Tento rozhovor, který byl původně zveřejněn v časopise Tradiční karate, byl převzat z webu Aikikai Srbije s laskavým svolením Saša Obradović Shihana.
Tradiční karate: Sensei, v první řadě, kdy, jak a proč jste začal cvičit aikido?
William Smith: S aikido jsem začal kolem roku 1960 a bylo to docela náhodou. V osmnácti letech jsem se stal učitelem tělesné výchovy na částečný úvazek ve starém Birmingham Athletic Institute v Birminghamu a během těchto let jsem se věnoval většině sportů. Jednou mě požádali, abych rozhodoval basketbalový zápas, a když jsem to dělal, všiml jsem si šesti lidí, kteří cvičili sport, který jsem nikdy předtím neviděl. Bylo to aikido a nejvíc na mě zapůsobilo to, co mi řekli. Žádná soutěživost, žádná nenávist, žádná pomsta, žádné lži, žádná žárlivost, tohle pro mě bylo něco nového, protože jsem se vždycky věnoval fyzické stránce sportu. Trénovali ve škole Neko Budo v Birminghamu a já jsem si to jednoho večera šel vyzkoušet a zamiloval jsem se do aikido. Aikido se zdálo uspokojovat mé duševní a duchovní potřeby a stalo se velkou součástí mého života.
Cvičil jste jsi i nějaká jiná bojová umění?
Cvičil jsem judo, které jsem sice měl rád, ale neměl jsem dostatek času se mu věnovat, protože jsem v té době stavěl dům. Také jsem cvičil karate, ale měl jsem problémy, protože jsem nemohl soutěžit s kamarády z klubu. Vždycky jsem litoval, že jsem s aikido nezačal dříve, bylo mi něco málo přes třicet, když jsem s ním začal.
S cvičením jste začal už dávno, když bylo málo instruktorů bojových umění. Kdo byl váš první instruktor? Jak jste ho našel?
Mým prvním instruktorem byl Ralph Reynolds. Neko Club byl velmi chladné a vlhké místo, které se nacházelo za řeznictvím. Museli jsme vyměnit střechu a klub byl pořád plný. Prostředí bylo nebezpečné a v hospodě, kam jsme po tréninku chodili na drinky, pravidelně vypukly rvačky (samozřejmě jsme se jich neúčastnili). Přátelství bylo mimořádné, dodnes mám z té doby blízké přátele. Ralph byl v té době jedním z mála Shodanů. Aikido bylo ve všech ohledech teprve v plenkách. Abbe Sensei a Nakazono Sensei nás čas od času navštěvovali během svých návštěv Anglie. Měli jsme barevné pásy a mohli jsme postoupit až k oranžovému pásu. Pro vyšší pás jste museli cestovat do Londýna se Senseiem Kenem Williamsem, který byl Nidan. Aikido nepochybně vděčím Williamsovi za mnoho. Nasměroval mnoho studentů správnou cestou. Samozřejmě se stále věnuje aikido a je členem v BAB (British Aikido Board).
Lišil se trénink aikido v raných dobách od dnešního způsobu?
Trénink v dřívějších letech byl hodně odlišný, cvičení se bralo, jako byste trénovali na rozvoj kondice. Důležitost upřímnosti nebyla pochopena. Když jsem začal cvičit s japonskými instruktory, kladli důraz na opakování. Opakovali jste, co jste dělali, někdy až do bodu vyčerpání, aby se vaše mysl nakonec ukáznila k pokračování, k uvolnění a nevzdání se, a tím se stala poctivou v tom, co jste dělali a o co jste se snažili. To byl japonský způsob – stát se profesionálem a oddat umění tělo i duši. Na Západě by mělo být učení jiné, většina studentů a učitelů potřebuje skloubit své vzdělání s kariérou a rodinným životem. Na straně učitelů je velká zodpovědnost, musí zhustit svůj program, aniž by ztratili na kvalitě a pokroku. Učitelé by se do toho neměli pouštět, pokud nechápou, jakou oběť to vyžaduje. Musí mít schopnost vidět každého studenta jako jednotlivce a pracovat na jeho individuálním pokroku – případně jako na budoucím instruktoru. Musí to dokazovat svým příkladem a osobní poctivostí.
Pracoval jste hodně v té době s japonskými instruktory? Pokud ano, kdo to byli a jací tehdy byli? Změnily se v průběhu let?
Když jsem začal s praxí, měl jsem vlastní podnikání, stavěl jsem si vlastní dům a bungalov pro rodiče. Také jsem měl malé děti, takže moje interakce s japonskými instruktory byla omezená. Samozřejmě jsem chodil na semináře, kdykoli jsem mohl (vždycky předváděli nikyo). Můj první skutečný kontakt s japonským instruktorem nastal, když jsem v roce 1965 začal trénovat u Senseie Kazuo Chiby. Od té doby jsem trénoval u několika špičkových učitelů, z nichž téměř všichni byli studenty O-senseie, Morihei Ueshiby. Tréninky byly vyčerpávající a velmi náročné. Během letních škol jsme cvičili každý den a během jídla s učiteli jsme si byli schopni navzájem rozumět. U mě doma bydlelo několik japonských učitelů a stejně jako všichni lidé, i ti byli všichni jiní a zajímaví. Když jsem byl prezidentem trenérů Britské federace aikido (BAF), byl jsem v úzkém kontaktu s Kanetsukou Senseiem. Co se týče změn, u některých učitelů je vidět změna, jak si jdou svou vlastní cestou (osudem) na žíněnkách i mimo dojo. Jediné, co se nemění, je jejich upřímnost v tom, co se učí a praktikují.
Který instruktor na vás zanechal největší dojem? Proč?
Každý student cítí pouto k učiteli, se kterým začal. Tento přístup je někdy překážkou pro pokrok studentů. Vidím, že někteří studenti by dělali pokroky rychleji, kdyby cvičili s jiným učitelem. Nemyslím tím změnu loajality. Mám studenty, kteří cestují na velké vzdálenosti, aby se mnou cvičili, a jsou věrní svému instruktorovi i dojo. Kdyby to tak nebylo, méně bych si jich vážil. Učitelem, který na mě v tolika různých aspektech aikido zanechal největší stopu – a neočekával, že změním svůj životní styl – byl Chiba Sensei. V průběhu let proběhlo tolik pokusů o vzájemné porozumění a samozřejmě i několik zklamání. Jeho upřímnost v tom, co dělá, je nepochybná. Projevoval mimořádnou laskavost a pochopení a pomáhal mi během mých let věnovaných aikido. Mám pocit, že s mými názory možná ne vždy souhlasil, ale dovolil mi najít si vlastní cestu. Cesta, kterou jsem se pokusil vydat, bude v budoucnu přínosem pro praxi aikido ve Spojeném království.
Máte nějaké „zajímavé“ historky o některém z těchto instruktorů? Nemusíte jmenovat, pokud si nemyslíte, že je to moudré.
Když Chiba Sensei přijel do Velké Británie, můj tehdejší instruktor ho pozval, aby vedl seminář. Aikido bylo v té době v plenkách a Chibova praxe byla bezprecedentní. Bohužel, Chiba Sensei a pan Reynolds si nerozuměli. S mým přítelem Davidem Bushelem jsme se chtěli o aikido dozvědět co nejvíce a zeptali jsme se pana Reynoldse, jestli by mu nevadilo, kdybychom trénovali s Chibou Senseiem. Popřál nám štěstí a dokonce nám prodal podložky na založení dojo. Začínali jsme ve West Heath Center a toto dojo nyní vedou dva moji přátelé, kteří jsou se mnou už 30 let, Roger Duras a Paul Wilkes. Když jsme zakládali dojo, neměli jsme v úmyslu založit s ním sdružení, ale časem se s Chiba Senseiem věci posunuly vpřed. Na začátku jsme měli čtyři kluby a David Bushel byl tajemníkem a pokladníkem, bohužel musel přestat cvičit a Gordon Jones se ujal funkce tajemníka a Uchi-deshiho. Teď je ředitelem UKA a mým blízkým přítelem. Můj syn Philip je se mnou od útlého mládí (obdržel Shodan od Chiba Sensei v 16 letech). Pořád mi pomáhá ve všem, co dělám. Nyní máme vynikajícího sekretáře Allana Robertse a já mám štěstí, že mám osobního sekretáře Pata Nareyho, který je se mnou už přes 20 let.
Rozhodl jste se pro přechod ze studentské pozice na učitelskou. Kdy to bylo a co vás k tomu vedlo?
Zpočátku neexistovaly žádné instruktorské kurzy s Chibou Senseiem, ale po obdržení Shodanu byli někteří z nás pozváni na kurz Fukushidoin (trenérský), který trval přes 3 roky. Kurzy se konaly v Londýně, kde Sensei žil. Užíval jsem si je, i když to bylo docela intenzivní a měli jsme časté testy. Většina z nás měla základy aikido, ale také jsme se museli naučit pracovat s bokkenem. Měl jsem štěstí, že jsem testy složil a dodnes mám diplomy z té doby, ten první je dokonce z Japonska.
Výuka profesora Chiby se hodně změnila. Studenti účastnící se kurzů Fukushidoin a Shidoin musí prokázat skutečné odhodlání. Tréninky jsou náročné fyzicky i psychicky.
Myslíte, že ta změna přišla ve správný čas, nebo jste měl počkat? Co byste poradil ostatním, kteří o takové změně uvažují?
I když pro mě bylo velmi brzy na to, abych začal vést školení, neměl jsem jinou možnost, protože instruktorů bylo málo. V mém klubu nebyli žádní držitelé černých pásů, ale měli jsme štěstí, že nás vedl Chiba Sensei. Strávil 10 let v Anglii a často pobýval u mě doma. Mohl jsem se od něj učit v dojo i mimo něj. Věděl, že mé chápání jeho kultury a aikida je omezené. Moje učení postupovalo pomalu. Celé spektrum se změnilo. Myslím, že asociace by měla poskytnout základ pro učitele a asistenty. Není nutné, aby student absolvoval trénink před Nidanem, s výjimkou zvláštních případů. Instruktor by si měl být vědom toho, kolik odhodlání a obětí vyžaduje učení se a vedení dojo, i když to může být velmi obohacující součástí jeho aikido života.
Do jaké asociace jste patřil a podporovali vás během změny?
Vždycky jsem byl se stylem Aikikai a s Hombu Dojo.
V Lowestoftu jste uspořádal otevřený seminář s Tomem Mossem (Yama Arashi) a Haydnem Fosterem (Institut Aikido), což je pozitivní důkaz toho, že asociace mohou spolupracovat pro společné dobro. Budete s nimi učit další kurzy?
Doufám, že ano, a to z několika důvodů. Znám je už dlouho, i když je to teprve náš třetí společný seminář. Ve Velké Británii jsou slavní a velmi úspěšní. Získali si respekt a postavení díky tomu, že cvičili a studovali ve prospěch studentů, a ne pro své vlastní ego. (pozn. Čtvrtý seminář se konal v Lowestoftu 8. a 9. června 2002).
V průběhu let jste vedl mnoho lidí s černým pásem na cestách, kteří se posunuli vpřed, odešli ze školy nebo si založili vlastní kluby. Co si o tom myslíte?
Jsem hrdý na všechny danové pásy, které prošly naším dojo. S výjimkou posledních několika let skládal zkoušku téměř každý pod vedením Chiby Senseie, hostujících japonských instruktorů nebo u mě. S expanzí UKA převzali Shidoinové zkoušky až do Nidanu. Máme štěstí na vedoucí instruktory v UKA, zavedli jsme systém domácího vzdělávání a zdá se, že funguje dobře. Považuji je za přátele, otevřené a upřímné ve vztazích se mnou i se svými studenty. Samozřejmě, byli tu lidé, kteří nás opustili, a když máte pocit, jako já, že byli součástí vašeho života a součástí systému, který jste společně vytvořili, je to velmi smutné. Zklamání je však mnohem menší než štěstí a uspokojení, které od studentů dostávám. Jak lidé, kteří v průběhu let pokračovali v praxi, tak i přátelé, kteří s praxí přestali, jsou mi drazí a toto přátelství je pro mě velmi cenné.
Co si myslíte o svých posledních čtyřiceti letech?
Za posledních čtyřicet let jsem byl svědkem mnoha změn, některých dobrých, některých ne tak dobrých. Kanetsuka Sensei si našel cestu v BAF. Velmi tvrdě pracuje, zasvětil svůj život aikido a štěstí našel v rodinném životě.
Zdá se, že vytvoření British aikido Board (BAB) přináší pokroky v administrativních záležitostech, ačkoli bych si přál větší pokrok v kvalitě výuky.
Chiba Sensei má Britskou Aikikai (BA) a v rámci svého progresivního aikido pořádá každoročně semináře a letní školy.
UKA v našem novém sídle vzkvétá, pořádá semináře, zimní i letní školy. Obzvláště mě těší, když vidím, jak instruktoři spolupracují a projevují nadšení a nasazení.
Jaké jsou vaše osobní ambice?
Moje osobní ambice souvisí s mou rodinou. Doufám, že budou zdraví a šťastní.
Co se týče aikido, budu pokračovat ve studiu. Pracuji ve prospěch všech i sebe a pokud se naskytne možnost sjednotit aikido ve Spojeném království v nějaké formě.
Sensei, moc děkuji.
