Kolik vám bylo let, když jste se zapsal jako student?
Formálně jsem se zapsal, když jsem se stal shodanem, ale trénoval jsem už předtím! Začal jsem, když byl založen klub aikido na Úřadu předsedy vlády, kde jsem pracoval. V té době mi bylo dvaadvacet let.
Cvičil jste do té doby judo?
Přesně tak. Původně jsem dělal sumo, pak jsem z Kyusei Chugaku (pozn. překladatele: předválečný systém střední školy pro chlapce ve věku 12-17 let) začal chodit na judo. Ach, byla válka, takže jsem musel posilovat své tělo, také jsem dělal věci jako Jukenjutsu. Byl jsem dost velký, takže mě vždycky používali jako cvičný terč. (smích)
To muselo být těžké! (smích) A co po válce?
Myslím, že mi bylo šestnáct, v Miyazaki…
Bylo tam mnoho základen Tokkotai (pozn. překladatele: “speciální útočné jednotky”, na Západě známé spíše jako “kamikaze”)…..
Přesně tak. Byl tam Kaiten (pozn. překladatele: 回天 / “Návrat do nebe”, běžně se překládá jako: “Obrat k nebi”, “Nebeský třepač” nebo “Změna světa” – obsazený torpéda a sebevražedná plavidla používaná japonským císařským námořnictvem) Nedaleko základny jsem od svých patnácti let žil s příslušníky oddílu Tokkotai. Proto jsem od té doby kouřil cigarety císařského daru. (smích) (Pozn. překladatele: císařské cigarety, zdobené císařským znakem v podobě 16 lístků chryzantémy, dostávali piloti sebevražedných letadel Tokkotai, kteří je kouřili jako dar císaře Hirohita před startem). Došlo mi, že stejně umřu. Koupali jsme se v kulometné palbě. Přežil jsem, ale člověk, který šel přede mnou, byl odstřelen, takže je opravdu záhadné, že jsem mohl žít, protože všichni ostatní zemřeli.
Co jste si myslel po těchto zkušenostech, když jste se setkal s aikidem?
Na začátku mě k tomu donutil jeden známý (smích), protože do té doby jsem si myslel, že “Judo je nejlepší!”. Motivaci vrhnout se do toho jsem dostal v Hombu Dojo, někdo mi řekl, ať přijdu, a pak mě hodil dolů do shiho-nage. Říkal jsem si: “Co to bylo?”. Od té chvíle to šlo opravdu ztuha – ráno jsem chodil do kanceláře a odtud po hodinách rovnou na ranní trénink. Po práci v kanceláři od 9:00 do 12:00 jsem trénoval s kancelářským klubem aikido a večer jsem pak šel na trénink do Hombu. Po nějaké době jsem začal chodit do kavárny, kde jsem si po ranním tréninku popovídal s Osawou (Kisaburo) Senseiem, pak jsem šel na trénink do kancelářského klubu aikido a večer zase do Hombu.
Vůbec jste nepracoval, že? (smích)
No, nějak to tehdy vyšlo. Myslím, že to můj nadřízený prostě vzdal. V té době bylo velmi málo Uchi-deshi, takže jsem si vzal ukemi na demonstracích Sil sebeobrany a můj nadřízený řekl: “Jsme součástí stejné správy, tak jdi a jdi.” A já jsem se rozhodl, že to udělám. (smích) Ale já jsem skutečně pracoval, protože jsem několikrát dostal zvláštní povýšení – vždycky jsem si dával pozor, abych odpracoval patřičný počet dní. Nicméně přišla doba, kdy se můj nadřízený změnil na někoho, kdo vyžadoval, aby všichni byli v pracovní době u svých stolů, a tak jsem řekl “končím”. Pak už jsem se nikdy nevrátil, ani jednou, protože na minulost se nedá dívat.
Ale nebylo těžké se uživit?
No, živil jsem se na manželce. (smích)
Takže jste opravdu skončil.
Opravdu se mi to líbilo (aikido). (smích) Ale nikdy jsem si nemyslel, že se budu moci živit aikidem. Prostě se mi to líbilo, a čím víc jsem to dělal, tím víc jsem v tom začal něco vidět. Dostalo mě to do hloubky. (smích)
Vzpomínáte si na své dojmy při prvním setkání se zakladatelem?
Pomyslel jsem si: “Aha, to je samuraj. Někdo jiný, než koho jsem kdy viděl. Už samotný vzduch kolem něj je jiný!”.
Kdo byli tehdejší Uchi-deshi?
Tohei (Koichi) Sensei, Tada (Hiroshi) Sensei, Arikawa (Sadateru) Sensei, Tamura (Nobuyoshi) Sensei a Kuroiwa (Yoshio) Sensei. To proto, že jsem začal pozdě.
Vzpomínáte si na svůj dojem, když jste poprvé vzal ruku zakladatele?
No… nemohl jsem ho chytit. (smích) Už jsem byl vcucnutý a hozený. Vklouzl by dovnitř a v okamžiku, kdy by se naše oči setkaly, moje tělo by se pohnulo a já bych byl vržen.
Jako železný písek přitahovaný magnetem?
Tato reakce je reakcí budo. Reakce přechází přímo do pohybu. Lidé dnes nemají takovou citlivost. Zakladatel se vám najednou podíval do očí a lidé, jejichž reakce byla pomalá, se chvíli nepoužívali, takže bylo cítit napětí, že musíme stále sledovat Zakladatelovy ruce a nohy. Zakladatel uměl využívat energii, kterou lidé sledovali.
Je to v dnešní době jiné?
Je to jiné. Když jsem tam byl já, bylo to zrovna v době, kdy začalo přibývat studentů z řad veřejnosti, a atmosféra se postupně měnila. Původně aikido cvičili lidé, kteří už trénovali jiné budo a snažili se zdokonalit ve svých dovednostech. Když se do centra zájmu dostali lidé bez jakýchkoli sportovních zkušeností, situace se změnila. Takže když teď řeknete “chyť mě za zápěstí”, najdou se lidé, kteří se zeptají: “Proč bych ho měl chytat?” (smích) Z tohoto důvodu se v dobách minulých ukemi neučilo, každý to prostě bral přirozeně.
Kdo z vašich Sempai vás nejvíce ovlivnil?
Samozřejmě Osawa Sensei.
Jméno Osawa Senseie se v této sérii článků objevilo poměrně často, jaký to byl učitel?
Byl jako zen-buddhistický mnich. (smích) Možná by se dal nazvat hlavním úředníkem – v té době byl organizátorem dojo. Jeho aikido bylo jemné, ale přísné. Za války učil Kenpeitai (“vojenský policejní sbor”), takže uprostřed jeho laskavosti byla přísnost. Během ukázky v Hibiya Kokkaido (Celojaponská demonstrace aikido) jsem si vzal ukemi, ale po skončení ukázky mě vzal do Hombu Dojo a donutil mě brát ukemi rovnou hodinu. “To, co děláš, není ukemi. Ukemi není házení.” Řekl mi.
Co tím myslel?
Měl na mysli, že to, že je člověk hozen, neznamená, že je to ukemi. Samotný odlet není ukemi. “Ukemi je vycítit techniku partnera a zjistit, kam se vás snaží shodit,” řekl.
Znamená to, že ukemi je trénink v chápání partnera?
Když se nad tím zamyslíte, je to tak. Být hozen je takový druh tréninku, proto je trénink aikido takto vytvořen. Není dobré, když jen házíte nebo jste házeni jako předmět, a být aktivní a házet také nefunguje. Je to trénink v cítění a zjišťování pocitu partnera v daném okamžiku. Nyní máme trénink v házení a trénink v tom být hozen. Obě strany by měly pracovat na svém vnímání, ale prostě to utnou a házejí. Tehdy jsem to nechápal. Proto mě tehdy hodinu v kuse házel a přitom mi vynadával: “Nedobře! Nedobře!” – ale na konci mi řekli: “Dobře!”. Od té doby mi za to už nikdy nikdo nevynadal. Byla to cenná zkušenost.
Byl to velmi zajímavý učitel, že?
Ano, byl. Nešlo jen o fyzický trénink, ale i o trénink vidění věcí. Například když jsme spolu vstoupili do kavárny, ukázal na jednoho ze zákazníků a řekl: “Hele, kdo si myslíš, že je silnější, ty nebo já?”. Když odpověděli “Cože?” a tvářili se zmateně, řekl by: “To není dobré, pokud to hned nepochopíte. Trénujte, dokud to nepochopíte hned!”. (smích) Nebo říkal: “Jestli si myslíš, že jsem silnější než ty, tak trénuj znovu!”. (smích)
Rozhodně to vypadá jako zenové mondo (*poznámka překladatele: dialog s otázkami a odpověďmi). Která slova zakladatele si nejvíce pamatujete?
Mluvil hlavně o bozích. Nejvíce si pamatuji větu “To je pupek!”. Ale zpočátku jsem tomu nerozuměl, spoustu věcí jsem pochopil až po studiu kostějnictví. Pupek stojí uprostřed, když chodíte nebo sedíte. Pupek je historie, spojuje vás s vašimi rodiči a předky.
Ve svých výkladech často říkáte: “Pohybujte se jako míč kolem pupku” a “Zvedněte ramena a pevně dýchejte”.
Přesně tak. Je to proto, že člověk mírně zvedne ramena, než aby se mu ramena mohla snadno pohybovat. Je to proto, že člověk pevně dýchá, aby mohl pevně stát. Když se zamyslíte nad normálním stáním, člověk se opírá o povrch a stojí jako hůl. Pokud přemýšlíte o pupku, je to linie pánve. Vše nad pupkem se táhne nahoru, vše pod pupkem se táhne dolů. To je skutečný způsob stání. Proto můžeme chodit ve tvaru písmene “X”.
Myslíte, že stojí aktivně, a ne jen jako objekt, který tam byl umístěn?
Přesně tak. Pak se člověk může pohybovat, protože jeho záda jsou naplněna vzduchem. Pokud ho nemáte, vaše kolena se nepohnou. Místo, kde stojíte, je “Plovoucí most nebes” (Ame no Ukihashi) a věřím, že to místo je živé. Z tohoto důvodu je důležité se nejprve stát jako koule a pevně stát.
Zakladatel často mluvil o věcech souvisejících s Kojiki.
Přesně tak. Jednou zakladatel přinesl anatomickou mapu člověka a vysvětloval s Kojiki v jedné ruce. Říkal věci jako “Naohi (“správná mysl”) je tady” a přitom ukazoval na svaly a kosti – opravdu vysvětloval dost jasně. Tehdy jsem si však jen myslel. “Co je to?” Bylo to jen jednou, takže si moc detailů nepamatuji.
Možná, že pro zakladatele byla struktura Kojiki a struktura lidského těla stejná?
Spíše než cokoli, co řekl, si dobře pamatuji zakladatelovo Kiai.
Jeho Kiai?
Dobře si na to vzpomínám. Nebylo to normální “Ei!”, nejdřív se ozvalo nadechnutí, jako když se natahuje luk, a pak zvuk “Iei-ei!”, který jako by vás táhl. Jeho hlas nebyl přímý, byl to spirálovitý hlas. Jeho břicho se otáčelo a vydávalo hlas. Dobře si to pamatuji.
Dostal jste někdy od zakladatele vynadáno?
Jednou, když jsem trénoval s jednou mladou ženou, zařval: “Ty, prostě si vezmi ukemi! S mladými ženami musíš zacházet opatrně!”. (smích) Skončilo to tak, že jsem hodinu bral ukemi. Byl to dobrý trénink! Protože mladá žena neměla moc síly, kdybych se zastavil v shihonage, utrhly by se jí ruce. Protože to bylo přímo uprostřed techniky, bylo to docela nebezpečné, a tak jsem zůstal připoutaný až do samého konce a mírně ji vedl svým pohybem.
Takže se to stává praxí ve vnímání spojení moci?
Lidé to v dnešní době nedokážou. Nakonec se snaží jen házet. Je důležité používat tělo jemně a vnímat sílu. Také, i když se mi to nestalo, nadával lidem v kanceláři, když šli za nimi – “Řekněte promiňte a projděte před nimi!”. Budoka nemá rád, když lidé chodí za ním, ale to zpočátku nikdo nechápal. Na takové věci byl přísný.
Chápu to správně, že hodně napovídají fotografie zakladatele?
Přesně tak. Nemohl jsem se na zakladatele dívat zepředu, takže jsem se díval na obrázky a říkal si: “Proč drží ruce takhle?”. Pořád jsem si říkal: “Proč? Proč?”.
Všiml jste si něčeho na fotografiích zepředu?
Když se pozorně podíváte na fotografie zakladatele, uvidíte, že má bradu mírně zvednutou nahoru. To mě dlouho trápilo – v budo se obvykle říká “stáhni bradu”, ale když to skutečně zkusíte, zjistíte, že se vám dýchá pohodlněji. Zakladatel říkával “při nádechu vydechuj a při výdechu nadechuj”, ale to jsem pochopil až z fotografií – takových náznaků je tam spousta.
Řekl zakladatel něco konkrétního o kokyu (dýchání)?
Nikdy neřekl nic o speciálním dýchání, ale bylo mi řečeno: “Pro budo dýchání se nadechuj do kruhu a vydechuj do kruhu.”
(Poznámka překladatele: někteří žáci Moriheie Ueshiby vyjádřili názor, že se jedná o tzv. jde o formu břišního dechového tréninku)
V kruhu?
Proto nejprve naplním obě plíce a pak se pohybuji, zatímco jednu plíci plním a druhou vyprazdňuji. Soupeř samozřejmě přichází k té straně, která se nadechuje.
Je obtížné vydechovat při nádechu?
Vůbec ne – pokud člověk při pohybu vokalizuje, děje se to přirozeně, takže studenty učím: “Říkejte při tom ‘Wa-‘”.
Vymyslel jste tento způsob vysvětlení sám?
Ano, protože O-senseiovy přednášky byly téměř celé o bozích a vy jste se nemohli na nic ptát. (smích) Na soukromých hodinách se však občas něco vysvětlovalo. Zakladatel někdy trénoval s lidmi na soukromých hodinách jeden na jednoho a já jsem se někdy účastnil jako Uke. Tito lidé se mohli relativně svobodně ptát. Neexistovalo, že by se normální studenti mohli ptát. (smích)
Je to tak? (smích) Vzpomínáte si na něco z té doby?
Zakladatel pohyboval rukama, když spočívaly na kolenou v Seize. Jeden člověk se zeptal: “Sensei, proč hýbete rukama?”, a bylo mu odpovězeno: “Touto rukou (pravou) se nadechnu a zavřu ji a touto (levou) vydechnu.”. Tehdy jsem jen poslouchal, aniž bych tomu věnoval zvláštní pozornost, ale teď si říkám: “Aha, no jistě…”. Ale každopádně se hodně mluvilo o bozích. (smích)
Často se zmiňujete o důležitém bodu rukou…
Největší nápovědy! Většina lidí používá ruce velmi neopatrně. Ruce neslouží jen k uchopení a uvolnění, ale jsou důležité i pro přenos pocitů na soupeře.
Pocit?
Po otevření rukou se mírně zkroutí, že? To je sání. V tu chvíli člověk cítí na rukou vzduch a pohybuje se s úmyslem vrhnout tento vzduch směrem k obličeji protivníka. Pokud člověk nadále udržuje pocit tohoto pocitu, pak se stává schopným pohybu bez tahání nebo tlačení. Tento druh citlivosti vytvářejí právě ruce.
Jaký druh tréninku používáte pro jeho rozvoj?
Mnoho věcí. Například údery do zdi koulí vzduchu a představa, jak se rozptyluje do všech směrů. Když to uděláte, najdete místo, kam můžete udeřit s nejlepším pocitem. Pochopíte, kde koule vzduchu s třeskem exploduje. Když se postavíte a posadíte, pokud se při vstávání mírně posadíte, budete schopni se postavit velmi rychle a pevně. Je to jemný pocit.
Proč jste začal přemýšlet o takových věcech?
Hmm… Myslím, že to bylo poté, co jsem začal učit. Když začnete učit studenty, jejich pohyby se po dvou nebo třech letech začnou podobat těm vašim. Nejdřív jsem z toho měl radost, ale když jsem se nad tím zamyslel, uvědomil jsem si, že to není dobré. Uvědomil jsem si, že to znamená, že se nemění, a řekl jsem si: “To není dobré.”. Pokud se nebudu neustále zlepšovat, pak se nebudou zlepšovat ani oni.
Je to tak?
Šel jsem učit aikido Maory na Novém Zélandu, ale když jsem se snažil začít své vysvětlování slovy “O-sensei….”, řekli mi: “My neznáme O-senseie. Aikido nás učíte vy, tak učte své aikido.”. “Aha… tak to je ono!” “Aha! Pomyslel jsem si. Samozřejmě, že O-sensei a já jsme jiní, takže nemohu říct “O-sensei je takový”. Od té chvíle jsem začal přemýšlet o svém vlastním aikido.
Změnil se také způsob výuky?
Změnilo se to. “Já to dělám takhle, ale vy všichni můžete dělat, co chcete.” – Každý má jiné tělo a mysl, takže nemůžete dělat totéž.
A co zakladatel? Všimli jste si, že by se Zakladatel změnil?
Z toho, co jsem viděl, to opravdu nevím, ale jednou na ranním tréninku řekl: “Omlouvám se, to, co jsem vás včera učil, byla chyba. Bohové mi ve snu vynadali.”.
Zakladatel?!
Ano, a pak nám to ukázal, ale my jsme nechápali, co je jinak. (smích) Forma byla asi stejná, ale vnitřek musel být jiný.
Slyšel jsem, že zakladatel neměl rád, když se ho někdo zeptal, “Mohl byste to ukázat ještě jednou?”
To je pravda. Takže byl silně proti praktikování kata typu “udělej tohle a pak udělej tohle”.
Bylo v pořádku, když to bylo pokaždé jinak?
Ano, bylo. “Ichigo ichie” (“jednou za život”) – od okamžiku k okamžiku je v technice tělo pohybováno myslí, takže nelze dělat totéž dvakrát. V okamžiku když O-sensei vstoupil do dojo, jeho tělo se v mžiku rozšířilo a vibrace jeho přítomnosti se šířily místností. Nevyučoval, byl to jeho osobní trénink, takže by své pocity pevně rozšířil do všech stran. Jiné je to, když se člověk snaží učit. Z toho důvodu se ani já nesnažím učit. Je to trénink. Když se člověk snaží učit, úroveň výcviku klesá.
Váš osobní trénink?
Ale nemůžeš trénovat sám, víš. Kdysi dávno jsem trénoval v Hombu a všichni říkali, že se cítím těžký. Dokonce i O-sensei říkal: “Jsi těžký. Cvičíš jen pro sebe. Proto to není dobré. Nejdřív se staň železnou koulí. Potom se staň zlatou koulí. Zlato se snadno taví a je měkké. Proto se s ním dobře pracuje.”. Proto musíte pokaždé napnout smysly a přemýšlet o tom, co děláte.
Chcete říct, že O-sensei nedělal věci ze zvyku, ale pokaždé se řídil svými smysly?
Kde jsou dnes lidé, kteří dokáží rozvinout takovou citlivost? Všichni se příliš upínají na kata. Zakladatel měl oblíbené rčení: “Hoď tisíc jako jeden, hoď jeden jako tisíc”. Jako ve filmech o samurajích. Ten se mu opravdu líbil. (smích)
Nejsou techniky aikido kata?
Jedná se o techniky pro kondici těla a rozvoj smyslů. Takže pokud si říkáte “co je aikido?”, nakonec to musí být poznání sebe sama, prožití vlastního života.
Gekkan Hiden (“Secret Teachings Monthly”), 2009
V anglickém jazyce: Aikido Sangenkai, Christopher Li Sensei, s jehož laskavým svolení jsem zde rozhovor publikoval.
