Yamada Sensei, kdy jste začal cvičit aikido? Co si z té doby pamatujete?
Myslím, že moje situace byla trochu výjimečná, protože můj první den výcviku byl zároveň prvním dnem mého “Uchi-deshi” života. Neměl jsem absolutně žádnou představu o tom, co aikido je. Bylo to trochu obtížné, protože jsem nebyl řádným členem, ale “úplným začátečníkem”. Ale oni na to nebrali ohled, “drželi se toho”; žádná otázka “začátečník nebo ne”, byl jsem oběť (smích!). Zavázal jsem se, a tak jsem neměl jinou možnost. No, jak vidíte, přežil jsem. Tehdy mi bylo 18 let, to už je 46 let, v roce 1956.
Setkal jste se již dříve s jinými styly budo?
Trochu juda, ale ne moc vážného, ne intenzivního.
Kam jste vstoupil, do Hombu Dojo nebo do Iwamy?
V Tokiu, v Hombu Dojo.
Takže pod vedením Kisshomaru Ueshiby?
Ano, určitě pod Kisshomaruem.
Kolik let jste v Tokiu pobýval?
Zůstal jsem tam do roku 1964, pak jsem odjel do Ameriky. Jestli dobře počítám, tak to bylo osm let.
Proč jste se rozhodl odjet do Ameriky?
Prvním důvodem bylo, že jsem už tehdy mluvil anglicky, ale samozřejmě ne tak dobře jako dnes. Učil jsem také na japonských vojenských základnách a nějakou dobu jsem byl v kontaktu s Američany. A musel to být New York, protože v roce 1964 byla v New Yorku také světová výstava a já jsem byl požádán, abych tam v japonském pavilonu předvedl aikido.
Byla cesta k vašemu vlastnímu dojo v New Yorku obtížná?
Určitě to nebylo snadné, ale ve vzpomínkách jsem si jistý, že mi tyto těžkosti také prospěly. Protože kdyby to bylo příliš snadné, tak… Většina mých studentů tehdy přišla z juda nebo karate, nebyli hákliví, chtěli znát… Ale já jsem musel všechno vybudovat znovu od nuly.
Mělo to vliv na váš vývoj, vzpomínáte si na vývoj dojo?
Z kvantitativního hlediska nebyl počet žáků zdaleka takový jako dnes. V důsledku toho bylo nesmírně obtížné zvládnout finanční situaci. Je to podnikání, potřebujete dojo, které stojí spoustu peněz, potřebujete žíněnky, ty jen tak neseženete… – Zvlášť ne v té době. Abych aikido zpopularizoval, musel jsem pořádat pravidelné ukázky, což byl jediný způsob, jak jsem mohl přilákat studenty. To byly dva nejtěžší pilíře. Ukázky zabraly spoustu času… – Karate bylo tehdy velmi známé a populární. Každý víkend se vlastně konal turnaj v karate nebo judu, kde jsem mohl o přestávkách předvádět aikido. To bylo příjemné, taková pomoc. Takže jsem měl samozřejmě i to štěstí, že pro diváky začalo být časem nudné vidět vždy jen karate. Pro diváky bylo osvěžující vidět o přestávkách ukázku aikido s rychlými pohyby. Líbilo se jim to! Z jednoho úhlu pohledu bylo obzvlášť těžké změnit americkou mentalitu. Bylo to proto, že byli velmi soutěživí, tj. hodně si potrpěli na boj. Na druhou stranu to byl také důvod triumfu aikido, protože mnoho lidí hledalo něco, co není soutěživé. Nebyl to tedy problém technický, ale mentální. Uvolněnost v aikido a přístup znamenaly, že aikido bylo přijato.
Nebylo ale tehdejší aikido v zásadě mnohem těžší než dnešní aikido?
Mmmhh, ano, ale to je pravda. Za “starých časů” byl trénink intenzivnější, a když se aikido stalo populárnějším, stalo se také mírnějším. Nevím proč, ale…! Takhle je to v pořádku… Na semináři, jako je například ten tady v Bernau, byste se měli také trochu pobavit. Jen nikdy nezapomeňte, že aikido je budo. Často mi bylo připomínáno, že je to budo, bohužel se to také stává. Zejména aikido je budo.
V prvních letech evropského aikido se semináře konaly několik týdnů v kuse. Tyto semináře vedli Nakazono, Tamura, Noro a další. Praktikovali jste něco podobného také v Americe?
Ano, to jsem dělal. Ale musíte vidět rozdíl mezi Evropou a Amerikou. V Evropě bylo aikido těsněji spjato s organizací judo, zatímco v Americe je aikido nezávislejší. V důsledku toho jsme si nemohli pronajmout velké sportovní haly a odpovídající žíněnky potřebné pro takové semináře. Samozřejmě jsem vedl mnoho seminářů, ale museli jsme se snažit pronajmout si haly například od křesťanské organizace YMCA, což nebylo vždy snadné. Kromě toho se situace nedá srovnávat. V Americe jsem byl vždy sám, zatímco v Evropě mohli například Tamura, Nakazono, Tada, Noro atd. pracovat společně.
V Americe je dnes také mnoho vysokých aikido danů.
Jaký vidíte rozdíl mezi prezentací a evropským aikido-danem? Ve zkouškách mistra Tamury vidím velké rozdíly mezi Aikikai a národními stupni, což má podle mého názoru značný vliv na kvalitu. V Americe žádné národní dany nejsou. Všichni jsou zkoušeni mnou nebo jinými Shihany Aikikai. Je to obtížné, ale snaží se udržet vysokou úroveň. Je to opravdu těžké, ale snaží se.
Například v Německu často vidíte, jak si “shodan” otevírá dojo. Nedovedu si představit, že by to v Americe bylo podobné.
Ani já si to nedokážu představit, ale mohou, pokud chtějí. Žádná regulace ze strany státu neexistuje. V Americe je možné všechno, ale kvalita asi není dostatečná. Podle mého názoru by se měl ten, kdo si otevře dojo jako shodan, okamžitě snažit najít dobrého učitele, aby se s jeho pomocí zlepšil. Aby se sám mohl stát dobrým učitelem. Kromě toho se kvalita každým dnem zvyšuje, takže je to čím dál těžší.
Je tradiční japonská metoda učení vůbec určena pro lidi ze Západu?
Domnívám se, že přístup a vážnost západních lékařů je mnohem vyšší než v Japonsku. Na Západě cvičí mnohem vážněji, opravdu to chtějí dělat. A kvalita výuky na Západě je dnes mnohem lepší než v Japonsku. Důvodem je to, že všichni “původní studenti” odešli, v Japonsku jich zůstalo jen velmi málo… Kurz, jako je tento tady v Bernau nebo jako jsou ty, které se konají v Americe, v Japonsku neexistuje. Tady lidé jezdí 10 a více hodin, aby se sem dostali. To se v Japonsku, kde se lidé stěhují pouze za prací do sousedního města, nestává, což je velmi špatné.
Jak vidíte své aikido dnes ve srovnání s rokem 1964?
Zpočátku bylo technik omezené množství, protože jsem s nimi musel lidi nejprve seznámit, a jak jsem již řekl, byl tu problém s mentálním přístupem. Musel jsem na ně nejprve udělat dojem, musel jsem je “uvést do světa aikido”. Dnes můžete přijít se správnými pohyby aikido, na začátku jste museli dělat spoustu pákových technik, abyste lidi nadchli.
Nepochází to také z “Daito-ryu”?
Ne jako “Daito-ryu”, spíš jako “ju jutsu styl”, a velmi pomalu se mi dařilo je trénovat – postupně jsem byl schopen ukázat více cviků, vnést více pohybu… Ze začátku jsem nemohl předvádět dlouhé plynulé pohyby, nějakou dobu trvalo, než jsem je mohl představit. Aby studenti skutečně pochopili, co aikido je.
Vyráběly se tyto dlouhé plynulé pohyby v Japonsku už tehdy?
Ale jistě, když jste mladí, milujete to, že?
Cítíte tuto změnu i vy?
Ano, to si také uvědomuji.
Cítíte se i dnes jako Japonec?
Já sám? (smích) Nevím, myslím, že ano, ale… – můj způsob myšlení je asi jako myšlení Američana. Rozhodně jsem internacionální.
Jestli jsem to dobře pochopil, chystáte se brzy odjet do Japonska natáčet film?
Tento film není o mně. Kanadská televize, národní, chce natočit historický příběh aikido a v této souvislosti jsem byl požádán, abych je doprovázel na příslušná místa v Japonsku. Určitě budu muset ve filmu ukázat nějaké aikido, ale není to o mně. Jen jim pomáhám zaznamenat aikido a život O-senseie.
Jak se bude vaše aikido vyvíjet v budoucnu?
To je dobrá otázka. (smích) Aikido je moje životní náplň. Rozhodně v něm chci pokračovat, dokud mi to můj fyzický stav dovolí. Možná se mé aikido změní, až budu starší. Zatím nevím jak, ale doufám, že budu moci pokračovat v tom, co jsem dělal doposud.
Stejně jako vy jsem byl krátce v La Colle sur Loup, kde se společná sctáž s Tamurou koná už mnoho a mnoho let. Když si v duchu představím Tamurovy pohyby a aikido, zjistím, že vaše aikido je úplně jiné. Ve vaší práci vidím mnohem atletičtější aikido.
(srdečný smích) Aikido je velmi individuální, není jako jiná bojová umění. Každý ho chápe jinak, každý má jiný výklad. Někteří lidé mají možná na mysli jen mentální aspekty. Mně se na aikido líbí pohyby, to je pro mě důležité. Zvlášť proto, že Američané jsou velmi vysocí a fyzicky silní, musel jsem zapojit velké pohyby, abych s nimi vůbec mohl hýbat.
Jak došlo ke kontaktu s Tamurou Senseiem, který vyústil ve více než 20 let společných seminářů?
Pro mě je to dobrá příležitost pracovat přímo s takovým odborníkem, mohu se od něj ještě hodně naučit. Nikdy ho nebudu kopírovat, ale možná si osvojím něco z toho, co vidím v jeho aikido – je to dobrý experiment dělat tyto semináře s Tamurou.
Není to spíše vzácnost, aby dva tak skvělí Shihani vedli společné semináře po tak dlouhou dobu?
(dlouhý smích) Ano, máš pravdu, přesně to mám na mysli. Není to snadné, ale mám s ním dobrý vztah. Po válce byl můj “Sempei”, žili jsme spolu v Hombu Dojo, musím si ho vážit. Když mu můžu pomoct, tak mu pomůžu, to je jeden z důvodů. Studuji s ním… to je důvod, proč s ním dělám semináře.
Jak jste již řekl, aikido je bojové umění. Dnes se často setkáváme s aikido, které by se mohlo vydávat za taneční styl. Někdy mám pocit, že v aikido chybí boj.
Ach, ano, ano! Máš naprostou pravdu. Přesně takový pocit mám i já. Někteří zašli příliš daleko, což by mohlo ovlivnit budoucnost aikido. Ale s tím už toho moc nenaděláme, to je zvláštní situace aikido, individuální výklad, tomu se nedá zabránit. Tito lidé mají jiný přístup k aikido.
Jak vnímáte zdravotní aspekty aikidó?
Ohh, myslím, že je to velmi dobré! (smích) Myslím, že je to dobré, protože pohyby aikido nejsou jednostranné, pohybuje se celé tělo. Jsou sporty, například vzpírání, kde se hýbou jen některé svaly, není tam pružnost. Ale aikido hýbe vším.
Jaký je váš pohled na aikido v nejbližší budoucnosti?
Ještě nejsem dokonalý, až poznám víc lidí, naučím se toho ještě …
Horst Schwickerath
Celý článek můžete nají v časopise Aikido Journal čísle 33D – 1/2003.
Původní rozhovor na aikidojournal.eu číslo 33D – 1/2003 od Horst Schwickerath Senseie, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
