Pojďme rovnou k věci – slyšel jsem, že jste se narodil v bývalém státě Mandžukuo (Japonci okupované Mandžusko), je to tak?
Přesně tak – přesněji řečeno ve městě Shinkyo v bývalém státě Mandžukuo (v současnosti město Changchun v severovýchodní Číně), 21. dubna roku Showa 12 (1937). V té době byl můj otec (Masakichi Fujita) zaměstnán jako tajemník mandžuského ministerstva zahraničí.
Váš otec cvičil judo, že?
Přesně tak. Můj otec se znal s O-senseiem ještě před mým narozením a učil se aikido společně s Tomiki (Kenji) Shihanem a panem Tenryu (Saburo Wakuta).
Naučil jste se budo hned?
Ne, vůbec ne! (smích) Do svých deseti let jsem žil v Mandžusku a po válce, v roce 23 (1948), jsme se vrátili do otcova rodného města Sapporo na Hokkaido a já jsem žádné budo necvičil. Otec mě v budo vůbec nepodporoval. Kromě toho jsem si v té době myslel, že budo je jen něco, co dělají hloupí lidé. Dokonce jsem otci říkal věci jako “Lidé s malým mozkem by se to měli snažit vyvážit tím, že budou mít nízko těžiště”. (smích)
Je to tak? (smích)
Budo jsem necvičil, ale na střední škole jsem plaval. Dokonce jsem se dostal až na mistrovství prefektury Hokkaido. S budo jsem se setkal až poté, co jsem dokončil střední školu a odešel do Tokia na školu.
Studoval jste na univerzitě Takushoku.
Přesně tak. Masatoshi Nakayama Sensei (Japan Karate Association) byl na Takudai (Univerzita Takušoku) a řekl mi: “Proč neděláš karate?”. Na Takudai jsme si v té době museli vybrat budo a Nakayama Sensei měl na starosti budo. Kurzy karate. Na tehdejší poměry jsem byl velký a vysoký, takže možná proto mě pozval. Ale já jsem měl v úmyslu dělat aikido, takže jsem ho odmítl.
Měl jste v úmyslu začít s aikidem už od doby, kdy jsi nastoupil na univerzitu?
Ne, zpočátku jsem o to neměl zájem. Můj otec mi řekl: “Až přijedeš do Tokia, běž se poklonit Ueshiba Senseiovi.” A dal mi doporučující dopis, ale měl jsem problém se s tím prostředníkem domluvit. Nakonec jsem se s O-senseiem setkal až v listopadu.
Jaký dojem na vás udělal při prvním setkání?
Do té doby jsem si myslel, že aikido je něco jako neúplné judo… nevěděl jsem, co to vlastně je, možná něco podobného. Z toho důvodu jsem neměl žádné zvláštní předsudky. O-senseiovy proslovy byly plné odkazů na bohy a já žádnému z nich nerozuměl, ale přesto to byl O-sensei. Když se podíváte na obrázek O-senseie, pochopíte, byl něčím jiný než ostatní staří muži. Byl jsem mladý a drzý, z pohledu O-senseie jsem byl dost mladý na to, abych byl jeho vnukem, a v okamžiku, kdy jsem uviděl O-senseiovu tvář, jsem si pomyslel: “Jestli je to něco, co tenhle člověk dělá, tak ať je to cokoli, musí to být v pořádku.” A tak jsem se rozhodl, že to udělám. A tak jsem druhý den zavřel pusu a zapsal se do dojo.
Kdo další tam byl, když jste začínal?
Byli tam Hiroshi Tada Shihan, Shigenobu Okumura Shihan a Sadateru Arikawa Shihan. Byl tam i můj o rok starší Sempai, Yasuo Kobayashi Shihan. Teď už jich ale moc nezbývá. V té době jako by jich spíše ubývalo, než přibývalo. Každopádně to vypadalo, jako by všichni oslavovali: “Hej, ztratili jsme ještě jednoho!” (smích) A ti, co zůstali, pak říkali: “Ty se fakt držíš!” – Taková to byla doba. Kdybyste to udělali teď, dostali byste vynadáno, ale tehdejší výcvik byl opravdu přísný. Jakmile jste byli schopni přežít, bylo to, jako bychom řekli: ” Dobře, necháme vás být jedním ze skupiny!”.
Dnešní atmosféra je zcela jiná, že?
Přesně tak. Slyšel jsem, že lidé tomu říkají třeba “pekelné dojo”. Ale pro mě to nebylo tak hrozné, protože i když jsme tomu říkali drsně, není to tak, že by účelem tréninku bylo způsobit zranění. To by nebyl způsob, jak se naučit sebeobraně! (smích) Pokud jen hromadíte zranění, nevím, proč děláte aikido. Stát se silným a odolným, abyste se nezranili, abyste se přizpůsobili tak, abyste nebyli poškozeni, to je sebeobrana.
Takže jste se přihlásil, aniž byste o aikido něco věděl, měl jste po přihlášení nějaké problémy?
Zpočátku jsem měl problémy, protože jsem neuměl ukemi. Začínal jsem a nikdy jsem nedělal judo… možná to bylo pohodlnější pro lidi, kteří už judo dělali, jako třeba Kobayashi Shihan, který dělal judo už na střední škole. Já jsem neměl žádné zkušenosti, takže zpočátku bylo ukemi opravdu obtížné.
Jaký byl v té době výcvik?
No, prostě by mě to převálcovalo. (smích) Říkám ti – všichni Sempaiové byli opravdu děsiví! (smích)
(smích) Takže tě pořád někdo házel?
Ne, ne pořád. Jednou ze zvláštností aikido je, že se střídají ten, kdo techniku používá, a ten, na koho je útok veden. Takže od té doby byli Sempai mými partnery a nebyl jsem jediný, na koho se házelo. Myslím, že to je cenná vlastnost aikidó.
V době, kdy jste se zapsal na univerzitu, jste v rámci univerzitních osnov cvičil také džudo a další budo, takže by pro vás mělo být snadné srovnávat. Přemýšlel jste o tom nějak?
Myslel jsem si, že aikido je úplně jiné než ostatní budo. Tréninková metoda střídání v ukemi je jiná. Také, a to je důležitý prvek, v aikidó neexistuje výhra a prohra – srovnávání se s druhým člověkem není jednoduchá věc. I při tréninku za vás ukemi přebírá Sempai. Tímto způsobem si zapamatujete techniky a rozvíjíte dovednosti a zároveň kondičně připravujete své tělo. Myslím, že to je cenné, ale jako řadový začátečník jsem to nepochopil.
Učil jste se na univerzitě jiné bujutsu, měl jste někdy pocit, že byste chtěl změnit umění?
Ne, nikdy jsem to tak necítil. No, mně osobně neseděli. To se týkalo zejména karate, bojové sporty, kde se kope a mlátí, mě prostě moc nebavily.
Na střední škole jste se věnoval závodnímu sportu, když jste se účastnil plaveckých závodů. Neměl jste pocit, že Vám něco chybí, když jste přešel ze soutěžního světa do nesoutěžního?
Vůbec jsem to tak necítil. Myslím, že to může být tím, že aikido prostě odpovídá mé osobnosti. Když srovnáte plavání a aikido, jsou trochu odlišné, ale když si v těchto dnech vzpomenu na plavání, začínám si říkat: “Aikido je jako plavání ve vzduchu”.
Co tím myslíte?
Myslím tím, že aikido se pohybuje vzduchem. Bez pohybu není aikido. Pokud se člověk dokáže plynule pohybovat vzduchem a odrazit protivníka bez srážky, pak si myslím, že je to něco jako plavání vzduchem. Možná si to myslím proto, že jsem kdysi plaval. Takže v poslední době jsem si začal myslet, že “to není, jako kdyby neexistovalo žádné spojení”. Když neplavete ve vodě, tak se utopíte, a když se zastavíte v aikidó, tak vás soupeř zraní.
Jaká byla zakladatelova metoda výuky?
Objevil se náhle a pak… bum! (smích) I když něco učil, nebyl čas na trénink. Řekl by: “Hai, dozo!” a v příštím okamžiku by změnil to, co dělal. Neexistovalo nic jako nějaké vysvětlení typu “dělej to takhle”. Spíš než aby se tomu říkalo instruktáž, bylo to, jako by předváděl ukázku a říkal vám, abyste si to odtamtud ukradli.
To je velmi obtížné, že?
Je to opravdu těžké. Například O-sensei přicházel tam, kde si všichni povídali. Zaklapl nějakou techniku, řekl “no… asi to takhle funguje” a pak prostě odešel. (smích) Neřekl “pojď na mě” nebo tak něco. Mluvil a rozhovor se prostě změnil v pohyb, a než jsme se nadáli, něco na nás aplikoval a byl do něj vtažen. Takových chvil bylo mnoho.
Mnoho lidí mluvilo o tom, že je to “vtahovalo”, byl to takový pocit?
Ano, nebyl čas přemýšlet, prostě nás to vtáhlo a přirozeně hodilo. Byl to tajemný pocit.
Zakladatel učil aikido i jiné lidi než hlavní studenty v dojo.
Zakladatel pořádal “setkání Aiki”. Účastnili se ho i lidé, kteří aikido nedělali, poslouchali O-senseiovy přednášky a sledovali jeho ukázky.
Slyšel jsem, že jste na těch sezeních řídil magnetofon…
Přesně tak. V té době to byl ještě otevřený magnetofon o velikosti bedny mikanu (pomeranče). Ale když jsem mu držel mikrofon před očima, zaujal pózu a stal se formálním. (smích) Takže abych nahrál přirozený hlas O-senseie, snažil jsem se co nejvíc držet mikrofon tak, aby na něj neviděl, a nahrávat ho potají. Pak jsme to zapisovali a upravovali pro Aikido Shimbun. Arikawa Shihan měl pro to vášeň a já jsem asistoval, a tak jsem dělal redakční práce jak pro Aikido Shimbun, tak pro “Aiki Shinzui” (vydáno v japonštině v roce 2002).
Slova zakladatele jsou opravdu obtížně srozumitelná, dokázal jste jim porozumět?
Ne, ne, ničemu z toho jsem nerozuměl! (smích) Musel jsem se opravdu tvrdě učit. Také když jsem upravoval O-senseiova slova, bylo obzvlášť těžké určit, které kandži je správné použít.
Muselo být velmi těžké jen poslouchat přednášky a pak to všechno dát dohromady!
Bylo to velmi obtížné, takže to trvalo mnoho let. Obzvlášť obtížné bylo přepisovat slova z pásky. Mohlo vás to přivést k nervovému zhroucení! (smích) Pracoval jsem na tom dlouho.
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl upravit slova zakladatele?
V době, kdy O-sensei zemřel, jsem si myslel, že by byla škoda, kdyby nebyly v nějaké podobě zachyceny, a to byla moje motivace. Myslel jsem si, že kdyby se O-senseiova slova zachovala, mohl by se najít někdo, kdo by na ně mohl navázat.
Po sedmi letech práce v Shin-Seikatsu Undo Kyokai jste odešel a začal pracovat v kancelářích nadace Aikikai.
Přesně tak. Když jsem nastoupil do kanceláře Aikikai Hombu, byl jsem pátý dan.
Mluvil s vámi v té době zakladatel důvěrně?
V mém případě to tak bylo od začátku! (smích)
Pracovala jste také jako sekretář O-senseie.
Dva roky až do smrti O-Senseie v roce 44 (1969) jsem byl nepřetržitě s ním, nechal jsem práci v kanceláři Aikikai bez dozoru a pomáhal O-senseiovi. Například když řekl: “Dnes budeme dělat kaligrafii”, připravoval jsem kalamář a velké archy papíru. O-sensei rád píše pevně na velké listy papíru. O-sensei měl také rád Daifuku (rýžový koláč plněný fazolovou marmeládou) a Omochi (tlučený rýžový koláč), takže mi říkal: “Fujita-kun, jdi si koupit Omochi.” Vždycky jsem si myslel, že je to dobrý nápad.
O čem jste obvykle mluvili s O-senseiem kromě rozhovorů o budo?
Měl jsem pocit, jako bychom s O-senseiem měli vztah spíše jako dědeček a jeho vnuk než jako učitel a žák, takže O-sensei se mohl uvolnit a zachovat si přirozený přístup. Ale když byl O-sensei s jinými lidmi, trochu změnil své chování. (smích)
Z našeho pohledu je obraz O-senseie jako božské osobnosti poměrně silný.
Byl úplně jiný. Pro mě to bylo především, jako bych byl jeho vnukem a on mým dědečkem….a pak přišel velký člověk v aikido. Takže nebyl žádný jasnovidec nebo něco takového. Takhle…. neskákal přes střechy nebo tak něco. Když byl O-sensei unavený, trochu jsem ho zezadu podpíral, masíroval jsem mu ramena a tak.
Měli jste opravdu blízký vztah.
Ano, nevím, jak to říct, ale opravdu jsem se cítil jako jeho vnuk. Když se O-sensei rozzlobil, rozčílil se tak, že jsem si říkal, jestli neumře, ale i tehdy, když jsem se ho zeptal: “Sensei, mám jít koupit nějakou Daifuku?”, okamžitě řekl: “Ano, prosím!”. (smích) Možná je to trochu urážlivé, když to řeknu, ale měl i nevinnou stránku.
Co se týče techniky, zaznamenal jste u zakladatele nějakou změnu, když jste ho sledoval?
Ne, ve skutečnosti nedošlo k žádné změně. To je pravděpodobně pravda už před válkou, protože i když se podíváte na videozáznam z 12. roku Showa (1937), kdy jsem se narodil, je to pravda existovaly některé techniky, které dnes už neexistují. Takové techniky učím i nyní, ale je to samozřejmě obtížné.
(*Poznámka překladatele: ve skutečnosti jde o ukázku z Asahi News z roku 1935).
Takže některé věci se do dnešní doby nepřenesly?
Ano, existují. Základní technické principy jsou stejné, ale jsou tam složité věci – například natáčení levé a pravé ruky v opačných směrech, které nebyly předány. Proto ani nemají názvy.
Neměli jména?
O-sensei své techniky nepojmenoval, takže nemají jména.
A vy se snažíte obnovit tyto “bezejmenné” techniky, které nebyly přeneseny do dnešní doby?
Přesně tak. To je moje práce, to znamená, že cítím odpovědnost za to, abych to zahrnul do své výuky. Myslím, že je nechutné, že existují techniky, které dělal O-sensei a už neexistují.
Podobně jako v případě práce, o které jste mluvil dříve, zaznamenávání slov zakladatele.
Věřím, že pokud slova a formy (kata) zůstanou zachovány, pak O-senseiův záměr, jeho cítění, zůstane živé a může být zděděno. Nakonec to bude dílo budoucích generací.
Aktivně jste se zasazoval o šíření aikido, myslíte si, že je něco, co by se dalo považovat za správné? Co je důležité pro pokračování aikido?
Existuje přísloví: “Vejdi skrze tělo a dosáhni ducha”. Aikido je budo, které nejprve ožívá sjednocením těla a mysli. Slova, která po sobě zanechal O-sensei, jsou nesmírně obtížná, ale při správném tréninku těla jim přirozeně porozumíte. To znamená, že přijde čas, kdy je tělo vstřebá. Jinak řečeno, je to proto, že tělo vyjadřuje slova. Aby se tak však stalo, musíme si důrazně zachovat jak fyzické techniky, tak slova.
Jaká je podle Vás Vaše funkce v dnešním světě aikido?
Mým úkolem je vytvářet lidi, kteří trénují a chápou něco, byť jen trochu, z pocitů O-senseie. To není něco, co bych očekával jen od těch s vysokou hodností. Dokonce i mezi těmi s vysokou hodností jsou tací, kteří nerozumějí. Je mnoho lidí, kteří dnes cvičí aikido, ale nikdy nečetli ani jedinou knihu o O-senseiovi. Ale jsou i tací, kteří se přijdou učit. Pohyby zůstávají, takže pokud se podaří přesně sladit pohyby se způsobem myšlení, pak zůstane zachován i O-senseiův záměr. Mým úkolem je vytvořit takového člověka.
Děkuji vám, že jste si na nás udělal čas.
Gekkan Hiden (“Secret Teachings Monthly”), 2009
V anglickém jazyce: Aikido Sangenkai, Christopher Li Sensei, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.