Už čtyři roky se koná tato stáž o víkendu svatodušních svátků. Tento rok oslaví své páté narozeniny. Při této příležitosti jsem udělal rozhovory se čtyřmi učiteli, kteří tuto stáž vedou. Cílem bylo, abychom je lépe poznali a vcítili se do jejich osoby.
Toto je druhý ze čtyř rozhovorů. Překlad udělal Roman Daněk s jehož laskavým svolením zde článek publikuju.
Kdy a kde jsi se narodila? Máš nějaké sourozence?
Renata Jocić: Jsem jedináček z Osijeku, Chorvatsko, narozená 16. dubna 1965.
A tam jsi také chodila do školy?
Ano, chodila jsem tam na gymnázium.
Jak a kdy jsi přišla do Švýcarska?
Vlakem !!! (smích)
OK, no a potom? Jak to bylo dál?
Moji rodiče tu bydleli, tak jsem zde jezdila dost často a někdy i zůstávala. No a protože byli rodiče stále tady a nevraceli se, přestěhovala jsem se definitivně.
Jaké je Tvé povolání?
Jsem učitelka Aikido.
Ale taky děláš něco v divadle, ne?
Přesně tak, ale to je pořád aikido. Jsem docentkou na Vysoké škole umění v Bernu. Byla to první vysoká škola umění ve Švýcarsku a zde jsem docentkou aikida. Aikido mají studenti pravidelně, patří to k povinným předmětům. Zde vyučuji už pět let.
A studenti k Tobě docházejí do dojo?
Přesně tak, vyučování se koná na žíněnkách.
A to jako dostanou papír a tužku nebo co?
Na začátku to byly jen zápočty, které jsem udělovala, ale teď už pár let dostávají známky.
Je to ta samá metodika, kterou používáte s Dragišou ve svém dojo nebo se to trošku liší? Znamená to, že „běžní aikidisté“ dostávají tu samou lekci jako studenti na umělecké škole nebo je v tom rozdíl?
Když jsi člověk položí tuto otázku, musí se nejprve podívat, co je cílem aikido. Cíl aikido, když už se teda definuje, by mohl být rozvoj osobnosti. Je to v rámci svých možností osobním požadavkem každého jedince. Jde tedy o jedince a ne o jakési přizpůsobení (aby byli všichni lidé stejní) a z toho se musí získávat nadřazené cíle, které je vlastně potřeba najít u každého člověka. A to se neliší u studentů herectví ani u jiných lidí, kteří dělají aikido. Je jedno zda jsou to lidé malí, velcí, mladí, staří, pohybliví nebo méně pohybliví. Cíle jsou stále stejné: rozvíjet a vyžadovat tělesné a duševní schopnosti, díky metodě bojového umění.
Kdy a kde jsi začala s Aikidem?
V Bělehradě, přibližně 1981.
A do kdy jsi v Bělehradě zůstala?
Do roku 1985-86, už ale od 1984 jsem přerušovaně cvičila ve Švýcarsku.
A Dragišu jsi poznala na aikidu v Bělehradě?
Ano
A také jsi, jako on, pracovala s různými učiteli, jako Tada Sensei, Fujimoto Sensei a Ikeda Sensei?
Tehdy Sensei Ikeda ještě v Jugoslávii nebyl. To ještě dlouho ne. Principiálně byl tehdy technickým ředitelem Sensei Fujimoto. A kromě něho jsme trénovali se Senseiem Tadou, protože jsme opakovaně za ním jezdili do Itálie. Zato Fujimoto a Hosokawa jezdili k nám.
U koho jsi dělala 1.,2.,3. dan?
1. kyu a 1. dan jsem skládala u Fujimota. Od 2. danu u Ikedy.
Logicky jsi tedy začala s Ikedou, když jsi se přestěhovala do Švýcarska.
Přesně tak.
Kdy jste si otevřeli školu a jak k tomu vůbec došlo založit si dojo?
Předtím cvičili lidé zde v Bernu v různých oddílech. V jednom takovém Dragiša vedl tréninky. Já jsem je tehdy vést nechtěla, protože jsem si myslela, že člověk v 21 je ještě příliš mladý na to, aby stál vepředu a něco vyučoval. A navíc tehdy to ani nebylo zvykem. Byla jsem vychována velmi japonsky, takže mým cílem nebylo vést tréninky, ale co možná nejvíce cvičit. Tehdy jsme navštěvovali 2 oddíly, popřípadě tam Dragiša vedl tréninky a potom jsme museli pryč z těchto prostor. Přemýšleli jsme, co budeme dělat. Někteří lidé za námi přicházeli a říkali, že pokud něco zorganizujeme, tak by do toho šli s námi. Na základě těchto podnětů jsme se pokusili začít v jedné hale, kde jsme měli mít nějaké hodiny. To ale neklaplo, protože bylo velmi obtížné tyto hodiny získat. Proto jsme se rozhodli, že si otevřeme vlastní dojo.
Bylo od začátku na stejném místě?
Půl roku jsme byli v pronájmu, ten dům se ale měl bourat a tak jsme od roku 1992 na Wylerstrasse. Přibližně v 25-26 jsem i já začala vyučovat.
Není to moc běžné, že má žena tak vysoký stupeň v aikidu jako Ty. Jaké jsou nebo byly potíže, či výhody takovéto pozice?
Vlastně to ani nevidím, jako nějakou pozici. Je to podobné, jako s tím, že jsme v podstatě nikdy nechtěli mít vlastní dojo, nebylo to našim přáním. Vždy bylo hlavní myšlenkou to, že chceme co nejvíce trénovat. A to byl také důvod, proč jsme souhlasili, když za námi lidé chodili, abychom si otevřeli vlastní dojo. Radost nadále dělat aikido a možnost trénovat mě stále vedla vpřed a podporovala můj další rozvoj. To bylo tím podstatným, co mě na mé cestě provázelo. Nikdy jsem neměla dojem, že si „vybojuji“ nějaký technický stupeň, spíš mi přišlo, že je to přirozený důsledek mnoha a mnoha tréninků, neustálé práce sama na sobě a také radosti, které jsem z toho měla. Nemohu tudíž říci, že by to bylo nějak zvlášť obtížné. Připadá mi to úplně normální, ačkoli to bylo spojeno s neskutečně mnoha tréninky a s neúnavnou prací. Nekončí to, když jdu domů, nikdy to nepřestává. Vlastně jsem si celý svůj život zařídila podle aikida. Jednou jsem se rozhodovala, zda mám ještě dále studovat. Začala jsem v Bělehradu, ale potom jsme přišli sem a já ve studiích už nepokračovala. Když jsme pak přebírali zodpovědnost za dojo bylo mi jasné, že všechno půjde ve směru aikida a ostatní věci už nebudou hrát roli.
Dragiša o Tobě říká, že ve svém životě nikdy neviděl nikoho, kdo by tak usilovně na sobě pracoval, jako to děláš ty.
To je něco nádherného. Myslím, že nejkrásnější je to, když se lidi vzájemně inspirují. Inspiruje mě, když přicházejí lidé, s nimiž se dá spolupracovat. Je mnoho lidí, kteří mě inspirují, ale to je přece našim tajemstvím. No, není to přesně tajemství, spíš jakési posílení, či síla, kterou máme tím, že si navzájem dodáváme tuto energii, že se vzájemně inspirujeme a motivujeme. Ne tím, že člověk stojí za jinými a do něčeho je tlačí, nýbrž tím, že stojí vepředu a motivuje lidi svou vlastní činností. Potom růst nezná konce. Zdá se, že člověk může vytvořit nemožné, má takovou energii, že aniž by se příliš namáhal jsou pro něho věci jednoduché, a to proto, že tuto energii dokáže ve správném okamžiku rozvinout. Nemá to co dočinění se vzájemným porovnáváním se, ale s dialogem a s tím, že ne všechno je míněno stejně. Musíme přijímat kritiku, abychom vůbec mohli žít, jinak se vše egalizuje. Ty jako matematik to jistě správně pochopíš.
Přistupme tedy ke stáži v Auvernier. Jak jste přišli na myšlenku založit takovou stáž?
Podle toho, co si vzpomínám, jsme si všichni pohodlně posedávali v jednom luxusním hotelu v Neuenburgu a Michele básnil o tom, kde bydlí a jak pěkné to tam je. Zjistili jsme, že se nám tam také líbí, tak proč bychom neudělali něco, co by ladilo jak duchu, tak tělu. No a z této myšlenky vznikla po několika úvahách tahle stáž. Přirozeně jsme byli na tuto konstelace velmi zvědavi, neboť jsme viděli, že každý z nás je osobností tím, co dělá na jedné straně a na druhé tím, že vlastně vždy mluvíme o tom samém. Zdůrazňujeme to jinak, ale mluvíme o stejných věcech. A to je pravděpodobně také tajemstvím mezi námi, něco v tom smyslu, jak jsem již předtím zmiňovala. Mezi Dragišou a mnou platí, že tyto rozdíly mají velkou spojitost, protože někde tam hlouběji jsou vlastně propojeny. Jedná se ale o mnohem hlubší věci, ne pouze o ty vnější. Protože jedině tak zůstaneme každý ve své roli a jsme schopni kritizovat, aniž by to působilo destruktivně.
Zjistila jsi u svých žáků nějaké změny předtím a potom, co se vrátili ze stáže zpět do dojo?
Ano, vždy si toho všimnu. Ti co byli na stáži přichází se zcela novou energií a úplně novou pozorností. Jsem přesvědčena, že výměna zkušeností s jinými lidmi je velmi důležitá. Zároveň však netvrdím, že každá změna něco přináší, musí se na tom také pracovat. Určité věci musí být v těchto obměnách propojeny, aby dávali smysl.
A u Tebe? Změnilo se něco?
Ano, myslím si, že je velmi důležité, když spolupracuješ s ostatními. Existuje jiný pohled na práci, pohled, který bys jinak nikdy nemohl mít. Je to něco, co je velmi důležité, abys pro sebe vždy znovu a znovu padl na zem, viděl jsi, jakým směrem se ubíráš, kam tě to vede a také, kde je tvá cesta. Dává ti to lepší orientaci. Není to srovnávání, ale má to co dočinění s tím, že se člověk naučí nové techniky. Kvalita spočívá obecně v jiném způsobu náhledu, který ale vlastně mluví o tom samém. Podobně, jako jsem to popisovala u žáků aikida a studentů herectví. V podstatě jde o to samé, jen to každý používá pro něco jiného. Ty jdeš potom do práce a použiješ to v mezilidských vztazích, herci jsou na jeviště a použijí to, aby zahráli svou roli. Technika aikido je prostředkem sloužícím ke svému účelu.
Dobře, mnohokrát děkuji. Musíme s tím skončit, ačkoli bych se chtěl zeptat ještě na mnoho věcí. Musíme se ale také uskromnit.
