Morihiro Saito 斉藤 守弘

Morihiro Saito se narodil 31. března roku 1928 v provinciii Ibaraki (Iwama). Byla tam malá vesnice poblíž místa Ibaraki dojo.

Během školy cvičil kendo, jelikož si tehdy každý musel vybrat jestli chce cvičit kendo nebo judo.

Protože bezprostředně po konci 2. Světové války okupační síly GHQ zakázali nosit zbraně, tak se Morihiro rozhodl cvičit nějaké neozbrojené bojové umění a tak začal cvičit Shito-ryu karate na Shudokanu v Meguro.

Později začal pracovat pro dráhy a odjel do Iwamy. S karate musel skončit a tak začal cvičit judo jako doplněk ke svému kendo. Saito to později okomentoval takto:

Škola karate byla docela tichá, ale judo dojo bylo jako zábavní park s dětmi pobíhajícími všude kolem. To byl jeden z důvodů, proč mě judo unavilo. Také v boji může člověk kopat nebo dloubat, kdykoli se mu zachce, ale muž juda nemá obranu pro takový druh útoku. Takže jsem byl s cvičením juda nespokojený. Další věc, která se mi nelíbila, bylo, že během tréninku starší žáci házeli mladší žáky a využívali nás k vlastnímu tréninku. Dovolili nám udělat jen pár hodů, když měli dobrou náladu. Myslel jsem, že jsou velmi sobečtí, arogantní a drzí.

Aikido začal cvičit ve svých osmnácti letech, kdy se setkal s O-senseiem. Během studia judo se totiž doslechl o jistém muži co cvičí nahoře na hoře Ueshiba-ryu judo. S partou kamarádů se rozhodli na toto tajemné místo vydat, ale jelikož se ostatní báli, tak Saito vyšel sám. Nahoře se setkal s O-senseim a požádal o to, aby mohl cvičit aikido a O-sensei přidal. Ještě ho ale musel přijat Aikikai a to se také stalo. Tehdy byli Uchi-deshi Kisshomaru Ueshiba, Koichi Tohei a Tadashi Abe. Saito to později popsal následovně:

Sensei na mě zíral a zeptal se: “Proč se chceš učit aikido?” Když jsem odpověděl, že bych se to rád naučil, kdyby mě učil, zeptal se: “Víš, co je aikido?” Nemohl jsem vědět, co je aikido. Pak Sensei dodal: “Naučím tě, jak sloužit společnosti a lidem tímto bojovým uměním.” Neměl jsem nejmenší tušení, že by nějaké bojové umění mohlo sloužit společnosti a lidem. Jen jsem chtěl být silný. Teď tomu rozumím, ale v té době jsem vůbec netušil, o čem mluví. Když řekl: “ve prospěch společnosti a lidí”, přemýšlel jsem, jak může bojové umění sloužit tomuto účelu, ale protože jsem toužil po přijetí, neochotně jsem odpověděl: Ano, rozumím. Potom, když jsem stál na podložce v dojo a vyhrnul si rukávy košile a v duchu si pro sebe říkal: “No, když jsem došel až sem, mohl bych se také naučit pár technik,” O-sensei řekl: “Pojď a udeř mě!” Šel jsem ho tedy udeřit a přepadl. Nevím, jestli to bylo kotegaeshi nebo nějaká jiná technika, ale byl jsem hozen. Potom řekl: “Pojď a kopni mě!” Když jsem se ho pokusil kopnout, jemně jsem se převrátil. “Pojď a chyť mě!” Snažil jsem se ho chytit stylem judo a znovu jsem byl odhozen, aniž bych věděl jak. Roztrhl se mi rukáv košile a kalhoty. Sensei řekl: “Pojď trénovat, jestli chceš.” S tím opustil podložku. Pocítil jsem úlevu při pomyšlení, že jsem byl přijat…

Saito začal tvrdě trénovat a taky se jako jediný mohl zúčastňovat ranních tréninků v Iwama dojo, které byli jinak jen pro Uchi-deshi. Někdy cvičil s O-senseiem ráno ještě před příchodem ostatních studentů. To bylo možné díky jeho pracovnímu plánu, který byl, že 24 hodin pracoval a dalších 24 hodin měl volno. Velmi rychle se tak stal jedním z nejbližších a nejlepších studentů.

Tvrdost tréninků dokazuje i to, že jednou když měl poraněnou ruku, tak si musel sundat obvaz, aby se vyhnul posměchu starších studentů. Jindy, ale vyjádřil obrovskou vděčnost, že ho laskavě učili lidé jako Tadashi Abe a nebo Koichi Tohei.

Jindy popsal Saito tuto historku:

O-sensei nám právě řekl, abychom přišli a udeřili ho.” Cvičení s mečem začalo odtud. Vzhledem k tomu, že jsem jako kluk cvičil kendó, nějak jsem se s tou situací vyrovnal. Pak mi řekl, ať si připravím stanoviště na tanrenuchi neboli trénink úderů mečem. Tak jsem nasbíral nějaké dřevo a použil ho na stavbu stojanu. O-sensei se však naštval a zlomil ho svým dřevěným mečem. Řekl mi: “Takové tenké dřevo je k ničemu!” Musel jsem něco vymyslet. Nařezal jsem dva velké kusy dřeva a zatloukl do nich hřebíky a svázal je dohromady.

Trénink v Iwama dojo se sestával z velkého množství farmářských prací. Život studentů na plný úvazek se dělil na modlitby každé ráno před východem slunce ve svatyni aiki, dvou jídel rýžové kaše každý den a tréninku proloženého velkým množstvím práce na farmě.

V tu dobu se O-sensei velmi silně věnoval propojení technik mezi Kenem a Jo.
V důsledku toho, že Saito měl 24 hodin práci a 24 hodin volno, pozice u stétních drah znamenala, že bude trénovat a žít jako student každých druhých 24 hodin. Nakonec se ostatní bydlící studenti odstěhovali a když se Saito vrátil z práce, trénoval sám s Ueshibou.
Ačkoli jiní studenti jako Koichi Tohei trénovali s Ueshibou více let než Saito, Saitoova práce mu umožnila trénovat téměř jako Uchi-deshi po dlouhou dobu, jako jediný student. Někdy tedy do Iwamy přijížděl Koichi Tohei až z Tochigi na kole, ale jelikož tato cesta trvá i dnes autem okolo hodiny, tak to bylo docela problematické.
O-sensei dal Saitovi část pozemku z jeho dřívějšího pozemku, kde si Saito Sensei postavil dům, ve kterém žil spolu se svou manželkou a synem, jménem Hitohiro.
Od roku 1946 až do Ueshibovi smrti v roce 1969 sloužil Saito jako Ueshibův asistent různými způsoby v Iwamě, zatímco jeho žena sloužila paní Hatsu Ueshibové. Během Saitova období jako deshi učil třídy v Iwama dojo. Časem (cca od roku 1960) začal též vyučovat v Aikikai Hombu Dojo a jako jediný učitel, krom O-senseie, mohl vyučovat se zbraněmi (později směl i Mitsugi Saotome). Jeho hodiny zde se staly jednimi z nejoblíbenějších. Také když odjel Koichi Tohei na Havaj, tak byl požádán, aby učil v jeho dojo v Utsunomiya.

Před svou smrtí nechal O-sensei za sebe učit v Iwama dojo a učinil Saita správcem Svatyně Aiki.

Po smrti O-senseie 26. dubna 1969 se stal Saito učitelem v Iwama dojo a jeho trénink byl velmi intenzivní. Takto to popsal Kazuo Chiba:

Velkou část členů v Iwama dojo tvořili místní farmáři, dříči, kteří trávili celé dny na polích. Měli silné kosti a velkou fyzickou sílu v kombinaci se zvláštním místním charakterem známým jako “Mito kishitsu”, typ mužnosti blízký galantnosti. Celkově to byla kultura zcela opačná než Hombu Dojo v Tokiu. Vzhledem k tomu, že se nachází v hlavním městě Japonska, členstvo Hombu sestává z bílých límečků, intelektuálové, podnikatelé, politici a vysokoškoláci. Všichni členové, kteří přišli navštívit Iwama dojo z Hombu, museli vypadat bledě a slabě z městského života na členy Iwamy. Studenti Iwamy se k nám z Hombu skutečně chovali jako k takovým … a energicky nás vyzývali. Pro členy z Hombu dojo, včetně Hombu Uci-deshi, jako jsem já, to byla otázka přežití. A Saito Sensei byl na vrcholu té hory, na kterou jsme museli ze všech sil vylézt.
Po smrti zakladatele pokračoval Saito Sensei v systému Uchi-deshi a dal si velký cíl zachovat aikido neporušené, tak jak ho vymyslel O-sensei.

Saito byl velmi zaměřen na Kaitai-keiko. Hodně též vyučoval Buki-wazu (techniky zbraní). Kladl též důraz na atemi. Podle Saitova syna, Hitohiro Saito (nyní Hitohira), Saito věřil, že základem všech technik s prázdnýma rukama, mečem a holí je zvládnutí základního postoje aikido (hanmi). Saito věřil, že jakmile si osvojíte správné držení těla, dalším krokem je vyvinout správné kiai.
Časem do Iwamy začalo přicházet hodně zahraničních studentů a Saito sám začal jezdit do zahraničí. V zahraničí vyučovali i jeho žáci jako Takayasu Shihan. První cestu do zahraničí podnikl Saito Sensei v roce 1974 a to do Kalifornie, aby zde vedl sérii seminářů.

Někdy okolo roku 1975 odešel z Národních drah.

V roce 1989 Saito založil systém pro certifikaci instruktorů aiki-ken a aiki-jo. V tomto systému byly tradiční ručně psané přenosové svitky uděleny těm, kteří prokázali požadované dovednosti v používání zbraní aiki. Odděleně od systému hodnocení pásů aikido bylo cílem programu zachovat techniky aiki-ken a aiki-jo zakladatele, které O-sensei vymýšlel v Iwamě.. Tyto svitky obsahovaly názvy a podrobné popisy technik zbraní aikido a byly vzorovány podle tradičních svitků udělovaných v tradicích klasického bojového umění. Chvíli nato začal Saito systém hodnocení Iwama nezávislý, ale souběžně s hodnocením Aikikai Hombu Dojo, protože zůstal členem této organizace.

Saito Sensei vyučoval mnoho lidí a časem se mnozí z nich stali výbornými instruktory aikido po celém světě.

Saito vymyslel na základě učení O-senseie katu 31, 13 a 23 a také 20 jo suburi.

Časem cestovalo do svatyně Aiki se učit doslova tisíce studentů.

Morihiro Saito Sensei zemřel v roce 2002 ve věku 74 let.

Po Saitoově smrti založil Hitohira Saito svůj vlastní styl oddělený od Aikikai nazvaný Iwama Shin Shin Aiki Shuren kai (nazývaný Iwama aikido). Důvody popsal Hitohira ve svém dopise:

• Dopis – Hitohiro Saito o oddělení z Aikikai

Dnes je mnoho studentů aikido po celém světě, ale největší skupiny studentů jsou v USA, Švédsku, Dánsku, Itálii, Německu, Austrálii (kde měl on a jeho studenti velkou zásluhu za rozšíření aikido) a Velké Británii. Jeho přímí studenti jsou teď rozděleni primárně do třech organizací což jsou: Aikikai, Takemusu aiki (Takeyasu Sensei) a Iwama Shin Shin Aiki Shuren Kai (Hitohira Saito).

Významní studenti

U některých instruktorů je uvedena i současná hodnost, protože někteří z nich pokračovali ve výuce prostřednictvím jiných organizací (např. Aikikai Tokyo nebo Iwama Shin Shin Aiki Shuren Kai, kterou založil Hitohiro Saito, Morihirův syn).
Například jediný 6. dan v dané zemi může být uveden, zatímco jeden z mnoha 6./7. danů v jiné zemi není, i když druhý instruktor je starší než první.