Takako Kunigoshi (1909-2000, cz. Takako Kunigoši, jap. 国越 孝子) byla předválečnou studentkou O-senseie a jeho blízkou důvěrnicí. Byla průkopnicí ženského aiki budo (aikido). Její úchvatné kreslířské schopnosti byly základem pro knihu Budo Renshu.
Životopis
Převzato z Aikido Italia Network a mírně upraveno.
Takako Kunigoshi se narodila v roce 1911 v Takamatsu v prefektuře Shikoku do vojenské rodiny.
Navštěvovala Japonskou univerzitu výtvarných umění pro ženy (日本女子大学, Nihon Joshi Daigaku), jednu z nejprestižnějších japonských soukromých univerzit, a v roce 1933, když zbývalo jen několik měsíců do promoce, projevila zájem o studium šermířského tance Kembu (剣舞)
Během Období válčících států (Sengoku Jidai, 戦国時代) se šermířský tanec Kembu prováděl prostřednictvím kata s meči a vějíři samurajskými válečníky, aby si dodali odvahu a získali psychickou sílu před bitvou.
Byl to její otec, kdo ji za tímto účelem nasměroval do Kobukan Dojo, a ona se s několika přáteli vydala do Ushigome, aby se informovala o učení Kembu.
Takako bylo řečeno, že v Kobukanu se žádný trénink Kembu nekoná. Byla však pozvána dovnitř, aby se podívala na právě probíhající lekci Aiki, což také udělala. Líbilo se jí, co viděla, a v lednu 1933, ve věku 22 let, se rozhodla vstoupit do Kobukanu.
Ještě před nástupem na univerzitu začala navštěvovat ranní hodiny od 6 do 7 hodin a pravidelně je navštěvovala každý den, 6krát týdně – v neděli ranní hodiny nebyly, stejně jako dnes. Takako často chodila do dojo v doprovodu Kenzo Futakiho, odborníka na makrobiotickou stravy založené na hnědé rýži, který se později stal lídrem v lékařské komunitě v celém Japonsku.
V té době se ranní lekce účastnilo 6 nebo 7 Uchi-deshi a víceméně stejný počet Soto-deshi. Podle Takako byli tehdejšími Uchi-deshi Shigemi Yonekawa, Rinjiro Shirata, Kaoru Funahashi, Tsutomu Yukawa a jinak neznámý pan Oku z Osaky. Spali na podložkách dojo, protože Kobukan nebyl vybaven ubytovnou pro Uchi-deshi.
Shirata Sensei se on ní zmínil v rozhovoru se Stanley Praninem:
Kdo byli v té době starší studenti?
Chodil hlavně pan Yonekawa. Někdy přišel pan Yukawa. Byl tam také člověk jménem Funahaši, který už zemřel. (Noriaki) Inoue Senseiobčas přišel, ale netrénoval. Možná trénoval, ale už si to nepamatuji. Mezi Ueshibou Senseiem a Inoue Senseiem byl odstup a ohledně toho druhého O-sensei říkal něco jako: “Nevím, co mám dělat s Yoichim”. Mezi studentkami byly slečna Sekiguchi a slečna Takako Kunigoši. Přicházely každý den. Byly opravdu tvrdé. Byl jsem proti nim bezmocný.Se slečnou Kunigoshi jsme mluvili asi před dvěma lety.
Určitě si mě ještě pamatuje. Pravidelně mě mlátila. (Smích) Já jsem ji samozřejmě mlátit nemohl.Zjistili jsme, že Kunigoshi Sensei je tou, kdo nakreslil obrázky pro „Budo Renshu“. Opravdu O-Sensei pózoval pro tyto techniky?
Možná to tak bylo… Protože je paní Kunigoshi byla umělkyně, kreslila velmi rychle. I když se jednalo o malé změny detailů, kreslila je rychle.Mohli všichni studenti získat výtisky této knihy?
Ne všichni. Ueshiba Sensei to dal těm, kteří ho zaujali. I já jsem dostal kopii. Ti, kteří dostali kopie, nechali své peníze na oltáři v dojo jako poděkování.
Takako našla v dojo pouze jednu další trénující ženu, Kazuko Sekiguchi, která byla o pár let mladší. Dcera Ueshiby senseie, Matsuko, se tréninků účastnila jen zřídka. Když obě dívky dorazily do Kobukanu před ranní lekcí, většinou našly Uchi-deshi spát na žíněnkách a nemohly je vzbudit a převléknout se – dojo nemělo žádné převlékací zařízení a nebylo vhodné, aby se tam dostaly a převlékaly se se všemi chlapci kolem. Kazuko a Takako musely čekat venku v mrazivém chladu, sedící na velkém kameni, dokud nepřišel Kenzo Futaki: jeho hlasité dobré ráno rychle probudilo všechny Uchi-deshi a všichni začali uklízet dojo.
Takako si koupila bílou hakamu, protože se od všech očekávalo, že ji budou nosit a barva hakamy nebyla problém. Zanedlouho si však hakamu obarvila na černo, protože bylo těžké ji udržet v čistotou. Trénink byl z fyzického hlediska velmi náročný: ačkoli filozofie umění tvrdila, že velikost těla není nijak zvlášť důležitá, Takako Kunigoshi měla pocit, že její malá velikost jí vůbec nepomáhá. Když ji Yonekawa chytil, prsty jejího partnera se jí spojily kolem zápěstí. Aby dosáhla stejného výsledku s jeho obrovskými zápěstími, musela použít obě ruce.
Její vnímaná slabost jí způsobovala ztuhlé paže, nicméně po pravidelném tréninku s Kaoru Funahashim, který byl stejně malý jako ona, Takako postupně zesílila. Její tělo se začalo měnit a s hrůzou si všimla, že jí zápěstí sílí a je „mužnější“.
Atmosféra v dojo měla rodinnou atmosféru díky malému počtu účastníků a kvalitě vztahů, které se v něm rozvíjely. Neplatily se žádné poplatky, studenti si byli velmi blízcí, každý si do dojo přinesl, co mohl, jídlo připravovala Hatsu (manželka O-senseie) nebo Matsuko (dcra O-senseie) Ueshiba a dělily se o něj. Studenti dojo denně důkladně uklízeli, načež Takako prozradila, že si pár hodin hráli badminton na žíněnkách!
Během hodiny Ueshiba Sensei chodil po žíněnkách a opravoval chyby, ale pro Takako Kunigoshi byl jeho styl výuky obtížně snesitelný. Techniky, které předváděl, nevysvětloval slovy a ukázal je pouze jednou, většinou ihned po nich přecházel k jiné technice. Yoshio Sugino, velký mistr Katori Shinto Ryu, v té době trénoval v Kobukanu a výslovně řekl: „I když jsme ho [Ueshibu Senseie] požádali, aby nám techniku ukázal znovu, vždycky řekl: ‚Ne. Další technika!‘“
Aby toho nebylo málo, Morihei Ueshiba mluvil způsobem, který většině současných Japonců zněl neznámě. Používal směs starého dialektu s Wakayamským přízvukem s řadou pro většinu lidí nesrozumitelných odkazů na japonskou mytologii, čímž jeho vysvětlení ztěžoval většině publika. Takako byla toho dokonalým příkladem: „Ať jsme se ho ptali na cokoli, myslím, že jsme vždy dostali stejnou odpověď. Každopádně tam nebyla ani živá duše, která by rozuměla čemukoli z toho, co říkal. Myslím, že mluvil o duchovních tématech, ale význam jeho slov nám byl prostě za hranicí. Později jsme tam stáli a ptali se jeden druhého: „O čem to vlastně Sensei mluvil?“
Takako Kunigoshi našla řešení tohoto problému. Byla studentkou Univerzity výtvarných umění, uměla kreslit a milovala to. Nedlouho poté, co začala cvičit, se pustila do kreslení technik, které se učila, pro vlastní potřebu. Její úsilí nezůstalo bez povšimnutí a brzy se její kreslířská činnost stala projektem dojo. Podle Gozo Shiody Takako navrhla tento nápad Ueshiba Senseiovi: „Byla by to velká ztráta, kdyby se tyto úžasné techniky nezachovaly.“ A tak Morihei Sensei začal dohlížet na kresby.
Na konci každého sezení popadla Kenji Tomikiho, než vyběhl ze dveří, nechala ho zopakovat některé z pohybů, které se učili, a rychle je nakreslila. Technika, kterou používala, spočívala v tom, že lidské hlavy znázorňovala kruhy a čarami pro končetiny, detaily si nechávala na později, doma, až se postavila před zrcadlo a snažila se reprodukovat obrazy, které viděla v dojo. Její rodiče si mysleli, že se zbláznila, a ptali se jí: „Co to sakra děláš?“ Takako doplnila potřebné detaily a úpravy, lidské výrazy, keikogi, hakama atd. a byla s výsledky spokojená, protože vypadaly mnohem lépe než standardní ilustrace na svitcích makimono Daito-ryu, kde lidé vypadali v podobě teček a čar, které jí připomínaly mravence bojující mezi sebou a držící meče.
Ueshiba Sensei řídil věci svým způsobem, občas náhle přestal s „Pro dnešek dost“ a odešel. Kreslení se neobnovilo, dokud nebyl přítomen, nekontroloval věci, nedohlížel na ně a neopravoval celkové výsledky. Morihei a Takako si sedli spolu a on pozoroval její práci a říkal: „Pravá ruka by měla jít takto“ nebo „Tohle spíš takto“, aby se pokusil dosáhnout požadovaného vizuálního výsledku.
Kresby byly namáhavou prací a Takako je musela často dvakrát přepracovávat. Nakonec, po roce úsilí, byl v roce 1934 projekt hotový a vznikla z něj kniha obsahující 166 ilustrací technik. Ke každé sérii kreseb představujících techniku byl připojen krátký ručně psaný popis. Kniha se jmenovala Aikijujutsu Densho, ale později zůstala ve známosti spíše jako Budo Renshu (Viz celá kniha: 📁 BUDO RENSHU)
Hlavním modelem byl Kenji Tomiki spolu s Yonekawou a Funahashim. Tomiki pomáhal se sestavením úvodu a vysvětlujících částí, které doprovázejí ilustrace. Takako Kunigoshi uvedla, že je napsal její přítel, pan Takamatsu, a je možné, že je přepsala, protože japonský rukopis se zdá být napsán ženskou rukou, přestože Tetsuro Nariyama, student Kenji Tomikiho, zřejmě poznal rukopis jako rukopis samotného Tomikiho. V rozhovoru z roku 1978 Tomiki vysvětlil, že napsal textový obsah této knihy.
Kniha jak bylo již zmíněno se jmenovala Aikijujutsu Densho (合気柔術伝書), tedy Kniha Aikijujutsu, a jejím autorem je Moritaka Ueshiba, jméno se silnou rezonancí Omoto-kyo, které Morihei používal mezi 20. a 40. lety 20. století.
Jaký byl účel toho, co se později stalo známým jako Budo Renshu? Podle Shigemiho Yonekawy to byl způsob, jak doplnit svitky makimono, které byly dávány starším studentům, protože obrázky měly usnadnit pochopení a zapamatování technického obsahu svitků. To potvrdili i další předváleční studenti, včetně Zenzabura Akazawy, Tanaky Bansena a Takako Kunigoshi, kteří vysvětlili, že kniha byla dána pouze studentům, kteří „již zvládli základní principy“, protože se Ueshiba Sensei obával, že by se začátečník mohl zranit při pokusu o reprodukci toho, co je v ní uvedeno. Definitivní potvrzení výše uvedeného poskytl Christopher Li v eseji, která také obsahuje PDF verzi knihy Aikijujutsu Densho ke stažení (viz výše): poslední stránka je podepsána Moritakou (Moriheiem) Ueshibou, orazítkována a datována stejně jako licenční dokument. Vybraní, kterým Ueshiba Sensei dal kopie knihy, věnovali na oltář dojo peněžní dar jako gesto uznání.
V roce 1981 se Takako také zmínila o vytvoření kreseb pro druhou knihu a uvedla, že ta nikdy nebyla vydána . S největší pravděpodobností se nejedná o knihu Aikido Maki-no-Ichi z roku 1954, kterou vydal Kisshomaru Ueshiba a která byla soukromě distribuována (Viz 📁 AIKIDO MAKI NO ICHI (O-senseiova příručka)) , protože ilustrace Takako Kunigoshi v ní obsažené jsou pouze duplikáty (až na mírné úpravy) těch, které jsou obsaženy v Aikijujutsu Renshu.
Vzhledem k výše uvedenému je mezitím zcela zřejmé, že přítomnost Takako Kunigoshi v dojo v Kobukanu byla velmi relevantní. Potvrzují to i další příběhy: v určité fázi byla požádána, aby pomohla Kisshomaruovi – tehdy dvanáctiletému chlapci, který stále netrénoval – s domácími úkoly z matematiky, protože s nimi měl potíže. Takako se nad žádostí pousmála s vysvětlením, že není učitelkou matematiky.
Takako ve svém tréninku rychle postupovala. Řekla: „Ueshiba sensei mi nikdy nedal pocit, že jsem jiná, tím, že bych kvůli tomu, že jsem žena, něco změnila.“ Často pro něj brala ukemi a Morihei jí nikdy neupřednostňoval kvůli jejímu pohlaví. Takako také cestovala s Ueshibou jako jeho otomo a doprovázela ho na jeho cestách do ústředí Omoto-Kyo v Ayabe, do Tanabe a Kumano. V té době neexistoval žádný rozdíl mezi ženami a muži, a to ani mezi deshi, ani ve vztahu sensei-deshi. Cestující deshi nosil pouze zavazadla svého Senseie – kromě svých vlastních, bez ohledu na jejich velikost. Takako musela nosit kufr velký jako ona sama a sotva chodila, ale Ueshba se nikdy nepohnul, aby jí ho sundal, se slovy: „Asi je docela těžký, nechte ho nést mě.“ Ne že by mu to Takako Kunigoshi někdy dovolila.
Morihei se naučil vážit si jejího uměleckého talentu a jedním z důvodů, proč ji bral na cesty, bylo to, že pro něj kreslila. Je dochováno jedno z jejích děl a také formální portrét Moriheie Ueshiby, který namalovala Takako Kunigoshi v roce 1935.
Zdá se také, že Yoshinkan Aikido dluží Takako Kunigoshi poměrně hodně, protože sehrála určitou roli v setkání Gozo Shiody s Moriheiem Ueshibou a Aiki. V roce 1933 Takako pravidelně uklízela svatyni nedaleko Kobukanu a Shiodovy školy – Gozoovi bylo v té době 17 let. Ředitel školy, Munetaka Abe, si všiml jejího úsilí a zeptal se jí na to. Za její chování ocenila svého Senseie v aikijutsu, Moriheie Ueshibu, a doporučila Abemu, aby navštívil Kobukan a sledoval jedno cvičení, což Abe také udělal. Abeho trénink fascinoval do té míry, že doporučil Gozoovu otci – Seiičimu Shiodovi, renomovanému pediatrovi – aby Gozoa do Kobukanu zapsal.
Gozo se šel podívat na lekci, ale s ohledem na svůj přístup a zkušenosti s Budo nebyl nijak ohromen a dal to najevo. Ueshiba si ho zavolal na žíněnky, Shioda se ho pokusil kopnout a za svou snahu dostal drobný výprask, načež požádal o připojení, což mu bylo na doporučení Shiodova Sempaie a Abeho povoleno.
Výuka v dojo se pro Takako postupně zkomplikovala a zahrnovala výcvik se zbraní. Zmínila se o studiu pohybů v reakci na útok dřevěným bajonetem a kopím. Vysvětlila také, že se od všech studentů očekává nejen to, že budou vědět, jak se vyhnout ozbrojeným útokům, ale také správně používat zbraně jako útočníci. Kobukan byl vybaven většinou druhů zbraní, proto Takako v dojo procvičovala své seky suburi s bokkenem a asi za rok z něj dokázala vydat dobrý vysoký pískavý zvuk.
V roce 1935 Takako, která mezitím dokončila univerzitní studium, oslovil Ueshiba Sensei a řekl jí, že je připravena převzít svůj svitek s mokuroku. Morihei byl zaneprázdněn a řekl: „Vlastně bych to měl okopírovat a dát vám to, ale nemám čas, takže si prosím napište, co říkám, a okopírujte si to sama“. O řadu let později se dozvěděla, že to bylo převedeno na Sandan, což ji překvapilo. V dobách Takako Kunigoshi neexistovaly žádné stupně dan a představa být Sandan s ní nerezonovala. O několik let později se šla podívat do dojo a ke svému pobavení se jí to potvrdilo.
V určitém okamžiku požádal admirál Isamu Takeshita Ueshiba Senseie, aby poslal učitele aikido pro skupinu urozených dam, které měly začít trénovat v admirálově soukromém dojo. Morihei vyslal Takako Kunigoshi. Později s Takeshitou několik let trénovala a zapojila se do organizace kurzů sebeobrany pro ženy. Takako chodila jednou týdně do Kobukanu trénovat pod vedením Ueshiba Senseie až do roku 1943. Admirál Isamu Takeshita byl v aikido velmi aktivní, jak uvádí Takako Kunigoshi, do té míry, že o tom věděl i sám císař Hirohito a zeptal se admirála: „Takeshito, trénuješ ještě aikido?“
Těsně před začátkem války si Takako vzpomíná, jak vedla třídenní kurz něčeho, co popisuje jako „spíše sebeobranu než aikido.“ Zážitek byl vyčerpávající, protože v Tokiu bylo léto, což znamená extrémně horko a vlhko. V kurzu bylo asi 50 lidí rozdělených do dvou skupin a Takako měla 30 studentů. Protože měla ve zvyku při výuce také cvičit ukemi, nakonec si oblíbila každého z přítomných studentů.
Jindy, u příležitosti kurzu sebeobrany organizovaného pro zaměstnankyně místní firmy, Takako instruovala společně s Kazuko Koizumi, vnučkou Yakuma Koizumiho (známého spisovatele Lafcadia Hearna).
Druhý ilustrační projekt, o kterém Takako Kunigoshi zmínila, že si ho uvědomila, mohl souviset s jejími aktivitami jako učitelky sebeobrany žen a s výše zmíněným vztahem s admirálem Isamu Takeshitou. Nedávno se objevila kniha vydaná v roce 1937: zaměřuje se na Yamato Ryu Goshinjutsu a obsahuje přes 200 kreseb, které kreslila Takako Kunigoshi. Jedná se o typickou příručku sebeobrany založenou na technikách zaměřených na moderní předválečnou japonskou ženu. Kniha byla jednoznačně vytvořena v kruhu Ueshiby, jak dokládají její ilustrace, a jméno Moriheie Ueshiby je uvedeno na zadní straně knihy, pravděpodobně proto, aby se zajistila určitá úroveň záruky kvality celého produktu.
Autorství díla je připsáno Fujiko Suzuki, Yamato Ryu Soke, která knihu podepsala a orazítkovala. Informace o Fujiko Suzuki jsou vzácné: měla 3. dan v judu a 1. dan v kendo. Na fotografii z roku 1937 z demonstrace sebeobrany žen je vyobrazena ve společnosti admirála Isamu Takeshity.
Kniha obsahuje řadu básní Munetaky Abeho, ředitele školy, který na doporučení Takako seznámil Goza Shiodu s Ueshibou Senseiem. Předmluvu k Yamato Ryu Goshinjutsu napsal Yasuhiro Konishi, průkopník karate v kontinentálním Japonsku a raný student Moriheie Ueshiby. Třetím autorem je Seiko Fujita, který byl též napojen na O-senseie, ale bližší podrobnosti naleznete v článku týkajících se různých dojo, kde studoval O-sensei (Až jej dokončím – pokud se tak již nestalo a nezapomněl jsem tuto poznámku smazat 😅). Yamato Ryu Goshinjutsu by mohl být druhým projektem, o kterém se Takako zmínila, nicméně tato otázka zůstává otevřená. Tato kniha je k dispozici zde díky usílí Scotta Burkeho a zveřejnění této knihy na Aikido Sangenkai: 📁 Yamato-ryu Goshinjutsu-1937
Takako pokračovala v tréninku, dokud nezačaly nálety na Tokio a trénink se stal nejprve nebezpečným a poté nemožným, a byla nucena přestat.
O poválečných aktivitách Takako Kunigoshi se obecně uvádí, že po skončení války, stejně jako mnoho dalších, Takako neobnovila trénink.
Začínají se však objevovat nové informace, které naznačují, že se na obrázku skrývá více: kromě manuálu Yamato Ryu z roku 1937 se zdá, že Takako Kunigoshi mohla ilustrovat ještě několik technických manuálů až do 40. nebo 50. let, jen ne ty, které se týkají Aikido nebo Daito-ryu.. Scott Burke, který strávil měsíce restaurováním knihy Yamato Ryu Goshinjutsu a seznámil se s jejím stylem, naznačuje, že by mohlo existovat více jejích ilustračních děl, které by bylo možné identifikovat. Zdá se také, že Takako byla i po válce stále aktivní v Goshinjutsu v nějaké funkci. Zde je vzácný snímek Kunigoshi pořízený po tréninku: Takako je hned za admirálem Isamu Takeshitou a vedle ní je Fujiko Suzuki – admirálova manželka je zřejmě třetí ženou vzadu.
Pracovala 25 let jako administrativní zaměstnankyně a do důchodu odešla ve věku 55 let [24]. Takako se poté věnovala japonskému čajovému obřadu [10], který vyučovala ve svém domě v Ikebukuru v Tokiu až do své smrti v roce 2000.
Aikido jí však nikdy neuniklo:
(…) Když držím nádobu s vodou, cítím se stejně, jako když někdo drží meč. Mám stejný pocit a pamatuji si věci, které jsem se naučila od O-senseie. Ať už praktikujete čajový obřad nebo květinovou aranžmá, existují s Aikidem společné body, protože celý svět (Tenchi) se skládá z pohybu a klidu, světla a stínu. Kdyby se všechno hýbalo a měnilo, pak by všechno bylo naprostým chaosem, že? “
Do své smrti v roce 2000 žila v Ikebukuro, kde vedla kurzy čajového obřadu.