Tento dopis Kaoru Kurihary, bývalého člena technického vedení Aikikai d’Italia a vedoucího historického centrálního dojo v Římě v letech 1990-1996, který později asociaci opustil, mistr zaslal všem členům Aikikai d’Italia v roce 2008, aby vysvětlil důvody svého odchodu, omluvil se za způsobenou bolest a vysvětlil své budoucí plány. Domníváme se, že vzhledem k významu této postavy pro italské aikido po více než deset let je vhodné dát jeho slovům opět prostor a pro transparentnost je ponechat k dispozici i v budoucnu pro dokumentační účely.
Aikido Italia Network
od KAORU KURIHARY
“Jmenuji se Kaoru Kurihara a od září 1990 do března 1996 jsem byl vedoucím učitelem na ústředí Aikikai d’Italia v Římě. Tento dopis jsem napsal všem členům Aikikai d’Italia a zejména všem studentům Ústředního dojo v Římě (které, jak vím, již neexistuje).
Stejně jako vy jsem byl i já fascinován aikidem, sledoval jsem výuku Tada Senseie, zejména jsem pozoroval jeho oči, když mluvil o svých vzpomínkách na Senseie Ueshibu, plný nadšení následovat jeho učení. Po mystickém zážitku v Tibetu jsem se rozhodl cvičit aikido jako profesi a po dlouhém přemýšlení jsem jednoho dne požádal svého učitele o radu a on mi poradil, abych přijel do Říma. Byl jsem naprosto nadšený, protože jsem věřil, že pak budu moci prohloubit svůj výzkum aikido a studium ki. Mistr mi nejprve nařídil, abych dal do pořádku ústřední dojo v Římě, obnovil a posílil cvičence v jižní Itálii. Cítil jsem, že tento úkol musím splnit, protože římské dojo bylo místem, kde se můj mistr s velkým zaujetím věnoval založení aikido v Itálii, a také jsem cítil, že je to můj osud, protože moje žena znala paní Tadovou ještě předtím, než jsme se poznali.
Navzdory mému nadšení a nadějím pro Centrální dojo jsem si zanedlouho uvědomil, že existují velké problémy, které je obtížné vyřešit, a dostal jsem se do víru kontroverzí a můj cíl výzkumu byl daleko. Instinktivně jsem tedy vstoupil do vodopádu, abych pozoroval svou vlastní situaci, obklopen velkými problémy, a vyhnul se svému subjektivnímu hodnocení. Tak jsem se vrátil k praxi misogi, rozlišoval jsem své osobní cvičení od náboženského smyslu, po velmi těžkém zážitku v Tibetu jsem se v sobě rozhodl vzdálit se mystickým zážitkům. Misogi je však druh očisty, který Japonci praktikují od pradávna a který, jak věřím, ovlivnil i mistra Ueshibu při dosažení osvícení pro založení aikido. Ve skutečnosti praktikuji Misogi již více než dvacet pět let, od prvního setkání v horách nedaleko Tokia v době mých univerzitních studií, kdy jsem se začal zajímat o hledání stop zakladatele aikido.
Půst mě často zavedl do hor a tato vášeň mě přivedla do Tibetu za duchovním vůdcem školy Misogi. Teď není čas vyprávět vám o zážitcích z Tibetu, ale cítil jsem, že musím dát vědět, co se skrývá za naším fenomenálním světem, duše, která nekonečně pokračuje v našem životě. Naše planeta Země je také duše a život. Jsem tedy přesvědčen, že smyslem aikido a velkým tématem, na které nás upozornil Sensei Ueshiba, je “Uskutečnění jedné velké rodiny na planetě Zemi”. Hluboce jsem se zamyslel nad tím, jak je důležité převzít malou zodpovědnost za předávání učení aikido cizincům, abychom kráčeli společně. Ale jak jsem již řekl, ve skutečnosti jsem si při příjezdu do Říma všiml velkého rozdílu mezi touto skutečností a mým snem. Misogi se pro mě tedy nyní stalo měsíční praxí, jak ji praktikovali staří Japonci, naladil jsem se na atmosféru měnících se ročních období a vodopád mě jemně objímá a občas mě tvrdě bije, aby odřízl mé pochybnosti a negativní energii. Vodopád nám nedovoluje uctívat náboženské věci, spíše nás ve své dynamice očišťuje a živí, abychom zítra žili pozitivně. I nyní pořádám Misogi jednou měsíčně a pokaždé se mezi 70-90 účastníky najde nějaký cvičenec bojových umění. V západním světě tento zvyk neexistuje, zatímco v Japonsku se Misogi od pradávna často používalo ke zdokonalení techniky, dosažení obtížného cíle, uzdravení sebe i druhých nebo jako modlitba v každodenním životě cvičenců bojových umění.
Provádění tohoto cvičení má velmi specifický význam: voda ve své průzračnosti objímá, očišťuje a harmonizuje vše, čím protéká, bez rozdílu. To je naše tradiční japonské srdce. Nyní můžete pochopit původ aikido, které vychází právě z tohoto japonského ducha pěstovaného Misogi.
Japonci dokázali vnímat božství v síle přírody kolem sebe i v sobě, jinými slovy, Japonci vnímali tuto božskou sílu a žili v souladu s přírodou. Toto pojetí se nazývá “Kannagara no michi”, tj. cesta, která následuje božský svět. Naši předkové tak nadále vedli svůj život prostým, ale důležitým způsobem. Vykládat tento způsob života jako starobylé japonské náboženství (jako formu animismu) je nesprávné a mohlo by to vést k nepochopení Japonska a Japonců.
Schopnost přizpůsobit se (nebo spíše harmonizovat), která je pro Japonce typická, umožnila měkké přijetí buddhismu (z něhož pochází jednoduchá, hluboká a čistá zenová filozofie).
Napíšu knihu, která představí svět hluboké japonské víry a starobylých shintoistických cvičení.
Zakladatel aikido praktikoval tuto důležitou věc a ukázal tento způsob harmonie tvrzením, že “tento vesmír je jako rodina”.
Omlouvám se, že jsem o Misogi tolik mluvil, ale pro mě je důležité, abych nebyl zbytečně špatně pochopen. Ve jménu náboženského hnutí jsem byl nucen být jednostranně nepochopen a vzhledem k tomu, že mám potíže s komunikací, raději jsem se neospravedlňoval. Mám jen tolik respektu k situaci, které musel čelit můj učitel, který mě s velkou trpělivostí pozoroval a pak viděl, jak opouštím ústřední školu v Římě.
Bolí mě, že jsem nedokázal vysvětlit úzký vztah mezi Misogi a aikido a že jsem byl nucen se distancovat od fascinující univerzálnosti a čistoty aikido, která přesahuje myšlenky, filozofii a religiozitu.
Po odchodu do důchodu jsem dostal několik pozvání od jiných skupin, což mě velmi potěšilo, ale necítil jsem se na to, abych učil aikido v Itálii, kterou můj mistr tak miloval.
Odchod z Tadovy školy znamenal konec aikida, ke kterému jsem příliš přilnul.
Navzdory této obtížné situaci jsem měl v Tibetu úkol, který mi byl vytyčen. Rozhodl jsem se založit “Shinki Do” (Cesta pravdy Ki).
Trvalo 12 let, než se podařilo utřídit 12 principů, které ukazují, jak se řídit přírodními zákony. Vydláždit si novou cestu bylo zároveň velmi obtížné, ale svůj sen jsem vložil do praxe Shinkido tím, že jsem překonal mnoho obtíží osobními cvičeními a vynalézavostí, abych vylepšil techniky oproti tradičním názorům.
Nyní vám položím několik jednoduchých otázek: znáte název “Ki”, ale kolik z vás dokáže vysvětlit, co to je? A kolik z vás dokáže předvést techniky Ki? Po mnoha letech cvičení aikido si zvýšíte hodnost, ale pokud jste se naučili ovládat ‘Ki’ a dobře jste ji upevnili, jste schopni se volně pohybovat, i když je vaše zápěstí silně zablokováno (neuvažoval jsem o ‘atemi’ pěstí). Předvádět techniky, předstírat sílu a eleganci, aniž byste byli schopni odpovědět na tyto základní otázky, je smutné! Elegance a krása technik vychází z neustálosti těžkých cvičení v každodenním životě, jako výsledek vašeho výzkumu a upoceného úsilí.
My, kteří máme povinnost předávat naši kulturu v jiné zemi, nemůžeme mít v porovnání s vámi amatéry nedostatky v každodenním cvičení. Zde spočívá profesionální přísnost, my nesmíme předvádět své síly, naopak, musíme sloužit jako příklad, i když jste učitelé. Mluvím o normální věci, stejně jako v jiných profesních oborech není snadné jít profesní cestou. I v oblasti sportu a umění musíte denně mnoho hodin trénovat; velká energie živená meditací nebo dýcháním nedovolí člověku létat, jak dobře víte.
Když cvičiteli bojových umění chybí fyzické cviky, studium a důvtip, má potíže s předváděním příkladů a musí své žáky nutit do formy a upadá do smutné autority.
Například při cvičení “judo” i “karatedo” jde vždy o duchovní cvičení a ovládání “Ki”, ale k jeho prokázání není jiné cesty než vítězství; soutěživost neslouží jen k vítězství, ale také k pochopení a prokázání účinku potu vylitého při tvrdém tréninku.
V Itálii se v posledních letech zvýšil počet cvičenců aikido a je zde mnoho vysokých danů. Navrhuji však, abyste se nad svým aikidem zamysleli. Tak může každý pochopit účel a smysl svého tréninku.
Opakuji svou upřímnou omluvu za to, že jsem zmizel z Aikikai d’Italia, velmi jsem litoval a trpěl, že jsem s vámi nemohl cvičit; zejména se členy Centrálního dojo v Římě, které jsem měl velmi rád, vzhledem k velké pomoci, kterou mi poskytli při obnově ústředí velmi důvěrným způsobem. Proto jsem donedávna nechtěl o aikido mluvit, ale jak prohlubuji své Shinkido, moje rána v srdci se hojí. V poslední době mě začali navštěvovat někteří aikidokové, a tak se dozvěděli nějaké zvěsti o situaci v Aikikai. Slyšel jsem o nehodě mistra Hosokawy a ve snech se mi opět objevila postava mého mistra. Jednoho dne jsem napsal dopis Senseii Doshuovi do Tokia. Obsah dopisu je podobný tomu, co jsem vám právě vyprávěl. Přijel jsem do Itálie, abych prostřednictvím aikido předával naši kulturu, a když jsem se hluboce zamyslel, napadlo mě, že bych měl pro aikido něco udělat, právě jako instruktor aikido. Rozhodl jsem se tedy vrátit do světa aikido, abych odčinil svou chybu a poděkoval Aikikai Hombu a svému jedinému učiteli Hiroshi Tadovi, na jehož gesta a učení vzpomínám.
Vzhledem k tomu, že v “Aikikai d’Italia” už jsou dobří učitelé, nemám chuť vás znovu obtěžovat. Uvažuji tedy o zorganizování nové asociace aikido s názvem ‘Aiki no michi’ (cesta Aiki) jako způsob, jakým by aikido realizovalo cíl zakladatele Senseie Ueshiby, totiž ‘všichni aikidoka jsou jedna rodina’. V tomto dopise oznamuji svůj návrat do světa aikido a do organizace ‘Aiki no michi’.
Rád bych se zbavil spousty zbytečných zdí a vyměnil si názory na aikido a bojová umění obecně, budu moci dát nějaké tipy pro technický rozvoj a v případě, že se bude co učit, budu se učit. Rád bych, aby tato organizace sloužila jako “rodina” v aikido.
Také bych ocenil, kdybyste si přišli vyzkoušet mé Shinkido. Pokud máte vyšší hodnost než 3. dan a chcete se dále zdokonalovat, nebo jste cvičitelem juda, karate či jiných bojových stylů, bude mi potěšením vás přijmout do svého dojo; ale moc mě nebijte!”
Děkuji
Řím, 20/09/2008
