Aikido je jazyk – Shoji Nishio

V bojových uměních je technika vyjádřením způsobu umění. Každé bojové umění se zabývá zdokonalováním své techniky. I my v aikido se dnem i nocí namáháme, abychom zdokonalili svou techniku. Zkusme se tedy zamyslet nad tím, jak cvičíme techniky a jaký je obsah našich technik. Pochybnost, která nás napadá, zní: “Je opravdu v pořádku, že při každém cvičení postupujeme stejným způsobem, jakým se to dělalo v minulosti?”. Osobně se domnívám, že to nesmí být stejné. Je to proto, že smysl existence aikido vidím zcela opačně než u japonských bojových umění minulosti.

Asi není třeba vysvětlovat, že způsob, jakým cvičíme, tedy způsob, jakým hledáme cestu, se projevuje v naší technice. Protože tomu tak je, pak když srovnáváme aikido s bojovými uměními minulosti, způsob vyjádření naší techniky se musí nutně měnit a vyvíjet. Konkrétně řečeno, jde o úplnou změnu od budo, které bere, k budo, které dává, od pošetilosti srážky k obohacení společenství. Zkusme se tedy podívat na techniky v aikido dnes. Říká se, že technik, které se při tréninku obvykle používají, je hodně přes tisíc. Problémem zde je, zda aikidoka pilně zdokonaluje a správně chápe význam těchto technik.

Bez ohledu na to, kolik technik se naučíte, nebudou vám vůbec k ničemu, pokud nepochopíte jejich správný význam. Jakým způsobem například chápeme a rozumíme pojmu maai (vzdálenost mezi útočníkem a obráncem). Z mého pohledu je dnes situace taková, že většina lidí prostě přijde do dojo a pohybuje se tam, aniž by měla poctivé pochybnosti začátečníka (tomu se nedá říkat trénink).

Nemyslím si, že trénink budo je dobrý, když budeme jen kopírovat staré věci, protože tak se to dělalo v minulosti. Tím však nechci říct, že staré věci nejsou důležité. Samozřejmě že jsou důležité, ale kritická mysl typu “Z jakého důvodu se musíme učit staré věci?” by měla být výchozím bodem skutečného tréninku.

Můj názor je, že k tomu, abychom uměli správně dělat nové věci, je třeba znát staré věci a v tomto smyslu jsou staré věci (v případě aikido staré techniky) také nezbytné. Co chci zdůraznit, je to, že pokud budeme při tréninku budo vždy hledat jen staré věci, pak naše budo nedopadne dobře. Budo, které jde cestou kobudo (starých bojových umění), nemůže přežít dobu a skončí jako prázdná skořápka. Techniky v budo se nejen stávají zbytečnými, když zestárnou, ale časem mohou také škodit ostatním a způsobit zkázu vlastního těla. V tomto smyslu se techniky v budo musí stále obnovovat a zdokonalovat.

Dále se podívejme na aikido, které má jinou tréninkovou metodu než ostatní budo. Říká se, že v aikido existuje více než 1000 technik, a já to jedním tahem potvrdím. Všechny vycházejí z jednoho kroku irimi. Irimi nechává vzniknout nespočet technik v závislosti na jeho použití v každé situaci a právě zde také nacházíme význam Takemusu aikido – budo, které tvoří.

Od pradávna se k určení mentální a technické úrovně bojového umělce používaly soutěže a také dnes se tato metoda uplatňuje v různých bojových uměních a sportech. Pouze v aikido to není považováno za nutné. Proč tomu tak je? Na tuto otázku jsem od svých starších kolegů nikdy nedostal uspokojivou odpověď. Jak je všeobecně známo, bylo velmi obtížné porozumět byť jen polovině slov, která pronesl zakladatel O-sensei. Pokud jste rozuměli jedné třetině, patřili jste mezi špičku, říkali starší studenti. Uplynulo mnoho let, než jsem se dostal do stavu, kdy jsem konečně pochopil, co mi bylo tehdy řečeno.

Nyní je to o něco více než deset let, co O-sensei zemřel, a já jsem použil slova O-senseie jako vodítko, abych dosáhl takového pochopení aikido, jaké mám dnes. Za prvé, proč není v aikido nutné soutěžit? Je to proto, že aikido se zrodilo s úplně jiným cílem než stará bojová umění. Účelem starých bojových umění bylo brát – potlačit, zničit a nakonec připravit protivníka o život. Aikido se zrodilo jako budo, které dává – budo, které ukazuje protivníkovi, jak má žít a prosperovat.

Na tomto místě je třeba porovnat s jinými bojovými uměními. Každé bojové umění pokračuje v usilovné oddanosti určitému druhu techniky. Některá se například specializují na meč, jiná na kopy a údery a další na hody a chvaty. Jinými slovy, každé z nich zná pouze jeden projev budo a k ověření svých pokroků uplatňuje soutěžení. Ve skutečném bojovém umění však boj nic takového není. Znamená to stát tváří v tvář smrti, a ne něco jako soutěž. Proto soutěž, kterou mnohá bojová umění s výjimkou aikido uplatňují, nemá z hlediska bojových umění příliš velký význam a stejně je třeba posuzovat i cvičební metody, které se v těchto uměních uplatňují. Nemám v úmyslu tvrdit, že bychom neměli soutěžit, ale naopak bojovat na život a na smrt. Něco takového nelze v moderní společnosti připustit.

Proto by se lidé, kteří chtějí poznat přísnost skutečných bojových umění, měli již v tomto bodě zastavit a podívat se na věci (v bojových uměních při konfrontaci s protivníkem) novým pohledem a být přísní sami na sebe. “Být přísný sám na sebe” v bojových uměních znamená být schopen kdykoli porazit a zničit protivníka, který se vám postaví, a nedělat to. Znamená to dbát na to, abyste protivníka nezničili, ale výrazně ušetřili jeho život. Navíc, abyste si vypěstovali schopnost toto umožnit, musíte s takovou myslí a bez nedostatku přísné oddanosti neustále cvičit po dlouhou dobu.

V aikido je technika projevem ki a dá se říci, že je nástrojem k rozjímání. Ki je zdrojem života, a to znamená zdroj stvoření všech živých bytostí. Nemůžeme dovolit, aby techniky, které vznikají z ki, ze zdroje života, ubližovaly jiným lidem. V aikido je možné pomocí principu irimi issoku okamžitě zničit protivníka. Lidé, kteří znají pošetilost ničení a vzácnost života, by však protivníka ničit neměli. Techniky aikidoo jsou takové, že konfrontující protivník dostává prostor, šanci na hledání duše. V každé technice je jedno, dvě nebo tři místa, kde můžete protivníka zničit. To jsou okamžiky pro hledání duše. V procesu provádění jediné techniky aikido, bez ohledu na to, o jak jednoduchou techniku se jedná, se nachází podstata každého bojového umění. To je pro aikido něco jedinečného.

Správně řečeno je to v rozporu s tím, že většina lidí pokračuje jako vždy v úderech, střetech a vzájemných soubojích v okamžiku kontaktu, kdy vlastně svou technikou aikido můžete protivníka ovládnout. Cvičení začínáme uchopením ruky. Ve smyslu moderních bojových umění, v moderních bojových sportech a podobně je uchopení ruky nemyslitelné. Jak tento bod chápou lidé, kteří pilně cvičí? S největší pravděpodobností prostě cvičí, aniž by tomu všemu rozuměli. Nebo spíše možná proto, že tomu nerozumějí, mají pocit, že by měli prostě pokračovat ve cvičení. Způsob cvičení aikido uchopením zápěstí projevuje pomáhajícího a vedoucího ducha aikido. Je to způsob, jak realizovat ideologii dávání a vedení v aikido. A i z hlediska bojového umění může plně uspokojit lidi pilné ve snaze o bojové umění. Je to něco, čemu u nás všichni do jisté míry rozumí, ale pro lidi, kteří znají pouze cvičební metodu vzájemného boje, je to zcela nepochopitelné. Poznat srdce a mysl protivníka a znát důležitost okamžiku kontaktu při cvičení budo uchopením zápěstí je velmi důležité.

Praxe střetávání plodí nenávist a způsobuje zkázu, ale ti, kdo znají praxi společenství, pěstují vzájemnou lásku a ta plodí nové věci. V každodenním životě společenství mezi lidmi plodí lásku, přátelství a nový život.

V každém aikido dojo jsou k dispozici dřevěné meče, ale do jaké míry jsou správně používány? Pokud víte, jak správně používat meč, lze stejný princip snadno použít proti úderům, úderům a kopům moderních bojových sportů i bez meče. Jak se často říká, aikido je projevem principu meče v pohybech těla. Cizí meč sloužil výhradně ke zničení nepřítele. Japonský meč je jiný. Je duší a duchem člověka, který jej nosí. Nejjemnější je, když meč zůstane v pochvě, aniž by ublížil druhým nebo zranil sebe, ale jakmile je vytasen, můžete v okamžiku kontaktu vše ovládat. Technika aikido, kterou vyjadřujeme svým tělem – tedy srdcem aiki a principem meče -, neslouží k tomu, aby se protivník vzdal, ale k dosažení vzájemného porozumění.

Jinými slovy, je to přesně stejný účel jako lidská řeč. V tomto smyslu lze pravděpodobně říci, že cvičení, které se v aikido odehrává v dojo, je srdečný rozhovor. Technika aikido se v tomto směru liší od technik jiných bojových umění. Správný způsob cvičení v aikido a správná technika se poznají podle toho, zda obě části mají mysl usilující o správnost. Správnost se pak měří vzájemným hledáním harmonie.

Závěrem lze říci, že správný způsob cvičení a učení aikido je ten, kdy je možné s lidmi hovořit jazykem techniky. Doufám, že lidé cvičící aikido co nejdříve a v co největším počtu spolu budou moci mluvit od srdce k srdci jazykem aikido – technikou.