AJ Gudrun: Pak je vytvořen Plus?
Musíte si to představit jako magnet, například když je hřebík na magnetu, stane se také magnetickým. Proto byste měli při tréninku krátce přiblížit ruce k sobě, pak se obě strany [ruce] na chvíli stanou plusovými. Proto vždy přibližujte ruce k sobě. Konečky prstů jsou jako listy stromů, které se s každým nádechem vzduchu jemně pohybují nahoru a dolů. Kdybyste si nyní představili, že míč narazí na list směřující dolů, míč by se od vrcholu odvrátil. Pokud by list směřoval nahoru, míč by se odvíjel směrem dolů. Pokud se o tom chcete dozvědět více, musíte pozorovat stromy. Pokud by se list příliš odklonil, mohl by spadnout a pak by pravděpodobně uhynul. Pokud se však stáčí nahoru v krátké dvourozměrné spirále, je silný. To platí i pro trénink, můžete to použít jako přímý přenos. Pokud budete pohybovat rukama a pažemi jako stromy, pak to bude velmi zajímavé. Pokud stojím v dojo a mohu se podívat ven a vidím strom, pak se rychle podívám a rozhodnu se, že dnes budu trénovat tak, jak mi ten strom připadá – příští den si vyberu jiný strom. Takto si organizuji svůj trénink.
Je jen málo dojo, odkud je vidět na stromy, protože haly nemají okna ani atmosféru. Trénink je také vždy jiný než ten, který jsem viděl včera na vašem tréninku. Je vůbec možné naučit se aikido tak, jak ho předvádíte, pomocí “normální tréninkové metody”?
Vždy jde o to, zda chcete být silnější než druhá osoba. To je však v rozporu se zásadou míru a přátelství. Zajímavější by bylo hledat sílu v přírodě, protože ta je tím nejsilnějším, co nás obklopuje. V ní můžete najít svou vlastní velikost, sílu a krásu. V trávě, keřích a stromech můžete vidět nezadržitelný růst, každý den roste a klíčí květ za květem, větev za větví, bez omezení. Lidé se naproti tomu nejpozději ve třiceti letech začínají “smršťovat”, zmenšují se – ale strom roste dál. Gravitace nás lidi táhne zpět. Když máme zvednout ruku, zvedneme ruku, na kterou okamžitě začne působit gravitace. Ale ruku bychom měli nejprve spustit a pak teprve zvednout – podobně jako v tenise se míček nejprve hodí k zemi, pak se znovu chytí a teprve pak se vyhodí nahoru k úderu… Proto u mě vidíte tento pohyb, i když útočím, nejprve ruku spustím k zemi, než ji zvednu – tím odříznu sílu gravitace. Současně vyrážím dech. To vše činí mé jednání silným.
Když u vás vidím tento pohyb, zdá se mi, že chcete můj útok nasměrovat dolů, do země.
Často se tomu nedokážu ubránit a hraji na útočníky takové triky. Ale je to nebezpečné, takže jen někdy. (smích) Obvykle také nepřijímám energii. Zejména proto, že směřovat ji dolů je pro útočníka příliš nebezpečné – můžete jít doleva nebo doprava, ale ne dolů. Ale než energii přijmu, pokud si myslím, že by pro mě mohla být nebezpečná, použiji trojúhelníky, například tak, že ukážu prstem na útočníkovu nohu. Pokud cítíte, že se útočník chystá pohnout – je to jako když se k vám valí míč. Pak ho můžete zastavit prstem docela hluboko, čímž vytvoříte trojúhelník – ale dole, takže se nemůže kutálet dál, jeho útok je zastaven. Ale oběma rukama a pod středem, jinak se může volně pohybovat.
Proč je nebezpečné přesměrovat sílu směrem dolů?
Nebezpečné je, že se míč točí, síla se valí směrem ke mně. Pokud nyní nasměruji energii dolů, útočníkova hlava také klesne dolů, takže může spadnout na obličej nebo si poranit zuby. Ta představa je příliš děsivá, a proto se v takových situacích zdržuji triků. Proto dávám přednost zastavení před úderem směrem dolů. Koneckonců v aikido nejde o boj, ale o srdce. Přijmu útok a jemně ho odstrčím. To je v aikido obtížná situace.
Můžeme se vrátit k otázce, zda obecný trénink nebrání vstupu do vašeho aikida?
Všechny druhy technik nejsou zajímavé, nejdůležitější je pro mě dýchání. Důležitý je přirozený pohyb a přirozená chůze. Paže se zvedá téměř automaticky do nejsilnější linie – bez námahy. Jinými slovy, asi 90° od těla, čímž se opět vytvoří trojúhelník. Každý úhel 90° je silný. Je důležité učit to tak, aby to studenti zažili a pocítili – pak si to mohou zapamatovat. Moje aikido, Watanabeho aikido, toto obsahuje – chci to dobře předat účastníkům, pokud se to každý naučí, pak je každý silný – všichni jsou si pak rovni. Jak už bylo řečeno, dýchání je velmi důležité, pokud nedýcháte správně, pak ani válení není snadné. Bohužel většina lidí nedbá na úhel 90°, což nevede k pozitivnímu pocitu.
Když jste v roce 1953 začínal s aikido, jak ho vyučoval O-sensei?
Vůbec nic neučil – jen udělal gesto rukou a všichni se rozletěli. Zpočátku jsem ničemu nerozuměl. Ale vždycky jen dvěma rukama. Je to jako dva póly, plus a minus. Je to jako držet míč – vaše ruce tvoří kruh, který můžete přenést na partnera. Kruh je také velmi silný tvar. Ruce by se neměly opírat o tělo, což se bohužel často děje – protože jen když stojí od těla, je můj kruh silný a plíce mají velký objem, což mi dává dostatek dechu k volnému pohybu. Ale pokud jsou paže blízko těla, pak mohu opět provádět své triky (smích). Proto učím nejsilnější linie. Pokud je v plicích dostatek vzduchu, pak energie proudí – ale pokud v plicích není dostatek vzduchu, pak je tok energie zablokován. Při dostatku vzduchu se stimuluje i proudění krve. Když má někdo zablokované ramena, vždycky se říká “uklidni se”, spusť ramena… ale pokud je rameno spuštěné ještě víc, plíce mají ještě menší objem. Nikdy nevidíte zvířata běhat tak, jak často běhají lidé – zvířata mají vždy ramena nahoře a mohou lépe a volněji dýchat. Je velmi důležité, aby se lopatky mohly volně pohybovat. Rovné lopatky dodávají velkou sílu.
AJ Gudrun: Lidé říkají, že když máte ramena nahoře, jsi napjatý.
Nejde jen o prosté zvednutí ramen, v určité výšce lopatek se uzavře určitý bod mezi lopatkami – a tím vznikne nekonečná osmička. Ta musí zůstat v pohybu, pak ji nelze zablokovat. Ve světě budo jsou některé body nebezpečné. Například při ikkyo je třeba držet paže výš, abych mohl nasměrovat energii k srdci. Většinou jsou však ramena dole a pak se snažíte paže zvednout, což nemůže fungovat. Ztrácíte tím spoustu času a energie. V ikkyo musím loketní kloub vnímat jako kouli, pak mohu sílu přesměrovat přímo k srdci.
Dříve jste trénoval sumo, nebyl tedy trénink aikido, který Vám O-sensei ukázal, velmi nudný?
Ne, není to nuda – pro mě to bylo totéž. O-sensei byl vždycky otevřený a člověk letěl vzduchem – vždycky měl nohy v úhlu 90°. Tím absorboval energii od všech, zachycoval ji. Pokud máte nohy například rovnoběžně, nemůžete energii zachytit. Ale pokud máte paty sevřené, můžete cítit vlny energie ve vzduchu. Když zavřete paty, zavřou se vám i nohy a vzduch letí dopředu. Nepracují tedy jen ruce, ale také prsty na nohou, když se při útoku zvedne špička – tato energie je již ovlivněna. Takto mohu někoho přimět, aby letěl. Energie není směrována jen nahoru a dokola rukama, ale také palcem u nohy. Jde o to, abyste se sami stali koulí. V současné době je to moje tréninková metoda, kdy vysvětluji, že míč má chytit energii.
Zachytit nebo odklonit?
Pokud stojíte správně, můžete ji zachytit – těla vyzařují teplo, můžete ho cítit, takže poznáte, které teplo odkud přichází. Musíte si představit, že protože jsou míče pružné, mohu s nimi díky tepelné energii pohybovat vzduchem. Proto když se připravuji na trénink, oblékám si gi a hakamu – od té chvíle jím vzduch. Jím ho třikrát do žaludku, ne do plic. Žaludek se pak zahřívá a rozšiřuje. To je můj tréninkový styl.
Předtím jste řekl, že toto je vaše Watanabe aikido, jak dlouho vám trvalo, než jste tento styl vyvinul?
V určitém okamžiku jsem pocítil trochu energie, ale nevěděl jsem, jak s ní naložit. Po tréninku jsem vždycky musel spěchat na vlak – normálně jsem běžel z Hombu Dojo na nádraží, pak jsem naskočil na vlak a byl úplně zadýchaní. Neexistovala žádná doba odpočinku – když jsem se vrátil domů, odletěly mi hodinky z ruky. Nic jsem nechápal. Když se mi to začalo prodražovat, zvykl jsem si nechat vlak odjet, aby se moje tělo uklidnilo a já mohl v klidu nastoupit do dalšího vlaku. Protože jsem si to nemohl dovolit s tělem, které bylo tak nabuzené, že mi odletěly i hodinky. Pak jsem si všiml, že mé klidné chování má vliv na sousedy ve vlaku, usnuli a položili si hlavu na má ramena. To jsem nechápal. Bylo mi tehdy asi 35 nebo 36 let. Když jsem se v roce 1957 začal školit v honetsugi (starobylá japonská léčebná metoda podobná chiropraxi – hovorovější výraz pro seifuku), pochopil jsem více o energii. A tak jsem se postupně seznámil s pohybovými metodami, které používal O-sensei. Zpočátku, když se mě ptali, jsem říkal, že dělám aikido, ale pak, když jsem dělal trénink, jsem říkal, že dělám honetsugi Takže to není tak, že by existoval můj styl aikido. Určitě mám svůj vlastní směr, také jsem šel svou vlastní cestou – že jsem absolvoval trénink honetsugi, z toho jsem čerpal své znalosti o lidské tělesné stavbě, které jsem pak spojil s učením O-senseie… Když mluvím o Watanabe stylu nebo Watanabe aikido, mluvím o tom, že tu a tam vidím zlepšení nebo změny, pak jsem spokojený – pak je to moje cesta s vámi všemi. Kdyby všichni následovali můj styl, pak by to bylo jasné znamení, že jsem aikido zastavil, pokřivil, což by pak už nebylo aikido. Jak jsme řekli na začátku, je stále v pohybu, neexistuje žádná ustálená forma – aikido O-senseie je živé, není zakonzervované. Mohu vám říci, že když jsem začal učit aikido, učil jsem vlastně “Watanabeho styl”. Svůj styl jsem dokázal rozpoznat – ale pak jsem si také uvědomil, že jsem aikido zastavil. Tak jsem ho znovu změnil, aby mé předávání zůstalo živé a nebylo Watanabeho aikido. To ale také znamená, že se aikido neustále mění a lidé neustále naříkají a stěžují si, protože se to musí dělat zase jinak. (smích) Proto také, když se mě někdo zeptá, jestli jsem učitel aikido, odpovím: “Ne, jsem honetsugi.” A když se mě někdo zeptá, jestli jsem honetsugi, odpovím: “Ne, jsem učitel shakuhachi [flétny].” Proto jsem do světa aikido [asociací aikido] vždycky vkročil jen jednou malou nohou, s ostatními …
Chcete si přečíst více – kupte si Aikido Journal zde: https://www.aikidojournal.eu/Deutsche_Ausgabe/2013/
Horst Schwickerath
Původní rozhovor na aikidojournal.eu číslo 76DE od Horst Schwickerath Senseie, s jehož laskavým svolením zde rozhovor publikuji.
[…] (ČÁST 2) […]