Rozhovor byl uskutečněn 12.10.2024 v rámci semináře Jöel Roche Senseie v Karlíně
Měl jsi zkušenosti s jiným budo před tím než jsi začal cvičit aikido?
Ne, vůbec žádný.
Jak jsi se dostal k aikido?
No, v podstatě jak slepý k houslím. Někdy v sedmnácti letech, když jsem, končil s hokejem a natrefil jsem na to. Přišlo mi to zajímavé. Nějakým způsobem jsem se totiž dostal na japonskou ambasádu, ani nevím proč, a tam, taky nevím proč, se začalo mluvit o aikido. Paní knihovnice mě poslala do dojo v Praze, které vedl její známý. Připomínám, že to bylo v roce 1987, což je minulé tisíciletí. Vzal jsem si kontakt a vyrazil.
Kdo vedl to dódžo? Kdo byl tvým prvním učitelem?
První učitel byl “Kazik” Lorenz a první trénink vedl Petr Krumphanzl.
Máš nějaké zajímavé vzpomínky na pana Lorenze “Kazika”?
Pan ‘Kazik’ byl fakt skvělý zdroj informací a měl spoustu zkušeností. Byl to první člověk, od kterého jsem slyšel o načasování a o tom, jak je důležité přizpůsobit se útokům protivníka. Měl vysoký stupeň v judo, i když přímo aikido necvičil, spíš používal jeho principy v sebeobraně. Tehdy se totiž o aikidu nemohlo veřejně mluvit, protože za komančů byly oficiálně uznávané jen box, džudo a zápas jako bojové sporty. Takže se tomu říkalo sebeobrana. Nicméně jsme tam učili techniky z aikido a postupně jsme se dostávali k tomu, co nás opravdu zajímalo.
Byly to takové průkopnické začátky. Zpětně viděno, často jsme nacházeli slepé uličky. Ale právě z neúspěchů se člověk nejvíc učí. Slepená ulička je vlastně neúspěch, který přináší cenné poučení. Když člověk dva roky trénuje něco špatně v aikido, nakonec si i z toho odnese určitou dovednost. Trvá pak ale dost dlouho, než se takové dovednosti odnaučí a začne cvičit jinak. To hodně zpomaluje další studium.
pozn. V aikido je těžké říci co je dobře nebo špatně. Spíše se dá říci co funguje s minimem úsilí a na co je potřeba hodně fyzické síly.
Ty jsi předtím než si začal cvičit aikido hrál hokej?
Já ho hraju pořád. Včera jsem byl na ledě a v úterý jdu znovu.
Myslíš, že to mělo nějaký vliv na tvé aikido? Třeba v pohybech?
Co se týče pohybu, v té době se v hokeji vůbec neřešil strečink, kompenzační trénink nebo celková obratnost. Kotrmelce (ukemi) dělali jen brankáři. To z nás dělalo jednostranně namáné a ztuhlé ‘borce’ s přetíženými úpony a zkrácenými svaly. Dvanáct sezon na ledě mě fyzicky formovalo přesně opačně, než co se dnes snažím rozvíjet v aikido. Ale aspoň jsem měl možnost v žácích hrát proti Jágrovi. Na druhou stranu, bodyček z hokeje, který odpovídá technice Tai-atari v aikido, se dá skvěle využít. Načasování nárazu, kdy získávám lepší pozici, aby spadl jen protivník, je v aikido stejné jako v hokeji. Umění ‘bodyčeku’ jsem do aikido přenesl přirozeně. Když jsem začínal, nikdo to v aikido neučil. Taky se hodí umět zpevnit celé tělo (kime), udržet rovnováhu a využít periferní vidění. Naučil jsem se i pravidelně chodit na tréninky, což byla další výhoda. Fyzická kondice a vyšší tolerance bolesti jsou neocenitelné. Je super mít dokonalé techniky a umět o nich mluvit, ale pokud po půl minutě akce dojde dech, ztratíte schopnost se bránit a slabší protivník vás snadno přemůže. Když musíte zpomalit nebo se zastavit, abyste popadli dech, dvacátý dan z Japonska vás nezachrání. A duchovní přístup, podle mě, když jde do tuhého,sám o sobě nestačí,. Neříkám, že to platí vždy, ale fyzická kondice je podle mě prostě nezbytná.
Kdo byl u zrodu Československé Aikikai? Prezident byl myslím pan “Kazik”.
Dřív byla jen jedna organizace, myslím, že se jmenovala Československá federace aikido, ale přesně nevím, kdo to zakládal. Nepamatuju si to a pro mě osobně to není tak důležité. Samozřejmě smekám před tím, co ti lidé dokázali a co začali, ale devadesát osm procent z nich už stejně necvičí. Jsem vděčný, že to někdo spustil, ale podle mě se hlavní proud aikida dneska posunul jinam. Pro Japonce je ale zakladatel (čehokoliv) fakt důležitý. Teď máme v Česku spoustu organizací, které můžou udělovat stupně Aikikai, a já jsem třeba dneska udělil 3. dan Aikikai. Myslím, že současná situace je v pohodě – máme možnost volby, což zabraňuje tomu, aby tu byl jen jeden směr nebo názor a všechno ostatní se považovalo za špatné. Když se začala psát historie aikido v Čechách, byl jsem u toho, takže díky všem, kdo to založili, a smekám. Vědu bych z toho nedělal, je to přeci jenom už dávno.
Dnes musím říct, že založit funkční organizaci, kde si členové vzájemně lidsky rozumí, dodržují pravidla a zároveň mají osobní svobodu při tréninku, je fakt těžký, ale potřebný úkol. Proto jsem asi před rokem a půl odešel z ČFAI, kterou jsem zakládal a byl 10 let prezidentem. Nově založená Aikido4U (web: ZDE!) spojuje nezávislá dojo různých stylů aikido, spolupracuje s Hombu Dojo a dalšími organizacemi, ale je na nich nezávislá.
Koho si pamatuješ jako prvního zahraničního učitele, který sem přijel? Byl to Veneri Sensei?
První zahraniční učitel, kterého si pamatuji byl Giorgio Veneri, ano. To byl první učitel, kterého jsem potkal. A byl to samozřejmě zážitek. Byl to báječný člověk, navíc nepoznamenaný komunistickým režimem, komunistickou výchovou. Jeho pohled na věc, jeho fungování, to bylo úplně něco jiného než jsme byli zvyklí. Krásně cvičil, krásně učil a byl lidsky hrozně fajn člověk. Tehdy jsem dokončoval střední školu, ale z dnešního pohledu si to vychutnávám ještě víc. Dokonce existují videa z té doby.
Kteří učitelé přijeli pak?
Nechtěl jsem mluvit o historii a už jsem v tom. Co si já pamatuji, tak ještě ještě jezdili žáci a kolegové Giorgia Veneriho. Plus tu ještě asi dva roky působil Ken Hunter, což byl černý pásek od Mitsugi Saotomeho Senseie. Saotome Sensei, který byl přímým žákem O-senseie a učil a dodnes učí v USA. Hunter Senseie se od něj v Státech učil a když pracoval na ambasádě tady v Čechách a chtěl cvičit aikido i tady. Kontaktoval nás, přišel na trénink. Zjistili jsme, že má nejvyšší hodnost a tak vedl rovnou hodinu. Já bych opravdu hrozně nerad zapomněl nějakého učitele, co jsem jezdil. Opravdu nerad bych je opomenul zmínit. Vím, že jezdili Tamurovi žáci do Brna, kde byly také zajímavé semináře. Dále učili lidé z Rakouska, také Tamurovi žáci. Jezdili na jih Moravy, nebo do Čech. Těchto učitelů nechci říci no name, ale nějakých třetích, čtvrtých danů jezdilo relativně dost.
V jakém roce přijel Vaillant Sensei?
Daniel Vaillant Sensei přijel v roce 1993, zrovna když se rozdělilo Československo na Česko a Slovensko. To bylo v té době.
Jak se vlastně Vaillant Sensei dostal do Česka? Kým byl pozvaný?
On je to švagr Christiana Tissiera. Christian Tissier si vzal sestru Daniela Vaillanta Micheline a když byl zrovna Daniel Vaillant v Paříži, tak se potkal v dojo Christiana Tissiera s Karlem Pátkem, který nějakou dobu pracoval ve Francii. Tissier mu řekl, že to by byl určitě dobrý učitel pro vás, takže za nějakou dobu, v řádu týdnů, se to domluvilo a Daniel Vaillant přijel do Čech.
A jak dlouho zde působil?
Teď budu muset dlouho počítat … Já mám Karlín od roku 1997, takže tu byl do roku 1998 maximálně 1999 a poté odjel.
Ty jsi dostal první dan v roce 1991?
Je to možný.
To bylo v rámci letní školy, nebo nějakého semináře?
Myslím, že to bylo na semináři v Praze, kde se více lidem udílely technické stupně.
Jestli si to pamatuji správně, tak druhý dan zde dostal Sensei Krumphanzl a první dany získali Senseiové Kubát, Kodym a Juštík, je to tak?
Je to možné, myslím, že ano.
A máš na ně nějaké vzpomínky?
Určitě, tak když s nimi dělá člověk zkoušky na 4. kyu, nebo na další stupeň, tak si je samozřejmě pamatuje. Někteří ještě dokonce dokáží cvičit jako UKE. Prostě kolegové.
V jakém roce přijel Masatomi Ikeda Sensei?
Ikedu Senseie kontaktoval Míra Kodym, protože ten zas byl profesně ve Švýcarsku. Tam Sensei Ikeda učil a měl zde své domovské dódžo. Tam se s ním setkal Míra Kodym a pozval ho do Čech, pokud si to dobře pamatuji. Co to bylo přesně za rok. si bohužel nepamatuji. Pan Vaillant tady už byl, takže asi rok 1994, 1995 nebo něco takového.
Navštěvoval jsi jeho semináře?
Jasně, jasně. Na semináře Ikedy Senseie jsem jezdil a dokonce jeho uke Daniel Vetter bydlel na několika prvních stáží u mě doma.
Jezdíval s ním už tehdy do Čech i Michele Quaranta?
Tehdy jsem ještě Michele nejezdil. V té době ne.
Učíš ve svém dódžo pravidelně zbraně?
Ano, ano, v úterý jo a čtvrtky bokken.
Cvičíš raději se zbraněmi nebo bez nich, nebo nemáš žádné preference?
Je to jen o úhlu pohledu. To, co mě na cvičení se zbraněmi nebo bez nich zajímá je, že je staví do úplně stejné roviny a není třeba si vybírat co je lepší, co mám radši, či co je horší. Obě tyto dovednosti, jsou dva různé úhly pohledu na tu samou věc v rámci té samé otázky,. Techniky beze zbraní doplňují techniky se zbraněmi a naopak. Řekl bych ale, že pro začátečníky je cvičení se zbraněmi lehčí než bez nich, protože nemusí tolik vnímat, či přemáhat, svého uke. Z mého pohledu si i začínající jedinec může zacvičit krásně zbraně jak s někým silným, tak s někým nepohyblivým, tak i s někým tuhým. Zbraně se cvičí jemně, lehce, takže k tomu kontaktu se silou, opravdovou silou, tolik nedochází. Na druhou stranu pokud řeknete začínajícím, že techniky v aikido vycházejí z pohybů mečem, vůbec jim to nepomůže, protože zatím tu zkušenost s mečem nemají. Ba naopak jim to cvičení ještě ztíží. Ve svém dojo doporučuji začátečníků, ať jdou hned cvičit se zbraněmi. Za pár trénincích to zvládají a není problém.
Je nějaký učitel co na tebe měl největší vliv?
Ze začátku na mě měl největší vliv pan Vaillant, protože tady jiná taková osobnost v okolí nebyla. Od jeho příjezdu jsem mu dělal takového Uchi-deshiho, ale nikdy se tomu tak neříkalo. Všude jsem mu dělal ukeho, všechno jsem zařizoval, byl jsem na všech jeho trénincích. Za tu dobu jsme vystřídali několik dojo, dokonce jsem mu stavěl dojo v Lublaňské ulici. Bohužel jsme se po nějaké době lidsky neshodli a já šel vlastní cestou. Tehdy jsem založil své jediné dojo – Aikido Karlín. Následně jsem potkal další učitele jako byl Noël Sensei a dále Roche sensei jehož seminář právě pořádám a na kterém se odehrává tento rozhovor. A jako poslední zásadní učitel je pro mě Endo Sensei. Myslím, že jsem v pozici, kdy již dokážu ocenit kvalitu učitele. Je také zajímavé, že vysoký technický stupeň v aikido neznamená automaticky učitel. Takže to byli pan Vaillant, pan Franck Noël, Jöel Roche a Endo Sensei. Ty bych bral jako hlavní linii, ale tím nijak neškatulkuji, neodsuzuji ty další. Více učitelů jsem nedokázal do hloubky poznat a neodvážím se je ani nijak hodnotit či soudit.
Byl jsi někdy v Japonsku?
Desetkrát.
Máš nějakou zajímavou historku z Japonska?
No, každá historka z Japonska je zajímavá. Je zásadní, že pokud člověk cvičí aikido a věnuje se mu do hloubky, respektive bere to za součást svého života, tak nerad to říkám, ale musí navštívit Japonsko, nějakou dobu tam pobýt, studovat aikido v zemi zrodu aikida, bez toho to nejde. Aikido vychází z japonské tradice a tu je třeba poznat přímo tam. Pak si lépe všimnete a pochopíte (nikoli porozumíte) jak funguje vztah učitel-žák, starší žák-mladší žák, jak funguje vztah žáků mezi sebou a jak funguje vztah Japonci-cizinci. Zkrátka bez osobní zkušenosti budete žít jen zkušenosti někoho druhého, takže z druhé až třetí ruky. Pobyt v Japonsku je nesdělitelná zkušenost. To je jako vysvětlovat někomu jak chutná cukr, když ho ještě neochutnal. Všichni co cvičíte aikido jeďte do Japonska a vy co necvičíte jeďte taky. Japonsko je zkrátka jiná kultura, jiné životní hodnoty. Je to úplně něco jiného, něco nečekaného, jiný vesmír.
V jakých dojo v Japonsku si cvičil?
Začal jsem cvičil v Hombu Dojo, to byl slušný návrat na zem. Dále jsem cvičil v Saku City, prefektura Nagano, tam odkud Endo Sensei pochází a kde pořádá velké mezinárodní semináře. Dále jsem navštívil ještě pár dojo v Tokiu. Nicméně jsem tam stejně ale sledoval lekce Endo Senseie. Má zkušenost je, že ve finále je jedno, kde člověk cvičí, pokud tam jeho učitel pravidelně přijede. Ač nerad srovnávám, tak můžu říci, že Endo Sensei učí stejně jak v Japonsku, tak i v Evropě, kde jsem na jeho seminářích byl. To znamená, že není důležité jestli váš oblíbený učitel učí v domovském dojo nebo mimo něj. Důležitější než lokace dojo jsou lidé v něm.
Co tě na aikido baví? Co tě u aikido drží?
Aikido je prostě skvělé. Je tam mnoho věcí, které jsem musel spoustukrát přehodnotit (slepé uličky – neúspěchy), takže jsem pomalu došel k závěru, že není potřeba si stanovovat nějaké limity. Asi nejzajímavější je v aikido pokračovat a při tom objevovat nové věci. Zároveň si uvědomovat již nabyté zkušenosti, které jsem znal, ale zapomněl na ně. Aikido opravdu lidi sbližuje a to lidi z celého světa. Díky aikido, ať jsem přijel kamkoli do zahraničí, tak jsem nebyl ten “cizí člověk v cizí zemi“. Kdykoliv jsem si šel zacvičit, tak mě domácí vždy nějak pomohli. To je na aikido skvělé, že spoustu dojo rozvíjí tato přátelství. Klobouk dolů před dojo, které cvičí jiný styl a vůbec se mi to nesnaží zásadně sdělit. Když se přizpůsobím, tak je trénink úplně v klidu. Kéž by to bylo ve všech dojo normální. Když někdo cvičí svůj styl a přijede někdo z jiného, tak je časté, že se na něj hned ukazuje, “ty to cvičíš blbě, takhle to nemůže fungovat, protože …, to naše je lepší” a tak dále. Tohle když se neděje, tak je to, myslím si, ideální situace.
Co ti dává aikido do života?
Můj život je díky aikido rozhodně bohatší a zajímavější. Potkal jsem spoustu lidí, které jsem chtěl poznat, i těch, které bych ani nechtěl :). Je to jako jízda na koni. Snažím se koně řídit, ale když ho přemáhám silou a nevnímám ho, tak se jen pereme. Ještě jsem ho nikdy nepřepral. Je silnější, větší a těžší. Jak ho ale zvládnout bez síly, která stejně nefunguje, je pro mě velká výzva. Zjišťuji, že existuje způsob, jak komunikovat přes sed (to je něco jako postoj v aikido) a přes lehký kontakt na udidle (což odpovídá ručnímu kontaktu v aikido). Cval v terénu je parádní, ale bez správného sedu nemáš nic.
V aikido jsem měl i pár zranění, ať už kvůli nebezpečným technikám, nebo proto, že se v některých dojo cvičí zbytečně destruktivně. Díky léčbě jsem zjistil, že některé formy cvičení mohou mít pozitivní vliv na zdraví. Teď už pro mě neplatí, že čím víc cvičím aikido, tím víc mě musí bolet tělo. Zjistil jsem, že lokty, ramena ani kotníky mě nemusí pořád bolet, a po tréninku se cítím lépe než před ním. Myslím, že je důležité budovat si zdravější a silnější tělo.
Další věc je dýchání. O dýchání se mluví všude, ale nikdo neřekne, jak konkrétně dýchat při cvičení aikido. Jestli nosem nebo pusou, silně nebo slabě, jak funguje bránice… A co držení těla – jak, proč a které partie to ovlivňuje? Co je to relaxace? Existuje v aikido komfortní a nekomfortní zóna? Je Sensei taky kouč? Co to znamená mít klidnou mysl? Funguje flow i v aikido? Proč je důležitý trénink okohybných svalů? A co aikido a kognitivní trénink?
Je toho spousta, k čemu jsem se dostal díky svým zájmům a hlavně díky léčbě zranění. Zjišťuju, že tohle všechno je důležité i v ostatních sportech a aktivitách. Lidské tělo prostě funguje stejně, ať hrajete aikido nebo cvičíte šachy.
Byl jsi někdy nucen použít aikido v sebeobraně?
Aikido používám každý den. Když dojde k nějakému problému, snažím se mu vyhnout. Jsem docela vysoký a když se postavím, většinou už nikdo nemá chuť se prát. Beru to tak, že pokud nemusím fyzicky prát, tak využívám aikido. V aikido, když už dojde ke rvačce, bere se to jako selhaní. To je ale jen můj názor. Někdo jiný vidí, že kotegaeshi je kroucení zápěstí, takže když mě někdo praští, uhnu a zkroutím mu zápěstí, a on letí na zem. Ale pro mě je nejdůležitější, že se nemusím prát.
A máš nějakou vtipnou historku za tu dobu co cvičíš a rád bys ji vytkl?
Myslím, že když se člověk nebere moc vážně, tak najde spoustu vtipných situací. Stačí se podívat na lidi, co na něčem lpí, na nějakém názoru nebo způsobu. To je fakt sranda. Třeba moje první návštěva v Japonsku. Japonci mají tradici, že na konci každé velké aikido akce musí být Embukai, což je ukázka. Tenkrát tam nebylo moc cizinců, nebo si to aspoň tak vysvětluju. Mimo Finů a Švédů jsme tam byli jen my Češi. Endo Sensei přišel a říká: “Budeš vystupovat na Embukai.” A já na to: “Cože? Já? V Japonsku dělat aikido exhibici? Opravdu jsem to dobře slyšel?” Přijde mi to, jako kdyby Japonci přijeli do Čech hrát hokej. On říká: “Ne, nejde o to, kdo je nejlepší. Prostě jen ukážeš, jak to vidíš ty, jak vnímáš aikido.” Tak jsem si říkal, že tam udělám nějaký skrytý vtip a uvidím, jestli to diváci chytí. Endo Sensei mi na to řekl: “Dózo.” Nakonec se to povedlo. Z tohohle “nedorozumění” se stala každoroční noční můra. Už půl roku předem jsem vymýšlel, co na Embukai udělám za vtipnou scénku, která by místní zaskočila a rozesmála. Ne všechno, co je vtipné pro Evropany, je vtipné i pro Japonce a naopak. Ale když je vtip trochu chytře udělaný a s vážnou tváří, tak to v Japonsku projde. Domácí to nečekají a nevěří, že to není myšleno vážně. Pro mě to bylo vždycky vtipné, ale zároveň stresující, abych Endo Senseiovi neudělal ostudu.
A ještě jedna vtipná historka. Dělal jsem článek pro noviny, myslím, že pro Hospodářské noviny, nebo něco podobného. Chtěli, abych napsal článek o O-senseiovi. Jenže já O-senseie nikdy neviděl, tak jsem se ptal lidí, kteří ho zažili. Například jsem se Endo Senseiho ptal, jestli byl O-sensei dobrý učitel. On se na mě zmateně podíval a zeptal se: “What is the meaning – good teacher?” Tak jsem mu vysvětlil, co podle mě dobrý učitel je – že má nějaký pedagogický přístup, vnímá lidi, vede hodinu a přizpůsobuje ji žákům. Že buď hodinu zjemní, nebo naopak přitvrdí, aby se přizpůsobili úrovni žáků. Měl jsem na mysli pár věcí, které jsou pro mě jako učitele důležité, protože mít vysoký stupeň v aikido není totéž jako být dobrý učitel. Být dobrý v aikido neznamená automaticky být dobrý učitel a naopak, mít nižší stupeň neznamená, že musí být horší učitel. Dobrý učitel nemusí mít vysoký stupeň. Tak jsem mu tyhle evropské definice řekl, a on se na mě podíval a říká: “V tom případě O-sensei nebyl učitel!” Já asi minutu nevěřícně koukal a říkal si: “No tohle do článku fakt napsat nemůžu…”
(smích) Chtěl bys něco vzkázat čtenářům?
Dočtěte to do konce. Což jste vlastně už udělali, takže ten vzkaz nemá smysl. To vlastně vzkazovat nemusím :). Cvičte aikido. Hledejte v tom věci, které Vás baví. Zkuste se zapojit do chodu dojo do kterého chodíte. Zkuste pomoci kolegům, zkuste pomoci žákům, kteří cvičí méně než vy. Zkuste zkrátka pomoci v chodu dojo. Nechoďte jen cvičit. Je škoda přijít pět minut před tréninkem a tři minuty po Arigato Gozaimashita, bez sprchy, odejít. Zkuste objevit a objevovat tu hloubku, kterou má v sobě aikido skrytou. Zkuste najít věci, které Vás posunou dál. Mějte z aikido radost. Najděte si tam to co Vás zajímá. A pokud chcete do aikido proniknout hlouběji i z jiného směru, tak doporučuji, zkuste začít vyučovat! Neznamená to, že máte s cvičením aikido praštit, to ne. Zkuste si čas od času vzít hodinu, zkuste žáky a žákyně něco naučit. Po lekci si pak srovnejte své představy o cvičení a vyučování s tím co žáci za tu lekci zvládli. Pokud se chcete dostat v aikido dál, učte se jak efektivně učit sami sebe. Dále naučte své žáky jak se mají sami učit, aby pochopili aikido, aby Vás jen bez přemýšlení nekopírovali. Vnímejte a učte (se) aikido v souvislostech.
Děkuji moc za rozhovor
Není vůbec za co.
12. října 2024, Praha, Karlín
Ladislav Kořan
Super, doporučuji
[…] S pomocí pana Vaillanta odlétá v roce 1993 Petr Krumphanzl do Japonska a v čele Federace ho nahrazuje pan Karel Pátek. Karel Pátek v roce 1994 podává demisi na post funkce prezidenta ČFAI. Třetím prezidente ČFAI se tak stává Martin Peterlík. Ten je však na funkci pouze dočasně a zanedlouho se stává prezidentem ČFAI Jan Mareš. Karel Pátek podal demisi poté co Daniel Vaillant začal díky svému vystupování odřezávat ČSFAI od zbytku okolního světa a ruší tím kontakt se všemi italskými učiteli. “Hlavním důvodem, který vedl k názorovým rozepřím s ostatními aikidisty, byl především ojedinělý francouzský systém udělování státních diplomů a stupňů dan, který pan Vaillant prosazoval. S tím nesouhlasí mnoho českých aikidistů a vypadá to, že dojde k dalšímu dělení. V roce 1993 vznikla Česká asociace aikido (ČAA) jako nástupnická organizace Československé aikikai (ČSA). V dubnu 1995 je do čela Federace zvolen Ondřej Malina Sensei (viz Rozhovor – Ondřej Malina). […]