtělo vrátit se zpátky. Země je plná konfliktů, ale když jsem byl na „druhé straně“, tak jsem to tak necítil. Necítil jsem konflikty. Myslím si, že jsme tady, abychom nalezli řešení věcem svého života. Nejsme tady proto, abychom se stali bohatými, nebo něco takového. Snažíme se ozdobit mnoha příkrasami, ale jsou zbytečné, protože nakonec tady stejně všechno musíme nechat.
Je způsob jak pracovat se srdcem (ne ve smyslu orgánu, ale ve spirituálním významu) při tréninku aikido?
Se srdcem musíme pracovat. Už jenom tím, že hýbeme s tělem ze strany na stranu, ze shora dolů během tréninku. Nemůžeme hýbat jenom hlavou. Musíme vždy otočit i centrum a musíme používat i lopatky. Kolik lidí chodí takto ohnutých a kolik jich má ohnutá záda. Srdce je velmi důležité, srdeční chakra je velmi důležité centrum. Musíme jej používat. Ty se mě ptáš, jak je používat, na to jsme teď na stáži měli celý trénink. Nejdříve je to fyzická úroveň. Ten proces je vždycky stejný: nejdříve je to fyzické tělo, pak je to to oblast psychická a myšlení a poslední je oblast spirituální, duchovní. Vždy to má tyto tři stupně. Možná, že je to těžké pochopit pro někoho, kdo začíná s aikido nebo je mladý, ale naším cílem tady na zemi je naše duchovní cesta a toto duchovno je třeba uskutečnit tady, v této realitě, kde jsme. Je třeba stát se vědomým tady, v každém okamžiku. Cvičení aikido nás vede k tomu, abychom se mezi mnoha lidmi zvnitřnili, přišli sami k sobě. Nemám k tomu co víc říci. Samozřejmě, pak se to dá rozkouskovat na všechno možné.
Některé didaktické systémy aikido necvičí se zbraněmi. Je podle vás buki-waza nezbytná součást aikido?
O-sensei říkal, že aikido je celistvé, úplné. Není potřeba nic jiného a vždycky máme nějakou zbraň v ruce, i když není ani vidět. Všechny pohyby, které v aikido děláme, jsou stejné se zbraní i beze zbraně. Ale myslím si, že někdy cvičení se zbraněmi pomáhá lidem uvědomit si, jak mají tyto pohyby, nebo něco z aikido, např. Ma-Ai (ideální vzdálenost), vypadat. Je jiná podle toho, jestli máš ruce volné nebo v nich držíš meč či jo.
Třeba když cvičíme zbraně zde na semináři a já se dívám na žáky, vidím, že neumíte držet vzdálenost. Všichni se rychle naučí formu, ale vzdálenost… Udržování vzdálenosti je něco nehmotného, protože správná vzdálenost je někdy hodně blízko, někdy hodně daleko a pořád se proměňuje.
Například v hudbě je do re mi fa sol la si do. My v hudbě říkáme, že máme noty. Ale to není hudba. Skutečná hudba je vzdálenost jedné noty od druhé. V bojovém umění je to stejné. Hudbou se dá vysvětlit bojové umění a bojovým uměním hudba. Je to nezaměnitelné a může se z toho stát něco neuvěřitelně krásného. Jednou jsme byli s Halkou (Halka Baláčková, která teď také rozhovor překládá) v Praze na Hradě na koncertě. Poslouchali jsme zpěvačku romského původu, byla to Věra Bílá, a ta nám před jednou písničkou řekla: „Já teď budu zpívat a až zazpívám jednu notu, upozorňuji vás na to předem, mohou někteří z vás plakat.” A bylo to tak. Byli jsme všichni u té písně uvnitř úplně šťastní, a když tu pasáž zazpívala, všech se nás to dotklo v srdci. Lidé opravdu plakali. Tento moment pro mě vysvětloval, co je to aikido. Bavili jsme se o kotodamě, že…
Sensei, cvičíte někdy Kokyu Soren?
Teď ho již necvičím, ale cvičil jsem ho asi dvacet, možná třicet let. Některé věci již necvičím fyzicky, cvičím je uvnitř. Když jsem byl mladý, cvičil jsem mnoho věcí fyzicky a své tělo jsem do toho i tlačil. Kokyu Soren je cvičení, které již nepraktikuji fyzicky, ale v podvědomí. Když víš, jak používat tělo správně, pak nezáleží na tom, zda cvičíš fyzicky či ne. Je toho hodně. Fyzické cvičení je dobré pro lidi, kteří to zatím neumějí. Ale když už něco znáš celé a umíš to dobře, tak to nemusíš cvičit vždy fyzicky. Třeba někde sedíš a jen si poklepeš hrudník, nebo uděláš něco z toho, co Kokyu Soren obsahuje. A to stačí.
Jak byste popsal jednotlivá cvičení Dai En Kokyu Ho, jako Yo no Te Kokyu, In no Te Kokyu, Su no Kokyu a tak dále? Proč se daná cvičení cvičí zrovna tak nebo jaký je jejich význam?
Když cvičíme, tak je to proto, abychom jsme se stali jedním. Abychom se sjednotili. Když třeba na tréninku děláme Torifune, tak všichni křičíte a já čekám na chvíli, kdy se všechny zvuky sjednotí, spojí, stane se z toho jeden a v tu chvíli ho zastavím. To je třeba pro Torifune. Při Torifune používáme zvuk a tak je jednoduší toto sjednocení rozpoznat. Dechová cvičení mají opět ty tři fáze. Nejdříve je potřeba se je naučit fyzicky. Je třeba to dělat dlouhou dobu. Brát to jako nějaké léky, ono nám vejde do těla a pak je možné přestat to dělat. Ve chvíli, kdy ale má člověk potřebu si něco zacvičit, tak je třeba to udělat. Není to ale něco, co by člověk musel dělat po celý život, protože by něco dělal, ale nemohl by pak dělat něco jiného. A to by byla škoda, protože na zemi je k objevení věcí spousta.
Nepoložil jsem tu otázku úplně správně. Myslím jaký je význam těch jednotlivých cvičení zvlášť? Proč zrovna Yo no Te Kokyu? Proč zrovna Su no Kokyu, atd.?
Su no Kokyu slouží pro zklidnění těla. Yo no Te Kokyu děláme pro to, aby si člověk uvědomil, kam sahá jeho tělo, kde jsou naše hranice. In no Te Kokyu je pro uvědomění si naší vnitřní sféry, svého vnitřního prostoru a A UN no Kokyu to uzavírá. Za celým dechovým cyklem dává tečku.
A Ki Musubi no Te Kokyu?
To slouží k tomu, aby člověk objevil dýchání. Je to takové kontradýchání. Tímto dýcháním uvedeme naše tělo trochu do potíží, ale to jen do chvíle, kdy si uvědomíme, že si ty potíže tvoříme v životě vlastně sami. Jestliže tady, když se nadechuji, (Sensei provádí první pohyb Ki Musubi no Te Kokyu), a poté tady vydechuji (druhá část Ki Musubi…), by tady následoval normálně velký pohyb. Ale já ho najednou dělám ve velmi zúženém prostoru. Když toto cvičíme dostatečně často, tak objevíme, že se naše tělo může roztáhnout, zvětšit. Jak bych to vysvětlil co nejlépe? Například mé tělo: teď si zmáčknu hrudník a mám se nadechnout, ale nemohu. Tak se můžu nadechnout někde jinde, že? My jsme byli naučeni, že můžeme dýchat tady vpředu a najednou objevíme, že můžeme dýchat také někde jinde. Rozumíš? My vytvoříme tlak na hrudník, ale můžeme otevřít lopatky vzadu. Naše tělo má spoustu možností, jen je musíme objevit. Musíme objevit, že naše tělo vlastně není limitované. To si musíme uvědomit. Ne u někoho jiného, ale u sebe. U sebe sama. Proto, když někdy cvičíme, tak říkám: „Jděte do sebe!”
Dnes jste s námi dělal také cvičení z qigongu. Jaký byl význam tohoto cvičení?
Dnes jsem jej cvičil hlavně na uvolnění. Alespoň lidé moc nepřemýšlí o tom, že to není pohyb z aikido. Nic si pod tím neumějí představit. Ale když dávám ruku tady dozadu (Sensei ukazuje pohyb ze cvičení, kdy se jedna ruka protahuje dole a dělá mírný pohyb dozadu a druhá ruka dělá totéž, ale nahoře), tak pracuji s mnoho částmi těla, zejména s lopatkami. Srovnám si jednu lopatku a poté si srovnám tu druhou. Následně jdu na druhou stranu a jedna je vždy nahoře a druhá dole. V qigongu je také cvičení, kdy se obě lopatky stahují k sobě. Tady je jedna nahoře a jedna je jakoby dovnitř. Tady je to zase obráceně a u tohoto cvičení jsou obě k sobě (Sensei ukazuje pohyb, kdy se obě ruce protahují dole a dělají mírný pohyb dozadu). Možná je to qigong a možná je to cvičení vědomého dýchání. Důležitější, než jak tomu říkáme, je to, že si uvědomíme, co vlastně děláme.
Sensei, cvičil jste qigong do hloubky?
Do hloubky ne, ale cvičil jsem ho. Kdybych býval studoval qigong do hloubky, tak bych ho i učil a to bych zase neměl čas dělat aikido. Aikido jej ale obsahuje. Zajímavé na tom je, že japonští mistři, kteří jezdili do Evropy, nás tady učili a ukazovali nám mnohem více věcí, než třeba vysvětlovali v Japonsku. Oni byli tady a museli najít způsob, jak nás změnit, pomoci nám nahlédnout do světa, který byl jiný, než ten náš. Je spousta pohybů, které Japonci dělají úplně přirozeně, jelikož jsou součástí jejich kultury. Třeba některé pohyby těla. A tady nám to může pomoci, ale musíme se je naučit.
Použil jste někdy aikido v sebeobraně, přímo v bojové situaci?
Ano, také. Měl jsem druhé kyu a zaútočili na mě. Byla to taková hádka na ulici a já jsem těch technik neuměl tolik. Oni byli tři, já jsem byl sám. Ale najednou byli všichni tři na zemi. Možná to bylo štěstí. Já jsem byl vždycky dost silný. V té době techniky začaly přicházet do mého těla, začínaly být mou součástí.
Máte k závěru nějaké vtipné, zábavné historky? Třeba s Ikeda Senseiem?
Můžu říct jednu věc. Vždy, když jsme cestovali spolu se Senseiem Ikedou, tak já, aniž bych o to na recepci žádal, jsem vždy dostal nejlepší pokoj z celého hotelu. No a Ikeda Sensei vždy dostal pokoj spíše druhé kategorie. V jeho pokoji bylo vždy něco, co nefungovalo, třeba nesvítilo světlo, netekla voda nebo tak něco. Sensei Ikeda vždy přišel a řekl: „Mohl bych se podívat na váš pokoj?” (smích) A já už jsem si bral zavazadla a stěhoval jsem se, protože bylo jasné, že bude výměna. Teď se to děje mně. Když někam jedu, tak je někdo v pěkném pokoji a já jsem v nějaké díře. Nevím proč se mi to děje, je to zajímavé.
Sensei, chtěl byste na závěr něco říct, nějakou myšlenku, poslání?
Jsem ve své třetí třetině života. Je mi 72 let. Jsem šťastný, že můžu cvičit aikido a každý den se naučím něco nového. Myslím, že můžu s klidným srdcem říci, že to je to nejdůležitější v mém životě. Každý den něco objevit. Jen je potřeba si těch objevů být vědom, ale každý den něco objevíme. Nejen já, ale každý z nás.
Děkuji vám mnohokrát!
