Vedle nás je nádherný buben, Thomasi (profesor Thomas Christaller, organizátor kurzu s Watanabe Senseiem), nechtěl byste nám něco zahrát, abychom se naladili?
Thomas: On (Watanabe Sensei) už nemá rád moje bubnování.
Gudrun: Je možné, aby Japonci neměli rádi bubnování na taiko?
Watanabe: Každý, kdo se věnuje bojovým uměním, potřebuje cit pro hudbu a barvy. Barvy jsou něco přirozeného, rostliny a listy stromů nám svými barvami dávají život. Hra měnících se barev ve větru nám ukazuje život. Tady na této hoře v Bonnu jsme vrostlí do přírody. Neustále si připomínáme, že jsme součástí této sféry.
Můžete také použít barvy pro těla, abyste vytvořili nové “obrazy” “bez těla”, které nám umožní vizualizovat pohyby v barvě bez těla.
Podle toho, jaké barvy má druhá osoba na sobě, tomu přizpůsobte i místnost a vzdálenost od ní, aby vás například neoslňovala.
To je také známo od Rudolfa Steinera a jeho eurythmie.
Rudolfa Steinera neznám. Pro mě se aikido neodehrává jen v dojo, celý svět je pro mě aikido. Každý den v rodině nebo ve firmě se neustále mění aikido. Dojo znamená místo cesty. Ale já raději používám slovo Michi [je japonské (umělecké) čtení znaku” (DO “cesta”) – z Wikipedie] místo DO. To znamená “cesta” – tedy Basho Michi, místo neznámé nebo malé cesty, kde se cvičí.
Pokud máte nějaké dotazy, zeptejte se mě.
Thomas: Horst má neformální způsob vedení rozhovoru – není to tak, tak, tak, ale rozhovor, to už je rozhovor.
Pro O-senseie to byla také neznámá cesta, také hledal – tak jako michi?
Vždycky to bylo něco nového, protože pořád něco měnil – každý den se za to omlouval. Znovu a znovu říkal: “Promiňte, to, co jsem včera ukázal, jsem udělal špatně…”. Studenti byli vždycky trochu rozmrzelí, protože jim O-sensei zřejmě “ukázal něco špatně”. Ale to, co pak ukázal, vypadalo úplně stejně jako včera – v jeho hlavě se to však nejspíš změnilo a setkalo se to s jeho souhlasem. V prvních letech jsem byl také velmi podrážděný.
Když to slyším, baví mě, že existuje mnoho skupin a klubů, které svůj styl aikidó nazývají “tradiční aikido”. O-sensei hledal, skutečně své aikido neustále měnil. Ale nikdy neexistovalo nic jako pevný zvyk nebo rituál, který by mohl být tradicí…
… v aikido není nic pevně daného nebo zavedeného – je stále nové. Aikido je vaše vlastní já. Toto já je vždy v pohybu a v každém okamžiku se obnovuje. O-sensei řekl: “Aikido je vaše vlastní já, vy jste sami sebou”.
Říká se také, že pokud existuje 100 aikidoků, pak existuje nejméně 101 různých druhů nebo forem aikidó.
Každý je jiný – každý to dělá jinak – každý strom je jiný než ostatní, jen každý aikidoka chce být nejlepší. To je spíš problém. (smích) Když vedu trénink, vždycky se dívám, které květiny jsou v dojo. Dívám se na linii, na růst květů – pokud vyrostly ve spirále, pak to do tréninku zahrnuji. Růst rostliny nebo pocit člověka, který si tuto květinu vybral, aby ji umístil před kamizu, by mi měl něco říct, dát mi znamení…
Má to být trest pro osobu, která si květinu vybrala?
(Všichni vyprskli smíchy) No, jestli ty květiny nejsou tak hezké, tak si s nimi zahraju pár triků. Ale jinak se snažím do pohybu zakomponovat krásné linie květin.
Proč jste začal s aikido, vzpomínáte si?
Když jsem poprvé spatřil O-senseie, byla v místnosti krásná silueta samuraje bez viditelných zbraní. Touto aurou byla místnost naplněna. To, jak tam stál, mi stačilo k tomu, abych začal aikido praktikovat.
Thomas upozorňuje, že by bylo zajímavé vědět, jak k setkání došlo.
Jeden známý mě zatáhl do Hombu Dojo, nechtěl jsem tam jít – neměl jsem k němu žádný vztah. Odmítl jsem, do té doby jsem cvičil sumo a judo. Ale kamarád mě stále přesvědčoval, nakonec mě vytáhl a doslova mě do dojo strčil s tím, ať se jdu podívat. Ano, a tam byl O-sensei – samuraj.
Který to byl rok?
Bylo mi 23 let, takže to bylo v roce 1953 [Po dalším dotazu to Watanabe-san potvrdil: Watanabe začal aikido v Honbu Dojo v roce 1953. Nejprve tam trénoval pět let bez registrace a poté se v roce 1958 zaregistroval u Aikikai].
(“Vidíme”, jak se Watanabe Senseiovi honí myšlenky, jeho mimika neustále pracuje…) Po chvíli říká: “O-sensei říkal, že střed je pupek – měl o tom rčení: Střed je těžiště a těžiště je střed, ale žádný střed neexistuje. Tak jsem tam seděl, zíral s otevřenou pusou a nic nechápal. Najít ten středový bod, to je důvod, proč se člověk pohybuje. O-sensei se nikdy nezastavil, nikdy nestál na místě, vždy se pohyboval v nekonečné osmičce.
Museli jste si dávat pozor, abyste se k němu nedostali příliš blízko, bylo to nebezpečné.” (Watanabe Sensei předvádí poskakování a mírný pohyb ramenem a dýchání). (Opakuje dýchání stále dokola.) Proto bylo nesmírně nebezpečné přiblížit se k jedné z jeho stran. Energie vyzařovala, neustále se otáčela.
Splnila se vaše představa o samurajích?
Byl to úžasný pohled a energie se stále točila. On [O-sensei] si vždy držel ruku na srdci, v úrovni srdce, nikdy ne v úrovni pupku. Ruka byla vždy nahoře. To je velmi silná linie, nejsilnější energetická linie.
Silnější než od seikatandem?
Podle mého názoru seikatandem není silný – protože když do něj strčíte, všichni se zhroutí. Pokud někoho v této pozici držíte, můžete s ním provádět spoustu triků (smích). To nemůžete, pokud držíte ruku v oblasti srdce. Střed, pupek, je nejsilnější. Rád používám imaginární míč k vizualizaci a vysvětlení pohybů, například progresí. Míč je vizuálně srozumitelný, zejména v oblasti Ki progrese. Pokud se tedy tato koule nachází pod nebo nad pupkem, pak se koule kutálí – ale ve výšce pupku můžete přicházející sílu (kouli) zastavit. Zastavení koule ve výšce pupku je velmi nebezpečné. Pod touto úrovní by se koule otáčela směrem dolů – a nad ní směrem nahoru. Je to podobné, jako když se srazí dva míče, které se od sebe odrazí ve středu. Útočník by tedy jednu z nich posunul nahoru nebo dolů. Míč se může volně pohybovat všemi směry – to je nebezpečné. Dá se s ním hrát spousta triků – proto mě to baví (smích). Rozdíl mezi srdcem a pupkem nejlépe pochopíte, když si představíte trojúhelník. Pokud siločáry tvoří pravoúhlý trojúhelník, pak jste velmi silní. Kdykoli se vytvoří trojúhelník, jste silní – přiložení rukou [dlaní] k sobě také připomíná tvar blokády a tvoří trojúhelník – na mnoha fotografiích můžete vidět Osenseie s rukama u sebe. Složení rukou k sobě také umožňuje pohybovat se rovně – při tréninku stále znovu vidíte, že většina lidí chodí se shrbeným držením těla místo vzpřímeného. Bohužel nesprávné držení těla vidíte velmi často. [Watanabe Sensei ukazuje různé trojúhelníkové útvary, které představují sílu] Není to boj – stačí dát ruce k sobě. Proto byste měli dbát na to, abyste při tréninku vždy drželi ruce takto. Jako polarizace, plus a mínus, ze kterých vzniká plus.
Horst Schwickerath
Původní rozhovor na aikidojournal.eu číslo 75DE od Horst Schwickerath Senseie, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
(ČÁST 2)
[…] První část zde […]