Jaký byl váš dojem z prvního setkání se zakladatelem?
Pomyslel jsem si: “Opravdu jsou na světě takoví lidé? To je úžasné!”. Nějak jsem si říkal: “Budu v tom pokračovat do konce života…” – a pokračuji i teď. (smích)
Bylo to tak intenzivní?
To, co dělal, bylo neuvěřitelné, ale také atmosféra byla neuvěřitelná. To je důležité, víte. Protože on byl první takový člověk.
Jaká byla v té době atmosféra v dojo?
No, bylo tam plno divných lidí. (smích) To proto, že to byla doba, kdy si lidé především říkali: “Chci se stát silným.” (smích) To je pravda. Ve skutečnosti byla většina lidí Yudansha v karate, judo nebo kendo a byli silní už předtím, než vůbec začali. (smích) Takže trénink byl samozřejmě tvrdý.
Nebyl to pro tebe boj, když jsi neměl žádné zvláštní zkušenosti s budo?
Nebylo to těžké. Byl to jen trénink, takže to nebylo tak, že by se s vámi přišli prát. Naštěstí jsem měl hodně koňské síly.
To znamená, že kdybyste neměl fyzickou sílu, tak byste to nezvládl. (smích)
Byli tam také lidé, kteří se na vás z ničeho nic snažili aplikovat švih nohou. (smích) Ale když člověk každý den poctivě absolvuje pády, tak dokáže reagovat, když někdo překročí trénovaný princip. Když o tom teď přemýšlím, připadá mi, že všichni byli dost násilní. (smích) Ale nakonec to bylo tím, že jsem mohl trénovat s tolika takovými lidmi, že si moje tělo dokázalo tyto věci zapamatovat.
Prováděl jsi nějaký základní fyzický silový trénink?
V dojo ne, ale vždycky jsem dělal takové věci doma nebo na jiných místech. Bylo to v době, kdy bylo ještě málo sportovních klubů, ale někteří Sempaiové zvedali činky. No, i když to tehdy nebyly činky, tak něco takového dělal každý. Kdybyste to nedělali, tak byste s tréninkem neudrželi krok.
Co všechno jste dělal?
Udělal jsem si hodně ukemi. Dělal jsem mae-ukemi několik setkrát v dojo, když tam nikdo nebyl, chodil jsem desetkrát po dojo v shikko, dělal jsem spoustu takových věcí. Kromě toho jsem dělal takové věci jako houpání kládou nebo řezy bokkenem. Dělal jsem také karate údery, na makiwaře, kterou jsem si sám vyrobil. Karate jsem nikdy nedělal, ale pokud člověk takové věci nedělal, než aby se mu to stalo. Při nácviku úderů na sebe člověk pochopí pocity protivníka, který ho přichází udeřit.
Co mělo na Vaše aikido největší vliv?
První byl O-sensei. Žádný jiný obrázek nemám. Jinak si nějak vzpomínám na trénink na vlastní pěst a na věci, které jsem cvičil. Obávám se, že jsem zapomněl všechno, co mě učili moji Sempaiové. I když na mě samozřejmě museli mít vliv. Nicméně zajímavé na Aikikai je, že vás nenutí “dělat to takhle”. Proto je zapotřebí citlivost přijímat dobré věci a zároveň je oddělovat od těch špatných. Takže každý má individuální vlastnosti. Z pohledu diváka jsou lidé tak rozdílní, že si může říkat “opravdu dělají totéž?”.
Dělali aikido každý s jiným pocitem?
To proto, že aikido je něco, co každý člověk cítí jinak. Tehdy byl každý opravdu silný. Včetně mě. (smích) Myslím, že proto bylo pro Kisshomaru Senseie tak těžké dát všechno dohromady. Každý si prostě dělal, co se mu líbilo. (smích) Nicméně si myslím, že to byl důvod, proč se aikido stalo tak velkým, jak se stalo. Kdyby byl stanoven přísný rámec “toto je aikido”, pak by se smysl pro jeho hodnotu mnohem zúžil. Myslím si, že je také síla v tom, že jsou zde různé typy lidí.
Když se ohlédnete zpět, vidíte ve svém aikido mnoho změn?
Velká změna nastala po třicítce, kdy jsem si poranil záda. Udělal jsem chybu ve způsobu tréninku.
V čem jste udělal chybu?
Používání spodní části těla. Do té doby jsem se odrážel pomocí hybnosti, což nebylo dobré. Nakonec jsem si myslel, že (aikido) “nejsou techniky pro konflikty, pro porážení druhých lidí”, a změnil jsem se. Poté jsem však prožíval těžké období. Protože jsem nechápal, co mám dělat, víte.
Bylo to úplně jiné než to, co jste dělal do té doby?
Bylo to jiné. Člověk mění své pocity. Jsou lidé, kteří to zvládnou během okamžiku, a ti, kterým to může trvat roky – mně to trvalo docela dlouho.
Do té doby jste se pohyboval s výbušnou silou?
Přesně tak. Ale takový pohyb má jeden háček. Pokud se něco stane, budeš mít utrum. Nenechte se mýlit.
Jaký byl nový princip nebo hnutí z té doby?
Samotné použití spodní části těla není chybou. Avšak způsob, jakým ho používáte, rovnováha klidu a pohybu v něm, problém vnitřních aspektů a vědomí… Původně byl můj pohyb mnohem rychlejší. Spíše než řečí svalů se jednalo o rychlost fyzické síly. O-sensei mi často říkal: “Nejde o tělo, ale o mysl.” Vždyť to není o těle. Ale já byl hloupý a neposlouchal jsem. (smích)
Je těžké to pochopit, když se vaše tělo hýbe, že?
Ano, nemůžete tomu rozumět. Když jsem přestal být schopen hýbat tělem, pomyslel jsem si: “Aha, tak to je ono!”. To není princip, to je něco uvnitř těla, čemu člověk instinktivně rozumí. Pokud se to při tréninku neobjevuje přirozeně, než že se možná tento zádrhel vytvoří ve vašem pohybu. Když tam ten zádrhel je, pak se vytvoří rytmus, a pokud se člověk pokusí vzít si odstup, bude po něm. Protože takový člověk bude brzy utnut. Proto se říká: “Začněte aikido z prázdnoty”. Pak už jsem jen přemýšlel o věcech jako “pokud to není pohyb těla, jak se může člověk sjednotit s protivníkem?”. – To mělo opačný účinek, že jsem nebyl schopen hýbat svým tělem a já jsem opravdu propadl do krize.
Propadl?
Nevím, jak dlouho se mi to nedařilo. Prostě jsem si myslel, že to jednou pochopím, a dělal jsem to dál, bez ohledu na to, jestli se mi lidé smáli nebo ne.
Bylo to bolestivé?
Neměl jsem pocit, že by to bylo bolestivé. Pokud je to něco, co nemůžete udělat, pak se tomu prostě nedá pomoci. Protože já jsem prostě “obyčejný”. (smích) Ale právě proto, že jsem člověk, který věnoval čas tomu, aby se vybudoval, tak teď jsou chvíle, kdy můžu říct “tohle nedělej”. Překvapivě je to proto, že ti, kteří mají talent, umí ty věci dělat přirozeně, takže to nechápou.
Co jste udělal pro to, abyste zvýšil svůj smysl pro vnitřní aspekty?
Celou noc jsem se houpal s bokkenem, seděl jsem s otevřenou pusou a omámeně jsem chodil po svahu… Za jednu noc jsem ušel až 60 kilometrů!
Proč jste dělal takové věci?
Abych zapomněl na sebe. Japonská metoda “gyo” (“duchovní cvičení”) spočívá v tom, že člověk odhodí všechno, co má. Abyste mohli sjednotit všechny své fyzické aspekty, je nutné udělat určité množství “gyo”.
Proč jste to považoval za nutné?
Nebylo to tak, že bych to dělal proto, že jsem se tak rozhodl, ale proto, že jsem nemohl dělat nic jiného. Když si člověk myslí “když to udělám, tak se zlepším”, tak vždycky selže. Uprostřed nocí, kdy jsem se oháněl bokkenem, mě však často překvapovalo náhlé prozření. Když se člověk snaží nejdřív přemýšlet, tak to prostě nepůjde.
Co se v důsledku těchto postupů změnilo?
Opravdu jsem se uklidnil. Myslím, že se změnila i moje technika. V poslední době se změnila i moje technika. Pokud se člověk s přibývajícím věkem nezmění, skončí neúspěchem. Také ti lidé, kteří si myslí, že to zvládnou, nakonec selžou. Právě proto, že si člověk myslí, že to ještě nedokáže, je schopen inovace, je schopen se změnit.
Jaký je podle vás ideál aikido?
Přirozenost je nakonec číslo jedna, myslím, že začíná, když člověk vyprázdní svou mysl a jeho tělo se přirozeně pohybuje.
Je nemožné dosáhnout tohoto stavu bez nějakého duchovního výcviku (“gyo”)?
No, dalo by se to nazvat duchovním tréninkem nebo tím, že když někdo máchá bokkenem, tak s ním máchá s plnou intenzitou. Je třeba se prosadit s plnou intenzitou. I když se člověk ohání bokkenem, pokud má pocit, že se ho snaží silně rozmáchnout rukama, absolutně to nepomůže. Stejně jako u všeho ostatního, když člověk cvičí s myšlenkou “pochopil jsem to, uvědomil jsem si to”, pak to nebude fungovat. (smích) Sám jsem si to mnohokrát opakoval.
Když říkáte, že harmonie se zdá být idealistickou etickou teorií, je to také nezbytný prvek aikido v technickém smyslu?
Tato etika je nezbytná. Právě z nich mizí vzdálenost mezi námi, člověk je schopen pohybu a objevuje se technika. Ale není to snadné. Jak si možná myslíte, je důležité se nerozčilovat, když na vás přijdou. (smích)
Je tato harmonie okamžitá?
Spíše než o okamžité změně se jedná o to, že člověk musí změnit způsob, jakým stojí. V okamžiku, kdy člověk stojí, musí soupeře obklopit. To je něco, co měl O-sensei. Cítil jsem to. Když člověk potlačí své touhy a odhodí sám sebe, stane se svobodným, že? Bez této části bude člověk navždy odsouzen do světa boje. Důvod, proč se v aikido nesoutěží, je ten, že “pokud chcete svůj život zařídit tak, aby takové věci nebyly nutné, můžete to dělat”. Možná, že pokud se to bude dále šířit, svět se stane mírumilovným.
To musí vyžadovat vysokou úroveň vědomí těch, kteří se vzdělávají, že?
Myslím, že ano. Proto naše metodika spočívá v tom, že trénujeme v jednom proudu, kdy každý přebírá ukemi za druhého. Nejstrašnější na tomto druhu tréninku je však nechat se unést představami. Rád bych, aby si každý uvědomil, že “děláme něco ještě přísnějšího než soutěže”.
Myslím, že “harmonie” (和), o které jsme právě mluvili, souvisí s “odhozením sebe sama” při duchovním cvičení (“gyo”). Vybavuje se vám při těchto událostech obraz Zakladatele?
Jistěže ano – obraz O-senseie se objevuje, i když spím, a jeho intenzita je zdrcující!
Jak vypadá?
Hmm….on se objeví ve stoje. Odtud mi v mysli proudí mnoho věcí – takže vidíte, že uvnitř mě O-sensei ještě neodešel. Jsem šťastný už jen z toho, že ho mám vedle sebe.
Má docela mrzutou image, že?
Ano, to proto, že se náhle rozzlobil. Ale brzy by se usmíval. (smích)
Kvůli jakým věcem se zlobil?
Když měl špatnou náladu, tak na cokoli. (smích) Ale vždycky se díval. Když jsme trénovali, byli tam lidé, kteří byli hodně silní, a když už to začalo být moc těžké, letěl jsem do pádu, ať už se mě dotkl, nebo ne. Když se to stalo, slyšel jsem jeho hlas, jak křičí: “Jen tak spadnout, když se tě někdo dotkne, to se netrénuje!”. Dokázal vycítit, kdy se naše intenzita vytratila. Žádné další vysvětlení však nepodal, takže bylo na studentech, jak si to vyloží.
Cestovali jste někdy společně?
Jednou, když jsem na začátku nového roku jel do Iwamy, mi řekli: “Starý pán se vrací do Tokia, tak jdi s ním jako jeho otomo (“společník”).” Tak jsem se s ním vrátil do Hombu Dojo. Nakonec jsem nemohl odmítnout – bylo to opravdu vyčerpávající. (smích)
(smích) Být s ním nebylo příjemné?
Být spolu celé hodiny bylo opravdu něco. (smích) Celou dobu jsem byl jako na jehlách a on chodil opravdu rychle. Ten osmdesátiletý stařík se prostě prosmýkl davem. Nesl jsem lístky, takže jsem mu nějak stačil, ale polil mě studený pot. To byl opravdu intenzivní trénink v Aši-sabaki, Tai-sabaki a Irimi! Nějakým zázrakem se mi podařilo zůstat s ním. Myslím, že nitka spojující naše city se nepřerušila, takže jsem byl schopný jít hned za ním. Kdybych o tom přemýšlel hlavou, pak bych to nedokázal. Ten den jsem se opravdu něco naučil.
Předpokládám, že v jeho pohybu nebyly žádné zádrhele?
Samozřejmě, že ne! Pokud by tam byl zádrhel, pak byste se zasekli. Jednou se v dojo sešla skupina autorů detektivek a diskutovala o věcech jako Sen-no-sen a Go-no-sen (pozn. překladatele: “Go-no-sen” – pohyb poté, co začne útok, “Sen-no-sen” – pohyb současně s útokem, ale ještě předtím, než vás zasáhne, “Sen-sen-no-sen” – pohyb ještě před začátkem útoku). Když se to stalo, O-sensei řekl: “Sen-sen-no-sen? Nebuď idiot, už bych vyhrál od začátku!”.
Byl přímo tam?
Ano. Všichni tam seděli s otevřenou pusou. Ať už je to Sen-sen-no-sen nebo Go-no-sen, všechno jsou to strategie se zádrhelem, relativní strategie uplatňované ve vztahu k soupeři. Ale O-sensei řekl: “To není ono. Když se přesuneš přímo dovnitř, je hotovo.”. Já si to myslím také.
Naučil Vás O-sensei něco konkrétního o pohybu?
Jeden z kudenů (“ústních přenosů”), které mě učil, zní: “Nohy se používají skrze pas, ruce se používají skrze vzdělávání intelektu”. Pokud se člověk pohybuje od nohou, než se věci zastaví právě tam, ale když člověk používá pas, může se pohybovat nepřetržitě bez přerušení. To, že se ruce používají prostřednictvím intelektuálního tréninku, neznamená, že člověk přemýšlí o tom, jak je používat, ale že jimi pohybuje přirozeně.
Jaké to bylo vzít ukemi pro zakladatele?
Byl to ten nejjednodušší člověk, pro kterého bylo možné ukemi vzít. Házel s proudem a nedovolil, abyste se zranili. Ale bylo to děsivé. Při pádu jste viděli strop, který se úplně převrátil. Říkal jsem si: “Nesnáším, když se takhle bojím”. Ale byl to skvělý pocit, bylo to inspirující. Ještě teď si vzpomínám na pocit jeho doteku. To je můj poklad. Právě z těch dob jsem se dokázal naučit, že aikido nemá konkurenční soupeře, a to díky tomu, že jsem ho cítil vlastními smysly.
Je to proto, že se s vámi tak silně setkal?
Tak to není. Úplně mě to pohltilo: “Tohle je aikido!” – Teorii jsem pochopil, ale tam jsem to mohl skutečně zažít.
Střetli jste se během tréninků?
To proto, že dva lidé, kteří nechtějí spadnout, to dělají společně. Je to stejné, jako když voda postupně uhladí hrubý kámen na kulatý. Uprostřed toho jim však člověk musí ukázat, “že je to vlastně jinak, víš”, jinak se cesta prořízne a lidé si pomyslí “to je ono?”. Není takových lidí hodně? Ve skutečnosti se lidé opravdu tak snadno nepropadají, víte? To je klam. Ta cesta je příjemná, ale v určitém okamžiku se vám otevřou oči. Já sám jsem strávil rok za rokem v bludu. Ale když člověk začne nahlížet část pravdy, pochopí. Hodit jinou osobu není tak snadné. Pokud na házení myslíte a ztuhnete, nebude to fungovat. Udělejte si pohodlí. Jednou mi člověk, který byl boxer, najednou při tréninku hodil horní ránu (smích), ale já jsem je zvládl přirozeně. Když je člověk při tréninku měkký a přizpůsobivý, vyjde mu to. Právě proto, že se pohodlně pohybuji, záseky se rozplynou a já jsem schopen pohybu.
Dělejte to pohodlně….
Ano, ale představa, kterou máte o “pohodlnosti”, je jiná, “stav” (choshi) je jiný. Jistě, všechno má určitou podmínku. Ale to, co je důležité, není stav mezi sebou a soupeřem, důležité je, jakou podmínku člověk klade na své vlastní pocity. Včetně Kokyu. Z tohoto důvodu si člověk vytvoří kondici, která je dostatečně velká, aby soupeře obklopila, nebo také existuje druh kondice, která soupeře v okamžiku zahání do kouta. Musíte mít obojí.
To je těžké, že?
Je to těžké! Kolik let myslíš, že to dělám? (smích) Abyste to zvládl, musíte pochopit tři věci.
Jaké tři věci?
První a nejdůležitější je poznat minulost. Studujte historii. Další je znalost současných podmínek. A nakonec je třeba plánovat budoucnost. Když říkám znalost současných podmínek – například pokud jste člověk s přibližně stejnou silou, jakou mám já, pak je nutná strategie a taktika. Ale v budoucnu, sen a cíl lidstva odstranit tuto potřebu bude vyžadovat úsilí. Já jsem pro odstranění této potřeby a o to se snažím. Proto je to obtížné. Je to obtížnější než vítězství nebo prohra.
Mohli bychom si poslechnout něco více o učení zakladatele?
Nemluvil příliš podrobně. Ačkoli se často říká, že O-sensei neučil, myslím, že to tak není. Existoval určitý způsob výuky….Myslím si, že jeho způsob výuky byl opravdu nejlepší.
Co to bylo?
Ukázat to nejlepší. Ukázat ji v akci, ukázat její atmosféru. Nejde o to ukázat, jak se hází. Po zhlédnutí pohybů zakladatele bylo ponecháno na vlastních schopnostech a studiu každého, co si odnese. Jinak řečeno, podle toho, jak se kdo na Zakladatele díval, bylo všechno jinak. I pouhý jeden švih bokkenem byl úplně jiný, víte? Ale myslím, že důvod, proč v aikido pokračuji i teď, je ten, že jsem viděl Zakladatele provádět ty nejlepší pohyby a byl jsem jeho rukou zasažen.
Ukázka toho nejlepšího….
O-sensei nevysvětloval žádné techniky, protože mluvil jen o bozích. Třeba “aikido přišlo z nebe”. To je ale také dobře, protože někdy si člověk může říct “tohle nevytvořil člověk, takže některé části budou prostě záhadou”.
Co jste si tehdy myslel, když jste slyšel takové projevy?
Nerozuměl jsem. (smích) Ti lidé, kteří přišli skrze vztah k náboženství, se snažili tvářit, jako by rozuměli, ale důležité věci se nedaly pochopit slovy. Měly se totiž projevit ve vlastním těle prostřednictvím praxe.
Takže nemá smysl snažit se studovat teorii?
Předpokládám, že studium má nějakou hodnotu, ale musí existovat něco, co z vašeho těla vytéká. Myslím, že to musí být aikido. Mám pocit, že to dnešní lidé víceméně chápou. Ale jeho projevy se mi nelíbily. Nerozuměl jsem jim, ale měl jsem pocit, jako by v nich bylo něco důležitého.
Pokud přijde čas pochopit, pochopí to člověk?
Možná je v pořádku, že tomu nerozumíme. Je to jen můj ideál, abych si mohl myslet “mám něco úžasného”, protože O-senseiova podoba, jeho obraz, je v mé hlavě.
Jaký obraz zakladatele vám nejvíce utkvěl v paměti?
Co na to říct, něco úžasného. Něco jako Buddha v pozadí….. Ať už je to cokoli, pro mě je to naprosto kami-sama (božstvo). Jsem šťastný už jen z toho, že se našel někdo, kdo ve mně dokázal vyvolat takový pocit. Nemohu ho však nahradit. (smích) Ať už člověk věří v bohy, nebo ne, když se mu zdá takový sen, nestane se to jeho ideálem?
Váš ideál?
Ano. Když dělám aikido, říkám: “Nemůžeš ho mít jen rád, musíš si ho zamilovat.”. Musíte si ho zamilovat. Pokud to dojde tak daleko, že si ho zamilujete, pak budete trénovat, i když je ticho. Pokud si něco oblíbíte, pak když se vyčerpáte, přestanete. Samozřejmě je to těžké, když jsem byl mladý, a dokonce i teď. Ale i když to bylo těžké, bylo to příjemné. I teď mě to baví. Kdybych to dělal se znuděným výrazem ve tváři, nebylo by to moc zajímavé, že? (smích) Takže já neučím, ale cvičíme spolu. V rámci toho však člověk musí vynaložit co nejvíce úsilí.
Jaké je vaše maximální úsilí?
Musím se vyjadřovat tak, abych v každém zanechal dojem, že “aikido je úžasná věc”. Myslím, že to je zodpovědnost těch lidí, kteří přijali ruku O-senseie. Samozřejmě v rámci toho došlo k mnoha změnám. V dobách minulých jsem si říkal: “Takové věci nemusím dělat, prostě je vyhodím!”. (smích)
Vy sám jste také prošel mnoha změnami, že? (smích)
Z O-senseiových přednášek si dobře pamatuji, jak říkal: “Nemám ani jednoho studenta”. My jsme si ale mysleli, že jsme studenti. (smích) Ale když jsme řekli: “Je to tak?” Pak by řekl: “Ale já mám mnoho společníků”.
Společníci?
Myslím, že Shinran (zakladatel buddhistické školy Jodo Shinshu) to řekl také, nazval je “společníky”. Myslím, že je to dobrý způsob, jak to vyjádřit, takže si myslím totéž. Jsem na vrcholu struktury výuky, ale všichni jsme společníci. Někdo, kdo se objeví náhle a učí něco, co se lidem líbí natolik, že ho mlčky následují, musí být zakladatel.
Cítil jste to u Zakladatele?
Ano, to jsem cítil. Lidé jsou různí, ale já to tak ctil.
Gekkan Hiden (“Secret Teachings Monthly”), 2009
V anglickém jazyce: Aikido Sangenkai, Christopher Li Sensei, s jehož laskavým svolením jsem zde publikoval tento článek.
