Už čtyři roky se koná tato stáž o víkendu svatodušních svátků. Tento rok oslaví své páté narozeniny. Při této příležitosti jsem udělal rozhovory se čtyřmi učiteli, kteří tuto stáž vedou. Cílem bylo, abychom je lépe poznali a vcítili se do jejich osoby.
Toto je první ze čtyř rozhovorů. Překlad udělal Roman Daněk s jehož laskavým svolením zde článek publikuju.
Začneme s tím, kdy a kde jsi se narodil?
Dragiša Jocić: Ve Slovniku, v Srbsku, 9. srpna 1952.
Máš nějaké sourozence?
Ano, mám jednu sestru.
Žije pořád ještě v Srbsku?
Ano žije. Je o rok starší.
O co jsi se zajímal, když jsi byl mladší?
O fotbal. Mým přáním bylo stát se profesionálním fotbalistou, ale to se mi nepodařilo. Červená hvězda Bělehrad. Dalo se tam dostat jen po známostech. Mohl jsem jít k Partyzánům, ale já nechtěl, byl jsem fanda Červené hvězdy. Tak jsem v 17 dělal dva roky Karate a od 20 až do dneška aikido. Mezitím jsem přibližně jeden rok s kamarády cvičil Jeet Kune Do.
Aikido jsi začal v Bělehradě?
Ano.
A kdo tam tenkrát vyučoval?
Tehdy to byl Ljuba Vracarevic, ale za velmi krátkou dobu, sotva za rok měl 1. kyu, teď má 10. dan!
10. dan?!?
Ano, ano! (smích) V podstatě to nebyli žádní učitelé, co vedli tréninky. Byli to mladí lidé, 25-26 let. Nedá se tedy říct, že byli učitelé, spíš to byli kolegové, či přátelé, kteří s námi trénovali. Nikdy jsem neměl opravdového učitele. Chodil jsem k japonským mistrům, přijímal a sepisoval jejich vědění, ale nikdy mě nebrali jako svého žáka. První nebo tedy druhou důležitou osobou, se kterou jsme spolupracovali a jezdili do Itálie, byl Jovica Stanovic. Dnes by byl v mém věku avšak přibližně před15 lety zemřel po krátké a těžké nemoci.
Trénoval jsi se Senseiem Tadou, pak také se Senseiem Fujimotem a Ikedou Senseiem. Kdy přibližně jsi je poznal, a jak jsi s nimi spolupracoval?
Myslím, že Sensei Tada přišel do Bělehradu v roce 1974 předtím, než se definitivně vrátil do Japonska. Tam jsem u něho dělal 3. kyu. Hodně jsme potom přemýšleli s kým máme pokračovat: Fujimoto nebo Hosokawa? Po mnoha bouřlivých diskusí jsme se rozhodli, že Sensei Fujimoto by měl převzít technické vedení v Bělehradě. A tak nás navštěvoval pravidelně 2x za rok. Mezitím dojížděl také Hosokawa, když Fujimoto nemohl. Senseie Tadu jsem navštěvoval každý rok: na 2 týdny ve Florenzi-Covercino jakož i jeden týden Ki no renma, tehdy ještě v Římě. Současně jsem se tedy učil u Fujimota, který přijížděl do Bělehradu a u Tady v Itálii. Pravidelně, tak 2-3krát ročně, jsem jezdil do Milána a tam jsem vždy asi 10 dní trénoval u Fujimota.Vcelku jsem s Tadou a Fujimotem spolupracoval tvrdě 12-13 let. A potom jsem přijel do Švýcarska, 1986, a začala třetí fáze se Senseiem Ikedou.
Takže jsi trénoval i se Senseiem Ikedou?
Ano.
U koho jsi skládal první, druhý a třetí dan?
1. dan jsem dostal od Senseie Tady, 2. a 3. od Fujimota a 4. od Ikedy. To jsou dany, na které se skládají zkoušky.
A kdy jsi dělal 1. dan?
To už nevím přesně…1977!
V roce 1986 jsi se přistěhoval do Švýcarska. Jak k tomu došlo, že jsi zde zavítal?
Čistě náhodou, protože Renata tu jako dítě navštěvovala školu, měla povolení k pobytu ve Švýcarsku a bylo to tak nějak, že by to povolení ztratila, pokud by zde už dále nežila. Potom jsme sem jednoduše přijeli, abychom viděli, co a jak, a to aniž bychom přemýšleli, co se stane. Nebylo to v plánu, jen pouhá náhoda.
Kde jsi poznal Renatu?
V Bělehradě.
Bylo to na aikidu?
Ano, ona cvičila u jednoho kolegy.
A to už je dlouho, ne?
JJJJoooo… to už je 24 let.
A kdy jste se brali? S příchodem do Švýcarska?
9. Srpna 1986.
Na Tvé narozeniny?
Přesně! Proto si to také pamatuji!!! (smích)
A kdy jste si otevřeli dojo?
1991
Takže to nebylo hned po příjezdu?
Ne, nejprve jsme trénovali ve dvou nebo třech oddílech, popř. jsme tam vedli tréninky. Později jsme založili společný spolek. Ten se během asi 3-4 let opět rozdělil. A tak jsme si otevřeli vlastní dojo.
Bylo to hned od začátku společně s Renatou?
Ano
Jaký byl Tvůj první dojem, když jsi poprvé vstoupil do dojo a jaké byly Tvé největší potíže, když jsi začínal s aikidem?
V době, kdy jsem začínal, bylo aikido úplně nové. Slyšel jsem o něm od kolegů. První dojem: klub, kde bylo mnoho lidí. Byl to takový sociální akt, jak potkat lidi a společně s nimi něco dělat a něčemu se společně učit! Aikido se už tehdy odlišovalo od jiných bojových umění, které člověk už tak trochu znal. Byla to jeho atraktivita, která mě přilákala. Vlastně všechno dohromady. O aikidu jsem slyšel čistě okrajově od lidí, kteří ho cvičili. Už nevím, jaké obtíže jsem měl, co na to mám říct… při pádech jsem hodně bouchal chodidly, protože jsem měl příliš velký švih a tak jsem musel pořád nosit chrániče, abych si chránil kosti. Nemůžu říct, že jsem měl zvláštní problémy, protože jsem od začátku velmi ctižádostivě trénoval. Vždy mě to přitahovalo. V aikidu jsem také poznal své nejlepší přátelé, se kterými se dnes stále ještě setkávám a právě tato skupina nás držela pohromadě. Na začátku to byly dva, tři tréninky týdně, ale po roce, či po dvou to byl mnohonásobný denní trénink.
Jezdíš taky vyučovat aikido do zahraničí?
Vedu tréninky v Bělehradě, ale ne pravidelně. Dva roky už jezdím za svými studenty do Mexika, mají tam vlastní dojo. Kromě toho hostuji na různých seminářích, např. v JARu v Johannesburgu.
Jezdíš do Mexika pravidelně?
Mám v plánu tam jezdit 2x za rok.
Pracuješ ještě vedle aikida? Pokud ano, jak často?
Ano ještě pořád. V principu jsem stále zaměstnán na 100% úvazek, jako informatik v takové funkci, že si mohu za rok udělat 8-10 týdnů volno. To stačí tak akorát na všechno co dělám.
A máš v plánu méně pracovat, aby ses mohl více věnovat aikidu?
To se uvidí… Přemýšlím nad tím, ale už teď jsem každý den v dojo. Pokud bych tak i přesto učinil, využil bych volného času k novým projektům v aikido, které mě napadají.
Stále více se o Tobě mluví, že se dobře vyznáš v práci s jo a se zbraněmi všeobecně. Co speciálního Tě na tréninku zbraní zajímá?
Všechno mě zajímá! Často slyším, jak lidé říkají: „ty jsi specialista na zbraně“, k mému politování, neboť já to vidím jako celek, něco neoddělitelného, různé možnosti, jak pracovat na sobě! Trénink zbraní vedu v dojo jednou za týden a potom, přirozeně pro mě, můj vlastní program, a to každý den. Nemám žádnou zálibu v něčem speciálním. Zbraně jsou pro mě částí celku, a tak chápu a cvičím i celé aikido. V bojových uměních pozoruji psychickou a mentální část. V psychické části jsou techniky, jako pády, sabaki, držení těla a zbraně. V mentální pak představy, meditace, dechová cvičení a koncentrace. Pro mě je to všechno řetěz, který drží pohromadě. Když se z něho vyjme jedna část, tak se celý řetěz rozpadne. Jsou oblasti, které se vzájemně doplňují. Jsou koncepty nebo principy, které se dají pochopit jen díky zbraním. Jedním z nich je vidět pohyby ve srovnání (zbraně, tělo, kroky atd.), všechno, co v životě děláme, může být takto viděno. Další z nich jsou specifika, jež máme jako jednotlivci a které nás činí tak rozdílnými lidmi.
Když bys mohl něco říct svým žákům nebo všeobecně všem, co cvičí aikido, kritiku nebo radu, co by to bylo?
Nemáš něco konkrétního? … je obtížné dát všeobecnou radu.
Tak tedy: co bys řekl někomu, kdo nikdy aikido nedělal, proč by bylo pro něho dobré? A to aniž by ses pokusil někoho přesvědčovat…
Člověk je tvor svobodný a můžeš mu vyprávět o nějakých zkušenostech, pozitivních věcech, ale každý se musí naučit rozpoznat, co je pro něho dobré. To neznamená, že co je dobré pro jednoho je dobré také pro druhého. Z různých důvodů, tělesných, či duševních. Všeobecně bych řekl, že sport je prospěšný, bojové umění je taky v pořádku a je jedno jaké bojové umění to je. Jistě, důležitější je, aby člověk našel dobrého učitele. Učitele, který správně vyučuje. Zbytek je irelevantní. Člověk tedy musí najít dobrou školu a pak si uvědomit, je to pro mě nebo to není pro mě. Bojové umění není pro všechny stejně dobré.
Dobře. Nyní přistupme krátce ke stáži v Auvernier: Jak vznikla myšlenka založit tuto stáž?
Už nevím přesně, jak to bylo. Mnoho lidí se nás na to ptá – vznikla náhodně. Ostatní si snad lépe pamatují, jak a kde. Bylo to tak, že jsme si mysleli: „bylo by pěkné strávit tyto tři dny spolu u jezera“. Pomysleli jsme si: „Udělejme něco dole u jezera“ a tak to vzniklo. To bylo tehdy, když byl ještě Sensei Ikeda aktivní, také jsme s ním mluvili a on to viděl jako dobrý nápad. Bylo to spontánní rozhodnutí.
Přirozeně je výhodou, že jste čtyři, člověk vidí různé aspekty a vyjádření. Vidíš také nějakou nevýhodu, že stáž vedete ve čtyřech?
Každá věc má současně výhody i nevýhody. Poté, co nás japonští učitelé léta vyučovali a ještě tomu tak činí, jsme se nadále rozvíjeli a jsme schopni jít svou vlastní cestou. Vyučovat společně však vidím spíš jako obohacení, koneckonců se to dělá na stážích po celém světě. Rozdílnost je zajímavá. Každý člověk je unikátní. Je velmi důležité, aby se tato rozdílnost akceptovala, protože jinak to nejde. Individualismus je pomalu pryč, v malém rámci to jde, ale ne ve velkém měřítku. Pro sebe spíš vždy hledám výhody místo nevýhod! Vždy se dají hledat nevýhody, ale v Auvernier fungujeme na takovém principu, že se navzájem doplňujeme do ucelené a konstruktivní formy. Jednoduše chceme ukázat: „tak to dělám já, ale jinak je to také možné“. Díky této rozdílnosti se naši žáci mohou rozvíjet a ne pouze slepě kopírovat. To shledávám pozitivním aspektem. Negativní stránky by se také daly najít, ale ty jsou irelevantní. Koneckonců tvoříme sílu pospolitosti.
Zjistil jsi u svých žáků nějaké změny, když se vrátili ze stáže zpět do dojo?
Ano, mnozí byli nadšeni z věcí, které zde neděláme, a to pro nás bylo osvěžením. Neboť člověk si zvykne trénovat nějakým způsobem a nemůže vždy dávat něco nového. Ve skupině s jinými lidmi, když se cvičí trošku jinak, jim to potom prospívá. To je vždy pozitivním ohlasem. A co slýchávám od jiných o mé osobě, slýchávám i od mých žáků o zbylých třech.
Jak organizujete výuku? Začne někdo z Vás s něčím a ostatní na to staví nebo máte nejprve nějaké sezení, kde si zhruba určíte, co by se mělo učit.
Často slyším lidi, kteří o této problematice hovoří. Já mohu vést trénink vždy i bez přípravy. Přijdu, sednu si v seiza a najednou přijde myšlenka a tu potom rozvíjím. To se dá dělat, když má člověk hodně zkušeností. Ale v této době, metodicky viděno, (Renata je totiž na vysoké škole umění) musí mít vyučování cíle. Člověk musí mít cíle a když tyto cíle má, musí najít a rozvinout prostředek, aby těchto cílů dosáhl. Taky bychom to tak mohli dělat: někdo by začal a my bychom viděli co se bude dít. Ale pro mě je takový způsob vedení stáže nezodpovědný. Tak se tedy scházíme, dokonce vícekrát a domluvíme se, co bychom chtěli lidem přinést. Nemůžeme ale kompletně naplánovat tréninky, spíš začínáme s hrubou představou. Jakou oblast bychom chtěli ukázat a tak, abychom se moc nekřížili. Každý si potom vezme jednu nebo více částí podle toho, kterou v té chvíli nejlépe cítí, takže pak jdou všichni čtyři stejným směrem. Zbytek se vyvíjí na místě, protože nevíme, kdo stáž navštíví. Takže začínáme s hrubou myšlenkou, ale cíl je už stanoven. Poté uvidíme, jak se vše vyvíjí a spontánně pak na to navazujeme. Myslím, že tohle je na stáži pozitivní. Úspěch přináší to, že spolupracujeme a také to, že jsme na tatami po celou dobu tréninku všichni čtyři. Díváme se na to, co učí ti druzí, pomáháme cvičícím, a tak přichází opět nové nápady, které si potom mezi sebou vyměňujeme a pak přijde další trénink a další den. Je to opravdu kompletní komunikace od začátku až do konce. Domlouváme se tedy dopředu, ale i po tréninku. Vvždy děláváme analýzu.
Poslední otázka: Jak vidíš budoucnost této stáže, myslíš na věci, které by se dali ještě zlepšit?
Až do teď jsme každý rok něco zlepšovali. První rok zde bylo okolo 50-60 lidí, minulý rok necelých 120. V číslech jsme si tedy polepšili, ale současně jsme pracovali i na kvalitě. Každý rok jsme se pokoušeli dělat něco nového a vidíme, že se neopakujeme. Je mnoho možností, nad kterými uvažujeme. Hlavní však je, aby stoupala kvalita tréninků, aby se aikidisté vraceli do svých dojo s novými a širšími vědomostmi a byli motivováni tyto vědomosti dále předávat. Jistě, pro nás je rovněž důležité, abychom nabídli dobré tréninkové podmínky, aby lidé měli radost a bavilo je tady dělat aikido.
Mnohokrát děkuji.
